Ráno v půl deváté nastalo buzení na tři doby. Nejprve se zapnula televize a pomocí automatického zvyšování hlasitosti šumu, nás budila.
V první moment jsem se obořil na Dominiku, proč nás budí, což jsem vzápětí bral zpět, jelikož na obrazovce blikalo – Wake Up! (vstávejte). Chvíli poté zazvonil i telefon z recepce, za což jsem zdvořile poděkoval a hned běžel vypnout zvonění na mobilním telefonu, taktéž oznamujícího čas vstávání. Naběhl jsem tedy do koupelny, vychutnat si poslední evropskou sprchu, rychle se oholil, vykonal ústní hygienu a mohli jsme vyrazit na místo srazu. Díky příliš dlouhému cachtání v koupelně jsme již nestihli snídani, což mne dosti mrzí. Další příležitost k posnídání bude zřejmě až ve Vídni někdy v čase oběda. Pro mě to tedy bude klasický branch.
Při nastupování do auta volal Honza a hlásil svou přítomnost na místě srazu. Dorazil již před čtvrt hodinou i s naším průvodcem Martinem. Nechali jsme zavazadla v autě na parkovišti uprostřed náměstí, kam jsme od hotelu museli přejet a výtahem vyjeli do třetího patra sídelní budovy naší cestovní kanceláře. Během pár minut se dostavili i ostatní členové expedice, byli nám rozdány pasy s vízy, pojišťovací dokumenty a letenky. Než jsme se nadáli, již opět, tentokrát pěšky, zdoláváme tři patra dolů před dům, kde na nás čeká červený mikrobus. Naše výprava čítá zatím sedm lidí. Kromě průvodce, Honzy a mě s námi cestuje i jedna dvojice středního věku, kterou jsem mylně považoval za manžele a dvě dívky, maximálně třicetileté společně cestující kamarádky. Poslední, osmý člen, přihlásivší se až na poslední chvíli, se k nám připojí až v Londýně. Nepodařilo se totiž, díky pozdnímu přihlášení, zajistit letenku z Vídně i pro něj. Naložili jsem zavazadla, rozloučil jsem se s Lenkou a Dominikou a nic nám již nebrání vyrazit na první úsek naší cesty, z Brna do Vídně.
Krátce po poledni jsme dorazili na Vídeňské letiště Schwechat, kde nás po odbavení zavazadel čeká až tříhodinová pausa před odletem do Londýna. Co se vídeňského letiště týče, musím si hned postěžovat, nelze tu nikde zabalit zavazadla do ochranné folie, na což jsem si zvykl při svých minulých cestách. Ani v Jižní Americe nebyl problém zavazadla do ochranné folie zabalit. Ovšem je zcela možné, že “mlaďas” u přepážky byl jednoduše líný nás obsloužit a sdělil nám nepříjemnou věc – nikde na tomto letišti se zavazadla nedají zabalit.
Po malé nepříjemnosti jsem slavil při odbavování jedno malé vítězství, bez problémů mně nechali vzít můj fotografický batoh s sebou na palubu letadla, o což mám, od zážitku v New Yorku, vždy před odletem obavy, zvláště pak, letím-li s British Airways.
V odletové zóně jsme si pochutnali na těstovinách, kterými jsem konečně ukojil svůj od rána trvající hlad. Ovšem měli jsme, jak se říká “velké oči” a ani celou porci nesnědli. Honza, trpící před svým prvním letem v dosavadním životě, zajisté trémou, na mne pořád mluví, dokonce i když píšu. Vůbec mu nevadí, že se na něj nedívám a chvílemi jej ani neposlouchám. Však ať se vykecá, hlavně když mu to pomůže překonat předletové napětí. Je naprostá paráda, co všechno papír snese. Psané slovo je mnohem uvolněnější než slovo mluvené. Dokud si řádky někdo nepřečte, můžu být naprosto upřímný a dle libosti pomlouvat, nadávat či polichotit, aniž se tím kohokoli dotknu.
Po jídle mi nabídl tykání průvodce Martin. Říkám nabídl, jelikož Honza tykání přijal již cestou z Prahy do Brna a zavolal jsem Lence, kvůli ujištění zda dojeli v pořádku domů. Ve Vídni naběhlo na displeji mého mobilního telefonu logo rakouského operátora A1. Martin, jak nám prozradil, již procestoval více jak devadesát zemí světa a vyznává podobnou filosofii jako já – žijeme příliš krátce na to, abychom do jedné země jeli vícekrát než jednou. Stihli jsme probrat i cestu na Antarktidu, tam stejně jako já také ještě nebyl, ale oba nás to láká. Ba co víc, ihned po návratu se chystám po této možnosti začít pátrat. Před druhou hodinou jsem opět telefonicky hovořil s Lenkou, která mi hlásila, že psi zvládli v pohodě naší nepřítomnost a jsou v pořádku. Dala i každému z nich k uším telefon a já na ně mluvil a pískal, z čehož byli dost zmatení. Cairo zmateně přešlapoval a Alex nastražil uši, načež začal olizovat Dominiku.
