Budíček byl dnes ráno výjimečně již v půl sedmé. Důvodem dřívějšího vstávání jsou tři dnešní plánovaná zastavení. Neříkám, že jsem vyskočil čilý jako rybička hned po oznámení času vstávání, Naopak jsem byl úplně vyřízený a ospalý, ovšem nenechám si zde nic ujít, na rozdíl od bratra. Ten mi ještě vynadal, proč ho budím již na první výlet, když dva pozdější budou pro dnešek bohatě stačit.
Vylodili jsme se na jednom z nejnavštěvovanějších míst celé Antarktidy, na Petermannově ostrově. Jedná se patrně o nejjižněji položené místo na trase naší plavby. Zřejmě tak nedojde k překročení polárního kruhu, což nás celkem mrzí.
Na ostrově, dlouhém necelé dva kilometry, jsou dvě opuštěné dřevěné boudy. Pozůstatek to po výzkumnících.V jejich těsné blízkosti je na skále postaven veliký kříž, taktéž ze dřeva. Připomíná nešťastnou událost z roku 1982. Tehdy tři britští polárníci zahynuli v ledové vodě poté, co se s nimi probořil led při pěším pochodu z pevniny na ostrov.
Bouda na Petermannově ostrově (Mart Eslem)
Pobřeží ostrova je pokryto velkými koloniemi tučňáků oslích a také kroužkových, které jsme spatřili na své cestě poprvé. Leckdo by se mohl ptát, co je zajímavé na stále stejném ledu a tučňácích. Právě naopak, je až s podivem, jaká nová a úžasná zákoutí dokáže sníh, led a skály znovu a znovu poskytnout. Neopakovatelný je pohyb v těsném kontaktu tisíců tučňáků, jejichž stopy tříprstých pařátků jsou skoro všude na ostrově. Pouze tu a tam bývají vystřídány širokým uhlazeným pruhem sněhu s ostrými rýhami po obou stranách.
Líně se batolící tučňák velice často a rád využije sklonu svahu a sáňkuje po břiše dolů. Křídla přitom poslouží k udržování směru, ke zvyšování rychlosti skluzu a samozřejmě k bezpečnému zabrždění. Jsou to velice roztomilá zvířátka.
Na území tučňáků (Mart Eslem)
Již méně roztomilý je však zápach z jejich výkalů, kterým se říká “guáno” a kolonie tučňáků jsou jich plné. Ovšem i tento čichový vjem neodmyslitelně patří k romantice zdejší divoké přírody.
Dnešní den máme opravdu napilno, sotva jsme se po návratu z Petermannova ostrova nasnídali, již nám z rozhlasu bylo připomenuto patnáct minut zbývajících do dalšího dobrodružství.
Tentokrát si ani na okamžik nestoupneme na pevninu, nýbrž celý čas až do oběda strávíme na palubách Zodiaků. Čeká nás plavba člunem ve vodách Lemairova kanálu sevřeného břehy Boothova ostrova a Antarktického poloostrova.
Jestli jsme byli ohromeni ledovci při včerejší návštěvě zátoky Paradise Bay, nevím poté, jakými slovy popsat zážitky z plavby Lemairovým kanálem. Za krásného slunečného počasí jsme proplouvali chvílemi skrze drobnou ledovou tříšť a chvílemi po krásně modré mořské hladině.
Ledová zákoutí Lemairova kanálu (Mart Eslem)
V první části kanálu jsme z blízkosti i pouhého metru obdivovali obrovské ledové bloky nejrozmanitějších tvarů, zářících v odstínech bílé a modré barvy. Plovoucí obři vzbuzují až téměř posvátnou úctu.
Měli jsme taktéž štěstí i na tuleně a po Weddelově jsme dnes spatřili hned zástupce dalších dvou druhů. Nejprve jsme si na velikém ledovci téměř hleděli z očí do očí se skupinkou tuleňů krabožravých. A následně, na dvou menších krách plujících uprostřed ledové tříště ucpávající druhý konec Lemairova kanálu, byla možnost obdivovat samotářsky odpočívající tuleně leopardí.
