Category

Deník 008

Kapitola 13 – Loučení s Pobaltím

By | Deník 008
Nákupní středisko Akropolis v litevském Kaunasu (Mart Eslem)

Nákupní středisko Akropolis v litevském Kaunasu (Mart Eslem)

I já jsem se nakonec nechal zlákat do osidel moderního náboženství 21. století. Doslova modlou i morem moderního věku je konzumní způsob života v čele s nakupováním. A chrámy nové víry rostou jako houby po dešti. Přestože se mi podobný způsob života příčí, přistihuji se stále častěji, že nejsem ani zdaleka imunní vůči všem jeho nástrahám. Jelikož mám doma tři dcery a přítelkyni, vlastně to ani nejde.

I já jsem se nakonec nechal zlákat do osidel moderního náboženství 21. století. Doslova modlou i morem moderního věku je konzumní způsob života v čele s nakupováním. A chrámy nové víry rostou jako houby po dešti. Přestože se mi podobný způsob života příčí, přistihuji se stále častěji, že nejsem ani zdaleka imunní vůči všem jeho nástrahám. Jelikož mám doma tři dcery a přítelkyni, vlastně to ani nejde.

Interiér nákupního střediska Akropolis (Mart Eslem)

Interiér nákupního střediska Akropolis (Mart Eslem)

A já osobně vidím, mílovými kroky rozvíjející se konzum, jako jednu z dalších velkých hrozeb pro celé lidstvo. Vždyť s konzumem je spojeno zvyšování výroby téměř všech komodit a z toho vyplívající navyšování ekologické zátěže jež dnes tak těžce zkoušeného životního prostředí naší Modré planety…

Nekuřácká pěší zóna je v Kaunasu už od 90. let dvacátého století (Mart Eslem)

Nekuřácká pěší zóna je v Kaunasu už od 90. let dvacátého století (Mart Eslem)

Tečku za Kaunasem a vlastně i za celým Pobaltím jsme udělali v restauraci Pizza Jazz na pěší zóně Laisvés aleja. S Richardem jsme strávili večer u piva ve společnosti litevského aristokrata. Pavel bohužel přišel o možnost poklábosit se sympatickým starším pánem, kterému kolovala v žilách modrá krev jednoho ze starých litevských rodů. K obědu si totiž dal dary moře a nějak mu nesedly. Chudák se málem vyzvracel z podoby.

K elegantnímu, odhadem šedesátníkovi, jsme si přisedli, jelikož u jeho stolu byla jediná dvě volná místa na letní zahrádce. Původně jsme mysleli, že je již na odchodu, pan vévoda, nám však nakonec dělal společnost po celý večer. Jmenoval se Alvydas Bulaka a jednalo se o známého litevského abstraktního malíře. Dokonce nás obdaroval pozvánkami na blížící se výstavu svých děl, která se měla uskutečnit v první polovině května 2007 v Kaunasu. Vernisáž výstavy byla stanovena na 3. května. To již bohužel budeme dávno zpátky v Česku. Jinak bychom podobné pozvání rozhodně neodmítli.
Nevím, jak Richard, ale pokud mluvím sám za sebe, měl jsem tu čest posedět u jednoho stolu se šlechticem poprvé v životě. Konverzace po celý večer rozhodně nevázla a dozvěděli jsme se spousty zajímavostí. Probrali jsme historii Litvy, problémy s gangy zlodějů aut konajících nájezdy ze sousedního Běloruska, život pod křídly Sovětského svazu a mnohá další témata. Pan vévoda mi potvrdil i můj dojem, že litevština má spoustu shodných slov s italštinou. Některé nápisy v supermarketech mne na tuto podobnost upozornily a dokonce jsme měl jednou na ulici chvíli pocit, že přede mnou stojí skupinka Italů. Podobnost je někdy opravdu veliká. Na druhou stranu má litevský jazyk i naše “š” a “ž”. Velice zajímavě složený jazyk má tak trochu ode všeho něco.
A na úplný závěr večera ještě před rozloučením, jsme se konečně dozvěděli, co znamená v překladu název výborného piva Švyturys. Zlatavý mok, který jsme si velice oblíbili, se jmenuje Maják. Nechť nás tedy jeho světlo šťastně dovede zpět do naší domoviny v Čechách…

Kapitola 12 – Kuržská kosa

By | Deník 008
Labuť na moři ve vesničce Nida (Mart Eslem)

Labuť na moři ve vesničce Nida (Mart Eslem)

Úterní večer ve vesničce Nida jsme strávili v restauraci na břehu Kuržského zálivu. Původně jsem si mysleli, že si dáme v poloprázdném lokále pouze večeři a nějaký ten žejdlík výborného litevského piva Švyturys. Večer se však ubíral úplně jiným směrem a zůstali jsme v podniku až do půlnoci, tedy celé dvě hodiny po zavírací době…

U sousedního stolu totiž seděla skupinka místních usedlíků. Nejednalo se však o žádnou znuděnou mládež, nýbrž o muže a ženy věkem již dávno přes padesát let. Notnou dobu poslouchali náš hovor a poté se jeden z nich, hubený muž s prořídlými světlými vlasy přišel zeptat, zda pocházíme z Československa.
Přitakali jsme, ovšem ihned vzápětí jej poučili, že Češi a Slováci žijí již čtrnáct let ve dvou samostatných zemích. Muž se omluvil za obtěžování a vysvětlil nám, že se u stolu vsadili, zda jsme Slované nebo nikoli. Sázku tedy vyhrál a s ní i “stakana” vodky.
Po pár minutách se hlouček začal chystat k odchodu domů. Korpulentní tmavovlasá dáma se však od skupinky oddělila a přisedla si k našemu stolu. Prohlásila, že jsme jí sympatičtí, protože má ráda slovanské národy a nemusí ty germánské a skandinávské. Jako pravá “mamuška litovka” nás musí pohostit něčím k pití. Pokračovala tedy v pití vodky a nám objednala každému jeden Švyturys. Poděkovali jsme a při přiťukávání “na zdaróvie” jsme ji následně málem smrtelně urazili. Řekli jsme totiž místo Litevsko, Latvia. Litevsko nebo Lotyšsko se nám totiž často pletlo v češtině i v angličtině. Po další rundě však bylo i toto naše malé faux pass zapomenuto.
S množstvím alkoholu v krvi rostla i zábava. Již ve Vilniusu jsme se naučili z jednoho prospektu litevský překlad filmu Spider man. V litevštině je to Žmogus Vorras. Žmogus znamená muž a vorras pavouk. Pavel se tedy pro nadcházející večer stal Žmogusem vorrasem. A možná, že se této přezdívky jen tak nezbaví ani po návratu domů do Česka. Mimo legrace, které jsme si užili při zkomolené ruské konverzaci proložené angličtinou, jsme se dozvěděli i spoustu jiných informací.
Angličtinou vládla servírka Sylvie. Jak se později ukázalo, jednalo se o snachu naší “mamušky litovky”. Dozvěděli jsme se, že i Litevci potřebují do sousední Kaliningradské části Ruské federace vstupní víza. Nedají se však získat na hranicích, ale musí se o ně žádat na ruském konzulátu. Tím bylo zažehnáno naše nutkání, odskočit si třeba jen na pár hodin do Kaliningradu. Pavel ani Richard se tedy ani tentokrát do Ruska nepodívají. A přitom byli tak blízko. Stáli jsme asi dvě stě metrů od celnice a pozorovali ruské pohraničníky při kontrole vozidel vjíždějících do jižní části Kuržské kosy.

Nekonečná pláž Kuržské kosy (Mart Eslem)

Nekonečná pláž Kuržské kosy (Mart Eslem)

Jižní část poloostrova je prý téměř neobydlená. Na rozdíl od litevského protějšku. Je tam tedy o mnoho snadnější kochat se, nikým a ničím nerušeni, krásou mnohdy až bizarních písečných dun.

Vstup do dun Kuržské kosy (Mart Eslem)

Vstup do dun Kuržské kosy (Mart Eslem)

Když procházíte písečnými dunami na pobřeží Kuržského poloostrova, máte chvílemi pocit, že jste se ztratili kdesi uprostřed Sahary. Tak mohutné písečné zvlnění příroda na břehu Baltského moře vytvořila. Je sice přísně zakázáno po dunách chodit, ovšem já se pln studu musím přiznat, že jsem toto nařízení porušil. Nemohli jsme si však s Pavlem pomoci, stojí to snad i za tu pokutu. Je to prostě nádhera.

Kuržská kosa místy připomíná Saharu (Mart Eslem)

Kuržská kosa místy připomíná Saharu (Mart Eslem)

Měli jsme štěstí, že v dubnu je poloostrov ještě liduprázdný. V letní sezóně bychom se asi k něčemu podobnému neodhodlali.
Brzy jsme i pochopili, proč není dovolen vstup do oblasti dun. Vzhledem k tomu, že zabírají v některých částech Kuržské kosy celkem rozsáhlé území a svou velikostí vytvářejí mezi svými vrcholky i vcelku hluboká údolí, není problém ztratit orientaci.

V dunách Kuržské kosy je snadné zabloudit (Mart Eslem)

V dunách Kuržské kosy je snadné zabloudit (Mart Eslem)

A pokud by se takhle ztrácela každá druhá skupinka, která by vyrazila na pláž, byly by duny velice brzy tak rozorané, že by v podstatě hrozil jejich zánik. To nám došlo teprve ve chvíli, kdy se s námi utrhl písečný převis na vrcholku jedné z dun. Moc se za to omlouváme!

Jedinečná krajina Kuržské kosy (Mart Eslem)

Jedinečná krajina Kuržské kosy (Mart Eslem)

Nidu jsme tedy měli za sebou a dokonce s předstihem oproti původnímu plánu. Před námi již tedy je pouze den, maximálně dva v Kaunasu. Je již naprosto jisté, že se vrátíme domů do Česka dříve, nežli jsme původně avizovali. Uděláme si takový poflakovací a polehávací závěr naší cesty.

