Kapitola 1 – Pětačtyřicítka

Každá cesta je svým způsobem darem. Darem, který obohacuje možná nejvíce ze všech. Když se Mady zmínila asi měsíc před svými patnáctinami, že by se chtěla podívat do Norska, zasvitla mi naděje, že bych možná i v roce, ve kterém jsem se učil znovu chodit po operaci pravé achilovky, mohl stihnout zavítat do země, ve které jsem ještě nikdy předtím nebyl. Pomalu jsem se smiřoval s faktem, že po 22 letech přeruším tuto příjemnou sérii a nepřidám v roce 2017 žádnou novou “čárku” v podobě premiérové návštěvy další země. Člověk se však nemá vzdávat předčasně a jak se říká nestahovat kalhoty, když je brod ještě daleko. Nechal jsem všemu volný průběh a život mě opět odměnil. Navíc jsem tím udělal radost i někomu jinému a z toho má člověk dvojnásobně dobrý pocit.

Ráno před odletem to však vypadalo, jako bych snad opět odjížděl pouze sám. Zatímco jsem vstal po sedmé hodině, Mady jsem musel budit, protože ležela v posteli ještě před devátou, tedy pár minut předtím, než nás měl vyzvednout můj otec a její děda, aby nás odvezl do Prahy na letiště. Marně jsem si myslel, že aspoň odlet bude důvodem k tomu, aby pro jednou nedošlo k tomu opožděnému a nekonečnému vypravování se z domu, které každý chlap tak neskonale miluje. Chyba lávky, ani odlet nepomohl ke změně ženského statutu quo. Opět jsem musel zkousnout téměř o půl hodiny zpožděný odjezd. Ach ty ženy…

V Praze jsem byli s dostatečným předstihem a užili jsme si tak i hodinku s občerstvením a obědem v salónku Erste Premier Lounge. Poprvé jsem vyzkoušel i prioritní odbavení v rámci této V.I.P. služby. Bohužel i toto privátní odbavení nás nezachránilo od ztráty sprchového gelu a šampónu. Přestože jsem v obou lahvičkách měl poslední zbytečky gelu a šampónu, nemilosrdně obě nádoby putovaly do koše. Bohužel obaly byly ve více než 100 ml nádobkách a přestože v žádné fyzicky takové množství ani nebylo, předpis je předpis a měl jsem baťůžek  o něco lehčí hned na startu. Jelikož se Mady nemůže zbavit strachu z létání, jídla se příliš nedotkla a byl jsem rád, že do sebe dostala alespoň nějaké tekutiny.

Dvouhodinový let jsem většinou prospal. Vzbudila mě až lehká turbulence, respektive má odkrvená levá ruka, které se Mady strachy křečovitě chytila. Před dosednutím náš Boeing lehce zamával křídly, ale na plochu dosedl velice elegantně. Eleganci pilotova přistání jsem plně docenil až o půl hodiny později, když jsem vylezl před letištní halu. Vydatný déšť a prudký nárazový vítr. Zavrávoral jsem jako opilec po opuštění své oblíbené nalévárny. Velice originální vstup do 45. země Evropy. Ještě Bělorusko a budu mít svůj rodný kontinent kompletní.

Madalena Eslem Skořepová v Bergenu (Mart Eslem)

Ubytování jsem sjednal přes airbnb v historické dřevostavbě u sympatického Johna. Přesun z letiště zabral asi hodinu. Nejprve jsme si koupili lístky na tzv. Bergen Light Rail (jakási kombinace metra, nadzemky a tramvaje v jednom) a z jeho jedné koncové stanice na letišti Bergen Lufthavn, jsme se přesunuli do té druhé koncové stanice v centru Bergenu, zvané Byparken. Všechno bylo nové, čisté a moderní. Zaskočilo mě proto, když na mě stékala voda dírou na střeše a celou hodinu jsem si tak nemohl sundat svou bundu do deště. Něco podobného se mi v Evropě naposledy stalo v Sovětském Svazu v létě roku 1988. V zemi s jednou s nejvyšších životních úrovní na světě jsem to rozhodně nečekal. Na druhou stranu to byla taková velice sympatická piha na kráse jinak velice často sterilní severní Evropy. Vlastně mě to docela potěšilo…

Jízdenky na Light Rail jsme si překvapivě koupili v kavárně hned vedle infostánku na letišti. Vystál jsem frontu a zatímco si ostatní kupovali croasainty a kávu, já platil za jízdenky. Druhým překvapením byla absence směnárny na letišti. Všude pouze automaty na výběry z platebních karet, ale eura v hotovosti mi k ničemu nebyla. Musel jsem platit kartou.

Z vagónu jsme vystoupili na severním okraji parčíku, lemovaného třídami Christies Gate a Olav Kyrres Gate.

Musikkpaviljongen v centru Bergenu (Mart Eslem)

Pak už to bylo snadné, nějakých třista metrů západně směrem k divadlu Den Nationale Scena a pak z kopečka dolů do uzoučké uličky Kjellersmauet.

ulička Kjellersmauet v Bergenu (Mart Eslem)

Bílý domek číslo 16 po levé straně při chůzi z kopce. Vlastní pokoj v druhém patře a sdílená kuchyňka i koupelna s  WC. Na tři noci ideální záležitost a doslova za hubičku. Necelých 1000,- Kč za noc pro dvě osoby je v centru Bergenu téměř zadarmo. Dům čistý a perfektně vybavený. Moderní kódový elektronický zámek na vchodových dveřích však působil na dřevěné historické stavbě velmi paradoxně. O stáří třípatrové budovy vypovídalo i schodiště s nerovnými a vrzajícími stupínky. I podlahy v místnostech byli dosti “šejdrem” a mnohé moderní skříně musely být vypodloženy dřevěnými špalíčky. S humorem jsem to před dcerou omlouval tím, že v takovém silném větru můžeme být rádi, že dům ještě stojí a neuletěl, takže na křivé podlahy měl vlastně nárok. Ani se tomu příliš nedivila, protože vítr byl tak drsný, že ulice a chodníky byly plné torz zničených deštníků, které zřejmě naštvaní chodci ve větru vztekle zahodili.

zahozený deštník v Bergenu (Mart Eslem)

Nikde jsem to v takové míře nikdy neviděl. Moderní ulice po brzkém zimním soumraku vypadaly jako vrakoviště paraplí.

vrakoviště paraplí v Bergenu (Mart Eslem)

Jakýsi hmatatelný glejt na skutečnost, že Bergen bývá označován za hlavní evropské město deště. Poloha mezi horami a vlhké pobřežní klima. Ideální podmínky, aby pršelo prakticky pořád. Za rok je údajně v Bergenu naměřeno průměrně 213 deštivých dní a v roce 2007 pršelo v kuse celých 84 dní. Proto tu Skandinávii tak miluju… 😀