Kapitola 3 – Nejkratší etapa do Pamplony

David v sobotu večer usnul jako mimino. Zatímco já psal deník, on už se dávno oddával spánku spravedlivých. Způsobilo mi to lehkou obtíž při svlékání bundy. Kvůli křečím v levém trapézu, jsem si nemohl sundat levý rukáv jinak nežli, vleže na břichu, pravou rukou. Musel jsem se u toho smát a potichu i zkoušet, zda přeci jenom není David vzhůru, aby mi pomohl. Spal však jako dřevo a musel jsem to zvládnout sám.

Do sprchy jsem šel bos, protože bylo třeba šetřit každým zbytečným pohybem, aby mě křeč opět nenaběhla. Pantofle ve spodní části batohu byly v tu chvíli mimo všechny mé fyzické možnosti. V koupelně se netopilo, okno bylo dokořán, a tak jsem stál ve vaně a čekal, až odteče trocha vody. Studená voda ve mně vyvolala lehký záchvat zimnice. Vyčerpané tělo se v chladu rozklepalo jako osika. Smál jsem se té situaci tak nahlas, že jsem si div nepřekousl jazyk jekotajícími čelistmi. Komickou situaci ukončil naštěstí velice brzy proud horké vody.

Stál jsem pod horkou sprchou několik minut. Okamžitě jsem se přestal třást a proud teplé vody uvolnil i namožené trapézové svaly. Další křeče jsem už nedostával a tělo bylo připravené nejenom k poklidnému a pohodlnému spánku, ale i k dalšímu pochodu.

Říčka Arga (Mart Eslem)

Most na Svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Nedělní etapu, nejkratší ze všech našich plánovaných, jsme začali po desáté hodině. Lehce jsme posnídali z našich zásob a doplnili tekutiny i jouly vhodné pro pokračování „Camina“.

Poutník nikdy netuší, co mu pochod přinese. Za každou zatáčkou klikaté pěšinky může čekat nová emoce, nové přátelství nebo pouhý prchlivý, sotva několik vteřin trvající zážitek, který však naplno zasáhne jeho smysly.

Pár kilometrů za vesničkou Larrasoaňa jsme na břehu říčky Arga míjeli mladou dívku. Seděla kousek od břehu na kameni, ze kterého její lehce kmitající bosé nožky sotva dosáhly na zem. Rudé rty jejího osobitě děvčensky krásného obličeje ostře kontrastovaly s bledou, dohola oholenou hlavou. Dívka jedla bezstarostně pomeranč a my procházeli pozvolna okolo ní. Zrakový vjem byl ihned poté, co jsme ji minuli, vystřídán vjemem čichovým. Na břehu říčky, ve stínu stromů se vůně pomeranče linula do neuvěřitelné dálky. Téměř epický, chuťově smyslný zážitek, který by jinde než při chůzi přírodou zůstal zcela opomenut.

Něco tak obyčejně každodenního, jako je vůně čerstvého ovoce, vjem, který v městském životě bývá přebyt „chutí“ a „vůní“ prachu a rámusu se na „Caminu“, může a také proměňuje v nejsilnější zážitek dne. I takovéto okamžiky přináší Svatojakubská pouť…

Nedělní etapa byla sice krátká, ale rozhodně ne jednoduchá. Určitě nám nepřišla o 11 kilometrů kratší než ta sobotní. Bůhví, jak to s těmi vzdálenostmi vůbec je.

Druhý den pochodu, ale naštěstí už nedostal mé trapézy do křečí. I nohy byly vcelku v pohodě. Cestou jsme si také dopřáli hodně zastávek, a to hlavně opět těch občerstvovacích. Co zastávka, to jedno pivo. To první jsme si dopřáli hned v první vesničce za Larrasoaňou. Dřevěný stůl a lavice jsme sdíleli s mladým párem z Izraele. Podivovali se naším půllitrům a ptali se, zda budeme po vypití schopni pokračovat v cestě. Myslím, že jsem je dost uzemnil svou odpovědí: „My jsme z Česka a Češi jsou pivařský národ. U nás tohle zvládnou snad i mimina…“

Setkávání a hlavně povídání si s cizími neznámými lidmi je jedním ze základních kamenů a velkých zážitků celého Camina. Poutník se dostává do blízkého kontaktu nejenom s různými národnostmi, ale i s rozličnými věkovými skupinami lidí. A každý z těchto lidí má svůj vlastní příběh. Záleží jen na ochotě a správnosti okamžiku, ve kterém je možné se dostat každému blíže k tělu.

Most před Pamplonou (Mart Eslem)

Most Magdalena v Pamploně (Mart Eslem)

Někdy na to stačí jedno pivo a jindy nepomůže ani společný několikadenní pochod. Vše je předem dáno a předem psáno. Předem psáno bylo zcela určitě i setkání se Španělem středního věku v jednom háječku podél cesty. Ve stínu okolní vegetace nabízel k prodeji ovoce a pití. Nejprve jsme ho pouze s pozdravem minuli. Po sto metrech však u cesty byla lavička. Sedli jsme si na ni a napadlo nás, že se vrátíme k onomu muži zpátky. Došlo nám, že mu tím pomůžeme třeba v jeho nelehké finanční situaci. Však také naše gesto ocenil a poděkoval za ochotu pomoci jemu i jeho rodině tím, že si něco koupíme.

Nejkratší etapa našeho putování končila v Pamploně. Nejdříve jsme se rozhodli pro nocleh v poutnické ubytovně Casa PADERBORN, která se nachází pár set metrů nalevo za mostem Magdalena. Posledních pár metrů pochodu, jak jsem se už zmínil, bývá vždy nejtěžších. A tím spíše, když u posledního kroku zjistíte, že je ubytovna zavřená kvůli rekonstrukci. Museli jsme proto pokračovat v pochodu dále do centra města.

Druhá možnost k ubytování poutníků je v centru Pamplony, v útrobách někdejšího kostela na adrese Calle Compaňia číslo 4. ALBERGUE de JESÚS y MARIA má kapacitu více než 200 ubytovacích míst a přespání vyjde na 7 euro.

Ulice Pamplony (Mart Eslem)

Calle Compania v Pamploně (Mart Eslem)

Konečně jsme tedy využili výhody credencialu a mohli přespat za pakatel.

Moderní interiér hostelu ostře kontrastoval se středověkou fasádou bývalého kostela. V podobné budově jsem ještě asi nebyl.

Byly nám přiděleny postele číslo 71 a 72 v druhém patře pavlačového ochozu vytvořeného ze železa, skla a dřevěných příček. Mé místo bylo na horním lůžku železné palandy. Kromě postele ubytovna nabízí i teplé sprchy, prádelnu, kuchyň a internet. Více si snad ani poutník nemůže přát…

Hostel Jesús y Maria v Pamploně (Mart Eslem)