V pondělí jsme si opět každý udělali svůj vlastní samostatný program. Nejdříve jsem se prošel po Nathan Road na jih k přístavu. Na křižovatce s Middle Road jsem pouze krátce odbočil na východ, abych poslal z pošty pohledy. Kromě pohledů jsem se snažil získat i razítko jako suvenýr do pasu. K mému velkému překvapení mi jej však u žádné přepážky nechtěli dát. Úředníci pouze nesrozumitelně mumlali a lomcovali rukama. Pouze jeden mladík mi vysvětlil, že by mohl mít opletačky s policií. To mě ještě více nahecovalo, abych razítko, jakékoli razítko z Hongkongu, získal.
Druhý pokus jsem učinil v informační kanceláři pro turisty. Personál byl velice vstřícný a ochotný. Ostatně jako vždy. Krásné razítko jejich kanceláře s ikonou džunky mi však také odmítli poskytnout. Údajně by to pak mohl požadovat každý a k tomu nemají oprávnění. Ochotná slečna však začala telefonovat na všechny strany a vyzvala mě, abych se posadil a počkal. Za deset minut, které jsem protrpěl čekáním v mrazivé informační kanceláři s klimatizační jednotkou jedoucí na plné obrátky, mi dala typ, kde razítko určitě lze získat. Na horní stanici zubaté lanovky na Victoria Peak!
Rád jsem tedy operativně změnil denní plánovaný itinerář. Na Hong Kong Island jsem beztak směřoval. Na Star Ferry Pier jsem se nalodil na trajekt a přeplul přístav na Hong Kong Island. Na internetu jsem si o víkendu vyhledal adresu Hongkongské obchodní komory. Možnosti dobrého a levného nakupování mě přivedly na myšlenku nových obchodních příležitostí a Hong Kong General Chamber of Commerce mi přišla jako dobrá volba k získání základních kontaktů a informací o možnostech a příležitostech.
Najít malou kancelář ve 22. patře budovy United Centre na adrese Queenshay 95 byl však hotový bojový úkol. Přes půl hodiny jsem bloudil útrobami United Centre a vždy mě to pouze vykoplo ven na ulici a musel jsem oběhnout blok, abych mohl zkusit další kolo pokusů. Na třetí pokus se mi konečně podařilo najít správné lift lobby a vyjel jsem do 22. patra. Ve druhém kole mých pokusů jsem už sice ve 22. patře byl, ovšem v jiné věži nad obchodním centrem. V tričku a kraťasech jsem se mezi vyžehlenými kravaťáky až bál. Měl jsem obavy, že mě vyprovodí ochranka jako nežádoucího. Nic takového se však neudálo a krátce po poledni jsem se ocitl v chlazené chodbě 22. patra.
Mrakodrapy v Hongkongu jsou plné úředníků a finančníků (Mart Eslem)
V obchodní komoře fungovala pouze jakási recepce. Ochotná slečna mě podarovala pouze letákem s fotografiemi a jmény členů a představitelů obchodní komory. Na zadní straně sešitku z křídového papíru byly telefony a webové stránky. Snad to v budoucnu k něčemu bude. Evropský obchod už dávno stojí na zarůstajícím nástupišti a západní civilizaci už dávno ujel vlak. Ukazuje se proto jako potřebné minimálně se začít zabývat možnostmi na trzích, které se jeví jako momentální centrum dění.
Z obchodní komory to už nebylo tak daleko. Obešel jsem budovu Bank of China Tower a po ulici Garden Road stoupal neustále do kopce až k Peak Tram Station.
Perfektní zahrádka před Bank of China v Hongkongu (Mart Eslem)
Za 40 HK dolarů jsem si koupil zpáteční lístek na lanovku. Cesta lanovkou, která byla postavena roku 1889 mi velice připomínala zubačku na vrchol Corcovada v Rio de Janeiru. Spodní stanice uprostřed zástavby a koleje prodírající se do prudkého kopce skrze bohatou zelenou vegetaci. V koncové stanici celé město jako na dlani.
