Kapitola 7. – Dublin

By 17.9.2007Deník 009

Pokud si chce člověk prohlédnout, řekněme s trochou nadsázky, to nejpodstatnější z Dublinu, existuje k tomu zajímavá příležitost. Na ulicích nelze přehlédnout zelenožluté či červenožluté dvoupatrové autobusy, jejichž horní poschodí je zastřešeno pouze v přední části. Polepy autobusů jsou různé, City Tour, City Sightseeing apod. Důležitý je ještě jeden nápis. A sice hop on-hop off.
Abych to déle nezdržoval, jedná se o autobusy, v nichž lze podniknout jakousi vyhlídkovou jízdu po různých okruzích. Můžete se nechat provézt pouze ulicemi centra Dublinu a přilehlých čtvrtí, nebo také absolvovat několikahodinovou jízdu, při které zavítáte i na venkov a nadýcháte se čerstvého vzduchu při jízdě podél mořského pobřeží.
My jsme konkrétně využili možnosti tzv. Dublin bus tours. Tato okružní jízda pořádaná městskou autobusovou společností stála 15 euro na osobu. Každý autobus má kromě řidiče i svého průvodce, který po celou dobu podává výklad k místům, kterými se právě projíždí.
Asi nejzajímavější na této sympatické službě je možnost kdekoli si vystoupit, udělat si pár fotografií nebo si sednout na chvíli do kavárny a poté pokračovat v okružní jízdě dalším autobusem. Jízdenka platí celý den a okruh lze absolvovat i několikrát. Autobusy jezdí v intervalu zhruba patnácti minut (údaj je potřeba brát s rezervou, jelikož na přesnost si autobusy v Irsku rozhodně nepotrpí) od půl desáté ráno až do půl páté večer, kdy vyjíždí poslední.
Náš okruh trval asi hodinu a půl a čítal celkem dvacet zastávek, na kterých bylo možno si vystoupit. Všechny autobusy vyjíždějí z O´Connell Street, kde se prodávají i jízdenky. Tam jsme nastoupili i my a absolvovali celý okruh bez vystoupení. Díky tomu jsme si nejprve udělali představu o lákadlech Dublinu a po okružní jízdě jsme vyrazili na pěší prohlídku.

Pěšky jsme ovšem již nešli třeba ke katedrále Sv. Patrika, údajně největšímu kostelu v celém Irsku ani k pivovaru Guiness, založenému roku 1759, jehož černý ležák s hustou smetanovou pěnou je známý po celém světě. Prohlídka tohoto pivovaru bývá uváděna u návštěvníků Dublinu jako jeden z důvodů cesty do Irska. Pro ty, kteří si opravdu přejí vychutnat Guiness v jeho kolébce, uvádím adresu pivovaru. Nachází se na St. James´s Gate. Můj bratr Michal tomuto pivu přišel na chuť, ale mně osobně příliš nechutná. Za celý pobyt v Irsku jsem si dal jedno a bohatě mi to stačilo.
Oželeli jsme i bližší prozkoumání oblasti okolo Merrion Square. V této části Dublinu stojí údajně nejkrásnější gregoriánské domy v Evropě. Elegantní cihlové domy mají vchody s vysokými, většinou bílými sloupy po stranách a vějířovitá okénka nade dveřmi. Spíše nežli vstupní dveře se často jedná spíše o zdobné portály. Nenaleznete snad dva stejně zdobené vchody vedle sebe. Každé dveře hrají jinou barvou duhy. Převládá modrá a purpurová.
V ulicích okolo náměstí sídlí nejvýznamnější irské firmy a tomu odpovídají i ohromující ceny nemovitostí v této oblasti. Za dveřmi krásných domů navíc v minulosti žili velikáni jako Oscar Wilde nebo William Butler Yeats. Četné pamětní desky jsou toho důkazem.

Dublinská jehla Spire (Mart Eslem)

Dublinská jehla Spire (Mart Eslem)

Náš pěší okruh jsme taktéž začali na O´Connell Street. Tento široký bulvár je hlavní ulicí celého Dublinu. Touto významnou tepnou kráčely dějiny města i irského národa. Hlavní dublinskou třídou se stala již koncem 18. století, kdy byl postaven i O´Connellův most. Nepřehlédnutelným orientačním bodem je stodvacetimetrová ocelová jehla od níž se ulice dělí na Upper a Lower (směrem k řece).
Jehla (spire) stojí na místě původního sloupu admirála Nelsona, který roku 1966 zničila IRA. Jedná se zřejmě o nejvyšší plastiku na celém světě. Její základna má v průměru pouhé tři metry a u vrcholu se zužuje na patnáct centimetrů. Jehlu navrhl v Londýně žijící architekt Ian Ritchie a je jakýmsi symbolem nového moderního Dublinu.