Kaunas leží necelých 210 kilometrů východně od Klaipédy. Od pobřeží Baltu vede rovná až monotónní dálnice A1/E85. Museli jsme cestou udělat krátkou zastávku, jelikož na nás začalo jít spaní. A to včetně Richarda, který byl za volantem…

Do Kaunasu jsme se vrátili s určitou nadsázkou řečeno, téměř jako starousedlíci. Zamířili jsme rovnou na pěší zónu, kde se nachází na adrese Laisvés aleja 36, turistická informační kancelář. Lepá děva za pultíkem nám sehnala ubytování v samém centru Kaunasu, přímo na pěší zóně.
Apartmán na adrese Vasario číslo 16 za 160 litas na den. Navíc s parkováním ve dvoře opatřeném automatickou bránou, od které jsme dostali dálkové ovládání. Nic lepšího jsme si snad ani nemohli přát.

Jelikož jsme dorazili do Kaunasu již podruhé, namísto prohlídky města jsme se rozhodli strávit zde zbylý čas naší cesty ve jménu odpočinku spojeného maximálně s nákupem dárků či suvenýrů a posláním pohlednic. Díky tomu jsme se dostali až do gigantického obchodního centra AKROPOLIS. Několikapatrový obří komplex na prospektu Karaliaus Mindaugo nelze jednoduše přehlédnout. Při našem prvním pobytu v Kaunasu jsme si však areál na břehu řeky Neumunas spletli s parkovacím domem.
Viděli jsme již po celém světě spousty obchodních center, hlavně já a Richard, ovšem z komplexu AKROPOLIS v Kaunasu jsme si lidově řečeno, tak trochu sedli na prdel. V obřím hangáru ze skla a oceli se nacházejí někdy až těžko uvěřitelné věci. Vedle marketu s potravinami stojí několikapatrový cihlový dům se sedlovou střechou z pálených tašek. O úroveň výš stojí kýčovitý téměř pohádkový větrný mlýn z cihel a dřeva. Mlýn se nachází hned vedlo vstupu do moderního multikina. O desítkách obchodů s oblečením, kosmetikou, šperky a elektronikou snad netřeba ani mluvit…
Spousta kavárniček, občerstvení a restaurací je také samozřejmostí. Vše v takovém luxusu a na takové úrovni, že snad ani Praha nemůže nabídnout nic srovnatelného. Bowlingové centrum s více jak dvaceti dráhami, či sál plný kulečníkových a biliárových stolů té nejlepší kvality nás také nevyvedlo z míry. Co nás však poslalo do kolen, se nacházelo v úrovni mezi druhým a třetím podlažím. Prošli jsme cihlovým portálem do stylové restaurace, kde obsluhovaly servírky oděné ve starých slovanských krojích. To by ještě stále nebylo nic tak omračujícího, kdyby každý host restaurace neměl pro nás naprosto nečekaný výhled. Uprostřed komplexu AKROPOLIS stojí regulérní hokejová ledová plocha v křišťálovém akváriu. Hokeji zřejmě neslouží, jelikož by hráči neslyšeli diváky za sklem, ovšem plochu hojně využívá k bruslení kaunaská mládež.

Ledové kluziště v kaunaském nákupním středisku Akropolis (Mart Eslem)

Ledové kluziště v kaunaském nákupním středisku Akropolis (Mart Eslem)

Připadali jsem si rázem v Kaunasu jako chudí příbuzní. Lidé kolem nás, staří či mladí, byli oblečeni dle nejnovější módy a my uprostřed nich, tedy hlavně já, působili jako, kdybychom právě přišli z pralesa. V konzumním mraveništi, jakým AKROPOLIS beze sporu byla, jsem působil ve vojenských kalhotech, trekových botách se šátkem na hlavě a dvoutýdenním strništěm na tváři jako totální exot. A chvílemi tak trochu i jako Alenka v říši divů…

Kapitola 11 – Hora křížů

By | Deník 008

Ráno jsme sbalili bez otálení stan a zajeli vyzvednout Richarda do Talsi. Již ve dveřích nás vítal čerstvými zprávami z Česka a ze světa. Zemřel bývalý ruský prezident Boris Jelcin. Sparta vyhrála v derby nad Slávií 1:0 gólem Pavla Horvátha. A v Jižní Africe byl zadržen uprchlý český miliardář Radovan Krejčíř. Špičky ČSSD asi začnou mít velice neklidné spaní. Jenom doufám, že se vše zase nezamete pod koberec, jak je to v naší domovině zvykem…

Opustili jsme Talsi, abychom po šesti kilometrech jízdy na jih najeli na silnici A10/E22 a zabočili jihovýchodně ve směru na Rigu. U města Tukumz jsme po padesáti kilometrech opět změnili směr na Jelgavu. Necelých devadesát kilometrů jižno od Jelgavy jsou již lotyšsko-litevské hranice.

V Jelgavě jsme nakoupili ve výborně zásobeném marketu Elvi a natankovali i pohonné hmoty. Troufnu si říci, že některé markety v Pobaltí jsou zásobeny o poznání lépe než ty v Česku. Za 22,44 lati jsem pořídili 36,51 litru nafty. Zajímavostí na čerpacích stanicích je, jak si každé vozidlo najede ke stojanu ze strany, z jaké se mu to hodí. Stává se běžně, že v jedné řadě stojí vozidla čumákem k sobě a musí z prostoru stanice vycouvávat. Mezi čerpacími stanicemi převládají zařízení ruského Lukoilu. Mnoho konkurence si do svého teritoria nevpouští. Na Shell či ÖMV jsme v Pobaltí nenarazili.

Hora Křížů v Litevsku (Mart Eslem)

Hora Křížů v Litevsku (Mart Eslem)

Asi deset kilometrů severně od Šiauliai, dva kilometry východně od silnice E77/A12 leží národní poutní místo všech Litevců – Kryžiai Kalnas. V překladu to znamená Hora křížů. Jedná se o dvě vyvýšeniny pokryté desetitisíci ne-li statisíci křížů všech druhů i velikostí. Kříže jsou železné, dřevěné i plastové. Hlavně ty dřevěné jsou hotovými uměleckými díly místních řezbářů. Na místě lze nalézt náboženské kříže, kříže se jmény poutníků z celého světa i kříže památeční k uctění lidí, kteří byli za sovětského režimu deportováni do sibiřských gulagů…

Kříže na tomto výjimečném místě plnily v průběhu minulých více jak stopadesáti let postupně několik úloh. Zpočátku symbolizovaly utrpení Krista i prostých Litevců. Byly i vzdorem proti nechtěnému sovětskému režimu. První kříže mohly být pravděpodobně postaveny již v první polovině 19. století. Tehdy byly určeny k uctění obětí protiruského povstání z roku 1831. Okolo jednoho sta těchto symbolů křesťanství zdobilo oba vršky začátkem 20. století. Za bolševické nadvlády se Rusové snažili několikrát kříže zničit. Poprvé je srovnali se zemí buldozery roku 1961. Po dvou letech však stály na původním místě kříže nové.

V pozadí dřevěná socha Krista na hoře Křížů (Mart Eslem)

V pozadí dřevěná socha Krista na hoře Křížů (Mart Eslem)

7. září 1993 navštívil Horu křížů i papež Jan Pavel II. a požehnal odsud Litvě i celé Evropě. Darem věnoval velikou dřevěnou sochu Krista, který s rozpaženými pažemi stojí v popředí u úpatí Hory křížů. Kříže různých velikostí jsou často bohatě zdobené a spousta z nich je ověšena ne-li doslova zasypána tisíci růženci a svatými obrázky.

Socha Madony na hoře Křížů (Mart Eslem)

Socha Madony na hoře Křížů (Mart Eslem)

Jestli bližší vyvýšenině dominuje socha Krista, tu vzdálenější na jejím úplném vrcholku zdobí zpodobnění Madony. Socha je nejen obsypána růženci, ale i spoustou drobných mincí. Pár svých drobných jsme přihodili i my…

Jedná se o neobvyklé a úžasné místo, zcela se vymykající všemu, co jsem kdy kde ve světě měl možnost navštívit a spatřit. Pokud si stoupnete doprostřed tohoto lesa tvořeného z křížů, přesně mezi obě dvě vyvýšeniny, zažijí senzitivnější osoby zásah silného proudění pozitivní energie. Richard, který má sklony k senzibilním záležitostem, lehce na zmíněném místě zavrávoral a cítil energii procházející celým svým tělem. Dle jeho slov zažil něco podobného zatím pouze jednou v životě, když se před lety osobně setkal s tibetským Dalajlámou.

Kříže poutníků na hoře Křížů (Mart Eslem)

Kříže poutníků na hoře Křížů (Mart Eslem)

I já jsem cítil lehké chvěné v zátylku a v oblasti žaludku. Na tak mystickém a esoterickém místě mne ovládl takový klid a pocit spokojenosti a pohody, že podobně vyladěnou náladu jsem již hodně let neměl. Ani tak vysokou osobní míru posvátné úcty jsem ještě v životě nezažil. Ani v Římě či Jeruzalémě jsem nezažíval podobné pocity jako na Hoře křížů v Litvě. Snad proto, že dvě zmíněná města jsou přeplněné církevními modlami, které já osobně spojuji s notnou dávkou lží a pokrytectví. Hora křížů naproti tomu není záležitostí církve, ale vznikla přičiněním obyčejných lidí. Tím je jedinečná a neopakovatelná.

I jako nevěřícího mne zasáhla hluboko do mého srdce a hlavně prostoupila mou duši a naplnila ji nepopsatelnou pozitivní energií. Abych přiblížil, jakou úctu v nás místo vyvolávalo, neodpustím si jednu možná i trochu nevhodnou příhodu. Všichni tři jsme se shodli, že jsme byli po ranní snídani lehce nadmutí. Rádi jsme si tedy při každé příležitosti hlasitě zabzdili. Na Hoře křížů jsme si to však nedovolili, přestože jsme se nacházeli venku na čerstvém vzduchu. I když na nás přišla potřeba, automaticky jsem ji zadrželi. Tak silně místo působí. Nebyli jsem jednoduše schopni dopustit se na Hoře křížů ani toho sebemenšího zneuctění…

Myslím, že na celém světě nebude mnoho podobně silně pozitivních míst. Přeji každému, aby mnou popisované pocity zažil na vlastní kůži. Mohou být popsané celé stránky textu a vyfoceny stovky snímků, ale nic z toho se ani zdánlivě nevyrovná tomu pocitu, stát na Hoře křížů. Je to jedním slovem velkolepý životní zážitek!

