A na co budu z Venezuely nejvíce vzpomínat? Pochopitelně vrcholnou pastvou pro všechny smysly byl Andělský skok. Cesta se však skládala i z drobných každodenním střípků. Patřilo k nim třeba příjemné povídání u rumu, které se mnohdy protáhlo až do noci či rána. Obzvláště poslední noc jsme to v caracaském hotelu Ávila protáhli snad do půl třetí. Bar sice zavřel už v deset, ale dostatečně jsme se předzásobili. V příjemném prostředí u aquamarinového bazénu nebyl problém posedět až do rána. Za celou dobu jsme mezi sebou neměli sebemenší problém nebo konflikt. Parádně jsme si navzájem sedli a stali se opravdovou partou přátel.
Svítání v Caracasu z okna hotelu Ávila (Mart Eslem)
Příjemnou stránkou celé cesty bylo i perfektně fungující zažívání. Snad poprvé mimo Evropu jsem neměl sebemenší problém se stolicí. To pochopitelně velkou měrou přispělo k příjemnému dojmu z celé cesty. A možná jsem za to vděčil právě pravidelnému popíjení rumu, kdo ví…
Přes Paříž se vrátíme do svých domovů a zážitky pomalu zapadnou prachem v archívu osobních prožitků každého z nás. Zelenou horkou Venezuelu vystřídá po novém roce u Petra mrazivá Sibiř a já se vydám za Berbery doprostřed Sahary. I zbytek skupiny zajisté spřádal další cestovní plány na příští léta.
Rok 2014 byl velice nabitý. Jak jsem si slíbil, tak se i stalo. Své čtyřicáté narozeniny jsem chtěl slavit po celý rok. A čím jiným vzdát kulatému výročí hold nežli cestováním. V pomalu končícím roce jsem strávil na cestách přes 3 měsíce. Z toho 2 měsíce byly mimo Evropu. Zbytek byl rozdělen mezi cesty po Evropě. Povedený rok zakončím v klidu a pohodě s milovanou rodinou, vždyť Vánoce jsou za dveřmi.
Cestování je krásné, ale ještě krásnější jsou návraty do rodinného přístavu plného milujících žen, na který se vždy nade všechno těším. Jsou totiž tím největším darem, který jsem od života obdržel.
Každá cesta má svou hodnotu a své poselství. My jsme získali hodnoty i v nově navázaných přátelstvích mezi členy výpravy.
Lidé se často ptají, co je k podobným cestám potřeba. Většina je překvapena odpovědí, že rozhodně to nejsou v prvé řadě peníze. Nejdůležitější ze všeho je touha. Bez touhy v daleké končiny a bez víry, že se tam člověk podívá, by každý z nás seděl doma na zadku. Touha formuje naše myšlenky a ty jsou imaginárními přáními, která si v průběhu života plníme. Mozaika našich životů se pak může plnit novými a novými blyštivými diamanty. A jedním z nových diamantů mé soukromé zážitkové sbírky byl dech beroucí Salto Angel a myslím, že ostatní na tom byli podobně.
Někdy příště, v jiném koutu naší krásné planety nashledanou…
〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 025 〉