Pohled na Hongkong ze stanice Peak Tower (Mart Eslem)
V těchto aspektech je nejstarší asijská lanovka s tou první jihoamerickou zcela identická. V Riu však vagóny s pasažéry musí vystoupat podstatně výše do 700 metrů nad mořem. Cílová stanice na Victoria Peak bude sotva v poloviční nadmořské výšce. Koncová stanice totiž ani zdaleka není až na vrcholu. Je spíše utopená v jakémsi sedle mezi dvěma mnohem vyššími zelenými vrcholy. A právě ten vyšší se nazývá Victoria Peak. Měří 552 metrů a je nejvyšším vrcholem Hong Kong Islandu.
Stanice Peak Tower v Hongkongu (Mart Eslem)
Jelikož byl obzor nad městem zahalen oparem, ani jsem se na samotný vrchol nevydal. Pouze jsem se potuloval po vrstevnici v okolí stanice Peak Tower. Chodníčky proplétající se zarostlým svahem tu a tam nabízely krásné průhledy skrze vegetaci dolů na město a přístav.
Výhled na Hongkong ze svahů pod stanicí Peak Tower (Mart Eslem)
Kromě vegetace a výhledu mě zaujala i jiná věc. Preciznost s jakou v Hongkongu přistupují ke zpevňování a zajišťování svahů proti sesuvům půdy. Kromě opěrných zdí jsou velké části svahů pokryté železnými sítěmi pokrytými betonovo-cementovou kaší. V jednolitém povrchu však jsou ponechány mezery pro rostoucí stromy jako další zpevňující prvek. Většina svahů má své cedulky s identifikačními štítky a s železnými lávkami sloužícími k bezpečnostním kontrolám upravených svahů. Všemožně se tak v Hongkongu snaží předcházet problémům, které by vzhledem ke členitému terénu mohly skončit katastrofálně…
Dokonalé zabezpečení svahů proti sesuvům půdy v Hongkongu (Mart Eslem)
Každý zpevněný svah v Hongkongu má své evidenční číslo (Mart Eslem)
V budově The Peak Tower jsem se dočkal i svého vymodleného razítka. Nakonec bylo velice snadné ho získat. Ne však nalézt malou zastrčenou poštovní služebnu. Razítko tam leželo na stolku k volnému použití turistů. Nikdo tak nezkoumal, že jej netisknu na pohled, ale do cestovního pasu. Tam se mi neztratí…
Jediné razítko se v Hongkongu dá získat na Peak Tower (Mart Eslem)
Místo lanovkou jsem se vydal na cestu dolů pěšky. Po staré Old Peak Road jsem si vychutnával pochod uprostřed zeleně. To byl pocit a zážitek, o který byla v Hongkongu jinak veliká nouze. Ticha a čerstvého vzduchu je ve městě jak šafránu.
Old Peak Road bývala před postavením lanové dráhy jedinou cestou na Victoria Peak v Hongkongu (Mart Eslem)
Když jsem vyšel z lesa zeleného, vstoupil jsem do lesa betonového. V ulicích uprostřed obytných bloků v oblasti nad Hongkongskou zoologickou a botanickou zahradou jsem si připadal, jak v Jiříkově vidění. V pološeru do nebe se tyčících úzkých věží s tisíci a tisíci okny jsem si připadal jak bezvýznamný mraveneček. Při pohledu k vrcholům budov člověk až přepadával anebo se mu točila mírně hlava.
Do nebe se tyčící obytné budovy Hongkongu (Mart Eslem)
Nic podobného jsem ještě neviděl, ale v duchu jsem to nikomu ani nezáviděl. Spíše jsem obyvatele věží obdivoval, že nemají ve svých bytech závratě a litoval je zároveň. Litoval, že musí žít v tak neosobním a přírodě vzdáleném prostoru.
Vysoké budovy v Hongkongu způsobují na ulicích šero a stín (Mart Eslem)
V prostoru, kde každý metr je navíc velice drahý. Podobné úvahy a myšlenky však místní lidi zřejmě ani nemají. Z různých důvodů. Jedním z nich může být prostý fakt, že nic jiného ani neznají a nehledají. A pak mohou žít a být spokojení kdykoli a kdekoli. I ve městě, kde jsme ve třetím patře u otevřeného okna naměřili hluk blížící se 80ti decibelům. Svého domova si opět budu vážit o trochu víc než doposud…
