Category

Deník 009

Kapitola 7. – Dublin

By | Deník 009

Pokud si chce člověk prohlédnout, řekněme s trochou nadsázky, to nejpodstatnější z Dublinu, existuje k tomu zajímavá příležitost. Na ulicích nelze přehlédnout zelenožluté či červenožluté dvoupatrové autobusy, jejichž horní poschodí je zastřešeno pouze v přední části. Polepy autobusů jsou různé, City Tour, City Sightseeing apod. Důležitý je ještě jeden nápis. A sice hop on-hop off.
Abych to déle nezdržoval, jedná se o autobusy, v nichž lze podniknout jakousi vyhlídkovou jízdu po různých okruzích. Můžete se nechat provézt pouze ulicemi centra Dublinu a přilehlých čtvrtí, nebo také absolvovat několikahodinovou jízdu, při které zavítáte i na venkov a nadýcháte se čerstvého vzduchu při jízdě podél mořského pobřeží.
My jsme konkrétně využili možnosti tzv. Dublin bus tours. Tato okružní jízda pořádaná městskou autobusovou společností stála 15 euro na osobu. Každý autobus má kromě řidiče i svého průvodce, který po celou dobu podává výklad k místům, kterými se právě projíždí.
Asi nejzajímavější na této sympatické službě je možnost kdekoli si vystoupit, udělat si pár fotografií nebo si sednout na chvíli do kavárny a poté pokračovat v okružní jízdě dalším autobusem. Jízdenka platí celý den a okruh lze absolvovat i několikrát. Autobusy jezdí v intervalu zhruba patnácti minut (údaj je potřeba brát s rezervou, jelikož na přesnost si autobusy v Irsku rozhodně nepotrpí) od půl desáté ráno až do půl páté večer, kdy vyjíždí poslední.
Náš okruh trval asi hodinu a půl a čítal celkem dvacet zastávek, na kterých bylo možno si vystoupit. Všechny autobusy vyjíždějí z O´Connell Street, kde se prodávají i jízdenky. Tam jsme nastoupili i my a absolvovali celý okruh bez vystoupení. Díky tomu jsme si nejprve udělali představu o lákadlech Dublinu a po okružní jízdě jsme vyrazili na pěší prohlídku.

Pěšky jsme ovšem již nešli třeba ke katedrále Sv. Patrika, údajně největšímu kostelu v celém Irsku ani k pivovaru Guiness, založenému roku 1759, jehož černý ležák s hustou smetanovou pěnou je známý po celém světě. Prohlídka tohoto pivovaru bývá uváděna u návštěvníků Dublinu jako jeden z důvodů cesty do Irska. Pro ty, kteří si opravdu přejí vychutnat Guiness v jeho kolébce, uvádím adresu pivovaru. Nachází se na St. James´s Gate. Můj bratr Michal tomuto pivu přišel na chuť, ale mně osobně příliš nechutná. Za celý pobyt v Irsku jsem si dal jedno a bohatě mi to stačilo.
Oželeli jsme i bližší prozkoumání oblasti okolo Merrion Square. V této části Dublinu stojí údajně nejkrásnější gregoriánské domy v Evropě. Elegantní cihlové domy mají vchody s vysokými, většinou bílými sloupy po stranách a vějířovitá okénka nade dveřmi. Spíše nežli vstupní dveře se často jedná spíše o zdobné portály. Nenaleznete snad dva stejně zdobené vchody vedle sebe. Každé dveře hrají jinou barvou duhy. Převládá modrá a purpurová.
V ulicích okolo náměstí sídlí nejvýznamnější irské firmy a tomu odpovídají i ohromující ceny nemovitostí v této oblasti. Za dveřmi krásných domů navíc v minulosti žili velikáni jako Oscar Wilde nebo William Butler Yeats. Četné pamětní desky jsou toho důkazem.

Dublinská jehla Spire (Mart Eslem)

Dublinská jehla Spire (Mart Eslem)

Náš pěší okruh jsme taktéž začali na O´Connell Street. Tento široký bulvár je hlavní ulicí celého Dublinu. Touto významnou tepnou kráčely dějiny města i irského národa. Hlavní dublinskou třídou se stala již koncem 18. století, kdy byl postaven i O´Connellův most. Nepřehlédnutelným orientačním bodem je stodvacetimetrová ocelová jehla od níž se ulice dělí na Upper a Lower (směrem k řece).
Jehla (spire) stojí na místě původního sloupu admirála Nelsona, který roku 1966 zničila IRA. Jedná se zřejmě o nejvyšší plastiku na celém světě. Její základna má v průměru pouhé tři metry a u vrcholu se zužuje na patnáct centimetrů. Jehlu navrhl v Londýně žijící architekt Ian Ritchie a je jakýmsi symbolem nového moderního Dublinu.

 

Přešli jsme most a vydali se po D´Olier Street, abychom asi po dvoustech metrech zabočili doprava na jihozápad. Na konci College Street stojí budova Bank of Ireland. Pobočka irské banky obsadila světle šedivou budovu, postavenou v 18. století pro účely Parlamentu. Sídlem banky se stala po překvapivém zrušení Parlamentu zákonem o Unii v roce 1801.
Tímto zákonem se tehdy zřizovalo Spojené království Velké Británie a Irska, díky čemuž všichni irští politici zasedali s anglickými poslanci ve Westminsteru v Londýně. Zajímavé je, že bankovní budova nemá žádné okno, nebo jsem si alespoň žádného nevšiml. Všechna byla zazděna zřejmě po prodeji budovy, jehož podmínkou bylo, aby stavba již nikdy nemohla sloužit Parlamentním účelům. Tuto poměrně zlomyslnou podmínku měli zajisté na svědomí Angličané…

Hned naproti se vchází do nejprestižnější irské university Trinity College. Ostrov klidu a učenosti uprostřed pulsujícího města založila roku 1592 královna Alžběta I. Po dlouhé roky byla tato kolej Nejsvětější Trojice přísně protestantskou institucí. “Papeženci” proto ještě v polovině 20. století zakazovali katolíkům, aby na ní studovali. Mezi nejslavnější absolventy opět figurují velikáni jako Jonathan Swift, Oscar Wilde či Samuel Beckett. Monotónní šeď starých kamenných budov úžasně ostře kontrastuje s pěstěnými hustými trávníky. Další to důkaz, že v Irsku je zelená tou nejzelenější na světě.

Trinity College v Dublinu (Mart Eslem)

Trinity College v Dublinu (Mart Eslem)

Socha Molly Malone v Dublinu (Mart Eslem)

Socha Molly Malone v Dublinu (Mart Eslem)

Od university jsme kráčeli dále na jih po rušné Grafton Street. Grafton Street je jakýmsi ztělesněním ráje nákupů. U ústí ulice, na křižovatce s Nassau Street k nákupům zve, společně s čůrajícím chlapečkem z Bruselu a malou mořskou vílou z Kodaně, zřejmě nejnevkusnější kýčovitá socha Evropy. Socha Molly Malone. Nelze ji přehlédnout, téměř každý se u ní fotografuje.

Grafton Street v Dublinu (Mart Eslem)

Grafton Street v Dublinu (Mart Eslem)

Na pěší zóně Grafton Street lze sehnat snad cokoli. A mimochoden na stejné ulici prodávala květiny i Markéta Irglová v oskarovém filmovém snímku Once. Na každém kroku čeká na koupěchtivé kolemjdoucí nějaké lákadlo. Já jsem mohl třeba oči nechat na výlohách obchodů s klenoty, respektive hodinkami. Značky jako Patek Philippe a Raymond Weil. To jsou klenoty podle mého gusta. Obzvláště slogan používaný výrobcem prvně jmenovaných náramkových hodinek mě hluboce oslovuje, ” nemůžete nikdy opravdu vlastnit hodinky Patek Philippe, pouze je můžete hrdě strážit pro příští generace,” čímž je myslím o podobných úžasných skvostech jemného strojírenství řečeno vše.

Bratr Michal před obchodem s doutníky (Mart Eslem)

Bratr Michal před obchodem s doutníky (Mart Eslem)

Nakonec jsem nákupní horečce podlehl i já. V obchodu s doutníky. Jako jejich milovník jsem si koupil dvě kubánská viržínka značky Trinidad. Tuto exklusivní a poměrně mladou značku nejlepších kubánských doutníků jsem objevil poprvé v životě. Doposud jsem ji znal pouze z encyklopedií. Dokonce ani z Kuby mi je nedokázal jeden můj kamarád přivézt. Samozřejmě přivezl jiné a celou krabici neméně dobrých doutníků Cohiba. Tak mu na oplátku přivezu jeden Trinidad Extra Robusto z Irska!
Zbylé dva doutníky značky, která vznikla údajně na popud samotného Fidela Castra, jsme si s bratrem vychutnali na lavičce v parku St. Stephen´s Green. Jedná se spíše o parkové náměstí. A toto náměstí Sv. Štěpána je díky rozlehlosti parku možná největším náměstím v Evropě.

Park St. Stephen´s Green v Dublinu (Mart Eslem)

Park St. Stephen´s Green v Dublinu (Mart Eslem)

Do parku jsme vstoupili hlavním vchodem Fusiliers´Arch na horním konci Grafton Street. Fusiliers´Arch je jakási malá obdoba Titova oblouku v Římě a byl postaven v paměť příslušníků Královských dublinských střelců, padlých v búrské válce v Jižní Africe na přelomu 19. a 20. století. Ani se dnes nechce věřit, že neobyčejně upravené a příjemné místo sloužívalo v minulosti k veřejnému pranýřování, upalování a věšení. To bylo ještě předtím, než park v polovině 18. století vznikl.
Dnes stejné místo slouží ke schůzkám zamilovaných nebo k procházkám rodin s dětmi. Ti nejmenší nikdy neodmítnou možnost krmení hejna kachen na umělém jezírku a spousta dospělých je ráda napodobuje.

