Téměř dvoumilionové Severní Irsko se skládá ze šesti hrabství. Hrabství Antrim, Armagh, Down, Fermanagh, Londonderry a Tyrone se rozkládají okolo největšího irského jezera Neagh. Ovšem když uslyšíte v Británii mluvit o Severním Irsku, hovoří se o něm většinou jako o Ulsteru. A to přesto, že do severoirské oblasti Ulster patří kromě zmíněných šesti britských hrabství i další tři hrabství irská.
Další podobnou zajímavou nepřesností je skutečnost, že nejsevernější část Irska neleží na území Severního Irska, nýbrž na území Irska a nepatří k území Velké Británie. Toliko na dokreslení územní situace na severu zeleného ostrova.
Na severu leží britsko-irská hranice u osmdesátitisícového města Derry nebo-li Londonderry. Právě podle toho, který název obyvatelé severního Irska používají lze poznat, ke které ze dvou nesmiřitelných stran občanské nebo spíše náboženské války patří.
Název Londonderry používají protestanti, kteří lpí na setrvání v britském společenství. Potomci Angličanů přesídlovaných na sever Irska od 17. století se zasazují o setrvání unie s Anglií, a proto jsou označováni jako unionisté nebo loajalisté.
Naproti této skupině stojí katolická menšina, která se snaží o připojení k tradičně přísně katolickému Irsku a bojuje za připojení k Irské republice. Zastánci sjednocení Irska se označují za republikány či nacionalisty. K této skupině se dá počítat i nechvalně proslulá Irská republikánská armáda známá pod zkratkou IRA.
IRA, která je považována spíše za teroristickou organizaci, má svou politickou odnož Sinn Fein. Havní představitel Sinn Fein pan Gerry Adams se účastní mírových rozmluv s britskou vládou.
K rozštěpení Irska došlo roku 1921 a severoirští katolíci jsou od té doby pod tlakem protestantů. Nejostřejší byla situace v šedesátých letech 20. století, kdy unionisté útočili na účastníky mírových protestních pochodů katolíků a dokonce i na jejich obytné čtvrti.
Náznaky této problematické doby bylo možno vidět i v české televizi. Populární televizní seriál Profesionálové a neohrožení agenti CI5, Bodie a Doyle, byli častými hosty televizních obrazovek jak v osmdesátých, tak v devadesátých letech minulého století.
Důsledkem přítomnosti britských vojsk v oblasti Severního Irska byla v lednu 1972 tzv. krvavá neděle v Derry. Britskými vojsky bylo tehdy zabito 13 účastníků mírové katolické demonstrace. Konflikt se vyostřil do té míry, že v březnu téhož roku byl dokonce sesazen i severoirský parlament a Anglie převzala přímou kontrolu nad celou oblastí.
V průběhu neklidných desetiletí plápolajícího konfliktu přišlo o život více jak tři tisíce osob a vybuchlo na patnáct tisíc nastražených bomb. Situace se však naštěstí neustále zlepšuje a obě strany jsou nakloněny k mírovým rozhovorům. Nezbývá nežli věřit, že Severní Irsko konečně nalezne svůj zasloužený klid.
Středeční ráno připomínalo trochu režim ve vojenských kasárnách. A to nejenom kvůli osmi strohým palandám na našem pokoji číslo 3. Před osmou hodinou nás vzbudil ostře pištící požární alarm. Trvalo pár minut, nežli strohé osazenstvo ubytovny nalezlo ovládací pult, tedy jediné místo, které nás mohlo nepříjemného zvuku zbavit. Kromě mě běhalo po rozlehlém domě ještě dalších pět lidí. Mladý pár a trojice mladíků dle mého tipu odkudsi z Turecka.
Bratr Michal se nenechal vyvézt z klidu a pokračoval ve spánku. Jak mi později sdělil, zdálo se mu o domově a ve snu hrálo hlavní roli hasičské auto.
Mladý Turek nalezl ovládání alarmu u vchodových dveří. Na pultu blikala červená kontrolka v sektoru kuchyně. Párek mladých milenců se však dušoval, že odtamtud vyšli právě když alarm spustil a rozhodně tam nekouřili. Bůhví co tam vyváděli, že rozpálili zřejmě hodně citlivé požární čidlo. Asi se chtěli trochu zahřát tělo na tělo. V ubytovně je totiž pěkná zima.
