I druhý den v Palmaru jsme se vydali za harpyjemi. Tentokrát na místo, kde se je Petrovi podařilo dva roky předtím vyfotografovat pro magazín Koktejl.
Vstávali jsme snad poprvé během našeho putování až za světla. Přesun na farmu seňora Rafaela trval slabou hodinku. Další hodinu jsme s průvodcem Javierem strávili v džungli. Prodírali jsme se hustým zeleným podrostem, který byl občas zralý na prosekání mačetou. Zatímco se Javier snažil objevit harpyje, Petr nás dovedl k věži z lešenářských trubek. Věž byla viditelně v džungli už několik let. Zatímco trubky byly pouze zrezlé, dřevěná podlážka ve výšce, odhadem deseti metrů, byla už celá ztrouchnivělá. Naráz jsme proto nahoře nemohli být více než ve dvou. Vedle Petra jsem se na věži vystřídal s Honzou a Vojtou. Dámy si nahoru lézt netroufly. Bylo by to i zbytečné, protože harpyje na stromě, kvůli kterému věž s plošinou vznikla, stejně nebyly. Zajímavá to bylo i bez toho. Málokdy se člověk dostane v džungli na úroveň špiček korun většiny stromů v džungli. Nad jednolitou zelenou hladinu vyčníval pouze majestátní vlnovec pětimužný, obrovský strom, v jehož větvích harpyje staví svá hnízda.
Domov harpyje pralesní v Sierra Imataca (Mart Eslem)
Bohužel nám tento majestátní dravec neukázal ze své krásy ani křídlo a museli jsme se spokojit pouze s fotografiemi, které Petr na místě pořídil v minulosti. Doporučil nám i zhlédnutí filmu o harpyjích s názvem „The monkey rating eagle of Orinoco“.
Vlnovec pětimužný je zespodu velice impozantní. Za ohyby jeho „kořenových laloků“ se klidně schová i dospělý muž. Od úpatí ohromného stromu jsme viděli na větvi malé termitiště. Na této větvi v dokumentu harpyje napadla kameramana BBC, když se příliš přiblížil k hnízdu s mládětem.
Vlnovec pětimužný (Mart Eslem)
Hnízdo bývá umístěné vysoko na stromech a může mít průměr až 1,5 m. Samice snáší jedno až dvě vejce, které zahřívá 56 dní. Mláďata jsou schopna letu až za 140 dní, dalšího půl roku je rodiče krmí na hnízdě a mládě zůstává v blízkosti hnízda i několik let. Harpyje vyvádějí mladé jen jednou za tři roky a většinou odchovají z každé snůšky jen jedno mládě.
Stejně jako i den předtím jsme v lese slyšeli pouze typický pískot tohoto bájného dravce.
Po malém občerstvení a letmé prohlídce farmy seňora Rafaela jsme se vrátili pro zavazadla zpět do hotelu Parador Taguápire, kde jsme nocovali. Rozloučili jsme se s paní majitelkou Janny a nasedli do terénní Toyoty k přesunu do Ciudad Bolivar. Příjemný dojem z ubytování nám lehce zkazila výše účtu při odjezdu. V porovnání s cenami, např. v Hato El Cedral, jsme za pivo platili šestinásobek ceny. Okolí Sierry Imataca je údajně hornickou oblastí, a proto jsou ceny tak vysoké. Nezbylo nám, než to také akceptovat.
Skousnout jsme museli i malou nehodu během čtyřhodinového přesunu do Ciudad Bolivar. Náš řidič José špatně zabezpečil zavazadla a ta se za jízdy na střešním nosiči uvolnila. V plné rychlosti ulétl pryč Jitčin kufr. Naštěstí skončil v širokém zeleném pruhu uprostřed dálnice. Nezpůsobil tak žádnou dopravní nehodu a upozornil nás na uvolněná zbylá zavazadla. Pokud by se totiž uvolnila i ta, způsobili bychom za námi jedoucím řidičům velice horké chvilky za volantem. Děkovat jsme mohli i Leovi, který si všiml, že kufr ulétl. Bez jeho postřehu bychom ho už ani nenašli.
Před setměním jsme bez dalších komplikací dojeli do hotelu La Cumbre v Ciudad Bolivar. Hotel ležel na jediném kopci ve městě založeném roku 1764. Asi 350ti tisícová metropole největší venezuelské provincie Bolivar je jakousi vstupní branou do Amazonie, potažmo k výletům na vodopád Salto Angel.
Hotel La Cumbre v Ciudad Bolivar (Mart Eslem)
Ciudad Bolivar je však proslulé i svým historickým centrem (mimochodem údajně jedním z nejkrásnějších v celé Venezuele) a nábřežím řeky Orinoko. Drsné místo plné barů a nočních klubů se jmenuje Pasco Orinoco a při návštěvě je na místě veliká obezřetnost. Hlavně po setmění. Taková Stodolní ulice ála Venezuela.
Z města jsme však nic neviděli. Naším úkolem bylo připravit si zavazadla na přesun do Národního parku Canaima a k nejvyššímu vodopádu světa…
