Kapitola 5 – Hnízdo zmijí

By 10.10.2012Deník 021
Mart Eslem tlemící se a jdoucí (selfie)

Nocleh v Puente la Reina jsme strávili v ubytovně hotelu JAKUE. Luxusní hotel má pro poutníky vyhrazeny pouhé dvě místnosti v suterénu s kapacitou 38 míst. Cena noclehu je 10 euro včetně snídaně.

David špunty neměl a poutník za rákosovou zástěnou mu příliš spánku nedopřál. Celou noc řezal dřívá jako o život a David tak vstával už po šesté hodině.

Jak málo stačí poutníkovi ke štěstí. Stačí se zout a dopřát zuboženým nohám bezplatnou ryze přírodní regeneraci. Takové malé potvrzení toho, že příroda člověku nabízí k životu vše potřebné.

Razítko do credentialu leželo na stole, a tak jsem se rozhodl orazítkovat naše poutnické průkazy sám. Sotva jsem orazil první credential a vstoupil do místnosti pan majitel. Nikterak se nezlobil, nechal mě otisknout i druhé razítko a popřál nám : „Buen Camino!“

Výborná hotelová restaurace navíc nabízí  poutnické menu za 11,90 nebo 8,50 euro. Rozdíl v ceně činí rozhodnutí, zda poutník chce nebo nechce maso jako součást jídla. Ubytování lze vřele doporučit. Jedná se o příjemné zpestření a nečekaný komfort za „poutnickou“ cenu.

Poměrně dobře jsem se vyspal. Nevím, co tomu pomohlo více. Jestli špunty v uších nebo dřevěná deska pod matrací.  David špunty neměl a poutník za rákosovou zástěnou mu příliš spánku nedopřál. Celou noc řezal dřívá jako o život a David tak vstával už po šesté hodině.

To já jsem si spinkal jako nemluvně, celou noc na zádech. Přetočení na bok je totiž nepříjemné až bolestivé. Tlačím si tak na namožené kyčle a nebo si položím koleno na bolavá lýtka. O namožených trapézech ani nemluvím. U večeře mě opět lehce pozlobily.

Ubytovnu jsme po půl deváté opouštěli až jako poslední. Všichni ostatní si se startem další etapy velmi pospíšili. Spoustu z nich jsme však došli v centru Puente la Reina, kde si dopřáli snídani a ranní kávu. Pochod malebnými uličkami ani ne třítisícového městečka nás dosti zdržel. Nevěděli jsme totiž, co fotit dříve. Camino vede dlážděnými ulicemi lemovanými krásnými starobylými domy.

Ulička v Puente la Reina (Mart Eslem)

Ulička v Puente la Reina (Mart Eslem)


Pohled na Puente la Reina (Mart Eslem)

Pohled na Puente la Reina (Mart Eslem)

A na konci poutníka uchvátí jeden z údajně nejkrásnějších kamenných mostů Španělska Most se šesti klenutými oblouky se nazývá Ponte de los Peregrinos.

Most v Puente la Reina (Mart Eslem)

Most v Puente la Reina (Mart Eslem)

První část naší čtvrté etapy kulminovala prudkým výšlapem vedoucím piniovým hájem. Na konci náročnějšího výstupu jsme došli do městečka s úzkými uličkami a kamennými domy.

Vesnička Maňeru (Mart Eslem)

Vesnička Maňeru (Mart Eslem)


Odpočinek ve stínu stromů (Mart Eslem)

Odpočinek ve stínu stromů (Mart Eslem)

V průkazu poutníka jsem se dočetl, že bychom měli mít z každé etapy alespoň dvě razítka osvědčující pěší zdolání trasy Camina. První razítko naší úterní etapy jsme tedy získali snad v jediném baru vesničky zvané Maňeru. Kousek dál od baru s podivným názvem Lurgorri Aterpea jsme došli na titěrné náměstíčko. Na lavičce ve stínu stromů tam vleže odpočívala francouzsky mluvící poutnice, kterou jsme s Davidem pojmenovali Madamme Holy Cow. Letmo jsme se pozdravili a pokračovali v chůzi.

Odpočívající Madame Holy Cow (Mart Eslem)

Odpočívající Madame Holy Cow (Mart Eslem)

Za vesničkou Maňeru jsme procházeli vinicemi a olivovými háječky.

Pochod olivovými háji (Mart Eslem)

Pochod olivovými háji (Mart Eslem)

Pauzu jsme si dopřáli až o dva a půl kilometru dále, v další vesničce Cirauqui, což v baskičtině znamená Hnízdo zmijí. Dopřáli jsme si tmavé pivko a já si na slunci usušil od batohu propocenou košili.

Hnízdo zmijí

ulička ve vesničce Cirauqui (Mart Eslem)


Hnízdo zmijí

Kostel ve vesničce Cirauqui (Mart Eslem)

Za žáru poledního slunce jsme pochodovali na trase mezi Cirauqui a obcí Lorca. Na téměř 6-ti kilometrovém úseku jsme si dopřáli dvě zastávky.

Jednu v polích u dálnice, kde jsme doplnili tekutiny a já spořádal i jednu energetickou tyčinku. Vzhledem k teplotě blížící se 30-ti stupňům Celsia jsem se i pořádně natřel opalovacím krémem.

