Kapitola 6 – Ze zdi teče víno zdarma

By 11.10.2012Deník 021
Bodegas Irache (Mart Eslem)

Předposlední den našeho pochodu jsme vstávali ještě za tmy. I v sedm ráno bylo už poměrně teplo. Přesto pohled na zamračenou oblohu předpovídal, že středa nebude tak slunečná jako předcházející dny. Pro pochod to bylo příjemné zjištění.

Středověká tradice zněla, že žádnému poutníkovi nesmí být odepřen kousek chleba a sklenice vína. Na budově vinařství trčí ze zdi dva kohoutky. Z jednoho teče voda a z druhého červené víno.

Téměř hodinu jsme klimbali ve stínu chránícím nás před pražícím sluncem. Poletující mouchy narušovaly odpočinek nejenom nám dvěma, ale i otci s odhadem 16-ti letou dcerou, kteří oddychovali v trávě hned vedle nás.

Jako každý den, i tentokrát bylo nejtěžších posledních pár kilometrů. Camino v tomto nabízí zkušenost přirovnatelnou ke konci důležitých etap života každého z nás. Čím blíže jsme k cíli, tím jsme nervóznější, podrážděnější a často i vzteklejší.

Ještě než jsme opustili ubytovnu, skočil jsem koupit pití a pečivo do nedaleké prodejničky potravin. Nějakých 200 metrů vlevo od Albergue de Peregrinos. Za pultem obsluhovala Ruska Jelena, a když zjistila, že jsem slovanské národnosti, utrousili jsme i pár slov v ruštině. Sympatická blondýnka žije ve Španělsku už osm let.

Ulice v městečku Estella (Mart Eslem)

Ulice v městečku Estella (Mart Eslem)

První přestávku středečního dopoledne jsme si dopřáli v těsném sousedství kláštera Irache (Monastero de Irache). Nachází se tam vinařství Bodegas Irache. Středověká tradice zněla, že žádnému poutníkovi nesmí být odepřen kousek chleba a sklenice vína. Na budově vinařství trčí ze zdi dva kohoutky. Z jednoho teče voda a z druhého červené víno. Okolo pramene vína a vody je železná mříž a oboje je údajně přístupné pouze v pracovní dny.

Každý s vínem naloží po svém. Někdo jej čepuje do čutory, ale většina lidí si pouze z kohoutku svlaží rty. Potkali jsme i Angličany, kteří víno stylově usrkávali z mušle, kterou většina poutníků nosí na krku nebo přivázanou na batohu.

David Surý a Mart Eslem v Bodegas Irache

Bodegas Irache (Mart Eslem)


Víno zdarma pro poutníky

Víno pro poutníky (Mart Eslem)

Další přestávku jsme si udělali ani ne o 2 kilometry dále. Na kamenných lavicích a stolech podél cesty jsme doplňovali hlavně tekutiny. Po chvíli k nám přisedl holohlavý Švéd, odhadem pětapadesátník či šedesátník, pocházející z Göteborgu, města automobilů Volvo. Byl na cestě o pět dní déle než my a jeho cílem bylo dojít až do Santiaga de Compostela. Potřeboval to stihnout do 14. listopadu, což by mohl zvádnout.

Klábosili jsme o pivu a hlavně o hokeji. Dozvěděli jsme se od něj, že předchozího dne potkal dvojici Čechů, kteří za tři a půl měsíce Camino ušli celé tam a zase zpátky. Veliká škoda, že jsme krajany minuli. Bylo by bývalo určitě hodně zajímavé potkat někoho s podobnou zkušeností.

Stoly a lavice pro odpočinek (Mart Eslem)

Zákoutí k odpočinku (Mart Eslem)

První polovina naší páté etapy byla poklidná a pochod nenáročný, ovšem monotónní. Na trase jsme potkávali nezvyklé množství poutníků, které jsme předháněli nebo naopak oni nás. Vše dle toho, kde se kdo na jak dlouho zastavil.

Chuť na pivo mě například hnala do krátkého prudkého kopce před obcí Azqueta. Zároveň jsme si dělali legraci, že ve vesnici s takovým jménem alkohol mít nebudou a obdarují nás maximálně vodou a skromnou asketickou krmí. V baru jsme však překvapivě kromě piva a jídla získali i razítko do credentialu.

