Kapitola 3 – Pacaya

By 10.1.2009Deník 013

Pomalu se začínáme adaptovat na časový posun. Odpoledne, okolo čtvrté a páté hodiny zíváme, protože máme už půlnoc, zato ráno se budíme už před šestou hodinou čilí a odpočatí, protože máme vlastně už čas oběda.

V pátek večer jsme šli spát po deváté hodině. Zkusili jsme zajít na skleničku do Cafe Sky na 1a Avenida Sur číslo 15. Z populárního střešního baru jsme sledovali hvězdy zářící na jasném nebi nad Antiguou. I ve tmě byly krásně patrné obrysy majestátní sopky Aguy, jejíž vrcholek byl zahalen v mracích.

Mraky byly díky jasnému měsíčnímu svitu stříbřitě zbarveny, což dodávalo okamžiku notnou dávku mystiky. Však také dnes můžeme zažít vulkanickou mystiku na vlastní kůži. Za deset dolarů na osobu jsme si zamluvili výlet na činnou sopku Pacayu. Její kráter leží v nadmořské výšce přesahující 2500 metrů a čeká nás asi hodinu a půl dlouhá cesta autobusem. Vulkán Pacaya leží asi 25 kilometrů jihovýchodně od Antigui.

Dlážděné ulice, Antigua Guatemala (Mart Eslem)

Dlážděné ulice, Antigua Guatemala (Mart Eslem)

Jelikož jsme  vstali ještě dříve než se podávala snídaně, obsloužili jsme se sami ze svých vlastních zdrojů. Na pokoji jsme si uvařili polévku a Richard mi ukrojil plátek uheráku a skývu chleba. Vše jsme si dovezli z domova, pouze plynovou bombu jsme si koupili až v Guatemale.

Však jsme se předešlého dne naběhali, než jsme sehnali plynovou náplň k vařiči Camping gaz, který měl s sebou Richard. Já, se svým Colemanem jsem byl v Antigue bez šancí.

Při včerejší procházce po Antigue jsem udělal jednu chybu, kterou jsem musel napravovat slivovicí. Neuhodli jste, nesnědl jsem výjimečně nic špatného, ale zvolil jsem nevhodnou obuv. Trekové páskové pantofle jsou sice pohodlné, ale nemají pevnou podrážku. Díky tomu, jak se prohýbala při chůzi po kamenném dláždění, jsem si otlačil a odřel chodidla. Před spaním jsem se proto potíral na Richardovu radu svá chodidla slivovicí. A dnes ráno byla pohodlná chůze zachráněna. Ani se mi nechtělo věřit, že jsem večer bolestivě pajdal po patách a vnějších hranách chodidel. Můžete to sami vyzkoušet, perfektně to funguje. Slivovice je zázrak nejen pro vnitřní užívání.

Možná někoho překvapí, že jsme manipulovali s plynem v uzavřeném prostoru. A já odpovím, to je ta neopakovatelná chuť svobody, kterou na cestách po Latinské Americe miluju. Nikde nejsou zákazy a nařízení, podle kterých se musíme v Evropě řídit. Jsem zodpovědný sám za sebe a za své činy. A při neuváženém jednání jsem také připraven nést plné důsledky.

Proto, když chci, zapálím si vařič v místnosti, pochutnám si na zmrzlině, která je podomácku vyrobena a podávána v různých kelímcích bez jakékoli sterilní ochrany přímo na ulici. Nechám si vymačkat čerstvý pomerančový džus do kelímku, ze kterého třeba už přede mnou někdo pil. Nebo si zaskočím do kanceláře, která nemá okna, ale pouze jedny dveře přímo na ulici, které jsou pořád otevřené. Celá kancelář je pouze dlouhá nudle o něco širší než samotné vchodové dveře. Uvnitř stůl, židle, lampička a někdy větrák. Nikoho nenapadne měřit luxfery nebo podobné hovadiny, kterými si komplikujeme život v Evropě. Je mi jedno, jestli je jídlo hygienicky připravované, hlavně když mi chutná. Na svoji upjatost a byrokracii Evropa jednou pojde.

