Kapitola 16 – Poklidné dny v Buenos Aires

Poslední týden v Buenos Aires. Samotář v několika milionovém městě. Jak může vypadat takový týden v argentinské metropoli? Většinu času jsem věnoval odpočinku. Proč také ne, když mám prázdniny.
Kromě nicnedělání jsem spoustu času strávil brouzdáním po internetu. Internet lze nalézt v Buenos Aires téměř na každém rohu. Malé i větší místnosti s názvem “locutorio” jsou vybaveny mnohdy i desítkami počítačů.
Denně jsem se celé hodiny procházel městem a hledal pobočky zmrzlinového řetězce Freddo. Asi nejlepší pobočku jsem nalezl v Puerto Madero. Stačí dojít na konec ulice Lavalle a pokračovat dál na východ. Na rohu předposledního ze zrekonstruovaných cihlových doků si lze zamlsat. Do kornoutu, nebo rovnou půl či celé kilo zmrzliny. Funguje i rozvážka přímo domů a obzvláště v létě se kšefty neobyčejně hýbou.

Po téměř pěti letech jsem opět navštívil i zoologickou zahradu ve čtvrti Palermo. Zubožených a mnohdy až letargických zvířat mi však bylo spíše líto. Nejsmutnější pohled byl na geparda, smutně přešlapujícího na zahrádce o rozměrech sotva třicet krát třicet metrů. Nejrychlejší savec světa, který se nemůže již nikdy proběhnout. Z jeho očí se dalo vyčíst, že to je snad horší než smrt.

Dalším smutným a zvláštním zážitkem byla návštěva proslulého hřbitova Recoleta, ve stejnojmenné čtvrti. Uprostřed exkluzivní a zřejmě i nejdražší čtvrti Buenos Aires stojí bizardní město mrtvých. Město, jehož úzké uličky zdobí monumentální kamenné a mramorové hrobky prezidentů, národních hrdinů a významných či bohatých rodin. Nejznámější hrobkou na hřbitově a zřejmě i nejnavštěvovanější je tmavá krypta rodiny Duarte. U hrobu slavné Evity je každý den hromada čerstvých květin.

Recoleta je však velice smutné a prázdné místo. Zesnulý platí za místo posledního odpočinku mnohem horentnější sumy než ti živí za zdmi hřbitova. Hrobky jsou proto nejdražšími nemovitostmi v celé čtvrti, což mi přijde absurdní a nepochopitelné. I jako Evropanovi je mi daleko bližší asijský přístup, kdy se mrtvé tělo nechá zetlít v přírodě. Hodnotu má naše duše a ne prach, který zůstane z našich těl. Každý má však nárok na svůj vlastní názor a postoj.

Já osobně rozhodně o žádnou hrobku po mé smrti nestojím. Nejhorší, co se může stát, jak říká jeden můj kamarád, je být nejbohatším chlapem na hřbitově. Ve vší úctě jsem měl pocit, že o to jde zřejmě na hřbitově Recoleta v první řadě. Ovšem o mrtvých jen v dobrém…

Nakonec jsem si nejvíce užil den svých 34. narozenin. Poprvé v životě jsem je slavil mimo Evropu, ale sám jsem rozhodně nebyl. Přes den jsme si se svým finským kamarádem Karim udělali výlet na stadiony dvou nejslavnějších argentinských fotbalových týmů. Nesmiřitelných soupeřů Boca Juniors a River Plate. A večer mě pozvali, pro změnu dva Francouzi Alex a Stephan, se kterými jsem několik dní sdílel pokoj v hostelu Antico Boutique, na večeři a na skleničku do části Buenos Aires nazývané Palermo Hollywood. V restauraci Mandarin na rohu ulic Fitz Roy a Costa Rica jsme se sice báječně najedli i napili, přesto však největším zážitkem dne zůstal výlet za fotbalem.

“La Bombonera” fotbalový stánek Boca Juniors. Staré tribuny těsně obemykají poměrně malé hřiště. Kapacita je něco málo přes padesát tisíc diváků, ale díky formě stadionu, který připomíná krabici bonbónů, dokážou fanoušci vytvořit bouřlivou, snad až pekelnou atmosféru.

Na východní tribuně vpravo od úrovně středové čáry fotbalového hřiště má svou lóži Diego Armando Maradona. Nenechá si ujít žádný domácí zápas Boca Juniors, klubu ve kterém vyrůstal. Samozřejmě pokud je zrovna v Argentině. Pro fanoušky, nejenom Boca Juniors, je Diego stále téměř bohem. Ne náhodou o něm mluví jako o D10S, což je variace na slovo bůh (dios) a volně se tako zkratka dá přeložit jako bůh s číslem 10 na zádech. Když Diego přijde na stadion, kyne ze své lóže davům vášnivých fanoušků a ti ho vítají zpíváním klubových choralů nebo písní, které oslavují samotného Diega.