Neopakovatelná scenérie hory Křížů (Mart Eslem)

Neopakovatelná scenérie hory Křížů (Mart Eslem)

Až se mne po návštěvě Pobaltí někdo opět zeptá, co považuji za největší zážitek ze svých cest, budu již znát odpověď bez většího přemýšlení. O každém místě, které jsem kdy navštívil jsem si předem dělal nějakou představu a realita snad nikdy nepředčila očekávání. Teprve Hora křížů to dokázala. Předčila mé očekávání hned několikanásobně!

Jako kdyby zastávka u Hory křížů pokropila naše putování živou vodou. Dostali jsme další novou chuť a energii do objevování dalších zákoutí nejjižnější a největší Pobaltské republiky. Náladu nám zlepšilo i nádherné slunečné počasí. Od Hory křížů jsme pokračovali ještě asi deset kilometrů na jihozápad po E77/A12. Teprve ve čtvrtém největším městě Litevska, stopadesátitisícovém Šiauliai, jsme změnili směr na západ.
Na pobřeží Baltského moře, přibližně po sto třiceti kilometrech jízdy po E272/A11, leží město Palanga. Do Palangy jsem však ani nedojeli a u pobřeží odbočili na jih, do přístavního dvousettisícového města Klaipéda. Ani třetí největší litevské město se však nestalo konečnou stanicí našeho úterního putování.

Trajekt na Kuržskou kosu v Litevsku (Mart Eslem)

Trajekt na Kuržskou kosu v Litevsku (Mart Eslem)

Po bloudění velice řídce a nedostatečně značenými ulicemi přístavu se nám podařilo najít trajekt převážející automobily za 32 litas a osoby za 1,5 lita do Kuržského národního parku. Sotva pár set metrový proužek moře odděluje přístavní hráze Klaipédy od břehů úzkého téměř stokilometrového pruhu země, zvaného příznačně Kuržská kosa.

Malebná litevská vesnička Nida (Mart Eslem)

Malebná litevská vesnička Nida (Mart Eslem)

Jedinečný, přírodou vytvořený pruh písečných dun porostlých borovými lesy odděluje Kuržskou zátoku od Baltského moře. V nejširších místech dosahuje tento neopakovatelný poloostrov necelých tří kilometrů šířky, aby se pak jinde zúžil až na dvě stě či tři sta metrů. Kuržská kosa je zhruba ve své polovině rozdělena litevsko-ruskou hranicí. Padesát dva kilometry z délky poloostrova patří Litvě. Hranice leží asi čtyři kilometry od bývalé rybářské vesničky Nida.

Vesničku, která přes zimu čítá sotva dva tisíce obyvatel, v letní sezóně zaplavuje až padesát tisíc turistů. Odpovídá tomu i nesčetné ubytovací kapacity a spousta kavárniček, restaurací a obchůdků. Jelikož jsem přijeli v době mohutných předsezónních příprav, zastihli jsem Nidu téměř liduprázdnou, ovšem i to dokázalo přinést své ovoce. Zpočátku jsem odmítli příliš drahé ubytování v kempu a zajeli si pro další tipy do informačního střediska v centru Nidy. Mladá brunetka vládnoucí skvělou angličtinou nám telefonicky vyjednala ubytování v soukromém apartmánu. Získali jsme neuvěřitelnou cenu 100 litas pro všechny tři dohromady.
Nakonec jsem za tuto skvělou cenu dostali k dispozici dvě místnosti v podkroví se dvěma koupelnami. Jednoduše nádhera. Kdybychom však přijeli v letní sezóně, stála by nás noc 300 litas za jednoho a ještě bychom bez předešlé rezervace neměli šanci nic sehnat. V Nidě to přes léta asi opravdu žije. Veškerá obslužná i ubytovací zařízení buď září novotou, nebo prochází důkladnou rekonstrukcí a modernizací. Vesnička v samém středu Kuržské kosy nás opravdu mile překvapila.

Kapitola 10 – Mys Kolka

By | Deník 008
Upravené centrum Rigy (Mart Eslem)

Upravené centrum Rigy (Mart Eslem)

Jestli jsme si celou neděli mohli pochvalovat jaké nám přeje krásné počasí, v pondělí tomu bylo právě naopak. Velice jsme si proto vyčítali, že jsme si na včerejší podvečerní pochůzku Rigou nevzali fotoaparáty ani kameru. V pondělí jsme totiž museli strpět šedou oblohu v pozadí každého pořízeného snímku nebo záběru. Modré nedělní nebe bez mráčku bylo to tam. A počasí nebylo jedinou nepřízní osudu. Bar Skyline na střeše hotelu Latvija byl uzavřen. Cesta k omračujícím fotografiím Rigy z ptačí perspektivy byla uzavřena.

Kostel Sv. Petra v Rize (Mart Eslem)

Kostel Sv. Petra v Rize (Mart Eslem)

Druhou příležitostí, jak se rozhlédnout po Rize jako Jeníček z pohádky o Perníkové chaloupce, je kostel Sv. Petra. Luteránský svatostánek téměř v úplném středu Starého města patří k dominantám lotyšské metropole. Jeho 123 metrů vysoká dřevěná věž naskýtá, taktéž možnost panoramatického výhledu na celé město. Na vrchol věže lze vyjet výtahem. Bohužel jsme měli smůlu a bylo také zavřeno.

Přes ulici Skarnu iela, kterou lemuje právě kostel Sv. Petra a několik opravených středověkých domů, stojí i další mnohem menší kostel Sv. Jana. Oba dva svatostánky prošly během 16. století reformací a patří dnes luteránům. Ulice mezi oběma kostely je plná stánků se suvenýry, mezi kterými hrají prim různé jantarové cetky.
Jihozápadně od obou kostelů na prvém břehu řeky Daugavy leží náměstí lotyšských střelců s nevzhlednou moderní budovou, v níž dříve sídlilo Muzeum lotyšských střelců. Jednalo se o lotyšské národní vojsko, které za 1. světové války bojovalo za nezávislost proti císařskému Německu. Dnes je budova paradoxně sídlem Muzea okupace Lotyšska sovětskými bolševiky.

Dům Černohlavců v Rize (Mart Eslem)

Dům Černohlavců v Rize (Mart Eslem)

Za tmavou budovou leží další náměstí, zvané Radniční. Na tomto náměstí se nalézá budova radnice, která je však zcela ve stínu protilehlého nádherného domu Černohlavců. Nádherná ukázka gotického slohu sloužívala členům obchodního spolku a za své jméno vděčí pokrývkám hlavy, kterou jeho členové nosili. Jeden z architektonických skvostů Rigy byl nákladně zrestaurován roku 2001 u příležitosti osmistého výročí založení lotyšského hlavního města.

Jelikož jsme se rozhodli nepřenocovat i nadále v Rize, opustili jsme hotel Helena již dopoledne. Zařízení našeho pokoje odpovídalo spíše hodinovému hotelu nežli turistické ubytovně. Tomu, že náš úsudek nebude asi daleko od pravdy, nasvědčovaly nejenom luxusní obklady v prostorné koupelně a rozlehlý sprchovací kout, ale třeba i potahy na manželské posteli a stínítko lampičky na nočním stolku. Vše mělo agresivní leopardí vzor. A pokud jsme ještě v pokoji váhali, dva noční striptýzové bary vpravo i nalevo od vchodu do našeho hotelu nás již nenechali na pochybách.

Auto i s naloženými zavazadly jsme zaparkovali u bodovy Národní opery a opravdu pečlivě jsme si dali záležet s placením parkovného v automatu. Již včera jsme si totiž všimli, jak se Riga hemží policisty, neustále kontrolujícími zaparkovaná vozidla. Centrum města je plné patrolujících mužů zákona. Nedovolili bychom si proto ani přejít ulici mimo přechod pro chodce nebo nedej bože na červenou.

Visací zámky v parku Bastejkalns v Rize (Mart Eslem)

Visací zámky v parku Bastejkalns v Rize (Mart Eslem)

V těsné blízkosti Operní budovy protéká úzký městský kanál se spoustou kamenných mostíků. Klikatý proužek vody je obklopen krásně upraveným parkem Bastejkalns. V parku jsme opět narazili na můstek se zábradlím obsypaným visacími zámky stejně jako v estonském Tartu.
Kromě této zajímavosti stojí za zmínku i veliký vodotrysk v severovýchodním koutě parku a nádherná kašna stojící pár desítek metrů před vchodem do Opery.

Nic dalšího jsme v Rize již neviděli a hodinu po poledni jsme zamířili výpadovkou z města na severozápad. Zanedlouho jsme se ocitli v přímořském letovisku Jurmala. Páté největší lotyšské město, kde žije necelých šedesát tisíc obyvatel, se táhne v délce třiceti kilometrů podél pobřeží Rižského zálivu. Název města v překladu znamená právě “pobřeží”.
Jurmala se stala oficiálně městem roku 1920. Ještě počátkem 19. století čítalo pouze několik malých sídel. Obrovský rozmach nastal v souvislosti s nově budovanými rekreačními objekty. Minerální prameny začali vyhledávat hosté z celého carského Ruska. Na léčení a rekreaci jezdili do Jurmaly i vysocí státní úředníci a důstojníci carské armády. V letech následujících se zalíbila komunistickým funkcionářům.
Malý úpadek slávy zaznamenalo letovisko po rozpadu Sovětského svazu. Dnes však již opět zažívá období rozkvětu. Snad ještě více, nežli v okolí jezer na sever od Rigy, rostou v Jurmale, v jehličnatém podrostu, přepychové rekreační resorty a soukromé vily, příznačně jako houby po dešti. A staví se další a další. S trochou nadsázky by se dalo hovořit o malém Rižském Beverly Hills.

V Jurmale jsme se však nezastavovali a pokračovali přes Tukums a Engure dále na severozápad. Po silnici kopírující mořské pobřeží jsme mířili k severnímu cípu Kuronského poloostrova. U obce Kolka se střetávají vody Baltského moře a Rižského zálivu. Nejzašší špička poloostrova se nazývá mys Kolka.

Dílo zkázy na plážích u mysu Kolka (Mart Eslem)

Dílo zkázy na plážích u mysu Kolka (Mart Eslem)

U mysu se nacházejí rozvaliny majáku z 16. století, jehož dnešní nástupce z roku 1884 stojí na umělém ostrově daleko v moři. Z pobřeží je však dobře viditelný. Velice malebné místo nabízí krásu borových lesů, jejichž okraje jsou na plážích těžce zkoušeny a ničeny mořským příbojem. Mořské vlny podemílají nechráněné písečné duny a spousta jehličnanů leží na pláži vyrvána zcela z kořenů.