Nyní je již nejvyšší čas, přemístit se k odletové bráně číslo osm, v půl třetí totiž dojde k jejímu uzavření a mohli bychom zmeškat odlet do Londýna.
Kolem třetí hodiny odpoledne jsme se po “nutném zlu” při prohlížení batohů a šatů, konečně dostali na palubu letadla Airbus A320. Opět jsem zaujal kontrolující personál a byl rád, že jsem nemusel až do spodního prádla. Stačilo, jak dlouho jsem “zápasil” s opaskem, který se jen velice ztěžka souká zpět do poutek na kalhotách. Sedíme s Honzou sice v jedné řadě, ale rozděluje nás ulička. Pro mne začíná let s pořadovým číslem čtyřicet devět a pro Honzu je to číslo jedna. Zatím tvrdí, že stále ještě není nervózní. Já bych řekl opak, podle mě si to ani neuvědomuje, což je na druhé straně dobře. Dvoumotorový Airbus, na jehož palubě budeme přepraveni na londýnské letiště Heathrow, má kapacitu kolem sto padesáti míst, dolet přes tři tisíce kilometrů a letovou rychlost přes osm set kilometrů v hodině. Maximální letová výška se udává kolem deseti kilometrů. Trup letadla je dlouhý necelých třicet osm metrů, rozpětí křídel se blíží třiceti čtyřem, ale pozor, je patnáct hodin a třicet minut a Honza poprvé v životě ucítí svou tělesnou schránku v prostoru nad matičkou Zemí.
Zatím jen zuřivě listuje v časopise, který máme každý v kapse opěradla a dělá, že si čte, přestože zřejmě nerozumí ani slovu. Avšak drží se, ještě nebrečí a je i duchem přítomen. Ten mi dá, za ty kecy, až si to jednou přečte… Právě mi i sdělil, jaké je mu vedro a já si všiml, že se mu začínají lesknout oči. Že by strachem? Motory naskočili, začíná pomalu rudnout a povídá samé hovadiny, o Euro City vlaku z Ústí nad Labem do Prahy, který prý drncá stejně jako naše letadlo, jen aby nějakým způsobem přečkal okamžiky nejvyšší nervozity. Hrozně však šeptá a vůbec mu nerozumím, díky rámusu motorů i puštěné klimatizace. Dopřeji mu již klidu a na chvíli se odmlčím. Dovolím si snad jen jednu poznámku, odletovou dráhu jsme opustili v patnáct hodin a třicet šest minut.
Oproti předpokladům jsme se zdrželi ve vzduchu asi o půl hodiny déle, díky čemuž nás v Londýně čeká pěkná honička. Další spoj do Kapského města odlétá po sedmé hodině. Vzhledem k rozlehlosti Heathrow bude hodina času stačit jen tak tak, snad na nás počkají.
Beru vše zpět, jelikož jsem zcela zapomněl na časový posun. Po přistání si přeřídím hodinky o šedesát minut zpět a vše v pohodě stihneme. Jsem to ale zmatkař! Jaksi jsem z cestování po roční pauze “vypadl” a dopouštím se takovýchto začátečnických přehmatů. Ještě jednou se všem omlouvám za způsobenou paniku, vše poběží dle plánu.
Let z Vídně nám vcelku utekl, podávalo se tradiční občerstvení, jehož konzumace zabere notnou část letu. Na Honzovo přání se musím zmínit, jak mi dal veškerý svůj příděl, jelikož neměl vůbec hlad. Dal si pouze něco k pití. A abych nezapomněl, svůj premiérový let zvládl na výbornou, gratulujeme.
Po přistání v Londýně v sedmnáct hodin a třicet sedm minut jsem ve zdraví přečkal všeobecnou melu při vystupování a v klidu a pohodě vstoupil již potřetí v životě na půdu hrdého Albionu. Ani napotřetí se mi však nepoštěstí, Londýn si prohlédnout, opět se pro mě jedná pouze o přestupní stanici na cestě mimo Evropu. Po Austrálii a Severní Americe, se z něj vydám tentokrát do Afriky.
