Kapitola 1. – Smaragdový ostrov

By 11.9.2007 Leden 27th, 2016 Deník 009

Cesty do západní Evropy beru často jako pouhou náhražku za cestování po exotičtějších končinách světa. Většinou o nich nevedu ani žádné záznamy, natož pak deník. Návštěva Irska však platí za výjimku potvrzující pravidlo. Krátkou zářijovou cestu do Irska jsme si s bratrem náramně užili…

Zelená je v Irsku tou nejzelenější na světě (Mart Eslem)

Zelená je v Irsku tou nejzelenější na světě (Mart Eslem)

11. září 2007. Až na letišti v Bratislavě mi došlo, že jsme si vybrali pro náš let do Dublinu vcelku povedené datum. Na den přesně před šesti lety došlo v New Yorku k teroristickému útoku, který změnil svět. Tehdy jsem se zrovna nacházel v bolivijských Andách a následný letecký přesun přes půl světa nebyl tehdy nikterak příjemný. V očích všech cestujících se tehdy zračil strach a nejistota. Let v den smutného šestiletého výročí tragické události na Manhattanu bude zajisté mnohem příjemnější.

Poprvé v životě jsem se ocitl na letišti v Bratislavě a hlavní město našich bývalých federálních bratří si tak přidám na početný seznam letišť, jejichž služeb jsem ve světě využil. Přestože se vyžívám v různých osobních statistikách, přesný počet letišť, kterými jsem prošel, neznám. Možná mě to podnítí k doplnění i tohoto údaje týkajícího se mých cest. Uvidíme. Co však vím naprosto přesně je, že poletím do své 63. země a podniknu lety s pořadovými čísly 78 a 79.

Jak jsem se již zmínil, cílem naší cesty je Irsko. Ostrov, kde zelená je tou nejzelenější na světě. Rodná země mé oblíbené skupiny U2. A shodou okolností i země našich nejvážnějších soupeřů v kvalifikačních bojích o fotbalové EURO 2008. Pozítří se utká náš národní tým s reprezentací Irska v Praze na Letné. V tu dobu budeme již v Irsku a pokud naši fotbalisté zvítězí, není vyloučeno, že bude večer po utkání docela nebezpečné přiznat naší státní příslušnost. Máme však pro strach uděláno a budeme i tak držet palce Brücknerovým hochům.

Krátce po půl osmé opustil Boeing 737 – 300 / 700 společnosti Sky Europe dráhu bratislavského letiště. Jednalo se o můj první let s nízkorozpočtovou leteckou společností. Hlavní rozdíl oproti službám, které poskytují klasické letecké společnosti, se týkal občerstvení. Nedostali jsme ani napít. Jídlo i pití bylo sice během letu podáváno, ovšem vše bylo potřeba zaplatit.
Poprvé v životě jsem tedy absolvoval let bez konzumace občerstvení. Další viditelné niance ve službách a výbavě letadla se týkaly informací. V letadle nebyla ani jedna informační obrazovka s údaji o letové výšce o času atd. O audio či video zábavě ani nemluvě.
Na druhou stranu nám to ani moc nevadilo. Již čtyřiadvacet hodin jsme byli vzhůru, a tak jsme pobyt v letadle využili k dohnání spánkového deficitu. Jelikož jsme museli být na letišti již o páté hodině ranní, nestrávili jsme noc v žádné bratislavské ubytovně, ale na palubě osobního automobilu. Kamarád Pavel nás v noci odvezl z Ústí nad Labem až na Slovensko.

Ve čtvrt na jedenáct jsme dosedli na mezinárodní letiště v Dublinu. Okamžitě jsme si přeřídili hodinky o hodinu zpět a začali hledat spoj do severoirského Belfastu. Sotva jsme se stačili rozkoukat a okamžitě nastoupili do autobusu společnosti AIRCOACH stojícím před letištní budovou. Jízdenka z Dublinu do Belfastu stála 10 euro na osobu. Autobusy na této trase jezdí sedmkrát denně.
Bohužel rychlost, s jakou jsme dokázali vyřešit navazující spojení, nám způsobila jednu nepříjemnost. V poloprázdném autobuse jsme sice měli mnohem větší pohodlí než v letadle, ovšem opět jsme se odsoudili ke třem hodinám hladovění. Jídlo, které jsme měli z domova, jsme nepředloženě uložili do zavazadlového prostoru z boku modrého autobusu i s našimi batohy.

Do Belfastu bychom měli dorazit hodinu po poledni, takže si v čase oběda naše malé strádání vynahradíme. Beztak myslím, že většinu cesty proklimbáme, když jsme v podstatě již osmadvacet hodin v bdělém či polobdělém stavu.
Musím se přiznat, že zatím si vůbec ani trochu nepřipadám jako v Irsku nebo jako v poměrně daleké cizině. Mému dojmu jistě napomáhá skutečnost, že snad polovinu osazenstva autobusu tvoří skupinka Slováků.