Na mysu stojí i přízemní zděná budova, která se již smířila stejně jako desítky ležících stromů v jejím okolí, se svým osudem. Časem také ustoupí mořským vlnám, které ji vytrvale podemílají, dokud se jednoho dne nerozpadne na prach.

Pláž u lotyšského mysu Kolka (Mart Eslem)

Pláž u lotyšského mysu Kolka (Mart Eslem)

Atmosféra pobřeží Kuronského poloostrova získává díky devastující síle mořských vln velice dramatický nádech. Jedná se o jedno z nejfotogeničtějších míst našeho putování.

Jelikož nás však odpoledne zastihl déšť, nezůstali jsme u mysu Kolka, ale na nocleh se přesunuli asi o padesát kilometrů jižněji do dvacetitisícového Talsi. Městečko rozprostírající se na devíti pahorcích mezi dvěma jezery, nabízelo několik možností k ubytování.
První na řadě byl hotel Talsi na adrese Kareivju iela 16. Až třetí člověk, kterého jsme se zeptali vůbec tušil, že se takový hotel ve městě nachází. Když jsme jej konečně nalezli, zjistili jsme, že k dispozici jsou již jen jedno a dvoulůžkové pokoje. S díky jsme tuto možnost odmítli, jelikož nám požadovaná cena přišla jako přemrštěná. V místě, kde lišky dávají dobrou noc, byla totožná s cenou za ubytování v Rize.
Jako druhá možnost se nabízelo ubytování v Gastehaus Saule na Saules iela číslo 19. V roubence na břehu jezera Talsu ezers se ubytoval alespoň Richard.
A jelikož hotel Zvirgzdi na severovýchodním konci městečka byl plně obsazen, rozhodli jsme se s Pavlem přenocovat opět pod širým nebem. Místo ke stanování jsme nalezli pár kilometrů od Talsi, jižně od silnice A10/E22 ve směru na Ventspils.
Stojí tam o samotě starý zdevastovaný kolchoz a v jeho závětří jsme si postavili stan. Původně jsme chtěli rozpadlé budovy využít jako přístřešku, ovšem její stav byl tak nevábný, že jsme raději vybalili stan.

Nocleh u opuštěného lotyšského kolchozu (Mart Eslem)

Nocleh u opuštěného lotyšského kolchozu (Mart Eslem)

Alespoň jsme ušetřili. Lotyšsko je totiž překvapivě až nekřesťansky drahá země. Nechápu, jak zde mohou místní obyvatelé se svými penězi vystačit, když ubytování za jednu noc vychází mnohdy na třetinu jejich průměrného měsíčního příjmu.

Kapitola 9 – Riga

By | Deník 008

V neděli ráno jsme se do vstávání nikterak nehnali. Naopak jsme využili komfort pronajatého bytu k načerpání sil na další cestu. Richard s Pavlem si zašli v klidu nakoupit a já jsme si uvařil zeleninový bujón v kuchyňce, kterou jsme sdíleli s německou studentkou práv, která byla v Tallinu na stáži.
Předtím, nežli přijela do Tallinu, prožila půlroční zkušenost v ruském Kaliningradu. Bylo zajímavé naslouchat jejímu povídání o poměrech panujících v této části Ruské federace, která je od zbytku Ruska oddělena právě územím pobaltských republik. Území si Rusko ponechalo ze strategických důvodů a kotví tam jeho Baltská flotila.
Doslova nás šokovala svým konstatováním, že jí po příjezdu do Kaliningradu byl zabaven cestovní pas. Přes veškeré protesty a domáhání se o jeho navrácení jí byl dán až na konci pobytu. Poměry ve velké zemi na východě se tedy ani téměř dvacet let po pádu komunismu příliš nezměnily.
Z dob rudých tyranů se pouze volně přešlo zpět do období Cara. Tak by se dalo volně charakterizovat období ruského prezidenta Vladimíra Putina, který vládne matičce Rusi opravdu pevnou rukou. Lidská práva, nelidská práva, ono to asi v největší zemi světa ani jinak nejde. Putin vrátil Rusko zpět do pozice jedné ze světových velmocí. Vrátil tak trochu Rusům zpět i hrdost, kterou pomalu ztráceli za chaosu během vlády Putinova předchůdce Borise Jelcina.
Je potřeba vzít jako nezvratnou skutečnost, že Rusko nebude nikdy svobodnou zemí v tom pravé slova smyslu. Platí zde snad více nežli kde jinde Cimrmanovské heslo : “Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je tak to jediné co proti tomu můžete opravdu udělat!”

V příjemném bytě, kde jsme strávili dva noclehy, jsem po sobě zanechal i malou stopu. Z domova jsem vezl knihu o Tallinu z roku 1975 a zanechal ji tzv. u pramene. Do krásné dřevěné almary dominující jídelnímu koutu jsem ji zastrčil mezi ostatní knihy, které se tam nacházely. Možná, až někdy zavítáte do Tallinu a využijete k ubytování služeb agentury Rasastra, budete mít to štěstí a naleznete ji hned vedle knihy Sigmunda Freuda, kam jsem ji schoval. Budete tak mít i možnost porovnat, jak moc se Tallin od dob hlubokého komunismu proměnil…

Písečné zátiší (Mart Eslem)

Písečné zátiší (Mart Eslem)

Před polednem jsme vrátili klíče od bytu a museli jsme i načerpat pohonné hmoty. Litr nafty stál v Tallinu 13,05 estoských korun. Nedělní odpoledne poslouží k přesunu zpět na jih. Další nocleh plánujeme již v lotyšské Rize.
Z Tallinu jsme proto nabrali směr na Parnu. Asi padesátitisícové město leží 130 kilometrů od Tallinu a vede do něj velice slušná silnice označená jako číslo 4 nebo E67. Městem, které je oblíbeným přímořským letoviskem Estonců i spousty Skandinávců však pouze projedeme. Budeme pokračovat dále podél břehu Rižského zálivu až na estonsko-lotyšské hranice.

Pláže Rižského zálivu (Mart Eslem)

Pláže Rižského zálivu (Mart Eslem)

Překročení hranic proběhlo opět hladce. Kromě pasů jsme nepotřebovali nic jiného. Celníci nechtěli ani papíry od vozidla. Pokračovali jsme dále na jih směrem na Rigu.
Cestou jsme se krátce zastavili, abychom se šli projít po pláži Rižského zálivu. Tmavě hnědé vlny Baltského moře spolu s liduprázdnými širokými plážemi lemovanými vzrostlými borovicemi, dodávají pláži neopakovatelné kouzlo. Opět jsem se mohl kochat pobaltskými plážemi, které nabízely mě dosud nepoznaný typ mořského pobřeží.

Nádherná lotyšská příroda (Mart Eslem)

Nádherná lotyšská příroda (Mart Eslem)

Druhou zastávkou nebo spíše zajížďkou na cestě do Rigy byla jedna z údajně nejkrásnějších regionálních vesniček Lotyšska. Dvacet kilometrů na východ od mořského pobřeží leží prozatím v pozadí zájmu turistů jedno z nejstarších měst Lotyšska, ospalé Limbaži.

Zastavili jsme v centru na Baumanisově náměstíčku. V okolí náměstí pojmenovaném podle autora hudby i textu lotyšské státní hymny, se nachází i vše podstatné k vidění. Luteránský kostel Sv. Jana ze 17. století i pravoslavný kostel z 20. století. Pár set metrů dále na severozápadním okraji města stojí ještě ruiny křižáckého hradu postaveného již roku 1223 německým biskupem Albertem, zakladatelem Rigy.

Pravoslavný kostel v lotyšské Limbaži (Mart Eslem)

Pravoslavný kostel v lotyšské Limbaži (Mart Eslem)

Křižácký hrad v Limbaži (Mart Eslem)

Křižácký hrad v Limbaži (Mart Eslem)

Do Rigy jsme dorazili před pátou hodinou. Asi patnáct kilometrů severozápadně od estonské metropole nás mile překvapila oblast jezera Lielais Baltezers. Obě strany silnice, ale hlavně břeh jezera, lemovaly prominentní vily. Jedna stavba hezčí nežli druhá. A další sídla rostla v jejich okolí jako houby po dešti. Bude se asi jednat o vyhlášenou oblast rižského předměstí.
Již v blízkosti jezera začíná široká třída Brivibas gatvé, která se táhne v délce dobrých čtrnácti kilometrů od severovýchodu až do centra Rigy na pravém břehu řeky Daugava.
Stejně jako předměstí nás uchvátilo i centrum třičtvrtěmiliónové lotyšské metropole. Jedná se o největší a díky srovnání, které si již můžeme ke konci naší cesty dovolit, i o nejpříjemnější město celého Pobaltí.

Ubytování jsme si vyhlédli na adrese Elizabetes iela číslo 22. Agentura Patricia sice v neděli neúřadovala, i přesto jsme však nalezli ubytování ve stejné budově v hotelu Helga. Do centra města to bylo sotva pět minut chůze.
Cenu, opravdu luxusního ubytování, jsme usmlouvali z původních téměř 90 euro na šedesát za dvoulůžkový pokoj. Richard si ustlal na gauči v jakémsi obývacím pokoji a já s Pavlem jsme strávili noc na manželské posteli v ložnici.
Uvařili jsme si něco málo na posilněnou z našich zásob a vyrazili před sedmou hodinou na malou procházku po Rize. První naše kroky vedly k hotelu Reval Latvija na rohu Elizabetes iela a Brivibas bulvaris. Každému mohu vřele doporučit, aby prohlídku Rigy započal právě tady. Vyjeli jsme výtahem do baru Skyline v 26. poschodí hotelu a odsud měli celé město jako na dlani.
Vrátili jsme se tam ten stejný večer ještě i po setmění a vždy byl lokál téměř plně obsazen. Pokaždé nás také očaroval lehce omračující výhled na město. Riga je již prakticky hotové evropské velkoměsto. A pohled na ně z vyhlídkového baru na střeše hotelu Latvija se jen tak neomrzí.