Vzpomínky na Irsko jsou příjemné (Mart Eslem)

Vzpomínky na Irsko jsou příjemné (Mart Eslem)

Více již během našeho pobytu v Dublinu nestihneme. Po idylce v parku nastává návrat k realitě všedních dní. Zítra brzy ráno sedneme na taxík a následně se letecky vrátíme domů. Zapadneme do kolejí každodenního života a budeme rádi vzpomínat na velice příjemný pobyt v krásné zemi s aprílovým počasím a dobrotivými obyvateli.

Budeme vzpomínat na idylu smaragdového ostrova, jehož lid po staletí tížil hladomor, nemoci a vystěhovalectví. Paradoxně žije v Irsku asi pět a půl milionu Irů, zatímco jen ve Spojených Státech jich je více než deset milionů. A jeden z potomků irských přistěhovalců se dokonce stal v USA i prezidentem. Jmenoval se John Fitzgerald Kennedy…

Kapitola 6. – Old Jameson Distillery

By | Deník 009

Do deseti hodin bylo potřeba vyklidit pokoj a odevzdat klíče. Stihli jsme to jen tak tak. Opustili jsme flanďáckou líheň a došli po Main Street až na zastávku autobusu přímo naproti hospodě, kde jsme včera večer poseděli. V chladném a větrném dopoledni čekalo na autobus okolo dvaceti dalších lidí. Mezi nimi i drobná dívčina ze Slovenska.
Strávila v Maynooth tři měsíce a přes prázdniny tu pracovala v kavárně. Přijela do Irska tzv. na blind a za dva týdny si našla brigádu. Ujistili jsme se u ní, že stojíme na správné straně silnice, protože orientace díky opačnému směru dopravy nám stále činí určité potíže. Popřáli jsme jí bezproblémový let zpět domů a v autobuse se rozloučili. Já s bratrem ji budeme na stejné lince následovat popozítří.

Litlle Lane hostel v Dublinu (Mart Eslem)

Litlle Lane hostel v Dublinu (Mart Eslem)

Štěstí nám v Dublinu tentokrát přálo. Sotva jsme vystoupili z autobusu na nábřežní ulici Bachelor´s Walk, našli jsme ubytování po pár krocích. Nebylo ani potřeba dojít na O´Connell Street a shánět ubytování opět v informačním středisku. Poslední dva noclehy v Irsku strávíme v Little Lane hostelu na Little Lane číslo 2-4. Lůžko na společných pokojích stojí 17 euro na osobu. Na pokoji číslo 35 zbývalo ještě asi šest volných postelí z celkového počtu deseti.

Na pokoji jsme se zdrželi pouze pár minut. Dostatečný to čas k zabrání postelí a uložení zavazadel. Jelikož jsme od rána nic nejedli, vyrazili jsme rychle do ulic. Přešli jsme řeku po O´Connell Bridge a pomalou chůzí se loudali po Westmoreland Street. Nakoupili jsme i pár dárků pro naše nejbližší.
Asi po sto metrech jsme zahnuli z Westmoreland Street vpravo do Fleet Street. Ulice byla plná ragbyových fanoušků v zelenožlutých dresech a šálách. Ostře sledované finále irského poháru vypukne za pár hodin.
Shluk fanoušků vystřídalo dále na západě shromáždění motorkářů. Před podnikem Thunderroad Café stál jeden krásnější Harley vedle druhého. Bar a restaurace pro drsné hochy v kožených bundách na naleštěných strojích. Ani zde jsme se nezdrželi, ale ještě předtím než začal ulice Dublinu skrápět lehký déšť, jsme našli italskou restauraci La Gondola na Bedford Row.
Tam jsme v teple a suchu poobědvali. Přestože ještě nepřestávalo pršet, vyšli jsme po uspokojení kručících žaludků zpět do ulic.

Hned za rohem na nábřeží jsme zapluli do obchodu Forbiddenplanet. Ve dvou poschodích se prodávají americké komiksy, knižní zpracování slavných akčních, hororových či fantastických filmů a spousta s tímto tématem souvisejících upomínkových či sběratelských předmětů.
Snad na hodinu jsme se oba navrátili do svých dětských let. Já obzvláště chovám ke komiksové kultuře hlubokou náklonnost. Ve svém dětství v Itálii jsem na komiksech vlastně vyrůstal a učil se italsky. Dodnes si nechávám z Itálie posílat poštou komiksové příběhy hrdinů jako je Tex Willer, Zagor nebo Mister No.
Tyto komiksy však v obchodě na Crampton Quay neměli. Regály se však hemžily sběratelskými skvosty příběhů se Supermanem, Batmanem, Spidermanem nebo třeba i Wonder Women, Captainem America a mnoha dalšími.
Škoda, že dobromyslní vizionáři s rudou hvězdou na čele této kultuře na území bývalého Československa nedali šanci vykvést, jako tomu bylo v jiných zemích převážně západní Evropy, ale třeba i v USA a Japonsku. Celým generacím tak sebrali zajímavou náplň a zábavu jejich dětství a dospívání.
Kdo jednou kouzelným sešitkům s barevnými či černobílými obrázky propadne, ten si tuto náklonnost uchová i do dospělosti. Cítím se proto doma v Česku bohužel velice osamocen a nepochopen těmi, jimž byla zlatá léta rozkvětu klasických komiksů propagandistickým útlakem v podstatě zapovězena.
Kromě komiksů nás nadchly také různé figurky postav fotbalových či hudebních hvězd. Ve vymezeném sektoru byly plné regály krabic se sběratelskými figurkami komiksových hrdinů, Elvise, Maradony, Beckhama. Kromě nich, a to nás zaujalo nejvíce, byl k zakoupení třeba Rocky Balboa, Ivan Drago i kapitán Jack Sparrow a jeho piráti z Karibiku. Našli jsme dokonce i figurky Kate, Mr. Eca či Sun ze seriálu Ztraceni.
Já jsem jednoduše neodolal a koupil si sběratelský skvost, panenku Chucky z mé oblíbené hororové série Dětská hra. Malá krvelačná panenka zvítězila při výběru nad Hell Boy-em i postavičkami z Hvězdných válek. Onen malinký kousíček malého kluka, který si každý normální chlap v sobě uchovává po celý život, si opět pro jednou přišel na své a dočkal se uspokojení…

Old Jameson Distillery v Dublinu (Mart Eslem)

Old Jameson Distillery v Dublinu (Mart Eslem)

Jelikož nás snad poprvé za našeho pobytu v Irsku zastihl dlouhodobější déšť, naše rozhodování o dalším plánu bylo jednoduché. Opět zajdeme na exkurzi do palírny irské whiskey. Tentokrát do Old Jameson Distillery a během exkurze je možno i fotografovat.

Palírna byla totiž v roce 1971 přesunuta do nového ultramoderního závodu v Middletonu v hrabství Cork. V útrobách původního starodávného provozu, který založil roku 1780 skotský dobrodruh a vizionář John Jameson, se dnes nachází pouze muzeum věnované tzv. uisce beatha (čti iške baha), tedy vodě života, jak se původně nazývala dnešní whiskey.

V malé palírně na Bow Street se zrodila legendární whiskey prodávaná dnes po celém světě. Dle údajů v muzeu se ročně ve světě vypije 40 milionů sklenek Jameson Irish Whiskey, která na etiketě každé lahve nese rodinné heslo Jamesonů. Nápis “Sine Matu” znamená v překladu beze strachu.
Zakladatel značky Jameson byl opravdový průkopník své doby. Byl také znám svými maximalistickými požadavky. Ty se týkaly hlavně zarputilosti, se kterou se věnoval výběru kvalitních ingrediencí. Zastával filosofii nakoupit ty nejlepší ingredience a využívat ty nejkvalitnější dostupné postupy výroby. Vše ovšem dělal v klidu a s rozmyslem. Však také čas je tím nejlepším přítelem kvalitní whiskey. Doba zrání se nedá uspěchat.

Ukázka zrání whiskey Jameson (Mart Eslem)

Ukázka zrání whiskey Jameson (Mart Eslem)

Odkaz starého pana Johna Jamesona se zde v Dublinu úspěšně pokoušeli naplňovat celé generace jeho potomků po téměř dvě staletí. Až do zmíněného roku 1971.

Prohlídka historických prostor palírny byla stejně jako v Bushmills započata krátkým filmem a zakončena ochutnávkou originální produkce. Kromě čisté whiskey bylo možno ochutnat i připravené míchané nápoje, jejichž základem samozřejmě byla taktéž Jameson Irish.

Moderní interiér staré palírny Jameson (Mart Eslem)

Moderní interiér staré palírny Jameson (Mart Eslem)

Beze strachu jsem tedy ochutnal whiskey se zázvorovou limonádou a mohu všem vřele doporučit. Naplňte sklenici ledem a přidejte jeden decilitr whiskey Jameson. Poté dolijte sklenici zázvorovou limonádou až po okraj. Ozdobte proužkem limetky a podávejte ke konzumaci. Jednoduchá a rychlá příprava.
Šest dobrovolníků, tři ženy a stejný počet mužů, se před úplným koncem prohlídky zúčastnilo ochutnávky různých druhů whiskey v Jameson baru. Vzorky z celého světa jim měly pomoci k vycvičení patra na rozeznání a hlavně k ocenění různých chutí. Po absolvování “rozcvičky jater” pak všichni zúčastnění obdrželi diplom či jakýsi upomínkový certifikát.

