V lednu roku 2009 jsem podnikl tak trochu neplánovanou cestu do Střední Ameriky. Nápad vznikl během příprav letní cesty na Island. Uvědomil jsem si totiž, že jsem skoro rok nic pořádného nepodnikl a podlehl jsem náhlému stesku po toulkách světem. Dostal jsem chuť podívat se na území slavné Mayské civilizace, jejíž potomci žijí ve Střední Americe dodnes. Svého vyzkoušeného parťáka Richarda jsem vcelku bez problémů přesvědčil k návštěvě Guatemaly, Belize a Yucatánského poloostrova v jižním Mexiku.
Mayové jsou národ, který zhruba před tisíci lety založil v oblasti Guatemaly, Mexika, Hondurasu a Belize velice vyspělou civilizaci nemající jinde obdoby. Mayská kultura navíc vystavila v celé této oblasti velkolepé pyramidy.
Je velice zajímavé, že slovo Mayové nebo Maya se vyskytuje téměř ve všech jazycích vyspělých civilizací ostatního světa. Například Buddhova matka se jmenovala Maya. Stejně tak i strážce pokladu faraona Tutanchamona. Navíc se jeden z měsíců v mnoha jazycích nazývá Máj, což je odvozeno od jména římské bohyně. Jmenovala se Maia.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že mé toulky světem nejsou o pouhém dosažení nových obzorů, ale jejich hodnotu nacházím právě v absolvování procesu daleké cesty. Přesuny přes polovinu světa pro mě bývaly nutným zlem, zdržováním či obtíží. Nyní si tento zdlouhavý a mnohdy namáhavý proces přesunu, rámovaný čekáním i únavou, mnohem víc užívám.
Obtížná a zdlouhavá cesta je darem, který je naopak nutné přijmout s pokorou a s vděčností. Pokora slouží k zachování klidu a vděčnost bychom měli projevovat za přínos, kterým nás zdlouhavost cesty obdarovává. Tím přínosem je cvičení vlastní trpělivosti. A trpělivost je jedním z největších darů, které nám může život přinést.
Trpělivost se nám k přesunu do Guatemaly bude hodit. Obzvláště když do ní letíme natřikrát. Nejlevnější variantou dopravy se totiž ukázalo spojení od společnosti Continental Airlines. Název společnosti napovídá o tom, že náš letecký most povede přes území Spojených států amerických. Konkrétně přes Houston. A jakýkoliv let přes Spojené státy je spojen s množstvím nemilých kontrol. Nutno však upozornit, že kontroly probíhaly ve slušnosti a se zachováním důstojnosti pasažérů. I přesto jsem se však nemohl zbavit dojmu určité nervozity a ne-li dokonce strachu z úsměvu, který by mohl vstup na území USA zkomplikovat, kdyby byl pochopen jako výsměch.
V sedm hodin ráno jsme nastoupili na palubu letadla, které nás dopravilo do Amsterdamu, abychom po několikahodinovém čekání na letišti Schiphol ve dvě hodiny po poledni nastoupili do Boeingu 767-400, který nás měl přenést do Houstonu.
Díky mrazům, které v lednu roku 2009 trápily většinu Evropy, jsem v Amsterdamu před odletem mohl sledovat proces odstraňování námrazy z křídel letadel. Letištní zřízenec kropil železné perutě čirou kapalinou, která jejich povrch vmžiku zbavila námrazy.
Cestování přináší mnohá překvapení. V následujícím případě se jedná o zcela nečekanou věc. Slíbil jsem si, že se při popisování svých zážitků z cest budu snažit o pouhé konstatování a vyprávění s absencí neobjektivního hodnocení, natož pak kritiky.
Kontrola před odletem do Houstonu byla velice pečlivá a kromě odpovídání na spoustu osobních otázek dohnala spoustu pasažérů i k zouvání bot. Nebylo možná daleko ani od svlékání do spodního prádla. Vše s cílem zabezpečit maximální bezpečnost na palubě letadla.