To my zbylí klienti si musíme vystačit s teplou dekou na přikrytí. Nevím jakého “vyznání” jsou hoši z Turecka, ale nám s bratrem nic jiného nezbylo…
Jelikož jsou ceny v Irsku poměrně vysoké a v Severním Irsku to platí díky librám o to víc, nakoupili jsme si jídlo a pití na celý den v supermarketu. Zatímco Michal ještě dospával a konal ranní hygienu, já se vydal na rychlý nákup do supermarketu Tesco na Royle Avenue. Nasnídali jsme se a vyrazili do ulic Belfastu.
Městská radnice v Belfastu (Mart Eslem)
Nejdříve jsme si zašli na Donegall Square a věnovali pár snímků městské radnici. Z náměstí jsme se vydali na východ po Donegall Square North a navazující Chichester Street k břehu řeky Lagan. Středeční ráno dalo zapomenout na mé chmurné porovnávání s Helsinkami.
Belfast se, i díky modré obloze a vykukujícímu slunci, začal představovat v celé své kráse. Procházka jeho moderními upravenými ulicemi byla velice příjemná. Pouze občas byl náš pochod omezen ploty okolo stavenišť. Pulsující severoirská metropole se rozvíjí zřejmě mílovými kroky.
Na břehu řeky Lagan jsme došli k jednomu překvapivému zjištění. U pěší lávky Lagan Weir je možno využít služeb lodní dopravy a vydat se na vyhlídkovou plavbu po řece. To samo o sobě ještě není až zase tak překvapivé zjištění, kdyby na zdi vedle pokladny s lodními lístky nevisel plakát se snímkem lodi z roku 1911.
Nábřeží řeky Laban v Belfastu (Mart Eslem)
Někdo možná již tuší kam tím mířím a těm ostatním to ihned prozradím. V Belfastu byl vyroben legendární Titanic. Společnost White Star Linen měla své hlavní doky právě zde.
Reklamní poutač, který vyzýval k projížďce lodí, se tohoto faktu přidržel a lákal pasažéry na loď, kterou postavili na stejném místě jako Titanic. Samozřejmě záleží na tom, jaký postoj takový turista či jiný zájemce o plavbu po řece k této informaci zaujme. My jsme zaujali postoj odmítavý.
Za prvé nám přišlo 8 liber za plavbu po řece docela hodně a za druhé si pamatuji, jak Titanic dopadl. Říkali o něm, že je nepotopitelný a jestli jsou při výrobě lodí v Belfastu tak zahleděni sami do sebe …, svůj úsudek nechť si každý udělá sám.
Titanic měl i své šťastnější sourozence (Mart Eslem)
Samozřejmě žertuji. Loď nám ujela před očima a na další se nám nechtělo čekat. Jinak si málokdy nechám plavbu lodí ujít. Mám pocit, že na lodi plyne čas pomaleji. Člověka tam navíc ani nenapadne někam pospíchat. Loď by se vlastně dala připodobnit k jakémusi učiteli trpělivosti. (O pár měsíců později jsem měl na Drakeově průlivu neopakovatelnou možnost pochopit význam tohoto rčení až do posledního písmenka..)
Po levém břehu řeky jsme pokračovali asi tak půl míle na sever. S krátkým odbočením na Queen´s Square, kde jsme si vyfotografovali Albert Memorial Clock Tower, což je, dalo by se říci, takový malý belfastský Big Ben.
Chtěli jsme dojít až k ústí řeky do moře. Když jsem se však podíval do mapy, od záměru jsme upustili. Několika kilometrovou túru tam a zpět jsme jednoduše odpískali.
Zastavili jsme se v nákupním centru Woolworth na York Street. Udělali tam na nás dojem téměř 70% slevy oblečení a také jsme si skočili na pivo. Žejdlík amerického Budweiseru. Nechápu, kde Američané berou tu drzost srovnávat se s českým Budvarem. Ovšem chtít projevit soudnost po národu, který v televizních zpravodajstvích ukazuje svým občanům mapky s Českou republikou sousedící s Irákem nebo Bratislavu jako hlavní město Slovinska, je asi přespříliš.