Riga ze střechy hotelu Latvija (Mart Eslem)

Riga ze střechy hotelu Latvija (Mart Eslem)

Dvě návštěvy na střeše hotelu jsme proložili krátkou návštěvou městského centra. Detailní prohlídku jeho ulic a pamětihodností jsme sice naplánovali až na pondělí, ovšem i rychlá prohlídka stačila k tomu, aby nás Riga vzala, jak se říká, za srdce. Na městě není ani trochu znát žádné dědictví komunismu. Bolševikům se zřejmě nepodařilo městu, které bylo ve středověku členem obchodního spolku Hanza, udělit žádnou fatální ránu, jako spoustě jiných měst bývalého východního bloku.
Zcela upřímně jsme byli městem velice mile překvapeni. Tallin byl rázem zapomenut a do vedení poskočila Riga. Na prvním místě v našem žebříčku pobaltských měst již zřejmě zůstane navždy.
Doslova unešeni jsme byli z obchodního domu Galereja Centrs, jestli se nepletu na Audéju iela. Několikapatrový komplex butiků, parfumérií, kaváren a podobných lákadel by byl ozdobou jakéhokoli města v Evropě. Takový malý ráj nákupů v srdci Rigy. Moderní shopping mall jsme museli ocenit i jako muži, kteří se v nákupní horečce nikterak nevyžívají. Mít s sebou tak naše partnerky, určitě bychom v Galereja Centrs strávili nesrovnatelně delší čas nežli samotní tři chlapy.

Moderní centrum Rigy (Mart Eslem)

Moderní centrum Rigy (Mart Eslem)

S velkolepým prostředím však také korespondovaly ceny. Pokud jsme vzali v potaz, že lotyšská měna lati je na základě směnných kurzů v bankách tvrdší měnou nežli britská libra (za jeden lats dostaneme 0,96 libry), jevily se některé cenové relace v porovnání s Českem značně nadhodnocené.

Večerní procházka nás skvěle navnadila na zítřejší zevrubnější prohlídku města. Tentokrát již určitě nenecháme své fotoaparáty zahálet na pokoji!

Kapitola 8 – Helsinky

By | Deník 008

Na ranní trajekt do Helsinek jsme jeli téměř rovnou, jak se říká, ze šantánu. Do tří hodin jsme se totiž bavili v nočním podniku Bonie&Clyde v útrobách hotelu Olumpia. Místo nám bylo doporučeno jako jeden z nejlepších klubů v Tallinu a o páteční noci to v něm opravdu žilo. Lehce jsme to přehnali s počtem vypitých piv a příjemného prostředí využili i k malé oslavě. Návštěvou Estonska jsem totiž načal již sedmou desítku navštívených zemí světa. U té příležitosti jsem Pavlovi i Richardovi nabídl výborné kubánské doutníky, abychom mé malé jubileum důstojně oslavili.

Přístav v estonském Tallinu (Mart Eslem)

Přístav v estonském Tallinu (Mart Eslem)

Jelikož jsme toho mnoho nenaspali, nechali jsme se do přístavu odvézt taxíkem. Za 72 estonských korun. Trajekt odplouvá ve čtvrt na devět, ovšem bylo nám doporučeno dostavit se na terminál A tallinnského přístavu o hodinu dříve. Hodinu v přístavní budově a poté tři hodiny na palubě trajektu Rosella, finské společnosti Viking line, jsme využili ke vzpamatování z nočního tahu. Nečinilo nám žádný problém usnout vsedě nebo jako Pavel s hlavou položenou na stole.

Značka zřejmě pro opilé řidiče z trajektů (Mart Eslem)

Značka zřejmě pro opilé řidiče z trajektů (Mart Eslem)

Pětimilionové Finsko, země tisíce jezer, bude již pátou zemí, kterou na naší cestě navštívíme. Nikdo z nás tří doposud ještě nikdy nebyl severněji, než se nacházejí finské Helsinky.
Vždy jsem měl představu, že Finové budou slušní, klidní až zádumčiví introverti. Jejich chování na palubě trajektu mě však vyvedlo z omylu. Chovají se jako východní Němci při návštěvě Česka. Byli hluční a převážně ti mladší se chovali, jako by snad byli na lodi sami. Co však měli starší i mladší společného, bylo holdování alkoholu.
Ať už seděli mlčky nebo se hlučně bavili a smáli, každý z nich měl před sebou půllitr s pivem a mnozí zlatavý mok prokládali long drinky, lidově řečeno hubolepy. A samozřejmě vodka. Tou nepohrdne snad žádný Fin.

Deštivý přístav v Helsinkách (Mart Eslem)

Deštivý přístav v Helsinkách (Mart Eslem)

Vodka se také stala překvapivě jediným zdrojem zábavy a vzrušení během našeho pobytu v Helsinkách. Pavel s Richardem totiž zakoupili v Tallinu každý po třech lahvích estonské vodky Saaremaa a snažili se jí ve Finsku se ziskem prodat. Oproti předpokladům však alkohol zase tak drasticky dražší nežli v Estonsku nebyl. Proto se také šest plastových lahví vodky změnilo z prodejního artiklu během jediného dne na suvenýry a dárky z Pobaltí.
Ať se lihovina nabízela studentům, bezdomovcům či prodavačům v přístavu ve stáncích s rybami, každý s díky odmítal. Dostalo se nám i varování, abychom byli při nabízení či eventuálním prodeji opatrní a nedostali se do křížku s finskou policií. Pokud by policisté přistihli mé kumpány při pouliční šmelině, hrozila by jim nepříjemná pokuta.

Senátní náměstí ve finských Helsinkách (Mart Eslem)

Senátní náměstí ve finských Helsinkách (Mart Eslem)

Vystoupili jsme z přístavu a přes rybí tržiště prošli do parku Esplanadi. Prošli jsme se ulicemi v centru, navštívili i rozlehlé Senátní náměstí Senaatintori, které často slouží jako kulisa hollywoodským filmům odehrávajícím se v Rusku a prohlédli si Uspenskou katedrálu. Stavba z červených cihel s třinácti pozlacenými kopulemi postavená na příkaz ruského Cara roku 1868 se vznešeně tyčí nad přístavem.

Senátní náměstí v Helsinkách jako kulisa pro hollywoodské filmy (Mart Eslem)

Senátní náměstí v Helsinkách jako kulisa pro hollywoodské filmy (Mart Eslem)

Jelikož nás zastihlo v Helsinkách velice chladné počasí s občasnými mírnými přeháňkami, šli jsme se do katedrály hlavě ohřát. A nakonec jsme se v jejích útrobách zdrželi mnohem déle, nežli jsme původně předpokládali. V chrámu, jehož třináct kopulí symbolizuje Ježíše a jeho tovaryše, probíhal křest čerstvě narozeného miminka. Díky tomu, že bylo miminko při křestu nahé, byla katedrála nádherně vytopená. Sledujíce dojemný obřad jsme si krásně ohřáli naše prokřehlá těla.

Uspenská katedrála v Helsinkách (Mart Eslem)

Uspenská katedrála v Helsinkách (Mart Eslem)

Jinak nás ovšem Helsinky nikterak nenadchli. Ulice jsou moderní, plné luxusních obchodů, restaurací a kaváren. Lidé jsou módně oblečení a působí klidným a upraveným dojmem. Město je krásné a čisté, ovšem působí téměř sterilním dojmem. Ať jsme procházeli městem křížem krážem, nenarazili jsme na nic opravdu zvláštního či zajímavého. Helsinky jsou tak perfektní, až jsou nudné. Jejich návštěva se pro nás změnila v jedno veliké zklamání.

Velice jsme se do Finska těšili a naše očekávání se proměnila ve zklamání. Hlavní město Suomi nemá šťávu ani šmrnc. Helsinky se proměnily v největší propadák na trase naší cesty.
Věřím, že nákupů chtivá žena by z hlavního města Finska byla unešená. Z tohoto hlediska se zajisté jedná o malý ráj. Butiky doslova přetékají značkovým zbožím a vůně parfémů lákají k návštěvě parfumérií. Nástrahy pro zredukování obsahu peněženek jsme potkávali na každém rohu. Já si se zájmem prohlížel výlohy plné švýcarských hodinek. Kvalitě zboží však také odpovídají mnohdy přemrštěné ceny. Finsko je poměrně drahá země pro život.
My tři jsme se však jednoznačně shodli, že bychom zde nechtěli žít ani za nic. Nuda a k tomu ještě poměrně chladné počasí. Čím déle jsme nasávali sterilní atmosféru Helsinek, tím více jsme začínali chápat zálibu Finů v alkoholu. Ono se toho na severu Evropy asi opravdu mnoho dělat nedá. A tak se díky nudě stanou z lidí lehce alkoholici.
Kdo nepije, tak se může zabavit maximálně sportem. Země tisíce jezer dala a stále dává světu hlavně spousty vynikajících hokejistů a běžců na lyžích. Jen namátkou ze severoamerické hokejové NHL proslavní Temu Selenne a Saku Koivu nebo lyžaři Harri Kirvesniemi. Z Finska pocházejí i slavní atleti, olympijští vítězové na vytrvaleckých tratích Paavo Nurmi a Lasse Viren.
Helsinky samotné jsou pak městem zaslíbeným hlavně našim českým atletům. Na Olympijských hrách zde v roce 1952 šokoval Emil Zátopek svými třemi zlatými medailemi na pět a deset kilometrů i v závěrečném maratónském běhu. Společně se svou manželkou Danou, která zvítězila v hodu oštěpem, si prožili v Helsinkách doslova pohádkový příběh, když se stali olympijskými vítězi oba dva ve stejný den. Příběh, který pevně věřím, by si jednou zasloužil i své filmové zpracování.
A když jsem u atletiky, nesmím zapomenout na první mistrovství světa v atletice, konané také v Helsinkách roku 1983. Světový rekord Jarmily Kratochvílové v běhu na 400 metrů, kdy jako první žena historie zaběhla tuto vzdálenost pod hranici osmačtyřiceti sekund. Po světovém rekordu na čtyřstovce přidala ještě zlatou medaili na osmistovce.
Skvěle jí tehdy sekundovali taktéž zlatí, Imrich Bugár a Helena Fibingerová či další medailisté jako Táňa Kocembová, Remigius Machura a Gejza Valent. Jednalo se dodnes o nejúspěšnější vystoupení českých atletů na světové soutěži.

Finské Helsinky - krásné, čisté, ale bez šťávy (Mart Eslem)

Finské Helsinky – krásné, čisté, ale bez šťávy (Mart Eslem)

Finsko je země sportu a atletice obzvlášť zaslíbená. Olympijský stadion, místo tolika úspěchů české atletiky, leží v severní části Helsinek v těsné blízkosti botanické zahrady Talvipuutarha.
Helsinky bych tak trochu přirovnal k životu ptáka ve Zlaté kleci. Nechť si však každý udělá svou vlastní zkušenost. Já sám bych tomu odmítal věřit, kdybych to nezažil na vlastní kůži a neviděl na vlastní oči.