Rozhodně bych proto nečekal, že dostanu po podobné obšírné kontrole na palubě železný příbor. Ať se člověk snaží být při hodnocení podobné situace sebeobjektivnější, přinejmenším se nemůže zbavit otázky, že je tady něco špatně. Američané se poté nemohou divit vzniku různých spekulací i zaručených zpráv o tom, jakým bylo 11. září pouze dobře připraveným divadlem. Divadlem sloužícím jako záminka k rozpoutání válečného běsnění, ať již v Afghánistánu, nebo v Iráku. Rčení typu peníze vládnou světu, či za vším hledej prachy poté přicházejí na mysl jaksi automaticky. A lidé potupně čekající ve frontách před bezpečnostní kontrolou si pak musí připadat jako blbci.
Díky Richardově diplomacii jsme si cestu do Houstonu opravdu užili. Poprvé během zaoceánského letu jsem měl možnost užívat si sám pro sebe celé dvousedadlo.
Nemohli jsme si sice během letu povídat, protože Richard seděl o pár řad za mnou, ale zato jsem mohl i ležet. Téměř desetihodinový let proto proběhl nečekaně příjemně.
Dalším překvapením, kromě podávání zmrzliny, byla trasa letu. Přelétali jsme za krásné viditelnosti jižní část Grónska. Richard udělal z okénka i pár fotografií rozlehlých pustých ledových plání.
Houston, vesmírné město USA. Sice jsme si nemohli prohlédnout Kosmické středisko Lyndona B. Johnsona, hlavní sídlo amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA), ale i přesto na město, které již desetiletí soupeří s Dallasem o pozici nejvýznamnějšího města státu Texas, jen tak nezapomeneme.
K přestupu na letadlo do Guatemaly jsme měli sotva dvě hodiny. A mezinárodní Houstonské letiště George Bushe není rozhodně malé, takže pouhý pěší přesun zabere sám o sobě dost času. Na letišti, které ročně odbaví více než dvacet milionů pasažérů nás zdrželo, co jiného, nežli bezpečnostní kontroly.
Přestože jsme do Houstonu dorazili pouze jako transitní pasažéři, přesto jsme museli postoupit stejné procedury, jaké jsou přichystané na každého, kdo vstupuje na území USA. Richard se svým australským pasem to měl jen o trochu snadnější než já. Musel jsem se totiž prokazovat kódem ze systému ESTA. Poté následovala procedura povinná pro každého. Snímání otisků prstů.
Nejprve čtyři prsty pravé ruky a palec. Následně to samé u ruky levé. Na závěr detailní fotografie obličeje. Pomalu jsem se začal obávat, aby mi kvůli přestupu z letadla na letadlo nechtěli snímat oční sítnici nebo odebírat krev či vzorek DNA.
Jak poznamenal Richard, už chybělo pouze, aby nám prohmatali varlata, zda jsou správně sestoupená. To bychom už zajisté zmeškali náš navazující let. Abychom se konečně dostali k naší odbavovací bráně, stačilo se již pouze zout u rentgenové kontroly a hurá do Guatemala City.
Na letišti v Guatemala City nás kromě čekání na zavazadla nic nezdržovalo a brzy jsme seděli v mikrobuse, který nás za 10 amerických dolarů na hlavu odvezl do města Antigua Guatemala. Zhruba hodinovou cestu jsem však prospal. Téměř osmačtyřicet hodin jsem pořádně nespal, protože jsme z Ústí nad Labem odjížděli ve tři hodiny ráno a přišlo mi tedy zbytečné si jít lehnout a zbytečně se rozespat.
Ubytovna El Hostal, Antigua Guatemala (Mart Eslem)
Poté následoval nejdelší den mého dosavadního života, protože díky časovému posunu trval čtvrtek 8. ledna 2009 celých jednatřicet hodin, z nichž jsme téměř čtyřiadvacet strávili v letadle nebo na letištích.