Proto si na cestách připadám tak trochu jako švec z pohádky Pyšná princezna. Také běžel za hranici, aby se mohl uvolnit a z plna hrdla si zazpívat. To je jeden z důvodů proč miluju cestování. Mohu se aspoň jednou za čas absolutně uvolnit, a to se mi v Česku prostě nedaří. Velká škoda.

Z tohoto hlediska je život v zemích, kde většinu populace tvoří původní přírodní národy, jednoduše neopakovatelný. Nemají a často ani neznají nic z našeho přepychu, a přesto bychom se od nich mohli a vlastně i měli učit, jak se spokojeně a šťastně žije. Život si zbytečně nekomplikují. Berou jej takový jaký je a umí mnohem lépe než my oceňovat jeho prchlavé okamžiky štěstí. Přestože je ve své nabubřelosti bílých dobyvatelů neustále podceňujeme, jsou to právě často jejich duše, které nesou tu pravou moudrost a poznání o pravé podstatě života. Z tohoto hlediska před nimi alespoň sám za sebe musím zhluboka smeknout.

Hned po snídani jsme si opět vyrazili do města. Zaskočili jsme do internetové kavárny, kterých jsou v Antigue stovky, ne-li tisíce. Doma jistě s  netrpělivostí očekávají zprávy o našem bezproblémovém přesunu do Střední Ameriky. Po 5a Avenida Norte jsme šli na náměstí, kde stojí Iglesia y Convento de Nuestra Seňora de la Merced (kostel Merced). Z Parque Central jsme pochodovali tři bloky na sever a prošli pod malebným obloukem Arco de Santa Catalina. Žlutobílý oblouk byl postaven už v roce 1694 a přestavěn v 19. století, kdy na něm přibyla věžička s hodinami.

Arco de Santa Catalina, Antigua Guatemala (Mart Eslem)

Arco de Santa Catalina, Antigua Guatemala (Mart Eslem)

O sto metrů dál na sever stojí už zmíněný a zřejmě nejzdobnější kostel celé Antiguy. Stavební práce na kostele Merced započaly roku 1548 a od té doby až do zemětřesení v roce 1976 prošel četnými přestavbami, úpravami a rekonstrukcemi. Přestože se jedná o křesťanský chrám, jeho žluté průčelí je zdobené bílými ornamenty, mezi kterými jsou nepřehlédnutelné lilie, tradiční to symboly moci pro Mayské šlechtice. Je zde krásně vidět, jak si původní obyvatelé i přes násilnou kristianizaci, dokázali udržet i část svých zvyklostí a symbolů, aniž by přitom přespříliš pobuřovali evropské kolonizátory.

Iglesia y Convento de Nuestra Seňora de la Merced, Antigua Guatemala (Mart Eslem)

Iglesia y Convento de Nuestra Seňora de la Merced, Antigua Guatemala (Mart Eslem)

Vrchol dne a možná i jeden z vrcholů celé cesty na nás teprve čekal. Ve dvě hodiny odpoledne jsme si sednuli na obrubník před hostelem a čekali na mikrobus, který nás měl dopravit k úpatí sopky Pacaya. Proseděli jsme na ulici téměř půl hodiny, s takovým zpožděním nás vyzvedli. Pomalu jsme si už začínali myslet, že máme po výletu.

Nasedli jsme do mikrobusu jako poslední a pár minut poté už jeho motor kvílel při šplhání po klikatících se a ostře stoupajících silničkách svahů okolo Antiguy. Brzy jsme se dočkali dvou nečekaných překvapení.

