Kapitola 11 – Přesun do Mexika

By 18.1.2009Deník 013

V neděli ráno, ještě před svítáním jsme opustili El Remate a potažmo i Guatemalu. Po deseti dnech nastal čas dát sbohem této zhruba dvanáctimilionové zemi a přesunout se přes sousední Belize na jih Mexika.

Guatemala v nás zanechá spoustu příjemných vzpomínek, které budou v ostrém kontrastu s ještě nedávnou situací v této středoamerické prezidentské republice. Klid v zemi zaručil až teprve zásah OSN v roce 1996. Do té doby v zemi trvala občanská válka vlekoucí se od roku 1960. Guatemalské dějiny jsou vůbec pohnuté. Po odchodu Španělů v roce 1821 byla přechodně součástí Mexika a od roku 1847, kdy získala formální nezávislost, se v zemi většinou střídali různí diktátoři a vojenské junty. Současný mírový stav, který na každém  rohu hlídá policie či vojsko, je i pro samotnou Guatemalu rozhodně přínosem. Statisíce návštěvníků přínášejí této nádherné a zajímavé zemi každoročně miliony dolarů, které ekonomika země přijímá s otevřenou náručí.

Náš spoj z El Remate za 231 quetzalů měl více než půlhodinové zpoždění. A poté jsme nastoupili k zatím nejdelšímu pozemnímu přesunu naší dosavadní cesty. V šest hodin jsme nastoupili do mikrobusu a přes celé území Belize jsme doputovali za necelých devět hodin až do mexického města Chetumal. Toto zhruba čtyřicetitisícové město leží asi deset kilometrů od hranic s Belize. Okolo třetí hodiny jsme se ubytovali za 240 mexických pesos na osobu v hotelu Santa Teresa na adrese Avenida Insurgentes číslo 177. Původně jsme se chtěli přesunout až do téměř milionové Meridy, ale vzhledem k tomu, že by se jednalo o další téměř sedmihodinovou cestu, změnili jsme plán.

Vstali jsme raději v pondělí v půl páté ráno a přesunuli se přes Valladolid až do vesničky Pisté nacházející se asi jeden kilometr od ruin mayského města Chichén Itzá. Spoj z Chetumalu do Valladolidu stál 150 pesos na osobu a na palubě autobusu jsme strávili čtyři hodiny. Všem doporučuju, aby se do autobusu teple oblékli, protože řidič  se asi zbláznil a silně puštěná klimatizace nás podchladila, jako bychom jeli spíše přes Sibiř a ne přes poloostrov Yucatán, kde se v době našeho lednového pobytu pohybovaly teploty nad pětadvaceti stupni Celsia.

Asi hodinu a půl dlouhou pauzu mezi našimi autobusovými spoji jsme v asi šedesátitisícovém Valladolidu využili jednak k naobědvání a tako k výměně peněz. Ve směnárně v jihozápadním rohu Parque Francisco Cantón Rosado jsme směnili své americké dolary v poměru 1:12,5 vůči mexickému pesu. Oběd jsme pořídili doslova “za facku” v městském bazaru, tentokrát v severovýchodním rohu téhož parkového náměstí.

Ve čtvrt na dvě jsme opustili Valladolid na palubě autobusu společnosti Oriente. Autobus odjížděl z malého nádražíčka na rohu ulic Calle 39 a Calle 46. Asi hodinová jízda vyšla na 20 pesos za osobu.

Před třetí hodinou jsme už stáli na parkovišti před branou do památníku Chichén Itzá. V pondělí odpoledne jsme však ještě neměli v plánu jeho prohlídku, a proto jsme se pěšky přesunuli o necelé dva kilometry severozápadně do již zmiňované vesničky Pisté. Tam jsme si za 125 pesos na osobu zajistili ubytování v Posada Olalde. Ubytovna leží asi dva bloky od hlavní silnice vedoucí z Cancúnu do Meridy. Kolem ní také leží většina ubytovacích i občerstvovacích kapacit vesnice Pisté. Dali jsme si k obědu báječné grilované maso a k němu si v sousední prodejně zakoupili pivo.

Pouliční gril v Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Pouliční gril v Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Částečná prohibice, která bývá v Mexiku více méně dodržována, přispěla k nečekanému setkání.

Při placení u pokladny nás náhle oslovil blondýn střední postavy. Češtinou s moravským přízvukem. Muzikant Jaroslav Meluzín z Brna. Už šest let hraje na violu v souboru v asi milionové Meridě, která leží zhruba 150 kilometrů východně od Chichén Itzá. Kromě muziky si vydělává v Mexiku i provozováním malého penzionu a občasnými službami pro turisty. Kdo má zájem o ubytování v Meridě či o prosté setkání s krajanem v Mexiku, dozví se více na www.puntocheco.com

U jídla a piva jsme následně proklábosili asi dvě hodiny. Dozvěděli jsme se zajímavé údaje o Mexiku, které se stalo díky průjezdu přes Belize, mou jubilejní 70. zemí světa. Ve Spojených Státech Mexických žije více jak 105 miliónů lidí a země napříč měří více jak pět tisíc kilometrů. Jen z Meridy do hlavního města Mexico City je cesta dlouhá přes dva tisíce kilometrů.

Celý Yucatán leží na jakési vápenné desce, pod kterou se nachází obří, doposud téměř neprozkoumané jeskynní komplexy. Díky dutému podloží nemá Yucatán téměř žádné řeky. Všechna voda je pouze podzemní. Spousta lidí má ve svých sklepeních vlastní soukromé vchody do jeskynních komplexů, mnohdy plných překrásných podzemních jezírek. Jaroslav nás zval jak na výlet do jeskyní, tak nám zdvořile nabídl i možnost ubytování v Meridě. Náš čas se však už krátil a cesta do Meridy by zkomlikovala náš cestovní plán. S díky jsme proto jeho nabídky odmítli. Škoda, třeba někdy příště…

Ulička s ubytovnou Posada Olalde, Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Ulička s ubytovnou Posada Olalde, Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Báječně pohodový den jsme zakončili podařeným nakupováním. Před setměním jsme zaútočili na obchodníky, pomalu balící své zboží a tvrdým smlouváním jsme ukořistili velmi levná ponča a klobouky. K tomu ještě Richard na pokoji našel sombrero, které tam zřejmě zapomněli předešlí nocležníci. Povedené obchody a vlastně i celý den jsme oslavili u večerního piva. Každý jsme si koupili více než litrovou láhev piva a provokativně si sedli před obchod non stop OXXO, kde jsme zlatavý mok pomalu konzumovali. Vzbudili jsme svým počínáním nemalý rozruch. Asi to v Mexiku s konzumací alkoholu přeci jenom bude trochu komplikované.

Nás si však nikdo nedovolil rušit. Spíše jsme registrovali lehce obdivné a někdy i závistivé pohledy kolemjdoucích. Asi obdivovali naši odvahu a záviděli tu lehkost a uvolněnost našeho bytí. Muselo  na nás být vidět, jak si nejenom onen okamžik, ale vlastně i celý náš život báječně užíváme…

Leave a Reply