Sympatického Švéda jsme potkali nejenom v baru v Azquetě, ale seděl i před občerstvovací stanicí v městečku Villamayor de Monjardín. Do městečka vede cesta mezi vinicemi a políčky.

V polích se nalézá stará středověká studna, které se říká Maurská (Fuente do los Moros). Dávný pramen leží na úpatí kopce, na jehož vršku jsou ruiny pevnosti Monjardín, podle které se městečko jmenuje.

Vinice podél cesty

Vince u Villamayor de Monjardín (Mart Eslem)


Středověká Maurská studna (Mart Eslem)

Fuente do los Moros (Mart Eslem)

Poslední část středeční etapy je dlouhá okolo 12-ti kilometrů. Cesta vedla lehce zvlněnou krajinou mezi vinicemi, olivovými háji a čerstvě zoranými políčky. Malebná, ale monotónní krajina bohužel nenabízela příliš vhodných míst k odpočinku. Téměř nebyla možnost, kam bychom si sedli či lehli do trávy.

Rádi jsme proto využili pozvání do stínu skupinky stromů u studny asi 2 kilometry za Villamayor de Monjardín. Nebyli jsme sami, kdo si toto místečko vybral k odpolední siestě. Téměř hodinu jsme klimbali ve stínu chránícím nás před pražícím sluncem. Poletující mouchy narušovaly odpočinek nejenom nám dvěma, ale i otci s odhadem 16-ti letou dcerou, kteří oddychovali v trávě hned vedle nás.

Výjimečným okamžikem naprostého klidu a souznění s přírodou jsme v duchu oslavili překonání sta kilometrů našeho pochodu.

Selfie ze siesty poutníků

Poutnická siesta (Mart Eslem)


Siesta ve stínu stromů (Mart Eslem)

Místo stvořené k odpočinku (Mart Eslem)

Po takovém báječném lenošení se nám příliš nechtělo opět navléci batohy a pokračovat v Caminu. Zbývalo odhadem 10 kilometrů do cíle a nohy se pomalu začínaly ozývat. Naštěstí už nebylo takové vedro a ze zamračené oblohy začalo asi za hodinu pršet.

Pro nás to však nebyl žádný problém, protože ponča jsme měli už dávno v pohotovostní poloze. Očekávaný slejvák, který by osvěžil nejenom nás, ale prospěl by hlavně vyprahlé krajině, se nakonec nekonal. Spadlo sotva pár kapek a spíše mžilo než pršelo.

Jako každý den, i tentokrát bylo nejtěžších posledních pár kilometrů. Camino v tomto nabízí zkušenost přirovnatelnou ke konci důležitých etap života každého z nás. Čím blíže jsme k cíli, tím jsme nervóznější, podrážděnější a často i vzteklejší. Pravý opak toho, v jaké euforii bychom se měli nacházet díky skutečnosti, že se blíží cíl další etapy. A je jedno, jestli je to etapa života nebo Camina.

David a pončo (Mart Eslem)

Pochoduje se za každého počasí (Mart Eslem)

Místo toho, abychom si vychutnávali nádherné malebné domy městečka Los Arcos, fňukali jsme, že je ubytovna až na druhém konci města. Ubytovali jsme se v Albergue Isaac Santiago v ulici Sán Lazaro. Leží pár set metrů od kostela Panny Marie, hned poté, co poutníci projdou branou v původních středověkých hradbách a přejdou most přes téměř vyschlou říčku.

Kromě večeře na podloubími lemovaném náměstí mě osobně ohromně zvedly náladu služby fyzioterapeuta, které nabízí poutnická ubytovna ve správě Asociace přátel Svatojakubské cesty. Hoši od přátel prostě vědí, co poutník nejvíce potřebuje. Tím spíše my, před zítřejší závěrečnou, téměř třicetikilometrovou etapou našeho prvního Camina…

Los Arcos a pivo před katedrálou (Mart Eslem)

Pivo v Los Arcos (Mart Eslem)

Leave a Reply