To první se týkalo zboží, které bylo podél silnice, v prudkých serpentinách nabízeno. Poprvé jsem zažil, aby někdo v lese u silnice prodával obrazy. Asi na úseku jednoho kilometru jimi byla silnice doslova lemována. Stovky obrazů, jeden vedle druhého, s krajinářskými motivy. A aby premiér nebylo málo, sotva skončilo nabízení obrazů, začal přísilniční prodej nábytku. Jiný kraj, jiný mrav. Upřímně si neumím představit, že bych doma projížděl lesem a kupoval obrazy nebo nábytek. Zde v Guatemale je to však zřejmě naprosto normální a kromě turistů to nikoho nepřekvapí.

Obé jsme s Richardem hlasitě glosovali, když v tu chvíli na nás promluvil muž sedící po mé levici. Seděli jsme v mikrobusu společně s manžely z Bratislavy. Slovenský pár Dušan a Líba strávili ve Střední Americe Vánoce i Silvestra a zítra odlétají domů. Zatímco my jsme na začátku, jejich cesta se blíží ke konci.

Teprve potřetí na svých cestách jsem tak v Guatemale potkal krajany nebo v tomto případě bývalé krajany. Vzhledem k věku jsme se všichni narodili ve stejné zemi, v bývalém Československu.

Sopka Pacaya sice leží od Antiguy pouhých 25 kilometrů na jih, ale náš autobus se drápal do strmých strání a trápil brzdy v prudkých sjezdech více nežli hodinu. Museli jsem dojet zpět až na předměstí Guatemala City a poté ve směru na Lago de Atitlán se stočit prudce na jih.

Ve třičtvrtě na čtyři jsme už stoupali po svých do prudkého kopce.  K absolvování výstupu na sopku je potřeba zakoupit za 40 quetzalů jakousi vstupenku do ochranného pásma okolo sopky.

Zhruba půl hodiny jsme poté neustále stoupali skrze hustý les, ve kterém byla prosekána úzká klikatá cestička. Začal náročný výstup na Pacayu. V základním táboře pod sopkou jsme si každý zakoupili za 5 quetzalů dřevené hole od místních dětí. Jednalo se o nejdražší klacek, který jsem kdy držel v ruce a ještě k tomu hned dva. Aby se mi lépe šlo.

Výstup lesem, sopka Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Výstup lesem, sopka Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Každý klacky na konci pochodu dětem zase vrací. Jeden omlácený klacek tak vydělá každému dítěti denně až několik desítek quetzalů. Ovšem rádi jsme je nechali vydělat si.

Pro toho, kdo se na výstup ke kráteru sopky necítí nebo na to jednoduše nemá fyzicky, pro toho přichází v úvahu putování v koňském sedle. V naší devítičlenné skupině se také našel jeden mladý Newyorčan, který byl tak fyzicky slabý, že využil služeb koňského taxi při cestě nahoru hned dvakrát. Nejdříve na cestě lesem a poté v jednom úseku, kdy procesí turistů doslova polykalo prach při prudkém stoupání v lávovém štěrku.

Pochod k vrcholu sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Pochod k vrcholu sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Od hranice lesa teprve začínalo to pravé pošušňání. Černý štěrk ujížděl pod nohama a výstup byl velice namáhavý. A to byl teprve začátek. Čím blíže jsme byli oblasti se žhavou tekoucí lávou, tím nebezpečnějším se výstup stával. Přecházeli jsme přes strmé pole roztaveného a následně vychladlého magmatu. Nohy už nepodjížděly jako na štěrku, zato nám však hrozilo, že se s námi podloží ulomí. Něco podobného se stalo mladému Němci, se kterým se za mnou utrhl kus vychladlé lávy a sklouzl po kamenech ostrých jako břitva, asi dva metry níže. Ošklivé rány na rukou jsem mu pomohl ošetřit alespoň náplastí ze své lékárničky, kterou jsem měl s sebou v batohu.