Kapitola 7 – Tallin

By | Deník 008

Měli jsme štěstí a náš nocleh nebyl ničím narušen. Ráno po sedmé hodině jsme vstali do necelých pěti stupňů. Na Pavlovi bylo poznat, že si nocleh až zase tak moc neužil. Oblékl na sebe vše, co mohl, a přesto zřejmě v noci, kdy mohlo být okolo nuly, prožíval krušné chvilky.
To já měl zcela opačné problémy. V noci jsem se budil vedrem a pro změnu jsem musel oblečení odkládat, abych se ve svém polárním spacím pytli nepotil. Když jsem se s tím Pavlovi svěřil, s drkotajícími zuby na mne vyhrkl : “Ttto mi ani neříkej!”
Každopádně jsme si užili romantickou noc za zpěvu mořských ptáků a za kvílení poměrně silného větru. Jedinými svědky našeho noclehu tak bylo několik malých školáků, kteří kolem nás procházeli s brašnami na zádech, zatímco jsme sklízeli věci z našeho bivaku.
Doufejme, že se přes noc vypršelo a ve dne nás čeká opět krásné počasí.

Nádherná zákoutí estonského mořského pobřeží (Mart Eslem)

Nádherná zákoutí estonského mořského pobřeží (Mart Eslem)

V osm hodin jsme se vrátili do Viinistu. V hotelu Viinistu jsme si dali ranní kávu a z okna restaurace se kochali výhledem na moře a na maják na ostrově Mohni. Ostrov leží asi tři kilometry severovýchodně od Viinistu a z břehu je krásně vidět.
Sotva jsme dopili kávu, objevil se v recepci Richard. Velice si pochvaloval svůj moderní pokoj s výhledem na moře s ostrovem v pozadí. Po snídani vyrazíme na další cestu.

Hotel Viinistu (Mart Eslem)

Hotel Viinistu (Mart Eslem)

Dnes nás čeká pouze asi osmdesátikilometrový přesun do estonské metropole Tallinu. Strávíme tam zřejmě celý víkend a koketujeme i s myšlenkou zajet trajektem do finských Helsinek, které jsou již jen nějakých sto kilometrů severněji na protějším břehu Finského zálivu.

Do Tallinu jsme přijeli od severovýchodu a prokousávali se hustou dopravou na Peterburi tee, na kterou navazuje u severního břehu jezera Vlemiste ulice Järvevana tee. Toužili jsme se co nejrychleji dostat do centra Tallinu. Směrovku na centrum jsme však nikde nemohli nalézt a tak jsme se motali po městských čtvrtích Mustamäe a Kristiine.
V ulicích Kristiine jsme spatřili první nápis ukazující na centrum města. Centrální část Tallinu se jmenuje Kesklinu. Kdybychom to tušili, nemuseli jsme si tak zajet, protože směrovky na Kesklinu jsme registrovali již dříve.
Naším prvním tipem na ubytování byl hostel s názvem Vana Tom nacházející se přímo v ulicích starého města na adrese Väjke-Karja číslo 1. Průjezd úzkými křivolakými uličkami Tallinského starého města byl pro Richarda za volantem těžkou zkouškou řidičského umění. I já, jako navigátor, jsem se však vedle něj pořádně zapotil. Hostel byl však bohužel plně obsazen.
Jako záložní variantu jsme měli připraveno sehnat ubytování v agentuře Rasastra. Agentura sídlí na adrese Mere priestee číslo 4 a bylo to od obsazeného hostelu co by kamenem dohodil. Její kancelář se nalézá v útrobách malého obchodního centra Rotermanni Keskus. Proběhli jsme celé obchodní centrum, ale agenturu nenalezli. Budovy s číslem 4 jsou totiž dvě vedle sebe, rozdělené navíc úzkou uičkou vedoucí na parkoviště ve dvoře.
Trpělivost však růže přináší a chvíle tápání a bloudění se nám vyplatila v podobě přepychového ubytování. Za 118 euro jsme si pronajali na dvě noci hned celý byt. Konkrétně v nízkém dvěvěném domku na ulici Kaupmene číslo 17.
Opravdu rozlehlý byt nabízel kromě tří ložnic, velikou koupelnu, samostatné WC, ale hlavně dobře vybavenou kuchyň s jídelním koutem, kterému dominoval krásný dřevěný stůl s deseti židlemi. Všechny místnosti byly navíc vybaveny téměř starožitným nábytkem. Kdo zavítá do Tallinu, rozhodně neprohloupí, pokud se obrátí na služby agentury Rasastra.

Katedrála Alexandra Něvského v estonském Tallinu (Mart Eslem)

Katedrála Alexandra Něvského v estonském Tallinu (Mart Eslem)

Jelikož jsme se ubytovali akorát v čas oběda, ihned jsme si v kuchyňce uklohnili něco k jídlu. A po obědě jsme bez otálení vyrazili do města.
Prohlídku starobylého centra Tallinu, jehož stará část se nádherně uchovala, jsme započali na náměstíčku Lossi plats. Náměstí, jehož dominantou je ruská pravoslavná katedrála Alexandra Něvského z roku 1990, je ohraničeno z jedné strany sídlem Parlamentu a na straně druhé hradem Toompea. Lossi plats znamená v překladu Hradní náměstí. Největší kostel v Tallinu se také pyšní největším počtem zvonů. Má jich celkem jedenáct.

Z Lossi plats jsme pokračovali dále na sever po tzv. Kostelním návrší, které je celé obehnané původními hradbami. Z hradeb je na několika místech nádherný výhled na Dolní město, kde v časech minulých žili a obchodovali kupci hanzy. Na Kostelním návrší stojí i Toomkirik, nejstarší kostel v pevninském Estonsku. Kostel, založený Dány začátkem 13. století, je dnes katedrálou Panny Marie.

Tallin - uličky Starého města (Mart Eslem)

Tallin – uličky Starého města (Mart Eslem)

Vzhledem k tomu, že město upadalo po staletí díky válkám a morovým epidemiím, jeho výstavba nepokračovala a jeho stará část se dochovala nepoškozená a nezměněná. Úzké a křivolaké uličky Starého města jsou proto vlastně malým muzeem středověké architektury. Díky tomu je často téměř nemožné orientovat se dle plánku města. Uličky jsou tak blízko sebe, že nelze ke každé z nich umístit její název. Nikdy v žádném městě jsem proto tak nebloudil. I s mapou v ruce mi dalo pořádně zabrat, nežli jsem se zorientoval.

Stánky na Radničním náměstí v Tallinu (Mart Eslem)

Stánky na Radničním náměstí v Tallinu (Mart Eslem)

Z Kostelního náměstí jsme sešli až na Radniční náměstí, do centra všeho dění s jedinou dochovanou gotickou radnicí v Severní Evropě. Součástí budovy je i nezvykle úzká osmiboká věž připomínající minaret.
Restaurace a kavárny po stranách náměstí nabízejí posezení a občerstvení návštěvníkům města. Pravidelně se zde konají také trhy. Několik stánků s dřevěnými suvenýry a pitoreskními pestrobarevnými pokrývkami hlav jsme zastihli i my.

Tallin - hlavní město Estonska (Mart Eslem)

Tallin – hlavní město Estonska (Mart Eslem)

Tallin nás svým vzhledem i atmosférou svých uliček mile překvapil. Jedná se o jednoznačně nejzajímavější město na naší cestě. Je vidět, že se Estonsko rozvíjí ze tří pobaltských republik zřejmě nejrychleji a úspěšně se vymaňuje z ruského vlivu. Velkého bratra z východu začíná díky mírné kulturní zpřízněnosti nahrazovat severní Finsko. Však jsme si také odpoledne zakoupili lístky na trajekt do Helsinek. Za 450 estonských korun na osobu. Při směnném kurzu okolo patnácti korun za jedno euro tedy vyjde lístek asi na devětset korun českých.

V půlmilionovém Tallinu žije třetina obyvatel Estonska. Zároveň je zde nejvyšší ekonomická úroveň v celém Pobaltí. Zajímavé je, že stejně jako tomu bylo třeba i ve Vilniusu, není ve městě po jednom dni prakticky co dělat.
Samozřejmě pokud nejste horlivými vyznavači nákupů nebo rádi neholdujete alkoholickým dýchánkům. Trajekty finských turistů pořádají na Tallin pravidelné nájezdy. Hlavně alkohol je totiž údajně ve Finsku až nekřesťansky drahý. A v tallinských hospůdkách či nočních klubech teče po setmění doslova proudem.

Tallin - moderní část města (Mart Eslem)

Tallin – moderní část města (Mart Eslem)

Překvapivým rysem nejenom Tallinu, ale i celého Estonska a vlastně Pobaltí je jazyková vybavenost obyvatelstva a také moderní technologie. O angličtině jako téměř samozřejmosti jsem se již zmiňoval. Neměl bych tedy zapomenout na internet. Kamkoli jsme přijeli, všude byl bezdrátový internet zdarma. V restauracích, kavárnách i v hotelech. Dokonce i včera uprostřed lesů národního parku Lahemaa byla tato služba k dispozici.

Pokud bychom tedy měli s sebou notebook, mohli jsme se kdekoliv připojit na síť. Richard této nečekané možnosti využíval alespoň se svým mobilním telefonem a kontroloval si e-mailovou poštu. V těchto dvou ohledech je tedy Česká republika značně pozpátku a na cestě do vyspělé Evropy má co dohánět…

Kapitola 6 – Pekelná Kunda

By | Deník 008

Čím více jsme na severu, tím chladnější je počasí. Naštěstí však neprší. Dnes ráno nás překvapila v Tartu pouze šestistupňová venkovní teplota. Vyšli jsme si z hotelu koupit ovoce na tržnici u břehu řeky Emajogi a před další procházkou městem jsme se vrátili na pokoj pro teplejší oblečení. Já s Richardem jsme si dokonce vytáhli z batohu zimní čepice.