Tuleň leopardí (Mart Eslem)
Vrcholem odpoledne bylo fotografování jakéhosi druhu polární záře, podobné duze, ovšem kolem dokola obklopující slunce. Dle lodivoda našeho Zodiaku je tento úkaz způsoben absolutní čistotou okolního vzduchu. Jestli se opravdu jedná o polární záři, jsem se nakonec nedozvěděl.
Polární záře je světelný úkaz, vznikající ve výškách od desítek do několika set kilometrů vtahováním částicového slunečního záření do magnetického pole Země. Světelné efekty vznikají následkem ionizace atmosférických částic. Toliko pojednání o polární záři z učené knihy.
Posuďte sami, zda se i v mém případě jednalo či nejednalo o tento úkaz. Polární záře je údajně, kromě polárních oblastí, ojediněle pozorována i ve střední Evropě. Ani tam jsem ji však nikdy neměl to štěstí či čest pozorovat.
Již po několikáté se mne na palubě člunu či po vylodění na pevnině lidé ptají, proč s sebou vleču kromě videokamery i další tři fotoaparáty. Tentokrát bylo zvědavá starší paní, sedící v Zodiaku hned vedle mne. Ovšem netuším, do jaké míry jí to má odpověď objasnila.
Suše jsem odpověděl : “Jeden mám na klasický kinofilm, druhý používá diapozitivní široko formátový film a třetí aparát je digitální.” Jsem přesvědčen, že i po mé odpovědi paní stále nechápala, proč vlastně mám fotoaparáty tři. Většina z Vás čtenářů to zajisté chápe, není-liž pravda? Do tak výjimečných míst musí být člověk milující fotografování dostatečně vyzbrojen.
U oběda jsme si báječně popovídali s manželským párem ze Spojených států, sedícím s námi dnes u stolu. Žena pocházela z Ukrajiny, ovšem žije v Americe již zřejmě dlouhou dobu. V jejím mluveném projevu totiž nejsou znatelné žádné slovanské kořeny.
Oba manželé projevili celkem rozsáhlé znalosti o naší domovině, díky čemuž se rozhovor po celou dobu stolování téměř nezastavil. Dozvěděli jsme se od nich, že v brazilském Rio de Janeiru, kam máme z Antarktidy namířeno, začíná koncem února tradiční a celosvětově proslulý karneval. Sice jsme to ani já, ani Michal netušili, ovšem údajně je období před vypuknutím oficiálního karnevalového veselí ještě větším zážitkem než karneval sám. Máme se tedy neplánovaně o to více na co těšit.
Odpolední, již třetí a poslední dnešní vyjížďka na člunech měla dvě části. Nejprve jsme přirazili k Goudierovu ostrůvku, kde se nachází britská antarktická základna Port Lockroy. V roce 1944 zde byla založena tzv. báze A, tedy první britská polární stanice. Stanice tehdy v únoru 1944 sloužila v rámci tajné “operace Tabarin” k monitorování pohybů fašistických nepřátel a k předpovědím počasí.
Dnes je budova, opuštěná v lednu 1962, zrenovována na muzeum. Kromě muzea v budově zrekonstruované roku 1996 naleznete i obchůdek se suvenýry a věřte nevěřte i malý poštovní úřad. Areál muzea s obchůdkem a poštou dosahuje díky každoročnímu letnímu návalu turistů úplné finanční soběstačnosti a jeho provoz tedy nestojí britskou vládu ani penny.
Zakoupili jsme pár suvenýrů, někdo napsal a poslal svůj pohled z Antarktidy a na člunech se přesunuli na sousední Wienckeův ostrov. Ten je pojmenovaný slavným belgickým polárníkem de Gerlachem na počest námořníka Auguste-Karla Wienckeho. Mladík tragicky zahynul, když při čištění ucpaného palubního odtoku spadl z lodi Belgica do moře a mezi ledovými krami se utopil.
