Z neděle na pondělí jsem spal oblečený. Chtěl jsem ráno spát co nejdéle a rovnou čapnout batohy a jít dolů do recepce, kde čekal řidič mikrobusu José. Rychlý přesun na nedaleké letiště a zhruba hodinový let z Caracasu do Puerto Ordaz. Vše proběhlo hladce.
Bez problémů byl i následný přesun z Puerto Ordaz do Palmaru v oblasti Sierra de Imataca. Nebyl však až příliš pohodlný. Stará Toyota Land Cruiser neměla zrovna pohodlné sedačky. Navíc byly sedačky umístěny jako lavice po stranách zadní kabiny auta. Dovnitř se také nastupovalo zadními dveřmi. Protože bychom se dovnitř nikdy nenasoukali, musel José vytáhnout všechna naše zavazadla na zahrádku na střeše. Naštěstí byl vybaven velkou plachtou a do té je zabalil. Ještěže tak učinil, protože během našeho čtyřhodinového přesunu i často pršelo.
Přesun z Puerto Ordaz do Palmaru zajistila stará Toyota Land Cruiser (Mart Eslem)
Do Palmar jsme dojeli akorát v čase oběda. Na pokoji hotelu Parador Taguapire jsem se na chvíli natáhl a těšil se na polední siestu. Místo siesty jsme však okamžitě vyrazili na výpravu za harpyjemi.
Hotel Parador Taguapire v Palmar ve Venezuele (Mart Eslem)
Největší dravec světa má své hnízdiště právě v Sierra de Imataca. Vyjeli jsme z naší ubytovny a protrpěli na koženkových sedačkách další hodiny drncání. Zhruba 60 kilometrů jsme zdolali za dvě hodiny.
Cestou necestou jsme uprostřed syté džungle i plantáží manioku a papayí projížděli hlubokým bahnem a loužemi. Nakonec jsme zastavili u jakéhosi malého ranče a dál bylo potřeba pokračovat pěšky. Vítaná to změna! Zadnice jsme měli už lidově řečeno na kaši.
Zastrčený ranč v Sierra Imataca ve Venezuele (Mart Eslem)
Brodili jsme se bahnem k hájku banánovníků. Pod listy těchto palem měl rozbitý stanový tábor štáb britských filmařů z BBC. Kromě stanů na přespání jsme obdivovali i velké stany s filmovou technikou a ostatní technickou podporou štábu. Tábor byl prázdný, a proto jsme se v něm příliš nezdrželi. Domorodí strážci by nám to ani nedovolili. Vadilo jim i naše fotografování.
Tábor BBC uprostřed banánové plantáže v Sierra Imataca ve Venezuele (Mart Eslem)
Pokračovali jsme tedy dál rozbahněnou pěšinou, která místy připomínala spíše mělký potok. Terén se změnil v okamžiku, kdy jsme vstoupili do primární amazonské džungle. V korunách vysokých stromů dováděly opice a povrch pod našima nohama už nebyl tak rozbahněný. Po pár minutách jsme došli na jakousi malou mýtinu, kde stála asi 30ti metrová železná věž. Bylo nám jasné, že náš pochod za harpyjemi skončil. Byli jsme na místě.
Stožár filmařů z BBC u hnízda harpyjí v Sierra Imataca (Mart Eslem)
Filmaři ze štábu BBC právě slaňovali ze své věže. Bohužel to nebylo proto, aby nás také nechali pozorovat hnízdo tohoto bájného dravce Jižní Ameriky. Opak byl pravdou. Sdělili nám, že se právě schyluje nahoře v hnízdě k výjimečným událostem, a slušně nás vypoklonkovali pryč. Chtěli, abychom šli zpět do jejich tábora a prý nás tam vyzvednou, až dokončí svou práci. Bylo nám jasné, že to vážně nemyslí a prostě nás jenom potřebovali dostat pryč.
Z harpyjí jsme tedy slyšeli pouze pištění hladového mláděte volajícího svou matku s krmením. Vyslyšeli jsme jejich přání a odešli.
Harpyje pralesní je impozantní druhý největší druh orla na světě. Tím největším je kondor velký (andský). Samci jsou překvapivě výrazně menší nežli samice. Ty mohou mít rozpětí křídel až dva metry a dosáhnout hmotnosti 9 kilogramů. Velice aktivní lovec má masivní zobák a mohutné silné nohy zakončené až 13 centimetrů dlouhými drápy. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně – hřbet je břidlicově černý, hlava a krk šedé, břicho bílé. Nohy jsou žluté. Ptáci mají v dospělosti na hlavě vztyčitelnou dvojitou chocholku. Harpyje má široká zaoblená křídla a dlouhý ocas, což jí umožňuje manévrovat mezi stromy rychlostí až 80 km za hodinu. Létá nízko nad lesem a na svou oběť se vrhá střemhlav. Pomocí silných drápů strhává kořist z větví stromů. Dokáže ulovit až 10 kg těžkou kořist a v letu unese až ¾ své vlastní váhy.
Harpyje pralesní (Petr Slavík)
U ranče jsme se najedli a napili. Asi hodinu jsme jen tak lelkovali a naivně čekali, zda se přeci jenom nenaskytne možnost vrátit se k harpyjím. Nepodařilo se. Pasoucí se krávy, bachyně s chumlem malinkatých selátek i dotírající slepice a loudící psi byly slabou náplastí na naše zklamání. Nasedli jsme proto opět do Toyoty a vraceli se zpátky.
Banánová plantáž v Sierra Imataca (Mart Eslem)
Brzy se setmělo a naše jízda džunglí probíhala za naprosté tmy. Už při cestě za denního světla jsme měli problém se zdoláním dřevěného mostíku přes mělký potok. Volně ložená prkna tancovala pod kluzkými koly a málem došlo k nehodě. Stačilo málo a skončili jsme na střeše v korytě potoka. Naštěstí z mostíku sjelo jen levé přední kolo a Toyota uvízla svým podvozkem na dřevěném trámku.
Okamžitě jsme museli opustit kabinu, aby se off-road přeci jen nepřevrátil. Dvě hodiny trvalo Josému a jeho místnímu doprovodu Javierovi vyproštění uvízlého auta. S přemísťováním prken jsme jim pomáhali i my, nejvydatněji pak Petr. Chvílemi už jsme dokonce i byli smířeni s nočním pochodem temnou džunglí. Naštěstí k tomu nedošlo. Nikomu se totiž nechtělo brodit bahnem a loužemi po kolena či po pás. Naše večerní zápletka tak měla šťastné rozuzlení a hlavně, že se nikomu nic nestalo. Vše mohlo dopadnout mnohem hůř, stačilo, aby Toyota spadla do potoka celá. Jelikož jsme v kabině nebyli nikterak připoutaní, ošklivě a bolestivě bychom se zřejmě potloukli. I během vyprošťování občas hrozilo, že hever sklouzne a rozmačká Javiera, který s ním po autem operoval. Konec dobrý, všechno dobré…