Z Old Jameson Distillery jsme se pomalu vraceli do hostelu na Litton Lane. Procházíte-li ulicemi Dublinu, nelze si nevšimnout určitých kontrastů a protichůdností. Například široké moderní bulváry a třídy se střídají s nenápadnými úzkými uličkami. Elegantní značkové obchody stojí vedle zaplivaných podřadných hospod či rozpadajících se opuštěných domů.
I přes tyto, řekněme excesy, je Dublin městem s velice příjemnou evropskou atmosférou. Malebně podkreslenou sítí poklidných kanálů a ústím řeky Liffey do Irského moře. Nelze se proto ani divit, že město velice inspirovalo literární velikány, jakými byli James Joyce, William Butler Yeats nebo Oscar Wilde.

Dublinem protéká řeky Liffey (Mart Eslem)

Dublinem protéká řeky Liffey (Mart Eslem)

Zajímavý je i název města. Vlastně oba jeho názvy. “Dubblinu” znamená v irštině “tmavá tůň”. Téměř na každém ukazateli však naleznete pod nápisem Dublin i druhé jméno města, “Baile Atha Cliath”. Překlad tohoto názvu také vysvětluje důvod založení města. Výraz z gaelštiny znamená v překladu “město oploceného brodu” a právě proto bylo město založeno tam, kde se dala řeka Liffey přebrodit…

Kapitola 5. – Maynooth

By | Deník 009
Ubytované u paní Hunterové v Ballyclare (Mart Eslem)

Ubytované u paní Hunterové v Ballyclare (Mart Eslem)

Sprcha a anglická snídaně odstartovaly naše sobotní ráno. Sbalili jsme si věci a rozloučili se s milou paní Hunterovou a jejím útulným, lehce až kýčovitým přízemním stavením.

Nechali jsme si dvě hodiny časové rezervy k vrácení vypůjčeného Wauxhallu. Do Belfastu jsme to měli okolo deseti mil, museli jsme ovšem ještě někde v centru natankovat benzín, abychom vůz vrátili s plnou nádrží. To bylo podmínkou pro vrácení složené kauce ve výši 70 liber. Podmínku jsme tedy splnili a dotankovali necelou polovinu nádrže, kterou jsme projeli během našeho putování po severoirském venkově.
Michal zvládl 220 mil za volantem v opačném gardu řízení bez podstatnějšího zaváhání. K 117 librám půjčovného jsme proto již nic nedopláceli. Pokud samozřejmě pominu 20 liber za spotřebovaný benzín.

Auto jsme v pořádku vrátili a přemístili se na nedaleké autobusové nádraží Europa Bus Centre. To se nachází v uličce mezi hotelem Europa a divadelní budovou Grand Opera House.
Jméno ulice se mi nepodařilo totiž zjistit. Značení ulic je v Belfastu takovým malým problémem. Není příliš přehledné a tudíž je orientace dle mapek a různých plánků tímto nedostatkem lehce ztížena.

V jedenáct hodin odjížděl náš autobus z nástupiště číslo 14. Jízdenka do Dublinu vyšla na necelých 10 liber za osobu. Byla tedy o čtyři eura dražší nežli jízdné zaplacené při cestě v opačném směru.
Nemohli jsme se již dočkat, až budeme zpět na území Irské republiky a ceny budou opět v eurech. Libra v Severním Irsku vše poněkud zdražuje. Přirovnal bych to asi k problému, který nastal v Německu, kdy se po zavedení společné evropské měny ceny jednoduše přepsaly z marek na eura a občany spolkové republiky zasáhla těžká vlna zdražení.

Zpáteční cesta z Belfastu do Dublinu trvala opravdu proklamované tři hodiny. Vyjeli jsme v jedenáct a do Dublinu dorazili ve čtrnáct hodin. Asi půl hodiny nás zdržela zajížďka na Dublinské letiště a vykládání zavazadel vystupujících spolucestujících. Těch byla většina. Na autobusové nádraží Busáras na severním břehu řeky Liffey na Store a Frenchman´s Street nás dojela jen hrstka.
Ověsili jsme se svými zavazadly a vydali se do víru metropole na řece Liffey. A vír to byl nejenom obrazně. Kráčeli jsme po nábřeží a doslova se prodírali davem přeplněnou městskou částí Temple Bar. Naivně jsme se pokoušeli sehnat ubytování. Ve dvou hostelech, které jsme vyzkoušeli, měli plno. Došli jsme tedy až na O´Connell Street a zkusili štěstí v tamním informačním centru. Ihned se nám dostalo vysvětlení, proč jsou ulice Dublinu tak přecpané lidmi.
Zítra dopoledne, tedy v neděli 16. září 2007, se na místním stadionu utkají dva irské velkokluby ve finále prestižního národního ragbyového poháru. Město je proto zavaleno fanoušky z obou táborů. Všechny ubytovací kapacity ve městě jsou proto beznadějně obsazené. Jediná nabízená možnost ubytování byla v universitním kampusu Maynooth. Bohužel se jednalo o značně vzdálené místo, ze kterého nepřicházel v úvahu návrat do Dublinu dříve nežli v neděli ráno.

Okolí O´Connell Bridge v Dublinu (Mart Eslem)

Okolí O´Connell Bridge v Dublinu (Mart Eslem)

Přešli jsme most O´Connell Bridge a na začátku Westmoreland Street jsme museli na zastávce vyčkat příjezd modrého dvoupatrového autobusu číslo 66 nebo 67A. Poprvé v životě jsem se svezl double-deckerem. Více jak hodinovou cestu jsme s Michalem strávili na předních sedadlech v prvním patře autobusu. Zpočátku jsme se krokem prodírali davem lidí na nábřeží řeky Liffey.

Vždy upravené trávníky (Mart Eslem)

Vždy upravené trávníky (Mart Eslem)

Díky tomu jsme si všimli jakýchsi závodů v dálkovém plavání. Závod rozhodně netrpěl diváckým nezájmem. Oba břehy i četné mosty v centru Dublinu byly doslova obsypané povzbuzujícími lidmi trénujícími své hlasivky na nedělní ragbyové utkání. Dovedu si představit, že plavci s něčím podobným ani nepočítali a jednalo se pro ně o příjemné překvapení. Jejich lehce otužilecké počínání (v sobotu se teplota vyšplhala asi na 17 stupňů Celsia) bylo doprovázeno i hudební produkcí v oblasti okolo Butt Bridge.

Universitní kampus v Maynooth (Mart Eslem)

Universitní kampus v Maynooth (Mart Eslem)

Maynooth je příjemné historické městečko čítající okolo deseti tisíc obyvatel vzdálené asi 15 mil severozápadně od Dublinu. Ve městě se nachází zřícenina hradu z 12. století, ale hlavně historická vysoká škola duchovního zaměření.
Místní Universita Sv. Patrika (St. Patrick´s College) byla založena již roku 1795. Jedná se o úžasně rozlehlý areál vystavěný z kamene, jehož šedé zdi působí v ostrém kontrastu s okolními prvotřídně upravenými parky. Všechno podtrhuje nádherný zelený trávník. Trávníkům všeobecně nelze v Irsku nic moc vytíkat. Jsou husté, nádherně střižené a hlavně krásně sytě zelené. Jednoduše nádhera.

Katolický seminář v Maynooth (Mart Eslem)

Katolický seminář v Maynooth (Mart Eslem)

Celý universitní areál nám zdánlivě připomínal slavné Bradavice z populární knižní i filmové ságy o mladém čaroději Harry Potterovi. A v útrobách tohoto úžasného katolického semináře jsme se ubytovali. I útroby university působily neméně pompézně.
Prostorná klenutá chodba v přízemí byla osázená obrovskými obrazy s podobiznami různých kardinálů a jiných významných duchovních, historicky spjatých s Universitou. Nechyběla ani fotografie největšího pokrytce na naší planetě, pomazané hlavy z Vatikánů, papeže Benedikta i jeho předchůdce Jana Pavla. Jak by také mohla chybět, když je universita údajně uznávána jako nejpřednější katolický seminář na světě. A v takovémto semeništi pokrytectví a manipulace jsme zakotvili. Mart Eslem, zapřísáhlý odpůrce církve, přespí za 22 euro na osobu na téměř svaté půdě. Co mu jiného nakonec zbude.
Je to přesně situace, kterou na cestování miluju. Ráno nikdy nevím, kam mě osud večer zavane. A to mě naprosto osvobozuje a fascinuje. Chtěli jsme si prohlédnout Dublin, ubytovat se v nějakém levném hostelu, a jak jsme dopadli? Spíme někde na vesnici v hrabství Kildare a div ne v kostele.

Namísto exkurze dublinských hospůdek a barů jsme si zašli na pivo do malebného podniku Bar&Lounge Caulfield´s na Main Street. V nacpaném lokále jsme sledovali přímý přenos z utkání anglické fotbalové Premier League, Chelsea-Blackburn. Utkání skončilo bohužel bezbrankovou remízou 0:0. I tak však bylo na co koukat. Český brankář v barvách Chelsea Petr Čech musel vytáhnout jeden exklusivní zákrok po střele blackburnského Savage. Bez jeho robinsonády by příznivci Blues smutnili nad ještě větší bodovou ztrátou z domácího hřiště.
Ještě před odchodem na kutě do universitního kampusu jsme se dočkali milého překvapení. Obsluha obcházela stoly s velikým platem amerických brambor, grilovaného masa a uzenin. Každý host si mohl zdarma zamlsat. Velice příjemná pozornost podniku. Náš pobyt v Maynooth se ukázal jako vcelku příjemná změna plánu. Na malebné a skvěle upravené městečko v jednom z nejvíce prosperujících hrabství v celém Irsku jen tak nezapomeneme.