Vylodili jsme se na místě zvaném Jougla Point, opět uprostřed kolonie tučňáků oslích. Přestože jsme podobných kolonií viděli v předešlých dnech nespočet, i tentokrát jsme si ze setkání s chlapci ve fraku odnesli nové zážitky.
Tučňák oslí je obalen jemným chmýřím, připodobňujícím jej k plyšovým hračkám. Někteří tučňáci však tuto jemnou srst postrádali úplně nebo byli již z části vypelichaní. Dle mého neodborného úsudku mají chmýří pouze mláďata a ti starší jej postupem času úplně ztratí. Podobně jako štěně stárnutím přichází o svou jemnou plyšovou srst a získává hrubší kabát dospělého jedince.
Je však také možné, že ti bez chmýří byli příslušníci jiného druhu. Více bych se však přikloňoval ke své první teorii. Baculatí plyšoví tučňáci jsou velice roztomilí a přátelští. Možná vhodnějším slovem bude zvědaví. Jednu věc bych jim však vyčetl zcela určitě. Kudy chodí, tudy kálí a jejich kolonie jsou strašně cítit. Puch by sice nebyl tak nepřekonatelným problémem, ovšem problémem je vysoké riziko uklouznutí na skalisku pokrytém vrstvami slizkých sekrecí.
Několikrát jsem měl na mále a div si nedopřál bahenní lázeň. Měli jsme s bratrem štěstí a dva tučňáky si i pohladili. Za odměnu jsme je museli nechat okusovat naše rukavice. Mají celkem stisk, holou ruku bych jim rozhodně k zobáku nedal. Byl to silný prožitek, pozorovat jejich nevinný a soustředěný pohled při klování do našich nastavených rukou. Okusování bylo prokládáno výkřiky s následným předstíráním útěku při pokusech pohladit je na břichu.
Ještě před tímto kontaktem našich horních končetin došlo v okolí velké kostry velryby, složené ovšem z jednotlivých obratlů a žeber několika různých uhynuvších kytovců, ke kontaktu tučňáků s mými kalhotami a botami. Kostra velryby, sloužící jako atraktivní antropologický model pro fotoaparáty turistů, je taktéž v obležení tučňáků oslích. Člověk netuší chvílemi kam šlápnout, aby se nedostal do jejich přílišné blízkosti a tím je nevylekal.
Základním pravidlem chůze mezi ležícími či stojícími fešáky ve fraku je pohybovat se velmi pomalu. Všechny pohyby by měly působit až malátně, jelikož každý prudký pohyb působí rušivě.
Znenadání jsem se ocitl uprostřed spousty tučňáků a tu jeden z nich si na mě vyšlápl. S bojovým pokřikem a mávaje svými křidélky se pustil do obhlídky mých gumových holínek a impregnovaných kalhot. Začal klovat do mé holeně a střídavě i uždiboval nalepený trus z mých podrážek. Nechal jsem jej být a pokračoval v chůzi.
Tučňák mne však stále sledoval a kdykoliv jsem se zastavil, pokračoval v odhodlaném útoku na mé dolní končetiny. Když však svým odvážným počínáním inspiroval i další své dva kolegy, přidal jsem do kroku a zmizel z jejich dosahu. Ještěže jsou tak neohrabaní a neumějí létat, jinak by obdobné návštěvy kolonií byly téměř nemyslitelné.
Dnešní tři výlety byly opravdu náročné, a proto jsem se po páté hodině odpolední velice rád natáhl na postel v naší kajutě. Mrzí nás, že loď již pluje zpět na sever. Dle mých propočtů, za pomoci mapy, jsem stanovil vzdálenost z místa, kde se naše loď otočila zpět na sever. Zhruba dvě stě kilometrů severně od jižního polárního kruhu.
Rovnoběžku, se souřadnicí 60 stupňů a 33 minut jižní šířky, na kterou v poledne nejkratšího dne v roce dopadají sluneční paprsky vodorovně, tj. pod úhlem nula stupňů, bohužel tentokrát nepřekročím. Snad někdy příště?