Nepřekvapilo mě ani proto, když jsme k pivu dostali brčko a led. Však také v záhlaví restauračního jídelního lístku svítil nápis American way of pizza. Jedinečný americký způsob zde očividně používají snad na všechno…
Hlavním úkolem středečního odpoledne bylo zjištění podmínek k zapůjčení vozidla. Nebylo to vůbec jednoduché, jelikož jsem si zapomněl řidičský průkaz a řidičům musí být alespoň 21 let. To sice Michal přesně splňuje, ovšem u společnosti Avis nestačilo ani toto. Starší dáma za pultem autopůjčovny však byla tak laskavá a poradila nám, abychom zkusili štěstí u společnosti National.
V kanceláři této autopůjčovny na Grousenor road 90/92 jsme štěstí opravdu měli. Zamluvili jsme si na čtvrteční ráno malý Opel Corsa. Cena za dva dny činila 117 liber a k tomu ještě budeme muset složit kauci 70 liber na pohonné hmoty. V ceně je samozřejmě zahrnuto potřebné pojištění. Háček je pouze v tom, že pojistné plnění nastane pouze, pokud je nehoda způsobena běžným způsobem. Tím je myšleno, že řidič nesmí být opilý, jet nepřiměřenou rychlostí a podobně.
Nebude to rozhodně levná záležitost, ale projet si severoirské pobřeží stojí nepochybně za to. Abychom se vešli do našeho rozpočtu, budeme zřejmě v autě i dvě noci spát. To ještě uvidíme.
Jakmile jsme si zamluvili auto, ihned jsme se přesunuli do oblasti, kde se křižují ulice Castle Street a King Street. Kousek od rohu těchto ulic směrem na západ stojí podzemní garáže, odkud odjíždějí tzv. Falls Road People´s Taxis.
Černé, dalo by se říci retro taxíky s přepážkami oddělujícími řidiče od kabiny s cestujícími. Kabina je vybavena polstrovanou trojsedačkou v zadní části a dvěma sklopnými sedačkami v části přední, kterou se do kabiny nastupuje. Jednotná cena je libra a deset pencí za osobu.
Ulice Falls Road je jakousi hlavní tepnou západní Belfastu. Tato část města byla jakýmsi ohniskem střetů mezi unionisty a republikány. A projížďka či procházka po Falls Road je proto jakousi exkurzí do násilné a často krvavé minulosti Belfastu.
Typická architektura západního Belfastu (Mart Eslem)
Architektura cihlových neomítnutých domků podobných jako vejce vejci a stojících v jakýchsi obytných koloniích. Kolorit monotónních uliček narušují pouze vysoké železné ploty či zdi zdobené žiletkovým drátem či ostny rotujícími na železných tyčích.
Nástěnné malby tzv. murals v západním Belfastu (Mart Eslem)
Kromě této poněkud ponuré tváře nabízí tato oblast přehršel nástěnných maleb, tzv murals. Obří malby svými tématy zabíhají do náboženství, politiky, vojenství i historie. Dalo by se s určitou nadsázkou říci, že se jedná o kreslenou mozaiku novodobé historie Severního Irska.
Mnoho maleb zobrazuje i značně bolestivé a smutné události z Belfastských ulic. Jen namátkou jich pár zmíním. Devět dětí zabitých střelbou gumovými projektily do pouličního davu. Rok 1969 a zapálení domů republikánských rodin zfanatizovaným davem unionistů. Deset mladých, sotva dospělých hochů, kteří v roce 1981 drželi protestní hladovku až do smutného a krutého konce.
Památník obětí protestní hladovky v západním Belfastu (Mart Eslem)
Zřejmě ne zcela náhodou je v těsné blízkosti této oblasti opravdu velice rozlehlý městský hřbitov. I dnes, kdy se již nemůžeme stát svědky podobných násilností, působí západní Belfast lehce ponurým a smutným dojmem. Je tak trochu stále cítit ve vzduchu, že staré rány se ještě zcela nezacelily…
Hřbitov v západním Belfastu (Mart Eslem)