Maynooth v hrabství Kildare (Mart Eslem)

Maynooth v hrabství Kildare (Mart Eslem)

Večer před spaním jsem se ještě dočetl, že universita má okolo pět a půl tisíce studentů zapsaných zhruba do šedesáti seminářů. A co mě osobně velice potěšilo, počet hlavně mladých mužů mezi zájemci o studium v posledních letech dramaticky klesá.
“Už vám asi, Vy bando prolhaná katolická, začíná mládež vidět až do krku a lidé již tak snadno nepodléhají vašemu oblbování. Budete se muset jednoduše smířit s tím, že nastává konec vaší éry a vaše po dvě tisíciletí budované impérium lží, násilí a přetvářky je odkázáno k tomu, aby se postupně zřítilo jako domeček z karet. Teprve poté se může lidské pokolení posunout někam dál. Ve vašich osidlech jen tupě postává ve stojatých a nebezpečně jedovatých vodách…”

Kapitola 4. – Old Bushmills Distillery

By | Deník 009
Centrum městečka Bushmills (Mart Eslem)

Centrum městečka Bushmills (Mart Eslem)

Páteční dopoledne v Bushmills. Čemu jsme ho tak asi mohli zasvětit? Samozřejmě prohlídce místní destilérky. A nejedná se o nějakou řadovou palírnu, nýbrž o nejstarší licencovanou destilérku na světě.
Již roku 1608 udělil král James I. oficiální licenci k pálení whiskey. Historické prameny navíc zmiňují produkci “živé vody” (v gaelštině Uisce Beatha, čti iške baha) již někdy v roce 1490. Old Bushmills Distillery je tedy opravdovou legendou a pojmem mezi všemi palírnami tohoto zlatavého moku na celém světě.

Místní irská whiskey má ji po staletí své nadšené a věrné zákazníky po celém světě. Cestu k nim si dokázala vždy najít i přes těžkosti, kdy destilérku zničil v 19. století rozsáhlý požár či přes odbytové potíže způsobené obdobím tzv. prohibice převážně na americkém trhu. Prohibice zlikvidovala jen v Irsku několik set palíren whiskey.

Palírna v Bushmills (Mart Eslem)

Palírna v Bushmills (Mart Eslem)

Za pět liber jsme si zakoupili vstupenku na exkurzi do Bushmillské palírny. V ceně lístku je i ochutnávka místní produkce ve výčepu 1608 Bar. Tam lze ochutnat téměř všechny typy místní jemné whiskey.

Exkurze začíná asi desetiminutovým filmem pojednávajícím o historii palírny v Bushmills na břehu říčky Bush. A končí zmiňovanou degustací. V průběhu prohlídky výrobního procesu je přísně zakázáno fotografovat, filmovat či telefonovat. Nejedná se však o úpěnlivé střežení tajemství výrobního procesu. Důvod zákazu je prozaičtější. Jelikož je vzduch prosycen výpary alkoholu, mohlo by lehce dojít ke vznícení a požáru.
Drobná brunetka Emma nás provedla pěti fázemi výroby whiskey. V první řadě dochází ke shromažďování ingrediencí výběrem z těch nejlepších přírodních produktů – ječmene, sladu, droždí (kvasnic) a pramenité vody. Slad je jednoduše naklíčený ječmen, který se nechá vysušit v zavřené peci, která se nevytápí pomocí rašeliny jako při výrobě skotské whisky. Díky tomu irská whiskey z Bushmills nemá tzv. kouřovou příchuť.
Po sladování ječmene (tzn. přeměna ječmene ve slad) je ječmen rozemlet a výsledným produktem je sladový šrot. Sladový šrot je smíchán ve velkých kádích s teplou vodou. Výsledná tekutina, tzv. sladina, je přečerpána do obrovských nádrží, kde dochází ke kvašení.

V druhé fázi výroby je do kvasných nádrží přidáváno droždí (kvasnice), které přemění proces rozpadu cukrů na alkohol. Tato nová tekutina se nazývá “wash” a obsahuje přibližně 8% alkoholu. Vše je nyní připraveno pro nejdůležitější fázi výroby whiskey, kterou je destilace.

Ve třetí fázi výroby je tekutina “wash” přečerpána do periodického destilačního přístroje, kde dochází k trojí destilaci. Toto je druhý významný rozdíl mezi výrobou skotské whisky a irské whiskey. Všeobecně je skotská whisky destilována pouze dvakrát, a proto teprve třetí destilování dodá irské whiskey čistější a jemnější chuť.
Proces destilace spočívá v oddělování alkoholu od vody. Alkohol se z tekutiny “wash” vypařuje při nižší teplotě než voda. Následně dohází ke kondenzaci (zhuštění) obdržené alkoholické páry a takto obdržený kondenzát prochází druhou a třetí fází destilace, čímž se dociluje čistoty whiskey. Kondenzovaná tekutina získaná po první fázi destilace se nazývá “low wines”(nízká vína), po druhé destilaci se získává tzv. “feints” (úkap) a teprve po třetí fázi dostává výrobce lihovinu, které říká “spirit”.
Kvalitu výsledné lihoviny hlídá a kontroluje oddělení “spirit safe” (lihovinový trezor), kde zodpovědný pracovník tzv. “stillman” kontroluje kvalitu lihoviny vycházející z destilačního přístroje. Teprve, když je naprosto spokojen s jeho kvalitou a čistotou, propustí destilát do další fáze výroby.

Exkurze v palírně irské whiskey Bushmills (Mart Eslem)

Exkurze v palírně irské whiskey Bushmills (Mart Eslem)

Ve čtvrté fázi výroby je čistá lihovina soustředěna do zásobníků a naředěna s pramenitou vodou. Následně dochází k přelévání lihoviny do dubových sudů, které jsou na několik let uloženy do obrovských temných vonných sklepů, kde lihovina pomalu dozraje v irskou whiskey. Sudy bývají různě aromatizované, například pro výrobu “Old Bushmills” jsou používány sudy, ve který bylo dříve uloženo Sherry, Bourbon nebo Portské víno, a dřevo tak získalo potřebnou kvalitu pro jedinečnou fázi zrání irské sladové whiskey.
Mistr lihovarník pravidelně kontroluje chuť zrající whiskey a v okamžiku, který uzná za vhodný, smíchá určité množství whiskey z různých sudů do jedné velké kádě a nechá ji tam ještě po určitý čas dojít.

Ochutnávka whiskey Bushmills v baru 1608 (Mart Eslem)

Ochutnávka whiskey Bushmills v baru 1608 (Mart Eslem)

Poté již nic nebrání páté a poslední fázi výroby. A sice stáčení do lahví. Do lahví, které jsou poté posílány do celého světa za příznivci čirého zlatavého moku. Prohlídky palírny v Bushmills rozhodně stojí za návštěvu. A to i v případě, že nepatříte k těm, kteří nějak zvlášť holdují alkoholu. Mohu všem vřele doporučit.

Členité pobřeží Severního Irska (Mart Eslem)

Členité pobřeží Severního Irska (Mart Eslem)

Z Mekky všech příznivců whiskey jsme odpoledne pokračovali podél pobřeží směrem na východ. Dalším úžasným zákoutím dramaticky členitého pobřeží severovýchodního Irska bylo místo nazývané Carrick-a-Rede.

Čarokrásné místo se nachází východně od městečka Ballingtoy. V rohu parkoviště stojí pokladna, ve které jsme zaplatili 5 liber na osobu, a byli vpuštěni na cestičku obehnanou z obou stran plotem z ostnatých drátů. Asi kilometrová procházka kopíruje okraj skalnatého pobřeží, které se prudce svažuje dolů na písčitou pláž.
Převýšení představuje během pár kroků hned několik desítek metrů a působí opravdu majestátně. Bez použití lana je v podstatě nemožné dostat se z mořského břehu dále na vysoko se tyčící pevninu.
Asi kilometr jihovýchodně od parkoviště končí pěšina neméně dramatickou terénní pauzou. Pár metrů od pobřeží se tyčí útesy malého ostrůvku Carrick Island. Ostrůvek s pevninou spojuje již přes 350 let asi třicetimetrový provazový most. Místní rybáři jej po staletí používali k přístupu na ostrůvek, odkud se jim lépe lovili lososi, jejichž hejna tímto místem migrují. V posledních letech se jejich most stal vyhledávanou turistickou atrakcí.

Provazový žebřík v Carrick-a-Rede (Mart Eslem)

Provazový žebřík v Carrick-a-Rede (Mart Eslem)

V silném větru, který bičoval pobřeží v době naší návštěvy, byl přechod mostu lehce adrenalinovou záležitostí. Některé starší dámy měly po přelezení třiceti metrů děs v očích a jejich tváře vykazovaly značný stupeň psychického i fyzického vyčerpání. I já jsem se musel křečovitě držet oběma rukama, když na zpáteční cestě z ostrůvku provazový mostík vybočil snad o metr vpravo ze své normální klidové osy. Pohled dolů do několik desítek metrů hluboké propasti končící až hladinou chladného bouřícího moře mému klidu rozhodně nepřidal.
Jednalo se však o nevšední a nádherný zážitek, který mohu vřele doporučit každému, kdo miluje vítr ve vlasech a čistý vzduch v plících. A ten nádherný výhled na nedaleký maják na ostrově Rathlin Island, či na skotské pobřeží v dáli se nedá ani popsat. To se musí zkrátka vidět na vlastní oči…

Promrzlí, ale spokojení jsme pokračovali na palubě našeho černého Wauxhallu po antrimské pobřežní silnici, zázrakem dopravního stavitelství 19. století. Klikatí se v těsné blízkosti mořských vln pod rozeklanými stěnami pobřežních skalisek. Pobřežní útesy se střídají s písečnými plážemi a téměř za každou zatáčkou se vynořují idylické vesničky.
Podél pobřežní cesty se totiž nacházejí romantická Antrimská údolí (Glens of Antrim). Je jich celkem devět a patří snad trochu i do říše pohádek. V té největší z nich, v Cushedallu, jsme si udělali i krátkou přestávku. Má duše fotografa zkrátka a dobře neodolala až kýčovité scenérii této vesničky se čtrnáctisty obyvateli na břehu zátoky Red Bay.

