Ráno jsme sbalili bez otálení stan a zajeli vyzvednout Richarda do Talsi. Již ve dveřích nás vítal čerstvými zprávami z Česka a ze světa. Zemřel bývalý ruský prezident Boris Jelcin. Sparta vyhrála v derby nad Slávií 1:0 gólem Pavla Horvátha. A v Jižní Africe byl zadržen uprchlý český miliardář Radovan Krejčíř. Špičky ČSSD asi začnou mít velice neklidné spaní. Jenom doufám, že se vše zase nezamete pod koberec, jak je to v naší domovině zvykem…
Opustili jsme Talsi, abychom po šesti kilometrech jízdy na jih najeli na silnici A10/E22 a zabočili jihovýchodně ve směru na Rigu. U města Tukumz jsme po padesáti kilometrech opět změnili směr na Jelgavu. Necelých devadesát kilometrů jižno od Jelgavy jsou již lotyšsko-litevské hranice.
V Jelgavě jsme nakoupili ve výborně zásobeném marketu Elvi a natankovali i pohonné hmoty. Troufnu si říci, že některé markety v Pobaltí jsou zásobeny o poznání lépe než ty v Česku. Za 22,44 lati jsem pořídili 36,51 litru nafty. Zajímavostí na čerpacích stanicích je, jak si každé vozidlo najede ke stojanu ze strany, z jaké se mu to hodí. Stává se běžně, že v jedné řadě stojí vozidla čumákem k sobě a musí z prostoru stanice vycouvávat. Mezi čerpacími stanicemi převládají zařízení ruského Lukoilu. Mnoho konkurence si do svého teritoria nevpouští. Na Shell či ÖMV jsme v Pobaltí nenarazili.
Hora Křížů v Litevsku (Mart Eslem)
Asi deset kilometrů severně od Šiauliai, dva kilometry východně od silnice E77/A12 leží národní poutní místo všech Litevců – Kryžiai Kalnas. V překladu to znamená Hora křížů. Jedná se o dvě vyvýšeniny pokryté desetitisíci ne-li statisíci křížů všech druhů i velikostí. Kříže jsou železné, dřevěné i plastové. Hlavně ty dřevěné jsou hotovými uměleckými díly místních řezbářů. Na místě lze nalézt náboženské kříže, kříže se jmény poutníků z celého světa i kříže památeční k uctění lidí, kteří byli za sovětského režimu deportováni do sibiřských gulagů…
Kříže na tomto výjimečném místě plnily v průběhu minulých více jak stopadesáti let postupně několik úloh. Zpočátku symbolizovaly utrpení Krista i prostých Litevců. Byly i vzdorem proti nechtěnému sovětskému režimu. První kříže mohly být pravděpodobně postaveny již v první polovině 19. století. Tehdy byly určeny k uctění obětí protiruského povstání z roku 1831. Okolo jednoho sta těchto symbolů křesťanství zdobilo oba vršky začátkem 20. století. Za bolševické nadvlády se Rusové snažili několikrát kříže zničit. Poprvé je srovnali se zemí buldozery roku 1961. Po dvou letech však stály na původním místě kříže nové.
V pozadí dřevěná socha Krista na hoře Křížů (Mart Eslem)
7. září 1993 navštívil Horu křížů i papež Jan Pavel II. a požehnal odsud Litvě i celé Evropě. Darem věnoval velikou dřevěnou sochu Krista, který s rozpaženými pažemi stojí v popředí u úpatí Hory křížů. Kříže různých velikostí jsou často bohatě zdobené a spousta z nich je ověšena ne-li doslova zasypána tisíci růženci a svatými obrázky.
Socha Madony na hoře Křížů (Mart Eslem)
Jestli bližší vyvýšenině dominuje socha Krista, tu vzdálenější na jejím úplném vrcholku zdobí zpodobnění Madony. Socha je nejen obsypána růženci, ale i spoustou drobných mincí. Pár svých drobných jsme přihodili i my…
Jedná se o neobvyklé a úžasné místo, zcela se vymykající všemu, co jsem kdy kde ve světě měl možnost navštívit a spatřit. Pokud si stoupnete doprostřed tohoto lesa tvořeného z křížů, přesně mezi obě dvě vyvýšeniny, zažijí senzitivnější osoby zásah silného proudění pozitivní energie. Richard, který má sklony k senzibilním záležitostem, lehce na zmíněném místě zavrávoral a cítil energii procházející celým svým tělem. Dle jeho slov zažil něco podobného zatím pouze jednou v životě, když se před lety osobně setkal s tibetským Dalajlámou.
Kříže poutníků na hoře Křížů (Mart Eslem)
I já jsem cítil lehké chvěné v zátylku a v oblasti žaludku. Na tak mystickém a esoterickém místě mne ovládl takový klid a pocit spokojenosti a pohody, že podobně vyladěnou náladu jsem již hodně let neměl. Ani tak vysokou osobní míru posvátné úcty jsem ještě v životě nezažil. Ani v Římě či Jeruzalémě jsem nezažíval podobné pocity jako na Hoře křížů v Litvě. Snad proto, že dvě zmíněná města jsou přeplněné církevními modlami, které já osobně spojuji s notnou dávkou lží a pokrytectví. Hora křížů naproti tomu není záležitostí církve, ale vznikla přičiněním obyčejných lidí. Tím je jedinečná a neopakovatelná.
