Neplánovaně jsem musel prodloužit svůj pobyt v Puerto Iguazú o den. Bohužel o den, který jsem proležel na pokoji. V noci jsem toho příliš nenaspal, díky křečím v břiše a poměrně silnému průjmu. V takovém stavu jsem si netroufl nastoupit do autobusu a odjet do Paraguaye.
Nebyl jsem sice nikterak slabý ani neměl horečku, ale nerad bych bavil spolucestující, kdyby se mi cestou stala nehoda a mé svěrače vypověděly svou standardní službu. Jednodenní dieta o suchém chlebu, vodě a slivovici by mě měla vrátit zpátky do formy.
Volného dne jsem využil i k výměně peněz. Neměl bych totiž ani na zaplacení hotelu. Ve směnárně na Avenue Victoria Aquirre jsem si kromě pesos pořídil i paraguayské guaraní. Za sto dolarů jsem jich dostal čtyřistapadesát tisíc.
S půl milionem v kapse jsem vyrazil na autobusové nádraží, zjistit zítřejší spojení do Ciudad del Este. Autobus odjíždí asi desetkrát denně. Nejčastěji ráno mezi šestou a osmou. V Ciudad del Este rovnou přesednu na spoj do Asuciónu. Vyměněné guaraní se mi tedy budou hodit, abych se zbytečně nemusel vláčet městem i s batohem, ve snaze najít směnárnu.
Zítra to bude čtyřicet dní, co jsem odjel z domova. Tak dlouho jsem mimo Evropu ještě nikdy nepobýval. Tím, že ležím sám na pokoji, mě přepadá deprese a stesk. Nudím se a očekávám, co udělají moje vnitřnosti, a to je pak těžké nemyslet na rodinu. Nejlepší je myšlenky na domov raději vypustit. Raději se nedívám ani na fotky, aby mě nepopadl splín. Je to taková krize, poté co odjel Jarda a já budu už druhou noc na pokoji sám. To pak na člověka všechno padne zvláště, když není úplně fit. Těch dvanáct dní do odletu však už vydržím. Navíc je předem mnou poslední výzva této cesty, má jubilejní desátá země Jižní Ameriky, šest a půl milionová Paraguay.