Kýčovitá vesnička Cushedall (Mart Eslem)

Kýčovitá vesnička Cushedall (Mart Eslem)

Barevné domečky téměř jak z Ladových obrázků, v těsné blízkosti kamenné věže a mostu, pod jehož širokou klenbou podjížděla pobřežní silnice A2. Na most navazovala kamenná hradba sloužící jako vlnolam a ochrana malého přístaviště. V závětří mohutné zdi kotvilo pár rybářských lodí. Výjev jak z jiného světa, z jiné dimenze. V pozadí dojem kýče umocňovala blankytně modrá obloha či sytě zelené upravené trávníky. Cushendall, vesnička na samé periférii Evropy, jednoduše brala dech…

Jakmile jsme projeli poslední z Antrimských údolí, pohádka náhle skončila a vrátili jsme se do trpké reality. Na úseku cesty mezi městečky Larne a Ballyclare jsme nepříjemně dlouho hledali vhodné ubytování. Nebo, abych byl přesnější, dlouhou dobu jsme nemohli najít vůbec žádné.

V jeden okamžik jsme již byli rozhodnutí, že dojedeme až do nedalekého Belfastu a přespíme v již vyzkoušeném hostelu. Osud tomu však nechtěl a nalezli jsme ubytování typu Bed and Breakfast na Mui-Wai Farm. Ubytování v přízemním domku na Templepatrick Road číslo 149 na periférii městečka Ballyclare nás vyšlo na 40 liber za oba. Paní Annie Hunterová nám připravila pokoj, pohostila nás šálkem čaje a poté se rozloučila. V domě na farmě jsme osiřeli. Přijede až ráno, udělat nám snídani a převzít si od nás klíče.

Kapitola 3. – Giant´s Causeway – obrův chodník

By | Deník 009

Dnešek bude pro Michala velký den. Poprvé v životě si vyzkouší řízení v opačném gardu. Aniž bych ho chtěl nějak hanit, musím přiznat, že nebyl před začátkem “nové zkušenosti” zrovna nejklidnější. Nelze se tomu divit, když vyfasuje auto v centru Belfastu a čeká ho okamžitý křest ohněm. Ovšem ani já jsem to před lety neměl jednoduché. V Kapském městě jsem se chopil volantu také v centru. A druhé největší jihoafrické město je asi tak desetkrát větší než Belfast.
Důvodem jeho nervozity však není řízení jako takové. On totiž Michal má v Česku na půl roku zadržen řidičský průkaz za dopravní nehodu v centru Ústí nad Labem. Řidičák, který má s sebou je neplatný. Před časem kartičku ztratil a nechal si proto udělat novou. Když mu řidičák sebrali, našel doma alespoň ten starý.
To je krásná pohádka po česku, že ano? Tuším, že každý ví, jak to asi bylo ve skutečnosti.

Otevřeně však přiznávám, že fandím každému kdo podobně “ochcává” předpisy v naší zemi. Zaujímám k podobným věcem rebelantské sklony. Na českých silnicích jezdí plno hovad, která si plně zaslouží odebrání řidičského oprávnění. Ti slušnější řidiči poté doplácejí na represivní opatření vyvolaná neohleduplností těchto dobytků.
Velmi mě třeba vytáčí, že musím dodržovat předepsanou rychlost, že nesmím telefonovat za volantem, že se nemůžu napít a musím být připoutaný. Kdykoli mi někdo něco nařizuje, tak se mi pění krev v žilách. Postihy, které mi hrozí kdybych tyto nesmyslné předpisy porušil, mě však nutí chovat se jako tupá poslušná ovečka v monotónním stádu.
Přitom mi přijde mnohem nebezpečnější jet přes celé město čtyřicítkou a neustále kontrolovat, jestli jsem ji nedej bože o kousek překročil a vykročil tak k odebrání řidičáku. Dříve se mi chtělo spát za volantem pouze na dálnici, nyní mám obavy, že usnu i v ulicích měst v koloně zoufale se plazících automobilů. Někteří řidiči jsou navíc tak vystrašení, že pro jistotu jezdí ještě pomaleji než by mohli. A to zavání větším průšvihem, než kdyby to všichni pálili nad limit. Ještěže se povinně svítí, jinak bych kolikrát nepoznal, jestli nějaké auto jede nebo stojí.
Nulová tolerance alkoholu je také nesmyslná. Třeba se to tak nezdá, ale je to tak. Dáte si v poledne jedno pivo či sklenku vína a navečer se třeba někdo v rodině zraní a co nastane? Správně byste měli jet na pohotovost autobusem nebo volat taxíka. Kdo z nás to opravdu udělá? Asi nikdo, raději porušíme předpis. Malá povolená hladina alkoholu v krvi by proto byla naprosto přijatelná.
A dostáváme se k telefonování a k bezpečnostním pásům. Jezdím připoutaný, ale když ve městě náhodou zapomenu, riskuju pokutu. To považuji za zásah do mých osobních lidských práv. Za svůj život jsem zodpovědný já sám. Jestli se rozhodnu nepoutat se, měl by to každý respektovat. Stejně tak telefonování. Když se pak něco stane, tak ať mi to státní orgány pořádně osolí, abych si příště dal větší pozor.
Současně nastavený systém je monopol a diktát peněz. Všechno je kšeft. I naše bezpečnost za volantem. Nadnárodní firmy vydělávají na různých bezdrátových sadách v automobilech, jiné společnosti vyrábí ve velkém sedačky pro děti. Pokud sedačka nemá homologaci, opět nám hrozí sankce. Jen plaťte blbečci a držte hubu a krok. To je cíl zákonů, do nichž lobbisté velkých korporací tlačí jeden nesmysl za druhým. A jde jim jen o prachy, naše proklamovaná bezpečnost je jim naprosto ukradená…

Ve čtvrt na jedenáct začalo Michalovo dobrodružství za volantem. Vlastně se ale o žádné dobrodružství nejednalo. Byl z počátku lehce vykulený, ale brzy poznal, že není vůbec žádný problém řídit v opačném gardu. V podstatě vše vychází automaticky ze skutečnosti, že je volant umístěn vpravo. Na křižovatkách se díky tomu řidič chová naprosto přirozeně a logika dopravy mu ani nedovolí splést si strany a jezdit vpravo.
Opět jsme se projeli po Falls Road v západním Belfastu a ani se nesnažíme hledat nejjednodušší cestu na sever, která vede po dálnici M2. Jako navigátor jsem nechtěl Michala příliš rozrušovat sledováním směrových ukazatelů a tak jsme projížděli Belfast, aniž jsem měl valné tušení, kam vlastně jedeme. Pouze můj vnitřní radar mně signalizoval, že se dříve či později na mapě najdu a poté dokážu určit i další směr jízdy.

Jezero Neagh (Mart Eslem)

Jezero Neagh (Mart Eslem)

A tak se také stalo. Zorientoval jsem se na silnici A52 v oblasti městečka Dundrod. Po příjemných silničkách, klikatících se jemně zvlněnou krajinou zelených pastvin, jsme jeli na sever do města Antrim, ležícího na východním břehu největšího irského jezera Neagh.
Tato oblast patří k nejoblíbenějším rekreačním oblastem v zemi. Jezero je tak obrovské, že si na jeho břehu připadáte málem jako u moře. Říká se, že z ptačí perspektivy připomíná Severní Irsko zelenou mísu se zbytkem vody uprostřed. Tímto “zbytkem vody” je míněno právě jezero Neagh (na mapách i ukazatelích značeno jako Lough Neagh).
Vodní plocha je třicet kilometrů dlouhá a čtrnáct kilometrů široká. Jezero však není příliš hluboké, voda není nikde hlubší nežli devět metrů. Jezerní vody poskytují místním rybářům bohaté úlovky. Jsou domovem spousty pstruhů, lososů a úhořů.

Pronajatý Vauxhall Corsa (Mart Eslem)

Pronajatý Vauxhall Corsa (Mart Eslem)

V Antrimu jsme se kromě krátké zastávky u břehu jezera Neagh zdrželi také v dalším supermarketu Tesco. Nakoupili jsme do zásoby jídlo a pití na další cestu. Jeden postřeh z nákupu stojí za zmínku. Týká se nákupních vozíků. Už v Belfastu jsem si všiml, že vozíky jsou volně k dispozici. Nejsou spojeny žádnými řetězy a není potřeba drobných mincí či žetonů k jejich použití. Jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat Čechům, než mentálně vyspějí k podobnému vzájemně ohleduplnému chování jako lidé na britských ostrovech.