I jako nevěřícího mne zasáhla hluboko do mého srdce a hlavně prostoupila mou duši a naplnila ji nepopsatelnou pozitivní energií. Abych přiblížil, jakou úctu v nás místo vyvolávalo, neodpustím si jednu možná i trochu nevhodnou příhodu. Všichni tři jsme se shodli, že jsme byli po ranní snídani lehce nadmutí. Rádi jsme si tedy při každé příležitosti hlasitě zabzdili. Na Hoře křížů jsme si to však nedovolili, přestože jsme se nacházeli venku na čerstvém vzduchu. I když na nás přišla potřeba, automaticky jsem ji zadrželi. Tak silně místo působí. Nebyli jsem jednoduše schopni dopustit se na Hoře křížů ani toho sebemenšího zneuctění…
Myslím, že na celém světě nebude mnoho podobně silně pozitivních míst. Přeji každému, aby mnou popisované pocity zažil na vlastní kůži. Mohou být popsané celé stránky textu a vyfoceny stovky snímků, ale nic z toho se ani zdánlivě nevyrovná tomu pocitu, stát na Hoře křížů. Je to jedním slovem velkolepý životní zážitek!
Neopakovatelná scenérie hory Křížů (Mart Eslem)
Až se mne po návštěvě Pobaltí někdo opět zeptá, co považuji za největší zážitek ze svých cest, budu již znát odpověď bez většího přemýšlení. O každém místě, které jsem kdy navštívil jsem si předem dělal nějakou představu a realita snad nikdy nepředčila očekávání. Teprve Hora křížů to dokázala. Předčila mé očekávání hned několikanásobně!
Jako kdyby zastávka u Hory křížů pokropila naše putování živou vodou. Dostali jsme další novou chuť a energii do objevování dalších zákoutí nejjižnější a největší Pobaltské republiky. Náladu nám zlepšilo i nádherné slunečné počasí. Od Hory křížů jsme pokračovali ještě asi deset kilometrů na jihozápad po E77/A12. Teprve ve čtvrtém největším městě Litevska, stopadesátitisícovém Šiauliai, jsme změnili směr na západ.
Na pobřeží Baltského moře, přibližně po sto třiceti kilometrech jízdy po E272/A11, leží město Palanga. Do Palangy jsem však ani nedojeli a u pobřeží odbočili na jih, do přístavního dvousettisícového města Klaipéda. Ani třetí největší litevské město se však nestalo konečnou stanicí našeho úterního putování.
Trajekt na Kuržskou kosu v Litevsku (Mart Eslem)
Po bloudění velice řídce a nedostatečně značenými ulicemi přístavu se nám podařilo najít trajekt převážející automobily za 32 litas a osoby za 1,5 lita do Kuržského národního parku. Sotva pár set metrový proužek moře odděluje přístavní hráze Klaipédy od břehů úzkého téměř stokilometrového pruhu země, zvaného příznačně Kuržská kosa.
Malebná litevská vesnička Nida (Mart Eslem)
Jedinečný, přírodou vytvořený pruh písečných dun porostlých borovými lesy odděluje Kuržskou zátoku od Baltského moře. V nejširších místech dosahuje tento neopakovatelný poloostrov necelých tří kilometrů šířky, aby se pak jinde zúžil až na dvě stě či tři sta metrů. Kuržská kosa je zhruba ve své polovině rozdělena litevsko-ruskou hranicí. Padesát dva kilometry z délky poloostrova patří Litvě. Hranice leží asi čtyři kilometry od bývalé rybářské vesničky Nida.
Vesničku, která přes zimu čítá sotva dva tisíce obyvatel, v letní sezóně zaplavuje až padesát tisíc turistů. Odpovídá tomu i nesčetné ubytovací kapacity a spousta kavárniček, restaurací a obchůdků. Jelikož jsem přijeli v době mohutných předsezónních příprav, zastihli jsem Nidu téměř liduprázdnou, ovšem i to dokázalo přinést své ovoce. Zpočátku jsem odmítli příliš drahé ubytování v kempu a zajeli si pro další tipy do informačního střediska v centru Nidy. Mladá brunetka vládnoucí skvělou angličtinou nám telefonicky vyjednala ubytování v soukromém apartmánu. Získali jsme neuvěřitelnou cenu 100 litas pro všechny tři dohromady.
Nakonec jsem za tuto skvělou cenu dostali k dispozici dvě místnosti v podkroví se dvěma koupelnami. Jednoduše nádhera. Kdybychom však přijeli v letní sezóně, stála by nás noc 300 litas za jednoho a ještě bychom bez předešlé rezervace neměli šanci nic sehnat. V Nidě to přes léta asi opravdu žije. Veškerá obslužná i ubytovací zařízení buď září novotou, nebo prochází důkladnou rekonstrukcí a modernizací. Vesnička v samém středu Kuržské kosy nás opravdu mile překvapila.