Most visacích zámků v estonském Tartu (Mart Eslem)

Most visacích zámků v estonském Tartu (Mart Eslem)

Krátce jsme se ještě prošli městem, ale jelikož víc až tak zajímavého nenabízelo, brzy jsme byli zpět v hotelu a balili svá zavazadla na další cestu. Za zmínku stojí malý pěší most přes řeku, nacházející se u říčního přístavu pár kroků na severovýchod od hotelu Tartu. Zábradlí moderního mostu je poseto visacími zámky. Najdete tam staré i nové, malé i velké a některé již i značně zrezivělé. Jedná se o zvyk místních novomanželů, kteří po svatbě připnou svůj zámek k zábradlí na mostě. Akt zřejmě symbolizuje spojení jejich svazku na celý život. Ne každému však v manželství kvete pšenka, jakoby symbolizoval rozličný technický stav visacích zámků…

Po jedenácté hodině jsme vrátili na recepci klíč od pokoje číslo 310 a vyrazili do sotva dvoutisícového městečka Mustvee na břehu Čudského jezera. Mustvee leží asi šedesát kilometrů severně od Tartu. Zpočátku není tento směr z Tartu značen, takže se musí sledovat ukazatele silnice číslo 3 ve směru na Narvu, které leží 175 kilometrů severovýchodně od Tartu na estonsko-ruské hranici.
Tato hranice prochází i středem Čudského jezera, na které na jihu navazuje podstatně menší i když stále obrovské Psovské jezero.Téměř celé rusko-estonské pomezí je tak tvořeno vodní hranicí. Z Čudského jezera totiž vytéká na severu řeka Narva, která ústí do Finského zálivu. Suchozemská hranice mezi oběma zeměmi tedy měří sotva padesát kilometrů na jih od Psovského jezera.

Estonské pobřeží Čudského jezera (Mart Eslem)

Estonské pobřeží Čudského jezera (Mart Eslem)

V Mustvee jsme si dopřáli krátkou přestávku na fotografování. Přestože se jedná o malou vesničku, jsou v ní hned čtyři kostely a dříve jich dokonce bývalo sedm. Pláže Čudského jezera bývaly za minulého režimu velice navštěvované a oblíbené převážně ruskou populací. Dnes pláže zejí prázdnotou a na pobřeží lze potkat maximálně rybáře. O to více romantiky břehy jezera nabízejí. Obzvláště malebná jsou zákoutí porostlá rákosím. Na úrovni Mustvee je jezero přes padesát kilometrů široké a pohled na jeho hladinu tedy připomíná pohled na moře.

Ještě pár kilometrů jsme pokračovali v jízdě podél břehu Čudského jezera a v obci Kauksi jsme odbočili na sever. U města Johri jsme se napojili na silnici E20, která spojuje ruskou hranici s hlavním městem Estonska Tallinem. Změnili jsme směr jízdy prudce vlevo a podél pobřeží Baltického moře jsme ujížděli na západ. Nedojeli jsme však ani do města Rakvere ležícího na půl cesty do Tallinu, ale odbočili pár kilometrů před ním opět na sever, k břehům Finského zálivu.

Informační cedule estonského městečka (Mart Eslem)

Informační cedule estonského městečka (Mart Eslem)

Naší další zastávkou bylo asi čtyřtisícové městečko Kunda. Již několik dní dopředu jsme se hecovali heslem : “To bychom nebyli chlapi, abychom se nezastavili v Kundě!” Na návštěvu Kundy také asi jen tak nezapomeneme…

Svou atmosférou připomíná lehce apokalyptické městečko. Na jeho okraji stojí doslova mamutí cementárna postavená zajisté ještě za Sovětského svazu. A před cementárnou stojí i moderní továrna na výrobu celulózy.

Cementárna v estonské Kundě (Mart Eslem)

Cementárna v estonské Kundě (Mart Eslem)

Celulózka prosycuje ovzduší něčím podobně zapáchajícím jako je formaldehyd a cementárna chrlí pro změnu do svého okolí tuny jemného šedého prášku. Smrtelná to kombinace smradu a špíny. Však také stromy i domy ve městě jsou tímto popílkem doslova poseté. Celé město je pokryté šedým práškem a barva stromů i domů tak ostře kontrastuje s nádherně modrým nebem v pozadí. Naskytl se nám pohled, který jsme ještě nikdy neviděli a nezažili.

Kunda - apokalyptické estonské městečko (Mart Eslem)

Kunda – apokalyptické estonské městečko (Mart Eslem)

Fotografie, které jsme pořídili, budou mít zajisté zcela pekelnou atmosféru. Městečko Kunda díky této nezvyklosti, působí téměř jako kulisy nějakého hororového snímku. Prach na silnicích je navíc každou chvíli zvířen projíždějícími kamiony. Nákladní vozy převážejí tuny a tuny dřeva do nedalekého přístavu. Část kmenů samozřejmě končila i v továrně na celulózu.

Původně jsme chtěli v Kundě přenocovat, ale poté, co jsme ji poznali jako neuvěřitelně špinavé město, jsme rádi změnili plán…

Kunda - městečko jako z hororového snímku (Mart Eslem)

Kunda – městečko jako z hororového snímku (Mart Eslem)

Životní prostředí zdejší obyvatele asi mnoho netrápí. V těsné blízkosti cementárny se vesele projížděly děti na kolečkových bruslích. Zřejmě si Estonci zvykli na devastování životního prostředí během ruské nadvlády. Estonská příroda se totiž stále ještě vyrovnává s těžkými ranami, které ji zasadila sovětská armáda.
Tak třeba na pobřeží Baltského moře stojí majáky, které bývaly zásobovány energií z nezabezpečených jaderných reaktorů.
Existují v estonských lesích i místa, kde jaderný odpad zamořil celá jezera. Z některých studní dokonce dodnes vytéká místo vody kerosín. Letecké palivo sovětští piloti bezohledně vylévali do krajiny.
Až na hrádky s jaderným odpadem se podobně chovala Rudá armáda i na území Československa. Některé bývalé vojenské areály toho byly po odsunu ruských vojáků němým důkazem.
Rusové se k celému bývalému Východnímu bloku chovali jako kolonizátoři. Bezohledně a neurvale. Díky bohu, že ty časy jsou již nenávratně za námi!

Do Tallinu jsme ještě dnes dojet nechtěli, a proto jsme se toulali křivolakými silničkami největšího estonského národního parku Lahemaa. Na ploše 480 kilometrů čtverečních lesa se nachází 14 jezer a spousta říček. Oblast je také poseta hustou sítí doslova titěrných vesniček.
Mezi stromy hustého lesa prosvítá při jízdě po pobřeží mořská hladina. Poprvé v životě jsem viděl borové háje na břehu moře. Pláž spíše připomínala okolí Máchova jezera u nás v Čechách, nežli pobřeží Finského zálivu.
Překvapivým premiérám však neměl být ještě konec. Prvně v životě jsem měl možnost spatřit husté rákosí na mořské pláži. Tento pohled se nám naskytl okolo majáku u vesničky Vergi.

Pobřeží Baltského moře v Estonsku (Mart Eslem)

Pobřeží Baltského moře v Estonsku (Mart Eslem)

Doslova šokem pak pro nás bylo pozorování labutí v mořské zátoce u další vesnice Lahemaaského národního parku, s krkolomným názvem Vihasoo. Ryze sladkovodního ptáka bychom zde, s hlavou ponořenou do slané vody, rozhodně nečekali.

Naše čtvrteční putování jsme zakončili ve vesničce Viinistu, kde na břehu moře stál přepychový moderní hotýlek. Jelikož jsme si s Pavlem naplánovali nocleh pod širým nebem, ubytoval se v pokoji za 40 euro pouze Richard. Když jsme viděli, že začíná pršet, ani nás nenapadlo ho přemlouvat.
Dali jsme si v hotelové moderně zařízené restauraci kávu na zahřátí a vydali se s Pavlem hledat místo vhodné k přespání. Díky dešti jsme hledali cokoliv, co by posloužilo jako ochrana před padajícími kapkami.
To pravé místo jsme po dlouhém hledání nalezli až ve tři kilometry vzdálené vesničce Turbuneeme. Na břehu moře stály tři dřevěné novostavby, z nichž jedna se nacházela ještě v počáteční fázi rozestavěnosti. Co však bylo důležité, střecha již byla dokončena!
Zaparkovali jsme tedy auto a nastěhovali své věci do větrné chatky. Museli jsme doufat, že nás někdo nevyhodí, protože najít jiné suché místo k přespání venku by bývalo bylo značně obtížné…

Kapitola 5 – Západním Lotyšskem

By | Deník 008

Velikým překvapením je pro nás lotyšská měna. Jediné legální platidlo v zemi se nazývá lats. Jeden lats se dělí na sto santimů. Lats je ovšem překvapivě tvrdší měna nežli euro. Za jedno euro obdržíte ve směnárně pouze okolo 70 santimů. Dokonce i britská libra se před lati musí sklonit. Za jednu libru bychom obdrželi okolo 95 santimů.
Tvrdost měny je v ostrém kontrastu s úrovní příjmů místních obyvatel. Průměrný měsíční plat se pohybuje okolo 180 lati. Spousta lidí si tedy musí vystačit třeba i s polovinou. Například třicetiletá recepční našeho hotelu Bioplan má dvě zaměstnání. Odpracovala si noční na recepci hotelu a od jedenácti dopoledne půjde učit děti. Přes den pracuje jako učitelka na základní škole. Její dvě zaměstnání, která musí mít, aby si zajistila jakž takž důstojnou existenci, jsou na opačném pólu starostí, které má třeba majitel hotelu. Na to, jaká je Daugavpils, s prominutím díra, byl hotel neuvěřitelně luxusně vybaven. Na každém kroku bylo vidět, že na jeho rekonstrukci se rozhodně nešetřilo. Vybavení, svítidla, vypínače, ale třeba i omítky, vše bylo designovou a tedy obecně velice drahou záležitostí.
I některé podniky v centru města, například restaurace Teller na ulici Viestura iela, velké bowlingové centrum na pěší zóně Rigas iela nebo noční klub v blízkosti našeho hotelu, dávají tušit, že s penězi investorů to zřejmě nebude až zase tak úplně košer. Náš dojem nám nepřímo potvrdila zmíněná recepční prohlášením, že neví, kdo je majitelem hotelu, kde pracuje, a prý to raději ani vědět nechce…

Moderní hokejová hala v litevském Daugavpils (Mart Eslem)

Moderní hokejová hala v litevském Daugavpils (Mart Eslem)

Lotyšsko je vůbec zvláštní země. Například řidiče zde rozlišují na začátečníky a zkušené. Zkušeným se stává až ten, kdo má řidičský průkaz déle nežli dva roky. Začátečník musí jezdit na hlavní silnici pouze osmdesátikilometrovou rychlostí, na rozdíl od těch zkušených, kteří mohou jezdit o deset kilometrů v hodině rychleji. Dle lotyšských předpisů zkušený řidič zvládne svůj vůz i s větším promile alkoholu v krvi. Povolená hranice je u něj 0,5 promile. To začátečník nesmí překročit limit 0,3 promile. V tomto je třeba lotyšsko velice progresivní zemí.