Naložili jsme nákup do našeho Opelu Corsa. Vlastně pardon do Vauxhallu Corsa. Na britských ostrovech se používá u automobilů namísto označení Opel značka Vauxhall.
Naše černá Corsa byla překvapivě fungl nová. Měla najeto teprve šestnáct mil a voněla novotou. Rádio s CD, klimatizace i elektronová kola. Podobným vozem bych se nestyděl jezdit ani doma v Česku. Vozidlo z půjčovny pro nás bylo milým překvapením.

Nádherné pobřeží Severního Irska (Mart Eslem)

Nádherné pobřeží Severního Irska (Mart Eslem)

Další cesta vedla na sever po silnici A26. Projeli jsme postupně městy Ballymena, Ballymoney a při průjezdu Coleraine dokonce na chvíli opustili i hrabství Antrim. Pětadvacetitisícové Coleraine, založené již roku 1613, se nachází již v hrabství Londonderry. Ovšem pár mil severně od Coleraine jsme se u šestitisícového přístavu Portrush vrátili zpět do Antrimu.

Cílem našeho čtvrtečního putování bylo okolí nedalekého městečka Busmills. Příznivci irské whiskey tuší správně. Jedná se o domov známé destilérky vyrábějící stejnojmennou whiskey. Při necelých patnáctistech obyvatelích se jedná možná již spíše o vesnici nežli o městečko.

Městečko Bushmills (Mart Eslem)

Městečko Bushmills (Mart Eslem)

V centru Bushmills jsme si našli i ubytování. Pokoj v Mill Rest Youth Hostelu vyšel na 31 liber za dvě postele a vlastní koupelnu. Budeme spát v samém srdci Bushmills, na Main Street. Jedná se o moderní a příjemnou ubytovnu, která je připravená na nájezdy turistů směřujících do nedaleké palírny whiskey. I my se zítra chystáme na její návštěvu. Hlavně Michal, jako milovník této lihoviny by si to nemohl nechat ujít.

 

Zřícenina Dunluce Castle (Mart Eslem)

Zřícenina Dunluce Castle (Mart Eslem)

Den jsme samozřejmě nestrávili pouze cestou a hledáním ubytování. V okolí Bushmills jsme podnikli hned dva malé výlety. Ten první ke zřícenině Dunluce Castle. Hrad postavili už Keltové a ve středověku byl považován za nedobytný. Údajně se jedná o jedny z nejkrásnějších ruin ve Velké Británii.

Každopádně je to velice fotogenické místo, stejně jako celé okolní pobřeží. Tmavé kamenné ruiny ostře kontrastují se sytě zelenou barvou trávy. Hlavně v těsném sousedství zbytků opevnění je trávník tak zelený a hlavně tak perfektně upravený, že jsme si připadali téměř jako na golfovém hřišti. Však golf je zde také populární a území Irska poskytuje ideální terén pro více než třista hřišť.

Obrův chodník z ptačí perspektivy (Mart Eslem)

Obrův chodník z ptačí perspektivy (Mart Eslem)

Vrcholem dne byla procházka po pobřeží k jedinečnému přírodnímu výtvoru zvanému Giant´s Causeway (obrův chodník). Severovýchodně od Bushmills se na pobřeží nachází shluk asi sedmatřicetitisíc většinou šestihranných čedičových sloupů. Bizarní skalní útvar strmě trčí ze země a nechává se omílat vlnami Atlantického oceánu.

Dle staré legendy vytvořil skalní útvar obr, který tudy chtěl přejít na skotský ostrov Staffa ke své milé. Toliko romantický původ skalního útvaru. Ve skutečnosti vznikl rozpadem zchladlé lávy někdy před šedesáti miliony let. Některé skalní útvary nosí již i svá jména. Jen namátkou, Divotvorné křeslo, Včelí plástev atd.
Irové rádi toto místo označují za jakýsi osmý div světa. Jedná se samozřejmě o určitou nadsázku. Je to bezpochyby krásný kousek přírody a jeho půvab je umocněn strmě se zvedajícím zeleným pobřežím, táhnoucím se do dáli oběma směry od obrova chodníku, který se ostře zařezává do mořské hladiny.

Giant´s Causeway - Obrův chodník (Mart Eslem)

Giant´s Causeway – Obrův chodník (Mart Eslem)

Michal místo lakonicky zhodnotil jako takovou irskou Prácheň. Skála v severních Čechách, proslavená televizní pohádkou Pyšná princezna, se obrovu chodníku opravdu svými tvary podobá…

Co by to bylo za večer v Bushmills, kdybychom si nedali místní whiskey. Tedy abych byl upřímný, já jsem si pouze usrkl, z Michalovy sklenice. Jinak jsem dal přednost jinému zlatavému moku, tomu s pěnou. Okolo dvacáté hodiny bylo však městečko překvapivě vylidněné a tiché. A co bylo ještě překvapivější, zaregistrovali jsme více otevřených prodejen potravin než barů či hospod.
Jedno pivo jsme vypili v malebné hospůdce Bush House a poté se přesunuli do restaurace Sixteenoeight. Tam jsme však nepochodili. Bez předchozí rezervace nebylo možné získat volný stůl.
Dalším otevřeným lokálem byl již pouze hotel Bushmills Inn na Dunluce Road číslo 9. A právě tam jsme si v baru dali Bushmillskou whiskey. Vedle baru nabízí hotel i luxusní restauraci. Do té jsme však ani nenahlédli, vzhledem k ceně pokojů začínajících u částky okolo jednoho sta liber jsme si na večeři v hotelu rozhodně netroufli.
I dvě piva a whiskey nás přišly dosti draho. Všeho všudy na více jak šestset korun. Cenová hladina občerstvení nás proto vyhnala poměrně brzy na kutě. Již pár minut po desáté jsme zaujali polohu v leže na pokoji číslo 1 v hostelu Mill Rest Youth.

Kapitola 2. – Belfast

By | Deník 009

Téměř dvoumilionové Severní Irsko se skládá ze šesti hrabství. Hrabství Antrim, Armagh, Down, Fermanagh, Londonderry a Tyrone se rozkládají okolo největšího irského jezera Neagh. Ovšem když uslyšíte v Británii mluvit o Severním Irsku, hovoří se o něm většinou jako o Ulsteru. A to přesto, že do severoirské oblasti Ulster patří kromě zmíněných šesti britských hrabství i další tři hrabství irská.
Další podobnou zajímavou nepřesností je skutečnost, že nejsevernější část Irska neleží na území Severního Irska, nýbrž na území Irska a nepatří k území Velké Británie. Toliko na dokreslení územní situace na severu zeleného ostrova.

Na severu leží britsko-irská hranice u osmdesátitisícového města Derry nebo-li Londonderry. Právě podle toho, který název obyvatelé severního Irska používají lze poznat, ke které ze dvou nesmiřitelných stran občanské nebo spíše náboženské války patří.
Název Londonderry používají protestanti, kteří lpí na setrvání v britském společenství. Potomci Angličanů přesídlovaných na sever Irska od 17. století se zasazují o setrvání unie s Anglií, a proto jsou označováni jako unionisté nebo loajalisté.
Naproti této skupině stojí katolická menšina, která se snaží o připojení k tradičně přísně katolickému Irsku a bojuje za připojení k Irské republice. Zastánci sjednocení Irska se označují za republikány či nacionalisty. K této skupině se dá počítat i nechvalně proslulá Irská republikánská armáda známá pod zkratkou IRA.
IRA, která je považována spíše za teroristickou organizaci, má svou politickou odnož Sinn Fein. Havní představitel Sinn Fein pan Gerry Adams se účastní mírových rozmluv s britskou vládou.

K rozštěpení Irska došlo roku 1921 a severoirští katolíci jsou od té doby pod tlakem protestantů. Nejostřejší byla situace v šedesátých letech 20. století, kdy unionisté útočili na účastníky mírových protestních pochodů katolíků a dokonce i na jejich obytné čtvrti.
Náznaky této problematické doby bylo možno vidět i v české televizi. Populární televizní seriál Profesionálové a neohrožení agenti CI5, Bodie a Doyle, byli častými hosty televizních obrazovek jak v osmdesátých, tak v devadesátých letech minulého století.
Důsledkem přítomnosti britských vojsk v oblasti Severního Irska byla v lednu 1972 tzv. krvavá neděle v Derry. Britskými vojsky bylo tehdy zabito 13 účastníků mírové katolické demonstrace. Konflikt se vyostřil do té míry, že v březnu téhož roku byl dokonce sesazen i severoirský parlament a Anglie převzala přímou kontrolu nad celou oblastí.
V průběhu neklidných desetiletí plápolajícího konfliktu přišlo o život více jak tři tisíce osob a vybuchlo na patnáct tisíc nastražených bomb. Situace se však naštěstí neustále zlepšuje a obě strany jsou nakloněny k mírovým rozhovorům. Nezbývá nežli věřit, že Severní Irsko konečně nalezne svůj zasloužený klid.

