Kapitola 2 – Roncesvalles

By 7.10.2012Deník 021
Roncesvalles (Mart Eslem)

Do Pamplony jsme dorazili v pátek až před desátou večer. Informační kancelář byla už zavřená jak na nádraží, tak i v centru města. Od nočních hlídačů autobusového areálu jsme se také nic důležitého nedozvěděli.

Nikdo se nemůže vydat na Svatojakubskou pouť, pokud nemá v ruce tzv. Credential. Dlouhý pochod s těžkých nákladem je tedy hlavně o tom, jak se poutník dokáže vyrovnat s demoralizující únavou a mučivou bolestí ramen a chodidel. Od námahy z používání trekových holí mě chytaly u jídla křeče do trapézových svalů tak silně, že jsem nebyl schopný dostat sklenici s pitím nad úroveň nosu.

Počítali jsme s tím, že v Pamploně přespíme, ale zároveň jsme doufali, že se večer dozvíme vše podstatné k sobotnímu brzkému přesunu do vesničky Roncesvalles, ležící 15 kilometrů od francouzských hranic. Šli jsme se proto ubytovat s lehkými obavami o dodržení plánovaného itineráře.

Roncesvalles (Mart Eslem)

Roncesvalles (Mart Eslem)


Start pouti v Roncesvalles (Mart Eslem)

Start pouti v Roncesvalles (Mart Eslem)

Nocleh jsme našli naštěstí v těsné blízkosti autobusového nádraží. Zaplatili jsme 50 euro za dvoulůžák v Pensionu ARRIETA v ulici Arrieta číslo 27. Hodili jsem batohy na postel a šli se projít pulsujícími ulicemi Pamplony. V pátek večer byly plné korzujících lidí. Nakonec jsme skončili u piva na krásném náměstí Plaza del Castillo.

Brzy o sobotním ránu jsme si skočili na autobusové nádraží a bohužel se potvrdilo mé tušení. Spoj do Roncesvalles jezdí od října z Pamplony pouze jednou denně, a to večer v 18.00 hodin. Dopolední linka bohužel odjíždí  v 10.00 hodin pouze v letní sezóně. Náš záměr, vyjít na pochod z Roncesvalles ještě v sobotu dopoledne, tak dostal vážnou trhlinu a bylo třeba rychle jednat. Jedinou spásou bylo použití taxíku. Za 70 euro jsme se tedy přesunuli do výchozího bodu tzv. francouzské cesty, do městečka Roncesvalles.

Před desátou hodinou tak prakticky už nic nebránilo tomu, abychom se vydali na pochod. Vlastně ano, jedna maličkost přeci. Kancelář pro turisty a poutníky otevírá až v 10.00 hodin. Sedli jsme si tedy na kávu a počkali, až otevřou. Sympatická slečna za pultem info střediska nás sice překvapila naučeným českým pozdravem ahoj, ale vlastně pro nás nemohla nic potřebného udělat.

Nikdo se nemůže vydat na Svatojakubskou pouť, pokud nemá v ruce tzv. Credential. Jedná se o jednoduchý průkaz poutníka, do kterého si nechává otiskávat po cestě razítka. Díky razítkům lze žádat o noclehy v ubytovnách se speciálními poutnickými cenami i o levné poutnické menu v restauracích a hospůdkách podél trasy „Camina“.

Poutnické průkazky však nejsou v infocentru k dostání. Ty jsme si museli zakoupit v klášteře v těsném sousedství informačního kiosku. Za 4,25 euro jsme si pořídili credential s datem a razítkem výchozího bodu naší krátké pouti. Krom průkazu jsme si zakoupili i mušli na provázku. Mušle je totiž oficiálním symbolem Camina a její ikony jsou na všech ukazatelích podél cesty.

Klášter v Roncesvalles (Mart Eslem)

Klášter v Roncesvalles (Mart Eslem)


Mušle jako symbol svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Mušle jako symbol svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Před jedenáctou tak tedy konečně začala první část našeho putování. Hned první etapa měřila 27 kilometrů a jejím cílem byla vesnička Larrasoaňa. Naše dvacetikilové batohy ostře kontrastovali s titěrnými pytlíčky na svačinu většiny ostatních poutníků. Brzy nám však došlo, že se jedná pouze o víkendové turisty, jdoucí svižným tempem a na lehko.