Jaká atmosféra vládne na stadionu během fotbalového utkání, jsem viděl bohužel pouze na videu v útrobách Bombonery, kde je muzeum a obchod se suvenýry v barvách Boca Juniors. Musím souhlasit s tím, že pro žádný tým není jednoduché na tomto stadionu zvítězit. Dochází k tomu jen velmi výjimečně.

Od roku 2006 je před vchodem do síně slávy Diegova socha. Byla vztyčena u příležitosti 20. výročí zisku světového titulu na mistrovství světa v Mexiku 1986. Byl to bezpochyby Diegův turnaj. Ani sám Pelé nikdy neměl tak obří podíl na zisku brazilských titulů jako Diego tehdy v Mexiku. Od té doby je v Argentině pro lidi v podstatě žijícím bohem. I po dvaceti letech ho stále milují a zbožňují.
Když Diego stojí na tribuně, nabádá fanoušky Boca Juniors k fanatickému povzbuzovaní. Myslím, že atmosféra na La Bombonera se nedá přirovnat k žádnému jinému fotbalovému stadionu na světě. Diegova “bonboniéra” je zkrátka jedinečná. Není divu, že Boca Juniors je nejúspěšnější fotbalový klub naší planety. Během více jak stoleté historie, získali jeho hráči více mezinárodních pohárů a titulů než evropské velkokluby jako Real Madrid či AC Milán.

I z tohoto důvodu mě už tak nenadchl stánek nesmiřitelného rivala Boca Juniors, stadion “El Monumental” patřící “milionářům” z River Plate. V současné době sice pojme okolo sedmdesáti tisíc fanoušků, ale atletická dráha brání vytvoření podobné atmosféry jaká panuje při utkáních na mnohem menším stadionu Boca Juniors.

Jediným zážitkem tak pro mě byla možnost sedět na tribuně stadionu, kde Argentina získala v roce 1978 historicky první titul mistrů světa ve fotbale. V čele s Danielem Passarellou Argentinci porazili Holandsko Johanna Cruyffa. Jsem přesvědčen, že sedačky na tribunách ono utkání ještě pamatují. V mžiku by se na stadionu daly točit nějaké sportovní retro snímky.

To je v podstatě takový neduh celé Argentiny. Argentinci dokážou postavit nádherné budovy, ale poté je pouze užívají. Občas je uklidí nebo vyčistí, ale tím veškerá údržba končí. A spousta nádherných budov tím velice trpí. Je zajímavé, že všude se staví něco nového, ale téměř nikde se neopravuje nic stávajícího. Je to pro mě, jako pro Evropana, těžko pochopitelné. Taková malá piha na kráse mé oblíbené země.
Stadion River Plate, argentinského rekordmana v počtu získaných domácích fotbalových titulů, ovšem nese oprávněně název “El Monumental”. A to nejenom kvůli své původní kapacitě, přesahující sto dvacet tisíc míst. Je součástí komlexu, ve kterém je hotel, nemocnice, ale třeba i základní škola a údajně universita. River Plate není výhradně fotbalovým klubem. Členy tohoto klubu jsou i volejbalisté, tenisté, plavci a jiní sportovci. Těm všem klub nabízí kromě sportovního vyžití i vzdělání. Vše v areálu stadionu.

Návštěva obou fotbalových stadionů byla příjemným zpestřením mých 34. narozenin. Jako velký fanoušek argentinského fotbalu jsem si to opravdu užil. Jedno tomu však přeci jenom scházelo. Navštívit opravdový fotbalový zápas. V den mého odletu do Evropy se navíc hraje právě nejsledovanější argentinské derby, tzv. “Superclásico” mezi Boca Juniors a River Plate. Jedná se o nejprestižnější derby celého fotbalového světa. Snad někdy příště…
A nejlépe po boku Diega Maradony? Proč by také ne, stačí si držet pozitivní myšlení a nic nebude nemožné.

Díky pozitivnímu postoji jsem našel na Avenida Florida i výtvarníka Vicencia. Nesnažil se mě okrást, pouze byl vykázán policií z ulice. Nelhal, protože portréty mých dcer měl skutečně namalované a měl je u sebe pro případ, že bych se objevil. Jsem vždy rád, když se potvrdí, že v lidech je přeci jenom dobro a není třeba být vždy pesimistou. Radost jsem měl o to větší, protože mi Vicencio namaloval dárek i pro mou dceru Medeu Miu. Už za pár dní naše malé sluníčko dovrší první rok svého života a její otec u toho nebude asistovat pouze s holýma rukama nebo trapným plyšovým zvířátkem z benzinové pumpy nebo supermarketu…