Kapitola 9 – Canaima

By 3.12.2014Deník 025
Letadlo Rio Caroni Airplane, které v roce 1937 objevilo nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Středeční snídani jsme absolvovali v pekárně naproti letišti v Ciudad Bolivar. Z okna pekárny jsme nemohli přehlédnout historické letadlo Rio Caroni Airplane. Jednalo se o zrenovovaný stroj, na kterém americký průzkumný pilot Jimmie Angel v roce 1937 objevil pro západní svět nejvyšší vodopád planety.

Letadlo Rio Caroni Airplane, které v roce 1937 objevilo nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Letadlo Rio Caroni Airplane, které v roce 1937 objevilo nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

I my jsme se k vodopádu vydali na palubě letadel. Říkám letadel, protože stroje byly tak malé, že jsem společně s Leem musel letět jiným strojem než zbytek naší skupiny. Vrtulová letadýlka značky CESNA pojala s pilotem už pouze pět pasažérů a jejich váhově omezená zavazadla.

Vrtulová Cesna k přesunu do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

Vrtulová Cesna k přesunu do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

Nikdy předtím jsem do menšího letadla nelezl. Na záď k ocasu naskládali naše batohy a pak jsem se soukal do titěrné kabiny, kde jsem se připoutal k uzoučké sedačce. Připadal jsem si spíš jako ve velorexu nežli v letadle, ve kterém mám strávit 70 minut ve vzduchu. Už jen to, že jsme se odlepili od ranveje, podle mě odporovalo fyzikálním zákonům. Křídla mi připadala jak z papíru a vzpěry, které je držely u trupu, jako špejle na cukrovou vatu. Když jsme se uprostřed bílých mračen dostali do krátké turbulence, nevěřil jsem, že stroj dokáže vydržet pohromadě.

Přesto jsem nikterak vyděšený nebyl. Nemělo by to ani žádný význam, pouze bych trápil sám sebe. Raději jsem se kochal krajinou pod námi. Z jednolitého zeleného porostu tu a tam vykukovaly stolové hory nebo třpytivé hladiny vodních toků, protékajících tímto rájem mnohdy označovaným jako Ztracený svět.

V mracích nad stolovými horami ztraceného světa (Mart Eslem)

V mracích nad stolovými horami ztraceného světa (Mart Eslem)

V kabině byl ohlušující rámus od motoru. Vyndal jsem proto špunty do uší, abych ochránil své slechy. Let byl dlouhý a monotónní. Většina pasažérů proto poklimbávala, včetně mě. Chvílemi jsem měl pocit, že spí i pilot, unavený nudným sledováním displeje se zapnutým autopilotem. Všichni jsme proto uvítali přistání na ploše letiště Národního parku Canaima.

V kokpitu titěrné Cesny na cestě do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

V kokpitu titěrné Cesny na cestě do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

U laguny Canaima jsme se stihli naobědvat a chvíli poté nastoupili na upravený náklaďák. Převezli nás ke kotvišti úzkých dřevěných pramic na řece Carrao. Na palubu 10ti až 12ti metrové dřevěné lodě jsme proseděli asi pět hodin. Motor na zádi úpěl a kvílel námahou naší plavby proti proudu řeky Carrao a posléze řeky Churúm. Temné hladiny prudkých mělkých toků připomínaly brazilské Rio Negro. Peřeje, kterými byly obě řeky poseté, pak připomínaly proplouvání zpěněnou coca-colou.

Temná hladina řeky Carrao ve Venezuele (Mart Eslem)

Temná hladina řeky Carrao ve Venezuele (Mart Eslem)

Hned první peřeje, kterými jsme proplouvali, mě a vedle sedícího Honzu, zmáčely až na kůži. Zprvu jsem doufal, že kapitán udělá na poslední chvíli úhybný manévr. To se nestalo a já na chvíli zmizel pod vlnou tmavé vody, která se přehnala přes část zádi. Zmíněná první peřej působila, jako bychom pluli po schodech nahoru. Žasl jsem nad zručností místních indiánů ať už u kormidla na zádi či u pádla na přídi. Myslím, že jsme nad tím žasli všichni na palubě. Kromě naší skupinky bylo v lodi i dalších asi 9 lidí z Evropy nebo ze Severní či Jižní Ameriky.