Irský venkov (Mart Eslem)

Irský venkov (Mart Eslem)

Oproti předpokladu trvala cesta z Dublinu pouze dvě hodiny. Většinu jsme prospali, ovšem i v krátkých okamžicích bdělosti jsem si všiml zvlněné zelené krajiny s pasoucími se skupinkami skotu. Ze zelených pastvin se čas od času vynořila vesnička či městečko a architektura jejich domů připomínala pestrobarevný skanzen či občas dokonce domečky zdánlivě připomínající vesnice hobitů z Tolkienovy ságy Pán prstenů.

V Belfastu jsme vystoupili na College Sq East a pomalu se začali rozkoukávat. Naším prvořadým úkolem bylo sehnat co nejrychleji ubytování.

Cesta ulicemi severoirské metropole se však zpočátku ukázala i docela nebezpečnou záležitostí, hlavně pro nás turisty z kontinentální Evropy. Každému jistě dojde, že problémem byla místní doprava. Chvíli nám trvalo, nežli jsme se přeorientovali a začali se rozhlížet při přecházení ulic na opačnou stranu, než jsme zvyklí z domova.

Centrum Belfastu (Mart Eslem)

Centrum Belfastu (Mart Eslem)

S řízením v opačném gardu se bude muset vypořádat hlavně Michal. Uvažujeme o zapůjčení vozidla a jelikož jsem si nevzal z domova řidičský průkaz, bude to na bratrovi. Já mu můžu pouze radit. Řídit v opačném gardu jsem se naučil již před lety v Jižní Africe.

Došli jsme až na Donegall Square a v jeho západní části si směnili peníze ve směnárně. V Belfastu a potažmo i v celém Severním Irsku se neplatí eurem jako v Irsku, nýbrž britskými librami. I tuto malou komplikaci jsme vyřešili a pokračovali pěšky na sever po Donegall Place a navazující Royal Avenue.
Na konci Royal Avenue jsme zatočili vlevo na North Street a po pár krocích opět vpravo do Union Street. Na rohu Union Street a Kent Street, přesně na adrese Kent Street číslo 18-20, se nachází ubytovna Linen House. Hostel se nachází v budově bývalé továrny na zpracování lnu. Odtud pochází i jeho název. Bylo bohužel plno, ovšem nabídli nám ubytování za příznivou cenu na College Square North číslo 12. Za něco málo přes 60 liber jsme našli pokoj na dvě noci jen pro sebe.

Typický dům z neomítnutých cihel v Belfastu (Mart Eslem)

Typický dům z neomítnutých cihel v Belfastu (Mart Eslem)

Přesun do pětipatrového ubytovacího domu v těsném sousedství s budovou Old Museum Arts Center nám dal lehce zabrat. Měli jsme sice kráčet rovnou za nosem pořád rovně na jih, ovšem tato přímá cesta vedla útrobami obrovského nákupního střediska Castle Court Centre. Komplex zabírá téměř celý blok mezi ulicemi Royal Avenue, Berry Street a Gresham Street a my jsme z něj bohužel nevyšli na jihu, ale někde na východě.
Jednoduchý přímý přesun se tedy změnil na malou pěší túru centrem Belfastu. Byli jsme však nakonec úspěšní a okolo druhé jsme se s chutí natáhli na palandy v druhém patře starého gregoriánského domu. Po pár chvílích jsme oba usnuli.

Liduprázdné večerní ulice Belfastu (Mart Eslem)

Liduprázdné večerní ulice Belfastu (Mart Eslem)

Samovolně jsme se probudili okolo půl osmé večer. Hladoví a žízniví. Okamžitě jsme proto vyběhli do ulic, abychom své potřeby ukojili. Překvapily nás již téměř liduprázdné ulice a zavřené obchody i kavárny. Otevřeno bylo pouze u Mc´Donnalds a u King Burgera. Dokonce i supermarket Tesco měl již zavřeno.

Začal jsem mít z Belfastu podobný pocit zklamání, jaký jsem zažil ve finských Helsinkách. Krásné moderní město bez šmrncu. Přepadl mě další zoufalý pocit sterility. Hlad jsme bohužel museli ukojit u King Burgera a ještě předtím jsme stihli skočit na jedno pivo.
V malebné hospůdce Kelly´s Cellars na Bank Street (našince to svádělo téměř pro příměru pajzl), jsme si dali jednoho Guinesse. Když pominu, že korbel tohoto tmavého piva byl značně drahý (vyšel asi na 120 korun), byl i pěkně hnusný a jeden exemplář mi bohatě postačil na celý pobyt v Irsku.

Kelly´s Cellars je nejstarší hospůdkou v Belfastu (Mart Eslem)

Kelly´s Cellars je nejstarší hospůdkou v Belfastu (Mart Eslem)

Jedno mi však bylo na této nejstarší belfastské hospůdce velice sympatické. Zákaz kouření. Restaurační zařízení v Severním Irsku jsou od dubna 2007 striktně nekuřácká a ani hospoda z roku 1720 nebylo výjimkou.

Když jsem viděl některé rozjařené typy pivařů, není mi dosti dobře jasné, jak jsou schopni po pár škopcích tento zákaz dodržovat. Ovšem nic to nemění na nádherném pocitu, když opouštíte hospodu a nesmrdíte kouřem, ani vás nepálí oči. Jednoduše nádhera. Už, aby to zavedli i v Česku. Spousta lidí bude sice remcat, ale proč by se měl pořád někdo přizpůsobovat jejich zlozvykům?