 

Přešli jsme most a vydali se po D´Olier Street, abychom asi po dvoustech metrech zabočili doprava na jihozápad. Na konci College Street stojí budova Bank of Ireland. Pobočka irské banky obsadila světle šedivou budovu, postavenou v 18. století pro účely Parlamentu. Sídlem banky se stala po překvapivém zrušení Parlamentu zákonem o Unii v roce 1801.
Tímto zákonem se tehdy zřizovalo Spojené království Velké Británie a Irska, díky čemuž všichni irští politici zasedali s anglickými poslanci ve Westminsteru v Londýně. Zajímavé je, že bankovní budova nemá žádné okno, nebo jsem si alespoň žádného nevšiml. Všechna byla zazděna zřejmě po prodeji budovy, jehož podmínkou bylo, aby stavba již nikdy nemohla sloužit Parlamentním účelům. Tuto poměrně zlomyslnou podmínku měli zajisté na svědomí Angličané…

Hned naproti se vchází do nejprestižnější irské university Trinity College. Ostrov klidu a učenosti uprostřed pulsujícího města založila roku 1592 královna Alžběta I. Po dlouhé roky byla tato kolej Nejsvětější Trojice přísně protestantskou institucí. “Papeženci” proto ještě v polovině 20. století zakazovali katolíkům, aby na ní studovali. Mezi nejslavnější absolventy opět figurují velikáni jako Jonathan Swift, Oscar Wilde či Samuel Beckett. Monotónní šeď starých kamenných budov úžasně ostře kontrastuje s pěstěnými hustými trávníky. Další to důkaz, že v Irsku je zelená tou nejzelenější na světě.

Trinity College v Dublinu (Mart Eslem)

Trinity College v Dublinu (Mart Eslem)

Socha Molly Malone v Dublinu (Mart Eslem)

Socha Molly Malone v Dublinu (Mart Eslem)

Od university jsme kráčeli dále na jih po rušné Grafton Street. Grafton Street je jakýmsi ztělesněním ráje nákupů. U ústí ulice, na křižovatce s Nassau Street k nákupům zve, společně s čůrajícím chlapečkem z Bruselu a malou mořskou vílou z Kodaně, zřejmě nejnevkusnější kýčovitá socha Evropy. Socha Molly Malone. Nelze ji přehlédnout, téměř každý se u ní fotografuje.

Grafton Street v Dublinu (Mart Eslem)

Grafton Street v Dublinu (Mart Eslem)

Na pěší zóně Grafton Street lze sehnat snad cokoli. A mimochoden na stejné ulici prodávala květiny i Markéta Irglová v oskarovém filmovém snímku Once. Na každém kroku čeká na koupěchtivé kolemjdoucí nějaké lákadlo. Já jsem mohl třeba oči nechat na výlohách obchodů s klenoty, respektive hodinkami. Značky jako Patek Philippe a Raymond Weil. To jsou klenoty podle mého gusta. Obzvláště slogan používaný výrobcem prvně jmenovaných náramkových hodinek mě hluboce oslovuje, ” nemůžete nikdy opravdu vlastnit hodinky Patek Philippe, pouze je můžete hrdě strážit pro příští generace,” čímž je myslím o podobných úžasných skvostech jemného strojírenství řečeno vše.

Bratr Michal před obchodem s doutníky (Mart Eslem)

Bratr Michal před obchodem s doutníky (Mart Eslem)

Nakonec jsem nákupní horečce podlehl i já. V obchodu s doutníky. Jako jejich milovník jsem si koupil dvě kubánská viržínka značky Trinidad. Tuto exklusivní a poměrně mladou značku nejlepších kubánských doutníků jsem objevil poprvé v životě. Doposud jsem ji znal pouze z encyklopedií. Dokonce ani z Kuby mi je nedokázal jeden můj kamarád přivézt. Samozřejmě přivezl jiné a celou krabici neméně dobrých doutníků Cohiba. Tak mu na oplátku přivezu jeden Trinidad Extra Robusto z Irska!
Zbylé dva doutníky značky, která vznikla údajně na popud samotného Fidela Castra, jsme si s bratrem vychutnali na lavičce v parku St. Stephen´s Green. Jedná se spíše o parkové náměstí. A toto náměstí Sv. Štěpána je díky rozlehlosti parku možná největším náměstím v Evropě.

Park St. Stephen´s Green v Dublinu (Mart Eslem)

Park St. Stephen´s Green v Dublinu (Mart Eslem)

Do parku jsme vstoupili hlavním vchodem Fusiliers´Arch na horním konci Grafton Street. Fusiliers´Arch je jakási malá obdoba Titova oblouku v Římě a byl postaven v paměť příslušníků Královských dublinských střelců, padlých v búrské válce v Jižní Africe na přelomu 19. a 20. století. Ani se dnes nechce věřit, že neobyčejně upravené a příjemné místo sloužívalo v minulosti k veřejnému pranýřování, upalování a věšení. To bylo ještě předtím, než park v polovině 18. století vznikl.
Dnes stejné místo slouží ke schůzkám zamilovaných nebo k procházkám rodin s dětmi. Ti nejmenší nikdy neodmítnou možnost krmení hejna kachen na umělém jezírku a spousta dospělých je ráda napodobuje.

Vzpomínky na Irsko jsou příjemné (Mart Eslem)

Vzpomínky na Irsko jsou příjemné (Mart Eslem)

Více již během našeho pobytu v Dublinu nestihneme. Po idylce v parku nastává návrat k realitě všedních dní. Zítra brzy ráno sedneme na taxík a následně se letecky vrátíme domů. Zapadneme do kolejí každodenního života a budeme rádi vzpomínat na velice příjemný pobyt v krásné zemi s aprílovým počasím a dobrotivými obyvateli.

Budeme vzpomínat na idylu smaragdového ostrova, jehož lid po staletí tížil hladomor, nemoci a vystěhovalectví. Paradoxně žije v Irsku asi pět a půl milionu Irů, zatímco jen ve Spojených Státech jich je více než deset milionů. A jeden z potomků irských přistěhovalců se dokonce stal v USA i prezidentem. Jmenoval se John Fitzgerald Kennedy…