Středeční ráno připomínalo trochu režim ve vojenských kasárnách. A to nejenom kvůli osmi strohým palandám na našem pokoji číslo 3. Před osmou hodinou nás vzbudil ostře pištící požární alarm. Trvalo pár minut, nežli strohé osazenstvo ubytovny nalezlo ovládací pult, tedy jediné místo, které nás mohlo nepříjemného zvuku zbavit. Kromě mě běhalo po rozlehlém domě ještě dalších pět lidí. Mladý pár a trojice mladíků dle mého tipu odkudsi z Turecka.
Bratr Michal se nenechal vyvézt z klidu a pokračoval ve spánku. Jak mi později sdělil, zdálo se mu o domově a ve snu hrálo hlavní roli hasičské auto.
Mladý Turek nalezl ovládání alarmu u vchodových dveří. Na pultu blikala červená kontrolka v sektoru kuchyně. Párek mladých milenců se však dušoval, že odtamtud vyšli právě když alarm spustil a rozhodně tam nekouřili. Bůhví co tam vyváděli, že rozpálili zřejmě hodně citlivé požární čidlo. Asi se chtěli trochu zahřát tělo na tělo. V ubytovně je totiž pěkná zima.
To my zbylí klienti si musíme vystačit s teplou dekou na přikrytí. Nevím jakého “vyznání” jsou hoši z Turecka, ale nám s bratrem nic jiného nezbylo…

Jelikož jsou ceny v Irsku poměrně vysoké a v Severním Irsku to platí díky librám o to víc, nakoupili jsme si jídlo a pití na celý den v supermarketu. Zatímco Michal ještě dospával a konal ranní hygienu, já se vydal na rychlý nákup do supermarketu Tesco na Royle Avenue. Nasnídali jsme se a vyrazili do ulic Belfastu.

Městská radnice v Belfastu (Mart Eslem)

Městská radnice v Belfastu (Mart Eslem)

Nejdříve jsme si zašli na Donegall Square a věnovali pár snímků městské radnici. Z náměstí jsme se vydali na východ po Donegall Square North a navazující Chichester Street k břehu řeky Lagan. Středeční ráno dalo zapomenout na mé chmurné porovnávání s Helsinkami.

Belfast se, i díky modré obloze a vykukujícímu slunci, začal představovat v celé své kráse. Procházka jeho moderními upravenými ulicemi byla velice příjemná. Pouze občas byl náš pochod omezen ploty okolo stavenišť. Pulsující severoirská metropole se rozvíjí zřejmě mílovými kroky.
Na břehu řeky Lagan jsme došli k jednomu překvapivému zjištění. U pěší lávky Lagan Weir je možno využít služeb lodní dopravy a vydat se na vyhlídkovou plavbu po řece. To samo o sobě ještě není až zase tak překvapivé zjištění, kdyby na zdi vedle pokladny s lodními lístky nevisel plakát se snímkem lodi z roku 1911.

Nábřeží řeky Laban v Belfastu (Mart Eslem)

Nábřeží řeky Laban v Belfastu (Mart Eslem)

Někdo možná již tuší kam tím mířím a těm ostatním to ihned prozradím. V Belfastu byl vyroben legendární Titanic. Společnost White Star Linen měla své hlavní doky právě zde.
Reklamní poutač, který vyzýval k projížďce lodí, se tohoto faktu přidržel a lákal pasažéry na loď, kterou postavili na stejném místě jako Titanic. Samozřejmě záleží na tom, jaký postoj takový turista či jiný zájemce o plavbu po řece k této informaci zaujme. My jsme zaujali postoj odmítavý.
Za prvé nám přišlo 8 liber za plavbu po řece docela hodně a za druhé si pamatuji, jak Titanic dopadl. Říkali o něm, že je nepotopitelný a jestli jsou při výrobě lodí v Belfastu tak zahleděni sami do sebe …, svůj úsudek nechť si každý udělá sám.

Titanic měl i své šťastnější sourozence (Mart Eslem)

Titanic měl i své šťastnější sourozence (Mart Eslem)

Samozřejmě žertuji. Loď nám ujela před očima a na další se nám nechtělo čekat. Jinak si málokdy nechám plavbu lodí ujít. Mám pocit, že na lodi plyne čas pomaleji. Člověka tam navíc ani nenapadne někam pospíchat. Loď by se vlastně dala připodobnit k jakémusi učiteli trpělivosti. (O pár měsíců později jsem měl na Drakeově průlivu neopakovatelnou možnost pochopit význam tohoto rčení až do posledního písmenka..)

Po levém břehu řeky jsme pokračovali asi tak půl míle na sever. S krátkým odbočením na Queen´s Square, kde jsme si vyfotografovali Albert Memorial Clock Tower, což je, dalo by se říci, takový malý belfastský Big Ben.

Chtěli jsme dojít až k ústí řeky do moře. Když jsem se však podíval do mapy, od záměru jsme upustili. Několika kilometrovou túru tam a zpět jsme jednoduše odpískali.

Zastavili jsme se v nákupním centru Woolworth na York Street. Udělali tam na nás dojem téměř 70% slevy oblečení a také jsme si skočili na pivo. Žejdlík amerického Budweiseru. Nechápu, kde Američané berou tu drzost srovnávat se s českým Budvarem. Ovšem chtít projevit soudnost po národu, který v televizních zpravodajstvích ukazuje svým občanům mapky s Českou republikou sousedící s Irákem nebo Bratislavu jako hlavní město Slovinska, je asi přespříliš.
Nepřekvapilo mě ani proto, když jsme k pivu dostali brčko a led. Však také v záhlaví restauračního jídelního lístku svítil nápis American way of pizza. Jedinečný americký způsob zde očividně používají snad na všechno…

Hlavním úkolem středečního odpoledne bylo zjištění podmínek k zapůjčení vozidla. Nebylo to vůbec jednoduché, jelikož jsem si zapomněl řidičský průkaz a řidičům musí být alespoň 21 let. To sice Michal přesně splňuje, ovšem u společnosti Avis nestačilo ani toto. Starší dáma za pultem autopůjčovny však byla tak laskavá a poradila nám, abychom zkusili štěstí u společnosti National.
V kanceláři této autopůjčovny na Grousenor road 90/92 jsme štěstí opravdu měli. Zamluvili jsme si na čtvrteční ráno malý Opel Corsa. Cena za dva dny činila 117 liber a k tomu ještě budeme muset složit kauci 70 liber na pohonné hmoty. V ceně je samozřejmě zahrnuto potřebné pojištění. Háček je pouze v tom, že pojistné plnění nastane pouze, pokud je nehoda způsobena běžným způsobem. Tím je myšleno, že řidič nesmí být opilý, jet nepřiměřenou rychlostí a podobně.

Nebude to rozhodně levná záležitost, ale projet si severoirské pobřeží stojí nepochybně za to. Abychom se vešli do našeho rozpočtu, budeme zřejmě v autě i dvě noci spát. To ještě uvidíme.

Jakmile jsme si zamluvili auto, ihned jsme se přesunuli do oblasti, kde se křižují ulice Castle Street a King Street. Kousek od rohu těchto ulic směrem na západ stojí podzemní garáže, odkud odjíždějí tzv. Falls Road People´s Taxis.
Černé, dalo by se říci retro taxíky s přepážkami oddělujícími řidiče od kabiny s cestujícími. Kabina je vybavena polstrovanou trojsedačkou v zadní části a dvěma sklopnými sedačkami v části přední, kterou se do kabiny nastupuje. Jednotná cena je libra a deset pencí za osobu.
Ulice Falls Road je jakousi hlavní tepnou západní Belfastu. Tato část města byla jakýmsi ohniskem střetů mezi unionisty a republikány. A projížďka či procházka po Falls Road je proto jakousi exkurzí do násilné a často krvavé minulosti Belfastu.

Typická architektura západního Belfastu (Mart Eslem)

Typická architektura západního Belfastu (Mart Eslem)

Architektura cihlových neomítnutých domků podobných jako vejce vejci a stojících v jakýchsi obytných koloniích. Kolorit monotónních uliček narušují pouze vysoké železné ploty či zdi zdobené žiletkovým drátem či ostny rotujícími na železných tyčích.

Nástěnné malby tzv. murals v západním Belfastu (Mart Eslem)

Nástěnné malby tzv. murals v západním Belfastu (Mart Eslem)

Kromě této poněkud ponuré tváře nabízí tato oblast přehršel nástěnných maleb, tzv murals. Obří malby svými tématy zabíhají do náboženství, politiky, vojenství i historie. Dalo by se s určitou nadsázkou říci, že se jedná o kreslenou mozaiku novodobé historie Severního Irska.

Mnoho maleb zobrazuje i značně bolestivé a smutné události z Belfastských ulic. Jen namátkou jich pár zmíním. Devět dětí zabitých střelbou gumovými projektily do pouličního davu. Rok 1969 a zapálení domů republikánských rodin zfanatizovaným davem unionistů. Deset mladých, sotva dospělých hochů, kteří v roce 1981 drželi protestní hladovku až do smutného a krutého konce.

Památník obětí protestní hladovky v západním Belfastu (Mart Eslem)

Památník obětí protestní hladovky v západním Belfastu (Mart Eslem)

Zřejmě ne zcela náhodou je v těsné blízkosti této oblasti opravdu velice rozlehlý městský hřbitov. I dnes, kdy se již nemůžeme stát svědky podobných násilností, působí západní Belfast lehce ponurým a smutným dojmem. Je tak trochu stále cítit ve vzduchu, že staré rány se ještě zcela nezacelily…

Hřbitov v západním Belfastu (Mart Eslem)

Hřbitov v západním Belfastu (Mart Eslem)

Kapitola 1. – Smaragdový ostrov

By | Deník 009

Cesty do západní Evropy beru často jako pouhou náhražku za cestování po exotičtějších končinách světa. Většinou o nich nevedu ani žádné záznamy, natož pak deník. Návštěva Irska však platí za výjimku potvrzující pravidlo. Krátkou zářijovou cestu do Irska jsme si s bratrem náramně užili…

Zelená je v Irsku tou nejzelenější na světě (Mart Eslem)

Zelená je v Irsku tou nejzelenější na světě (Mart Eslem)

11. září 2007. Až na letišti v Bratislavě mi došlo, že jsme si vybrali pro náš let do Dublinu vcelku povedené datum. Na den přesně před šesti lety došlo v New Yorku k teroristickému útoku, který změnil svět. Tehdy jsem se zrovna nacházel v bolivijských Andách a následný letecký přesun přes půl světa nebyl tehdy nikterak příjemný. V očích všech cestujících se tehdy zračil strach a nejistota. Let v den smutného šestiletého výročí tragické události na Manhattanu bude zajisté mnohem příjemnější.