Zážitky, které na nás čekaly v bezprostřední blízkosti do oranžova zbarvených proudů roztavené lávy, však rozhodně stály i za pár kapek krve a za fyzickou námahu. Jestli nám na svahu sopky při šplhání byla chvílemi zima, na dosah ruky od čerstvé lávy nám bylo horko. A to doslova i v přeneseném slova smyslu. Blíže k roztavenému magmatu už v životě nemůžu být. Alespoň pokud bych o tom ještě někomu hodlal vyprávět.

Láva ze sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Láva ze sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Davy nadšených lidí nám sice naše prožitky lehce kazily, ovšem i tak se jednalo o jedinečný a málokdy opakovatelný zážitek. Procházet se v těsné blízkost roztaveného magmatu po vychladlých plotnách zčernalé rozervané lávy, z níž často dýchá až nesnesitelné teplo, je zážitkem, ze kterého až mrazí v zádech.

Zvláště, když některá místa nejsou ještě zcela vychladlá a hrozí seškvaření podrážek u bot. Bez bot by člověk v terénu, kde na každém centimetru je povrch ostrý jako tisíce žiletek, byl lidově řečeno namydlený. Nebo lépe řečeno zcela odkázán na pomoc ostatních.

Proud žhavé lávy ze sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Proud žhavé lávy ze sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Přiznám se, že jsem neměl zcela příjemný pocit, když jsem holí poklepával na podloží a často slyšel zvuky svědčící o dutém prostoru pod námi. Představa, že se pode mnou prolomí země a propadnu se do rozžhaveného proudu lávy, nepatří k těm nejpříznivějším. Byl jsem tedy rád, když náš průvodce Hernán zavelel ke zpáteční cestě.

Cesta dolů nebyla sice už tak fyzicky náročná, zato mnohem nebezpečnější. Klouzat se dolů po svahu zavánělo často zraněním a hned několikrát jsem se raději posadil na zadek, abych předešel něčemu horšímu, než jsou umazané kalhoty.

Živý had táhnoucí se k vrcholu sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Živý had táhnoucí se k vrcholu sopky Pacaya, Guatemala (Mart Eslem)

Výstup na Pacayu klade důraz nejenom na fyzickou kondici, ale také na materiální vybavení. Nevěřícně jsem proto sledoval desítky lidí, kteří si vyrazili doslova jako na motýly. Dobré boty jsou základ, a přesto potkáte sem tam někoho i v sandálech.

K lávě se stoupá až do nadmořské výšky okol dvou tisíc metrů, a proto je vhodné i teplejší oblečení. Celé zástupy dámiček v tílku a plážových chlapců v tričkách a kraťasech jsem proto velmi litoval. A nejvíc jsem litoval ty, kteří si nalehko vyrazili na výstupu po setmění.

Už na okraji štěrkového pole jsme potkávali při sestupu velice vyčerpané osoby, které výstup teprve čekal. Většina z nich neměla ani baterku, které je k cestě na sopku povinná. Neumím si dost dobře představit, v jaké martýrium se cesta k vrcholu musí potmě proměnit. Myslím, že nikdo ze stovek pěších, které jsme cestou ve tmě potkávali, neměl ani ponětí o tom, jaké peklo na ně čeká. Byl to jasný důkaz toho, jak lidé absolutně ztratili pojem, jak se pohybovat v přírodě.

Davy hlupáků, kteří si ani nedokážou uvědomit, že svou naivitou dostávají do problémů a nebezpečí nejen sebe, ale i ty, kteří je poté musí vytahovat z horké kaše s nasazením vlastního života.

To bohužel neplatí pouze pro tento výstup na Pacayu, ale všeobecně. Člověk nedokáže respektovat zákonitosti přírody, natož pravidla nějakého obyčejného pochodu. Přeji proto všem, když se někdy na Pacayu vypraví, aby byli opatrní raději více nežli méně a ve zdraví si tento, jinak velice nádherný, pochod užili.

Leave a Reply