Dospěl jsem k rozhodnutí, začít postupně na Internetu zveřejňovat své zápisky z cest. Ve své první knize jsem skončil cestou do Peru a Bolívie, a proto nyní navážu cestou následující do Jižní Afriky.
Nebudu proto déle zdržovat a přeneseme se do doby nedávno minulé. Psal se rok 2002 a byl podzim. Tedy v Evropě. V Jižní Africe začínalo jaro. Mé přípravy však začínali podstatně dříve…
Březen se přehoupl do své druhé poloviny a já začínám připravovat svou další dalekou cestu. Vybral jsem si tentokrát po roční pauze opět Afriku. Ovšem Afriku zelenější než tu, se kterou jsem měl možnost seznámit se v Tunisku či Egyptě. V září strávím tři týdny napříč územím Jihoafrické republiky, Lesotha, Svazijska, Mosambiku a Zimbabwe. Původně jsem uvažoval, vyrazit sám, ale minulý týden můj kamarád Honza projevil zájem vydat se do afrických hor a pralesů společně se mnou. Zajištění cesty jsem opět zadal cestovní kanceláři, obstarávající všechny mé cesty a momentálně nám nezbývá než čekat, jak to dopadne.
Chtěl jsem se letos konečně vypravit také do Indie, ale okolnosti této cestě, stejně jako vloni nepřejí. V oblasti hlavního města a v pohraničí s Pákistánem totiž docházelo k ozbrojeným srážkám. Když poté následovaly i výbuchy bomb přímo v Dillí, raději jsem cestu do Indie prozatím vzdal. Také díky pravděpodobnému stěhování do nového domu, letos zřejmě podniknu cestu pouze jednu. Doufám tedy, že nám vyjde zrovna ta na jih Afriky.
Několik měsíců jsem měl strach jakkoliv o plánované cestě mluvit, natož si k ní připravovat podklady. Až nyní, počátkem srpna, jsem poštou obdržel informační dopis, z čehož jsem pochopil, že další cestě nic nebrání. Letošní rok nebyl po všech stránkách nikterak úspěšný, takže uskutečnění další cesty za poznáním je pro mne velice radostnou událostí. Těch radostných událostí bude doufám ještě letos mnohem více. Jedna však zajisté převýší všechny ostatní. Bude to zážitek, který nemůže převážit ani sebe úchvatnější cesta do Afriky či kamkoli jinam na světě – očekávám narození prvního potomka. Nevím zda to bude syn či dcera, ale každopádně tuto svou cestu svému prvorozenému dítěti věnuji.
Díky neustálému čekání, zda cesta nebude na poslední chvíli odřeknuta pro malý zájem (což si prožívám díky vybíraným lokalitám každý rok) nejsem prakticky ani trochu připraven. Musím si skočit opět na Krajskou hygienickou stanici a přeptat se zda mi budou stačit má očkování z minulosti nebo jestli budu muset absolvovat nová či obnovovací. Jestli si všechna očkování dobře pamatuji, měl bych mít všechna potřebná již za sebou. Budu pouze potřebovat předepsat antimalarika a tak to nejtěžší, co mne čeká je najít mezinárodní očkovací průkaz, bohužel od loňského příletu z Jižní Ameriky nezvěstný. A vzhledem k tomu, jaký jsem bordelář to nebude nic jednoduchého.
Než se vrhnu zpět do víru příprav a tudíž se opět na nějaký čas má tužka odmlčí, si ještě dovolím citovat začátek informačního dopisu.
Oblast jižní Afriky, kterou navštívíme, je tím nejpestřejším teritoriem, jež můžeme v Africe najít. Národní parky plné zvěře, srovnatelné s těmi nejvyhlášenějšími parky Keni a Tanzánie. Dramaticky působící vrcholky až tři tisíce metrů vysokých hor s nádhernými treky, jedinečné biotopy okolí Kapského města, bohatý mořský a přímořský život Atlantiku a Indického oceánu.
Pouze dvě věty a již jsem nažhaven, ovšem ještě měsíc si musím nechat zajít chuť. Pak si to pořádně vychutnám a ten kdo bude mít zájem, může cestu z mých řádků prožít spolu se mnou. Vydám se tedy hledat cestovní pas, abych do něj dostal všechna potřebná víza, samozřejmě i zmiňovaný očkovací průkaz a až oba doklady najdu, budu se modlit, abych příště našel svůj záznamový blok, kam jsem o své africké cestě začal psát. Již dnes jsem ho hledal asi půl hodiny a čím více v něm mám napsáno, tím větší má pro mne cenu a tím větší by to byl “průser”, kdybych ho, nedej bože, opravdu ztratil. Stačí, když se o něj strachuji po celou dobu každé mé cesty.
Po mnoha dnech jsem se odhodlal konečně zavolat člověku, který bude průvodce naší cestou po zemích na jihu afrického kontinentu. Skoro dvacetiminutová rozmluva mi poskytla cenné informace týkající se příprav k odjezdu. Byla mi doporučena výše kapesného, které je vhodné mít s sebou v hotovosti a byl jsem ubezpečen, že zbytek lze čerpat na místě prostřednictvím platebních karet. Naše skupina údajně bude čítat osm osob a po trase, nazvěme to expedice, budeme putovat v pronajatém mikrobuse. Díky tomu jsme byli, já a Honza, požádáni o zajištění mezinárodního řidičského průkazu, abychom v případě potřeby mohli vystřídat našeho vůdce za volantem.
Okamžitě jsem upozornil na to, že vzhledem k mému literárnímu zpracovávání každé mé cesty budu moci řídit maximálně po tmě, abych mohl za čerstva zachycovat zážitky své i ostatních. Kromě kapesného jsem probrali vhodná zavazadla, možnosti praní prádla v průběhu cesty, otázku bezpečnosti zejména v Zimbabwe, kde právě zuří nepokoje a tak doufáme, že nepřerostou v občanskou válku. Hodně mně zajímaly i Viktoriiny vodopády a rafting na řece Zambezi. Vodopády se nacházejí na hranici mezi Zimbabwe a Zambií. Pro sběratele čárek za navštívené země je zde možnost přejít na druhou stranu a šlápnout si tak i na půdu Zambie. Na rovinu přiznám, tak trochu k těmto sběratelům patřím, a asi neodolám přeběhnout si pro další razítko do své soukromé sbírky.
Rafting určitě stojí za to, abychom jej vyzkoušeli, přestože údajně každý skončí alespoň jednou v divokých peřejích. Díky hluboké vodě však nehrozí nárazy na kameny a koupající se nadšence, vyznávající tento vysoce adrenalinový sport, vytahují z vody místní lidé, doprovázející raft na kajacích či kanoích během celé jeho cesty peřejemi. Bezpečnostní opatření jsou údajně na vysoké úrovni, takže už teď se nemohu dočkat!