Čekání na londýnském letišti uběhlo jako voda a ve tři čtvrtě na sedm jsme již byli na palubě Boeingu 777 a uvelebili se do křesel, ve kterých strávíme příštích zhruba třináct hodin. Ještě před “naloděním” jsme se prostřednictvím mobilních operátorů Vodafone a Cellnet naposledy z evropského kontinentu spojili s domovem a seznámili se s posledním členem naší expedice, Pavlem. Bylo to poprvé, co mi čekání v Londýně uteklo, jelikož při minulých návštěvách jsem vždy čekal skoro půl dne na další štace. Honza tentokrát sedí v řadě přede mnou, ovšem skoro spolu nemůžeme mluvit, jelikož já sedím v uličce a on u okna dvacáté deváté řady. Jsme alespoň na stejné trojsedačce vpravo ve směru letu. Zul jsem si boty, rozepnul opasek a kalhoty a pohodlně očekával start skoro devět tisíc sedm set kilometrů dlouhého letu do Jihoafrické republiky. Údaje na displeji v opěradle sedadla přede mnou, opravili můj úsudek o trvání letu na jedenáct hodin a dvacet čtyři minuty, značící přistání v Kapském městě po půl osmé zítra ráno, tj. v pondělí 9. září.
Téměř pětačtyřicet minut trvalo čekání ve frontě na odletové dráze, proto jsme až v půl osmé opustili půdu Spojeného království a vlastně i Evropy. Díky úspěšnému odletu slavím malé jubileum, právě jsem se vznesl k mé padesáté letecké cestě a přistanu v mé třicáté šesté navštívené zemi. Během příštích tří týdnů mne čeká i další kulaté “výročí”, totiž zaokrouhlení zemí, na jejichž půdu jsem vkročil, na rovných čtyřicet. A pokud přeběhnu za řeku Zambezi, načnu i pátou desítku, čímž se již přiblížím “na dostřel” svému americkému kamarádovi Matthewovi, který se v Čechách oženil a trvale i usadil. Než strčil hlavu do chomoutu, stihl procestovat zemí pětačtyřicet. Kam se však oba hrabeme na průvodce Martina, toho již stěží někdy doženu, leda že by nadále cestoval jen do zemí, kde již byl, což asi nehrozí, a proto jej budu pouze beznadějně stíhal.
Dlouhou chvíli jsem si krátil sledováním nového amerického filmu “Spiderman” a pojídáním podávaného občerstvení. Z poklidu mne vyrušil “zážitek” nad Alžírem. Vlétli jsme do bouřky a přestože nebyla přímo kolem nás, pouze v těsné blízkosti, měl jsem takový strach, až mi vyrazil studený pot na čele. Celé letadlo se otřásalo a mně přepadaly černé myšlenky, jak by to vše mohlo dopadnout. Děsily mně představy, jak má rodina šokovaně poslouchá v pondělních zprávách o neštěstí na lince Londýn – Kapské město a zároveň si představoval, jak se asi museli cítit lidé na palubě letadel, narazivších 11. září loňského roku do věží Světového Obchodního Centra v New Yorku. Smutné první výročí této tragédie je za necelé dva dny a já vzpomínám, na své loňské pocity, kdy jsme se o newyorské apokalypse dozvěděli během pobytu v Bolívii. Ještě nikdy jsem se v letadle nebál tak jako dnes, naštěstí nad Saharou se turbulence uklidnily a mohl jsem si oddechnout.
Avšak nad Guinejským zálivem se turbulence opět vrátili, tentokrát ještě silnější, díky čemuž jsem se skoro začínal modlit, abychom v pořádku doletěli. Opravdu podobně zážitky z létání nemám rád a pokaždé mám hrozně divný pocit. Poté, co se počasí uklidnilo jsem konečně usnul a probudil se celý zblblý okolo půl čtvrté ráno. Šel jsem se projít po uličce a trochu si protáhl ztuhlé svaly na nohách, ramenech a zádech. Zašel jsem i do prostoru kuchyňky, kde se zdržovali dvě letušky, ale hlavně kde byli skleničky s pomerančovým džusem. Stály tam, byly zadarmo, a tak jsem jich vypil osmnáct. Samozřejmě přeháním, tolik jsem jich nezvládl, vypil jsem pouze dvě, nejsem Forrest Gump a vím, že by se mi po nich chtělo čůrat. Stačí jak mám díky tlaku ve výšce okolo jedenácti a půl kilometru, každou chvíli samovolnou erekci, což může s rozepnutým poklopcem způsobit dosti trapné situace. Naštěstí mám malý růžový polštářek na její zakrytí.
Do cíle nám zbývají ještě tři hodiny letu a jelikož se mi asi nepodaří ještě usnout, zkusím si krátit dlouhou chvíli poslechem rádia. Nyní se tedy odmlčím a na slyšenou v pondělí.