Poprvé v životě jsem se ocitl na letišti v Bratislavě a hlavní město našich bývalých federálních bratří si tak přidám na početný seznam letišť, jejichž služeb jsem ve světě využil. Přestože se vyžívám v různých osobních statistikách, přesný počet letišť, kterými jsem prošel, neznám. Možná mě to podnítí k doplnění i tohoto údaje týkajícího se mých cest. Uvidíme. Co však vím naprosto přesně je, že poletím do své 63. země a podniknu lety s pořadovými čísly 78 a 79.

Jak jsem se již zmínil, cílem naší cesty je Irsko. Ostrov, kde zelená je tou nejzelenější na světě. Rodná země mé oblíbené skupiny U2. A shodou okolností i země našich nejvážnějších soupeřů v kvalifikačních bojích o fotbalové EURO 2008. Pozítří se utká náš národní tým s reprezentací Irska v Praze na Letné. V tu dobu budeme již v Irsku a pokud naši fotbalisté zvítězí, není vyloučeno, že bude večer po utkání docela nebezpečné přiznat naší státní příslušnost. Máme však pro strach uděláno a budeme i tak držet palce Brücknerovým hochům.

Krátce po půl osmé opustil Boeing 737 – 300 / 700 společnosti Sky Europe dráhu bratislavského letiště. Jednalo se o můj první let s nízkorozpočtovou leteckou společností. Hlavní rozdíl oproti službám, které poskytují klasické letecké společnosti, se týkal občerstvení. Nedostali jsme ani napít. Jídlo i pití bylo sice během letu podáváno, ovšem vše bylo potřeba zaplatit.
Poprvé v životě jsem tedy absolvoval let bez konzumace občerstvení. Další viditelné niance ve službách a výbavě letadla se týkaly informací. V letadle nebyla ani jedna informační obrazovka s údaji o letové výšce o času atd. O audio či video zábavě ani nemluvě.
Na druhou stranu nám to ani moc nevadilo. Již čtyřiadvacet hodin jsme byli vzhůru, a tak jsme pobyt v letadle využili k dohnání spánkového deficitu. Jelikož jsme museli být na letišti již o páté hodině ranní, nestrávili jsme noc v žádné bratislavské ubytovně, ale na palubě osobního automobilu. Kamarád Pavel nás v noci odvezl z Ústí nad Labem až na Slovensko.

Ve čtvrt na jedenáct jsme dosedli na mezinárodní letiště v Dublinu. Okamžitě jsme si přeřídili hodinky o hodinu zpět a začali hledat spoj do severoirského Belfastu. Sotva jsme se stačili rozkoukat a okamžitě nastoupili do autobusu společnosti AIRCOACH stojícím před letištní budovou. Jízdenka z Dublinu do Belfastu stála 10 euro na osobu. Autobusy na této trase jezdí sedmkrát denně.
Bohužel rychlost, s jakou jsme dokázali vyřešit navazující spojení, nám způsobila jednu nepříjemnost. V poloprázdném autobuse jsme sice měli mnohem větší pohodlí než v letadle, ovšem opět jsme se odsoudili ke třem hodinám hladovění. Jídlo, které jsme měli z domova, jsme nepředloženě uložili do zavazadlového prostoru z boku modrého autobusu i s našimi batohy.

Do Belfastu bychom měli dorazit hodinu po poledni, takže si v čase oběda naše malé strádání vynahradíme. Beztak myslím, že většinu cesty proklimbáme, když jsme v podstatě již osmadvacet hodin v bdělém či polobdělém stavu.
Musím se přiznat, že zatím si vůbec ani trochu nepřipadám jako v Irsku nebo jako v poměrně daleké cizině. Mému dojmu jistě napomáhá skutečnost, že snad polovinu osazenstva autobusu tvoří skupinka Slováků.

Irský venkov (Mart Eslem)

Irský venkov (Mart Eslem)

Oproti předpokladu trvala cesta z Dublinu pouze dvě hodiny. Většinu jsme prospali, ovšem i v krátkých okamžicích bdělosti jsem si všiml zvlněné zelené krajiny s pasoucími se skupinkami skotu. Ze zelených pastvin se čas od času vynořila vesnička či městečko a architektura jejich domů připomínala pestrobarevný skanzen či občas dokonce domečky zdánlivě připomínající vesnice hobitů z Tolkienovy ságy Pán prstenů.

V Belfastu jsme vystoupili na College Sq East a pomalu se začali rozkoukávat. Naším prvořadým úkolem bylo sehnat co nejrychleji ubytování.

Cesta ulicemi severoirské metropole se však zpočátku ukázala i docela nebezpečnou záležitostí, hlavně pro nás turisty z kontinentální Evropy. Každému jistě dojde, že problémem byla místní doprava. Chvíli nám trvalo, nežli jsme se přeorientovali a začali se rozhlížet při přecházení ulic na opačnou stranu, než jsme zvyklí z domova.

Centrum Belfastu (Mart Eslem)

Centrum Belfastu (Mart Eslem)

S řízením v opačném gardu se bude muset vypořádat hlavně Michal. Uvažujeme o zapůjčení vozidla a jelikož jsem si nevzal z domova řidičský průkaz, bude to na bratrovi. Já mu můžu pouze radit. Řídit v opačném gardu jsem se naučil již před lety v Jižní Africe.

Došli jsme až na Donegall Square a v jeho západní části si směnili peníze ve směnárně. V Belfastu a potažmo i v celém Severním Irsku se neplatí eurem jako v Irsku, nýbrž britskými librami. I tuto malou komplikaci jsme vyřešili a pokračovali pěšky na sever po Donegall Place a navazující Royal Avenue.
Na konci Royal Avenue jsme zatočili vlevo na North Street a po pár krocích opět vpravo do Union Street. Na rohu Union Street a Kent Street, přesně na adrese Kent Street číslo 18-20, se nachází ubytovna Linen House. Hostel se nachází v budově bývalé továrny na zpracování lnu. Odtud pochází i jeho název. Bylo bohužel plno, ovšem nabídli nám ubytování za příznivou cenu na College Square North číslo 12. Za něco málo přes 60 liber jsme našli pokoj na dvě noci jen pro sebe.

Typický dům z neomítnutých cihel v Belfastu (Mart Eslem)

Typický dům z neomítnutých cihel v Belfastu (Mart Eslem)

Přesun do pětipatrového ubytovacího domu v těsném sousedství s budovou Old Museum Arts Center nám dal lehce zabrat. Měli jsme sice kráčet rovnou za nosem pořád rovně na jih, ovšem tato přímá cesta vedla útrobami obrovského nákupního střediska Castle Court Centre. Komplex zabírá téměř celý blok mezi ulicemi Royal Avenue, Berry Street a Gresham Street a my jsme z něj bohužel nevyšli na jihu, ale někde na východě.
Jednoduchý přímý přesun se tedy změnil na malou pěší túru centrem Belfastu. Byli jsme však nakonec úspěšní a okolo druhé jsme se s chutí natáhli na palandy v druhém patře starého gregoriánského domu. Po pár chvílích jsme oba usnuli.

Liduprázdné večerní ulice Belfastu (Mart Eslem)

Liduprázdné večerní ulice Belfastu (Mart Eslem)

Samovolně jsme se probudili okolo půl osmé večer. Hladoví a žízniví. Okamžitě jsme proto vyběhli do ulic, abychom své potřeby ukojili. Překvapily nás již téměř liduprázdné ulice a zavřené obchody i kavárny. Otevřeno bylo pouze u Mc´Donnalds a u King Burgera. Dokonce i supermarket Tesco měl již zavřeno.

Začal jsem mít z Belfastu podobný pocit zklamání, jaký jsem zažil ve finských Helsinkách. Krásné moderní město bez šmrncu. Přepadl mě další zoufalý pocit sterility. Hlad jsme bohužel museli ukojit u King Burgera a ještě předtím jsme stihli skočit na jedno pivo.
V malebné hospůdce Kelly´s Cellars na Bank Street (našince to svádělo téměř pro příměru pajzl), jsme si dali jednoho Guinesse. Když pominu, že korbel tohoto tmavého piva byl značně drahý (vyšel asi na 120 korun), byl i pěkně hnusný a jeden exemplář mi bohatě postačil na celý pobyt v Irsku.

Kelly´s Cellars je nejstarší hospůdkou v Belfastu (Mart Eslem)

Kelly´s Cellars je nejstarší hospůdkou v Belfastu (Mart Eslem)

Jedno mi však bylo na této nejstarší belfastské hospůdce velice sympatické. Zákaz kouření. Restaurační zařízení v Severním Irsku jsou od dubna 2007 striktně nekuřácká a ani hospoda z roku 1720 nebylo výjimkou.

Když jsem viděl některé rozjařené typy pivařů, není mi dosti dobře jasné, jak jsou schopni po pár škopcích tento zákaz dodržovat. Ovšem nic to nemění na nádherném pocitu, když opouštíte hospodu a nesmrdíte kouřem, ani vás nepálí oči. Jednoduše nádhera. Už, aby to zavedli i v Česku. Spousta lidí bude sice remcat, ale proč by se měl pořád někdo přizpůsobovat jejich zlozvykům?