Na pramici proti proti proudu řeky Carrao (Mart Eslem)

Na pramici proti proti proudu řeky Carrao (Mart Eslem)

Pět hodin jsem proseděl v mokrých kalhotách a tričku. V botách mi celou dobu čvachtala voda. Teplota vzduchu však byla natolik vysoká, že mi ani chvíli nebyla zima. Díky spektakulárnímu výhledu po okolí jsem neměl příliš času na svoje osobní příkoří ani na litování své „osezené“ zadnice. První stolová hora, která se na obzoru vynořila, ještě nebyla tak gigantická. Působila na mě tak trochu jako pevnost Königstein při proplouvání údolím Labe v blízkosti Bad Schandau.

Stolové hory ztraceného světa na břehu řeky Carrao (Mart Eslem)

Stolové hory ztraceného světa na břehu řeky Carrao (Mart Eslem)

Další kolmé stěny stolových hor však již byly dechberoucí. Člověk si připadal jako mraveneček plující na skořápce od ořechu. Několik hodin jsme totiž obeplouvali stále tu jednu a tu samou stolovou horu Auyantepui. Nejvyšší bod této gigantické skalní plošiny se halí do mraků ve výšce okolo 2500 metrů nad mořem. Celá stolová hora má rozlohu zabírající 700 kilometrů čtverečních. Pokud někdo něco podobného nevidí na vlastní oči, těžko si vůbec něco podobného dokáže představit.

Stolové hory zvané tepui ve Venezuele (Mart Eslem)

Stolové hory zvané tepui ve Venezuele (Mart Eslem)

Během pěti hodin jsme udělali asi pouze dvě nebo tři přestávky na občerstvení, nebo pokud byla potřeba zaskočit si do přírody na toaletu. Cílem naší plavby bylo tábořiště pod Salto Angel. A že se k němu blížíme, to si nemohl splést nikdo. Celá stěna, ze které z výšky okolo jednoho kilometru padá voda dolů, byla krásně viditelná. Ve výhledu nebránila žádná mračna, jak tomu často bývá. Pohled pro bohy byl odměnou i za krátký déšť, který nás opět promočil až na kůži.

Salto Angel - nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Salto Angel – nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Do kempu pod vodopádem jsem se proto velice těšil. Převlékl jsem se do suchého a vylil vodu z bot. Neměl jsem však náhradní kalhoty, a tak jsem si omotal okolo pasu barakudu (vojenský šátek ze síťoviny) a používal ji jako sukni či kilt. Kalhoty jsem si dal usušit k ohništi. Ráno strašlivě smrděly, ale hlavně, že byly suché.

Nocleh jsme strávili v dvoupatrovém srubu. Dřevěná stavba neměla stěny, kromě jedné v přízemí, kde byly záchody. V přízemí byl stůl, u kterého jsme spořádali skromnou, ale chutnou večeři. První patro, zastřešené vlnitým plechem, pak sloužilo k přespání. Na výběr bylo buď spaní na rohožích z palmových listů, nebo v hamakách. Já zvolil druhou možnost, protože jsem se nechtěl válet bez kalhot na zemi. Navíc všichni, kteří zvolili nocleh na rohožích, byli ráno poštípání od hmyzu, zatímco já v hamace byl netknutý.

Na obloze zářily hvězdy, měsíc se blížil k úplňku a v dáli šuměla padající voda Andělského skoku. Z okolní přírody vyzařovala obrovská energie. Vše bylo povznášejícím zážitkem a privilegiem zároveň. Cítil jsem pokoru a vděčnost za to, že mohu na podobném místě být…

Leave a Reply