Má toho plný brejle...

Oddychující poutník David (Mart Eslem)


palo selfie

Mart Eslem tlemící se a jdoucí (selfie)

Druhé zastavení přineslo další téměř mystický zážitek, který může člověku přinést opět snad pouze Camino. Vše se odehrálo u kamenného mostíku, jehož některé části možná ještě pamatují slávu Římského impéria. Zážitek spočíval v prostém brouzdání v chladné mělké říčce. V polovině úterního pochodu se jednalo o opravdovou lábuž. Studená voda a vodou omleté kamínky způsobovaly téměř nadpozemský zážitek.

Jak málo stačí poutníkovi ke štěstí. Stačí se zout a dopřát zuboženým nohám bezplatnou ryze přírodní regeneraci. Takové malé potvrzení toho, že příroda člověku nabízí k životu vše potřebné. Není třeba peněz ani jiných civilizačních vymožeností, aby člověk měl plný komfort. Jakoby snad Camino mělo sloužit i  k tomu, aby se poutník co nejvíce vrátil zpět k přírodě a zpět ke svým kořenům…

Mým nohám se tak ulevilo, že jsem kopec do vesničky Lorca téměř vyběhl, jak mě koupel nabudila. V Lorce jsem získali další razítko do credentialu a taky jsme něco pojedli a popili v baru La Bodega del Camino.

Lorca

La Bodega del Camino (Mart Eslem)

V průvodci jsme se dočetli o řeznictví v Casa Julio. Poslední dům v Lorce nabízí neodolatelnou domácí uzeninu chorizo.  Tak jsme se těšili na masíčko, že jsme doslova přelétli na konec vesnice. Jaké však bylo zklamání, hlavně pro naše chuťové buňky, když byl obchůdek zavřený. Odpolední siesta rozhodla, že i další úsek, půjdeme o hladu. Obchod má otevírací dobu sice od 8.00 hodin snad až do desáté večer, ovšem majitel si dopřává zřejmě precizní siestu a má, od 13.00 do 18.30 hodin, zavřeno.

Druhá polovina úterní etapy nám příliš neutíkala a pochod byl proto poměrně únavný. Díky tomu, když jsme došli do městečka Villatuerta, lehli jsme si spontánně v parčíku na lavičku. Celý den do nás v otevřené krajině pražilo slunce, a tak jsme si ve stínu opravdu lebedili.

Jakmile jsme si trochu odpočali, zašli jsme si cestou pro další razítko do credentialu. Skoro nám až bylo líto, že ve stylovém hostýlku s kouzelným názvem Magico nemůžeme přespat. Vnitřek vstupní haly byl dlážděn oblázky velikosti brambor a by plný stylového masivního nábytku. Přestože jsme poměrně bouchli zpola otevřenými vstupními dveřmi, nikdo nepřicházel a ani jsme nikoho nenalezli v přilehlých místnostech. Razítko do credentialu leželo na stole, a tak jsem se rozhodl orazítkovat naše poutnické průkazy sám. Sotva jsem orazil první credential a vstoupil do místnosti pan majitel. Nikterak se nezlobil, nechal mě otisknout i druhé razítko a popřál nám : „Buen Camino!“

Jako bychom byli za naší lehkou neomalenost očarováni. Zbylých pár kilometrů do cíle čtvrté etapy se zdálo být nekonečných. Připadal jsem si jako Malá mořská víla, když pro svou lásku snášela bolest připomínající pochodování po čepelích nožů. I já, obrazně řečeno, podobně trpěl pro svou náklonnost k cestování.

Poslední kilometr do cíle etap nám každý den připadal nekonečný. Ovšem v úterý byl doslova nekonečně nekonečný. Abych nemyslel na řezavou bolest chodidel, přemýšlel jsem o citátu, který byl cestou na zdi jednoho podchodu. Jeho volná interpretace zněla : „Srdce rozumí důvodům, které rozum nechápe“. Hloubku citátu si musí každý poutník procítit po svém…

Bohudík byla ubytovna Albergue de Peregrinos hned na kraji města. Na adrese Rúa číslo 50 jsme zaplatili každý 6 euro za svou palandu. Studená sprcha nás dostala z nejhoršího a zašli jsme si do centra malebného města Estella na večeři.

Estella

Albergue de Peregrinos (Mart Eslem)


Estella

Puente de la Cárcel (Mart Eslem)

Asi čtrnáctitisícové město nás uchvátilo svými úzkými starobylými uličkami. Nádherný je i most Puente de la Cárcel, který jsme z ubytovny měli pár metrů za rohem.

Po setmění jsme docela litovali, že na prohlídku Estelly nemáme více času a zítra ji opět časně ráno opustíme. Myslím, že by si zasloužila jeden celý den, a to bychom si jí ještě ani nestihli celou prohlédnout. ¨

Estella (Mart Eslem)

Estella (Mart Eslem)

Hlavním cílem naší cesty je však Camino, takže prohlížení pamětihodností musí ustoupit stranou. Třeba se sem jeden z nás ještě někdy znovu podívá. Kdo ví…

Leave a Reply