Na trase bylo už snadné rozeznat ty, kteří si nesou na zádech vícedenní náklad. I tak většina lidí měla batohy v porovnání s těmi našimi téměř poloviční.

David Surý na začátku Svatojakubské pousti (Mart Eslem)

David Surý na začátku Svatojakubské pouti

První etapa tak byla celá vlastně o překonávání bolesti. Teprve nedávno se mi velice osvědčily trekové hole. Jejich použitím se zcela zamezí bolesti zad v bederní oblasti. A to je při dlouhém pochodu s těžším nákladem pořádně znát. Tato příjemná úleva je však vykoupena bolestí trapézů na konci etapy, kdy téměř nelze zvednout paže nad výši ramen. Dlouhý pochod s těžkých nákladem je tedy hlavně o tom, jak se poutník dokáže vyrovnat s demoralizující únavou a mučivou bolestí ramen a chodidel. Do ramen se zařezávají popruhy batohu a plosky trpí hlavně při chůzi po tvrdém asfaltovém podkladu, který byl na trase první etapy poměrně častým jevem.

Únava a bolest přichází v jakýchsi vlnách, které zkouší hlavně poutníkovu mentální sílu. Jde o to, zda mozek vlně odolá nebo se jí nechá spláchnout. Je to vlastně taková duševní hygiena.

Návalu únavy a bolesti lze podlehnout už po několika kilometrech, a pokud jí člověk nedokáže vytěsnit ze svých myšlenek, tak je nahraný. Dařilo se nám nepodléhat tomuto mentálně-fyzickému tlaku až téměř do dvacátého kilometru. Pak už přestaly fungovat téměř všechny triky a mentální pomůcky.

David Surý ležící spící (Mart Eslem)

David Surý ležící spící (Mart Eslem)

Pomáhá jakékoli rozbíjení stereotypního kroku za krokem. Zapínání a rozepínání bederní přezky, našlapování na špičky při chůzi do kopce, přemýšlení o něčem rozkošném a příjemném, což odnese pozornost od bolesti a únavy na co nejdelší čas.

Když už nic z toho nefunguje nebo příliš krátkou dobu, tak mám v rukávu jedno eso. Zout se z bot i ponožek a chodit bos po jemných kamíncích nebo písku. Vrcholně účinné je pak, pokud jsou oblázky v chladivém potoce. To je úžasná rehabilitace pro zubožená a otlačená chodidla. Přírodní masáží reflexních bodů celého těla, které jsou umístěny právě na ploskách, dojde k úžasné úlevě. Dle délky pochodu se dají pocity z takové masáže přirovnat až k psychickému orgasmu.

Potok (Mart Eslem)

Potok (Mart Eslem)

Bohužel potok s oblázky od dvacátého kilometru už na trase nikde nebyl a tak naše pochodování bylo velice tiché. Já i David jsme mlčeli a vyrovnávali se s únavou i bolestmi po svém. Zvláště na asfaltových úsecích před koncem prvního dne jsem propadal místy němé zuřivosti. Posledních pár metrů k ubytovně jsem proto už téměř běžel, ovšem téměř po hranách bot, abych ulevil ošlapaným chodidlům. Ty se však u večeře ukázaly druhotným problémem…

Od námahy z používání trekových holí mě chytaly u jídla křeče do trapézových svalů tak silně, že jsem nebyl schopný dostat sklenici s pitím nad úroveň nosu. To ještě nebylo tak strašné. Vrchol přišel, když jsem si po jídle potřeboval odskočit na velkou. V předklonu na úzkém záchodě jsem si obestlal prkénko záchodovým papírem, ale při dosedání na „trůn“ jsem spustil elektrický sušák, který papír odfoukl pryč. Musel jsem tedy vystýlku opakovat a papír držet při usedání pevně rukama přitlačený. Dostával jsem v té situaci spontánní záchvaty smíchu. Už méně jsem se pak ale smál při oblékání kalhot. Křeče do levého ramene byly tak silné, že jsem si nebyl schopný pořádně vytáhnout kalhoty do pasu. Za zády jsem si tedy musel pomáhat pravou rukou, abych vůbec mohl opustit prostory WC.

Vše naštěstí za další půlhodinku z větší části odeznělo a mohli jsme se uložit k zaslouženému odpočinku. První etapa byla za námi a jejích 27 kilometrů, v často členitém lesním terénu, jsme i s několika zastávkami na občerstvení a odpočinek, zvládli za zhruba devět hodin.

Leave a Reply