Camino de Santiago – úvod

By 5.10.2012Deník 021
Camino de Santiago (Mart Eslem)

Pár let jsem si pohrával s myšlenkou absolvovat ve Španělsku tzv. Svatojakubskou pouť (španělsky Camino de Santiago). Teprve v říjnu roku 2012 se tato touha stala skutečností. Parťáka mi na této pouti dělal kamarád a soused z Ústí, David.

Svatý Jakub byl sťat roku 41 n.l. v Jeruzalémě a jeho ostatky byly poté převezeny do Španělska. Dodnes jsou uloženy v Santiagu de Compostela, což je cíl celé pouti.

Vzhledem k Davidovým časovým možnostem jsme však nevyrazili na celou pouť, ale pouze na první šesti-etapovou část celkové téměř osmisetkilometrové trasy. I tak na nás čekala v šesti dnech porce 140-ti kilometrového pochodu v plné polní. Je totiž údělem poutníků, již od středověku, že si vše nosí neustále s sebou.

Tradice Svatojakubské pouti má své kořeny už ve středověku. Její vznik je spojen s legendou o ostatcích jednoho z dvanácti Ježíšových apoštolů. Svatý Jakub byl sťat roku 41 n.l. v Jeruzalémě a jeho ostatky byly poté převezeny do Španělska. Dodnes jsou uloženy v Santiagu de Compostela, což je cíl celé pouti.

Camino de Santiago (Mart Eslem)

Camino de Santiago (Mart Eslem)

My se však do města, kde odpočívá Svatý Jakub z hvězdného pole (volný to překlad názvu města), tentokrát nepodíváme. Důvody našeho rozhodnutí nemají žádné náboženské důvody. Nejsme ovlivněni ani určitou vlnou módnosti spjatou s touto křesťanskou poutí. Jdeme spíše objevovat sami sebe. Jdeme se podrobit ojedinělému duchovnímu zážitku, který může být a často i bývá, vykoupen i fyzickou bolestí a obtížemi. Půjdeme po cestách, kudy před námi po staletí kráčely tisíce lidí. Každému z nich pouť přinášela překážky i zážitky, které navždy obohatily poutníkův život. Po staletí pěší poutníci nacházejí na trase štěstí, osvícení, procitnutí, strasti i smrt. Tím je pouť jedinečná. Dnes, stejně jako před pětisty lety, přináší poutníkům všechny aspekty života v jakési koncentrované podobě. A nad tím vším dlí Bůh, i to se v průběhu věků nemění. Bůh sleduje poutníky ať už si to připouštějí či nikoli. Je nepodstatné, zda v něj poutník věří či ne. Stejně tady je. Je totiž součástí každého z nás a každý z nás je zároveň součástí Jeho. Někdo to chápe a ví, jiný to podvědomě cítí a další to odmítá. Na tom, že to tak je, tyto pocity pranic nezmění…

Leave a Reply