Koncem srpna 2009 jsem se dočkal malého jubilea. Na týden přesně v srpnu roku 1999, tedy o deset let dříve, jsem poprvé opustil evropský kontinent. Cestou do Tuniska jsem započal svou první cestovatelskou desetiletku. V malé oáze na okraji Sahary jsem tehdy propadl volání své toulavé krve a během deseti následujících let navštívil všechny kontinenty naší planety a více jak padesát zemí světa. Desetileté výročí mě tedy zastihlo na skóre třiasedmdesáti navštívených zemí.
Oněch deset let zcela naruby obrátilo celý můj pohled na svět a změnilo život nejen můj, ale do značné míry i mé rodiny. Za trpělivost i shovívavost k mé často sobecké vášni patří celé rodině obrovský dík. Bylo to nádherných i náročných deset let.
Před jejich završením se ozval můj dávný kamarád ze školních let Roman, který již dlouhá léta žije v Pardubicích. Navrhl mi cestu na Slovensko do Vysokých Tater s výstupem na Gerlachovský štít. Nadšeně jsem nabídku přijal.
Věřím, že se bude jednat o důstojnou oslavu kulatého výročí mých cest. Žádné bujaré pompézní veselí, spíše pokorné rozjímání uprostřed nádherné přírody. Rozjímání o letech příštích a nostalgické vzpomínání na výpravy minulé.
Musím se přiznat, že jsem si o Gerlachu dopředu vůbec nic nezjišťoval. Stačilo mi ubezpečení, že se nejedná o nic extrémně těžkého a nebezpečného. Utvořil jsem si ve své mysli tak trochu naivní představu, že až na vrchol hory vede kamenitá pěšinka. Realita byla samozřejmě zcela jiná.
Někteří kamarádi se mě ptali, zda jsem si něco o výstupu na Gerlachovský štít zjišťoval. Po mé záporné odpovědi mi jednohlasně říkali, že bych asi měl. Možná bych své rozhodnutí ještě změnil, ale já si však v posledních letech užívám situace, do kterých se dostanu bez předešlého plánování a zbytečných dlouhodobějších příprav. Zážitky jsou poté ryzejší a hlavně nejsem svázán zbytečnými psychickými bloky, které by vznikly, kdybych dopředu věděl do čeho jdu. Dokážu tím eliminovat i nebezpečně svazující faktor strachu. A strach, obzvláště v extrémních situacích, způsobuje největší problémy. Kdybych předem věděl co mě čeká, možná bych se neubránil před obavami a na Gerlach se vůbec nevydal.
Takto jsem byl v pozici nic netušícího jelimána, který se těšil na dobrodružný pochod. A nesvázán předsudky či obavami jsem si celý výstup na Gerlachovský štít nádherně užil.
Podobnou zkušenost mohu každému vřele doporučit. Vlastně každému asi ne. Alespoň průměrná úroveň fyzické a duševní kondice je k tomu zapotřebí. Na Gerlach by se měl vydat pouze ten, kdo je schopen reálně ohodnotit své vlastní síly. Pokud dojde k jejich přecenění, může se výstup na nejvyšší vrchol bývalého Československa změnit v jedno velké utrpení a peklo nejenom pro dotyčného, ale i pro jeho horského vůdce.