Sobotní program nebyl nikterak nabitý, ale o to víc jsme si jej vychutnali a užili. Vyráželi jsme z ranče opět brzy ráno po rozbřesku. To jsou na fotografování ty nejlepší barvy. S objektivem zapůjčeným od Petra jsem si opravdu užíval. Fotografování mělo najednou jiný rozměr a jinou dimenzi. Snímky zvířat přestaly, díky dlouhému sklu, působit jako z rodinné dovolené v zoo. Záběry kapybar, leguánů a dalších obyvatel mokřadů najednou snesly mnohem přísnější měřítka hodnocení kvality. Jediný problém byl pouze s ptáky v letu. S tím jsem neúspěšně bojoval a prakticky jsem nepořídil žádný ucházející snímek. Rozladit jsem se tím však rozhodně nenechal.
Ptáci v letu nad Los Llanos (Mart Eslem)
Z ranního foto lovu jsme se vrátili na snídani zpět na ranč a sotva jsme dojedli, čekala nás vyjížďka na koních. Koně byli pouze čtyři, a proto Vojta s Jitkou s námi nevyjeli. Leo je vzal na procházku okolo ranče El Hato Cedral.
Doprovázeni místním vaquerem (španělská varianta anglického cowboy), jsme se vydali na prohlídku Llanos z koňského sedla. Na koni jsem neseděl spousty let, ale opět jsem musel dát za pravdu rčení, že svět je nejkrásnější z koňského hřbetu. Aby se nám to opravdu líbilo, opustili jsme brzy cestu a vjeli přímo do mokřadů.
Hned po pár metrech jsme se brodili vodou, která sahala koním až do půli břicha. Boty jsme tak měli ihned plné vody a nohavice mokré až po kolena. Překvapivě ve vodě nebyly žádné pijavice. Když jsme se vydrápali zpět na lehce rozbahněný břeh, měli někteří z nás boty obalené chomáči vodních rostlin, jejichž černé kořeny z dálky působily jako zdechlé krysy visící ze širokých třmenů. Největším sběračem leknínů byl jednoznačně Honza. Plné třmeny jich měl při každém brodění vodou.
Hladina mokřadů byla téměř celá pokrytá vodními rostlinami se světle fialovými květy. Typické to prostředí, které bývá rájem anakond. Však také každý z nás později přiznával, že alespoň jednou v podvědomí řešit, zda si tento had troufne na člověka na koni. K podobné situaci by nemělo dojít, avšak po kolena ve vodě to člověku až zase tak nemožné nepřipadalo a fantazie pracovala na plné obrátky. Když už by z leknínů nevyjela anakonda, mohl by třeba krokodýl orinocký. Z kajmanů jsme obavy neměli. Koně jsme v duchu litovali, že by podobný střet v první řadě odnesli asi oni.
Místy byla voda tak hluboká a vegetace tak hustá, že můj kůň zakopával a ztrácel stabilitu, až jsem si už myslel, že se vykoupu celý. Z toho důvodu jsem se ani neodvážil vytahovat kameru, aby neskončila pod vodou. Chudák kůň se musel pořádně nadřít v těžkém terénu s mou maličkostí na hřbetě. Pokud nebrodil hlubokou vodu, bořila se jeho kopyta do měkkého bahna. Když jsme tedy znovu došli na souš, pořádně si odfrkl a já chápal proč…
Dvouhodinová projížďka dala zabrat nejenom mým hýždím, ale i stehnům a lýtkům. Na nepohodlném sedle jsem se snažil o vysedávání a lýtka se nepříjemně odírala o široké třmeny. Večer jsem pak měl z vysedávání při klusu i pěkná jelita na vnitřní straně stehen kousek nad koleny. Navíc jsem přeci jenom tak zcela nedokázal zabránit nárazům o sedlo, respektive koňský hřbet. Byl jsem proto poměrně rád, když Lenka projevila zájem o návrat do stájí díky únavě. Kvitovali jsme to s povděkem všichni.
Závěrečné brodění říčky bylo opět lehce adrenalinové. Přeci jenom jsem věděl, že v ní žije krokodýl. Rozhodně jsem nestál o zážitek podobný brodění pakoní nebo zeber přes africkou řeku Maru. Krokodýl tam dovede i zvíře těchto rozměrů stáhnout pod vodu.
Po obědě následovala dobrovolně povinná siesta do půl čtvrté. Ostré slunce bývá nevhodné pro fotografování a polednímu přímému slunci se také rád každý vyhne. Vzhledem ke každodennímu brzkému vstávání to navíc byla příjemná možnost jak dohonit případný spánkový deficit.
Odpoledne jsme se pokusili o akci „mršina“. Petr si lehl na cestu nedaleko od zbytků zdechlé kapybary a lákal tak kondory havraní, kterých bylo v okolí celé hejno. Nehybně ležel celé minuty na prašné cestě a na prsou měl připravenu kameru GoPro. Já i Vojta jsme ho z různých úhlů zabírali z povzdálí. Mrchožrouti byli však zřejmě přežraní anebo líní. Nejevili o Petrovu schránku žádný zájem. Stejný scénář se opakoval, i když změnil stanoviště a lehl si na vyvýšeninu nad řekou. Přímo na břeh se mu příliš nechtělo, aby o něj neprojevil zájem krokodýl. Atraktivní záběry jsme tedy nepořídili a lehce zklamáni pokračovali dále pěšky k mokřadům.
Petr Slavík jako falešná mršina (Mart Eslem)
Neúspěch s kondory byl brzy zapomenut. Podařilo se nám totiž před západem slunce pořídit nádherné snímky a záběry kajmanů. Asi sedm jich bylo u umělého jezu na kraji mokřadů. S rozevřenou tlamou čekali na ryby, které čas od času padaly z jezu. Končily tak přímo v jejich zubatých tlamách. Ze břehu navazující laguny jsme se ke kajmanům dostali až na pár kroků. Naprosto uchvácen jedinečností okamžiku jsem ležel půl metru od temné vody zhruba tři až čtyři metry od nejbližšího plaza.
Kajman z očí do očí (Mart Eslem)
Překvapivě jsem necítil ani trochu strachu. Petr sice občas vznesl dotaz, zda někdo hlídá hladinu u břehu, ale příliš jsme tomu nevěnovali pozornost. Věřil jsem ve šťastnou hvězdu a v prozřetelnost, že z hlubiny nic nevyletí a nestáhne mě pod hladinu. Připouštím však, že v Africe bych si něco podobného asi netroufnul. Je totiž obrovský rozdíl mezi kajmanem a krokodýlem. Lehnout si tři metry od krokodýla a z břehu mu koukat z pár kroků z očí do očí, by také mohlo být to poslední, co bych zažil. I kdybych v Llanos neviděl a nezažil nic jiného, zážitek z bezprostředního, téměř kontaktního focení kajmanů by mi stačilo. Pokorně a klidně jsem ležel na břehu a s vděčností v srdci si výjimečný okamžik vychutnával.
Honza s Vojtou zabraní do fotografování u “kajmaního jezu” (Mart Eslem)
Od „kajmaního“ jezu jsme se spokojeně vraceli zpět na ranč a jako nádavkem mohli sledovat další úchvatný západ slunce nad Llanos. Lepší tečku za naším pobytem na ranči jsme si ani nemohli vysnít. Žhavá oranžová koule se utápěla na obzoru do nekonečných mokřadů a černé siluety ptáků na růžově modrém pozadí se vznášely nad třpytící se vodou…