Jezerní kraj Latgalsko v Lotyšsku (Mart Eslem)

Jezerní kraj Latgalsko v Lotyšsku (Mart Eslem)

Dnes nás čeká průjezd chudým krajem Latgale. Latgalsko hraničí kromě Litvy i s Ruskem a Běloruskem. Oblast dokonce kdysi patřila Polsku, a proto zde žije dodnes početná polská menšina. Latgalsko je oblastí stovek jezer a jezírek vhodných jak k rybaření, tak ke koupání. Okolní příroda doslova láká k různým výletům.

Čapí hnízda jsou symbolem Pobaltí (Mart Eslem)

Čapí hnízda jsou symbolem Pobaltí (Mart Eslem)

Téměř v každé vesnici lze spatřit čapí hnízdo. Dle odhadů žije na světě okolo 160 tisíc čapích párů. Z toho celá jedna osmina jich v letní sezóně sídlí v Litvě a Lotyšsku. Přesně 13 tisíc v Litvě a 7 tisíc v Lotyšsku. Symbol čápa je proto v Pobaltí velice často používán v heraldice a některá města jej mají ve znaku.

Vyrazili jsme z Daugavpils směrem na severovýchod a po asi osmdesáti kilometrech dojeli do čtyřicetitisícového Rezekne. Místo bylo velmi poškozeno v průběhu 2. světové války a dodnes zůstává ve stínu mnohem většího Daugavpilsu.
V Rezekne jsme odbočili na západ a pokračovali ve směru na Jëkabpils. Po dalších asi padesáti kilometrech jsme však odbočili vpravo ve směru na městečko Madona.
I toto desetitisícové sídlo, překvapivě rozvinuté a pulsující, jsme brzy nechali za zády. K první zastávce jsme se odhodlali asi patnáct kilometrů za Madonou ve vesničce Cesvaine.

Šlechtické sídlo z 19. století v Cesvaine v Lotyšsku (Mart Eslem)

Šlechtické sídlo z 19. století v Cesvaine v Lotyšsku (Mart Eslem)

Cesvaine působí jako dobře udržovaný skanzen, kterému dominuje nově rekonstruované šlechtické sídlo z konce 19. století. Jedná se o příjemnou zastávku při cestě na sever, které jsme rozhodně nelitovali. Kamenná stavba, jejíž stěny jsou vyzděny z kamenů několika barev, působí jako stará anglická universitní kolej. Anglikánský dojem umocňují mohutné, mechem obrostlé stromy v okolí stavby. Přestože na pravém křídle budovy, včetně kulaté věže, probíhaly mohutné stavební práce, z levé části jsme slyšeli švitoření mladých lidí. Budova zřejmě slouží jako jakási internátní škola.

Pár kilometrů za Cesvaine jsme odbočili na prašnou cestu do březového háje a ve stínu stromů jsme si na obřích balvanech uspořádali takový malý piknik. Však jsem také od snídaně nic nejedli a proč nevyužít vařič a potraviny, které si vezeme s sebou v zavazadlovém prostoru. Není nad oběd na čerstvém vzduchu!

Pobřeží jezera Alüksne v Lotyšsku (Mart Eslem)

Pobřeží jezera Alüksne v Lotyšsku (Mart Eslem)

Po obědě jsme pokračovali dále na severovýchod. Minuli jsme Gubene a krátce se zastavili v hlavním centru severovýchodního cípu Lotyšska. Desetitisícové Alüksne stojí na březích stejnojmenného rozlehlého jezera. Na jezeře je v těsné blízkosti města ostrov Pilssala se zříceninou hradu z roku 1342. Hrad byl roku 1702 zničen. Oba břehy spojuje most, který ovšem v době naší návštěvy buď teprve dostavovali a nebo opravovali. Dřevěná konstrukce však působila moderním a čerstvým dojmem, takže se spíše přikláním k první variantě. Původně jsme chtěli v Alüksne přenocovat, ovšem po zjištění, že zde tak trochu lišky dávají dobrou noc, jsme pokračovali dále na severozápad.

Necelých třicet kilometrů tímto směrem leží vesnička Ape a za ní se již nachází lotyšsko-estonská hranice. Malá moderní budka uprostřed lesa a dvě rezavé závory. Přestože v době našeho přejezdu přes hraniční přechod jsme se v celním prostoru nacházeli sami, trvala tato kontrola nejdéle z celé naší dosavadní cesty.
Ani tentokrát však nechtěli vidět plnou moc k vozidlu. Kontrola nebyla nikterak přísná, spíše jsme celníkům posloužili jako zpestření jejich monotónní služby. Však si také dlouho listovali stránkami našich cestovních pasů. Prostřednictvím víz a razítek, kterých máme já a Richard plný pas si mohli také tak trochu zacestovat.

Z hranic jsme dále pokračovali severozápadním směrem až na křižovatku u vesničky Moniste, kde jsme se stočili na severovýchod a tento směr drželi až do městečka Voru. Tam jsme se napojili na hlavní silniční tah do estonské metropole Tallinu. Naším cílem však pro daný den nebylo ještě hlavní město, nýbrž jsme se rozhodli přenocovat ve stotisícovém Tartu.

Starobylé universitní Tartu je druhým největším městem v zemi. Bývalý Dorpat (původní název Tartu) leží na březích řeky Emajogi a nebyl v minulosti postižen sovětskou okupací do takové míry jako údajně Tallin. Centrum estonského nacionalismu si proto činí nárok býti jakousi duší celého Estonska.
V Tartu se také v roce 1968 konala jedna z mála protestních akcí proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.

Pěší zóna v estonském Tartu (Mart Eslem)

Pěší zóna v estonském Tartu (Mart Eslem)

Po ubytování v hotelu Tartu na ulici Soola tänav číslo 3 jsme se ještě před setměním stačili projít po malebné a udržované pěší zóně Küüni tänav. Poklidnému centru města dodávali trochu vitality pouze studenti posedávající u kašny na náměstí Raekoja plats nebo na moderních lavičkách v severozápadní polovině pěší zóny. Studentů, kteří se po malých skupinkách trousí ulicemi Tartu, má být údajně ve městě až přes sedm tisíc.

Universitní město najednou zcela změnilo náš dojem z východního Pobaltí. Mezi Vilniusem a Tartu jsme totiž registrovali pouze velice chudý kraj nabízející nudná šedá městečka a místy až žalostně vypadající vesničky. Co se však nedá kraji sousedícímu se severozápadní hranicí Ruské federace upřít, je krása, ryzost a čistota jeho přírody…

Kapitola 4 – Malé noční dobrodružství

By | Deník 008

Slovan to dokázal! Poprvé v historii postoupil do extraligy ledního hokeje. V rozhodujícím pátém utkání finále play-off 1. ligy porazil Chomutov na domácím ledě 5:1. Na počest historického počinu jsme ve Vilniusu vypili skoro dvacet piv. Cesta potmě domů byla proto silným zážitkem…

Vilnius - hlavní město Litvy (Mart Eslem)

Vilnius – hlavní město Litvy (Mart Eslem)

Chvílemi jsme si již mysleli, že nás čeká noční brodění přes řeku Vilnilé. Voda nebyla hluboká, takže by to nebyl neřešitelný problém, ovšem nemuselo k tomu naštěstí dojít. Místy v naprosté tmě prodělal můj orientační smysl veliký křest ohněm. Nicméně dovedl jsem naší tříčlennou, pivem opojenou, skupinku zpět do hostelu.
Pochodovali jsme místy, kde ještě nikdo z nás nikdy nebyl. Tma byla tak černá, že i na můstek, po kterém jsme přecházeli řeku, jsme si museli svítit alespoň mobilním telefonem, abychom se ujistili, že se po něm dá bezpečně přejít. Ale dokázali jsem to bez větších útrap. Každopádně jsme se všichni těšili, až zalehneme. Bohužel se vyskytla ještě jedna komplikace.

A týkala se, jako na potvoru, zrovna mě. Jako nejlehčí z nás tří jsem si vylezl nahoru na palandu a snažil se usnout. Když se mi to začalo dařit, prasklo pode mnou prkno, které se rozletělo na dva kusy a spadlo na Pavla ležícího na spodní posteli. Má prostřední část těla byla rázem o něco níž a zaklesnutý do prohnuté matrace jsem si chvíli připadal jako člověk, který si právě uvědomil, že se stává obětí tekutých písků.
Bylo již po půlnoci, a proto jsem si vzal prostěradlo s polštářem a přešel do pokoje naproti přes chodbu. Ani tam mi nebylo dopřáno klidu. Prázdné pokoje totiž měly své klíče zastrčené v zámku. Když jsem se tedy v pokoji zamkl, všimla si recepční, při procházení chodbou, že na pokoji číslo 8 klíč chybí. Začala proto lomcovat zamčenými dveřmi. Abych předešel zbytečné panice z její strany, rychle jsem odemkl a vysvětlil jí své potíže s propadlou postelí.
Ani nevím, jestli vůbec pochopila, co se stalo, každopádně mi bylo sděleno, že na pokoji nemohu zůstat, protože do něj zítra přijedou hosté z Ruska. Vyfasoval jsem nakonec postel v desetilůžkovém pokoji. Do pokoje jsem byl vpuštěn potmě a neviděl ani kolik dalších lidí v něm spí.
Řešil jsem problém, kam schovat své doklady a peníze. Byl bych nerad, aby si nějaký kapsář přilepšil poté, co usnu. Nakonec jsem tedy spal oblečený, do prostěradla jsem zamotal taštičku se všemi svými poklady a spokojeně usnul. Obrovskou zmačkanou kouli z prostěradla celou noc strážily mé slabiny.

Vilnius byl kdysi Jeruzalémem Východu (Mart Eslem)

Vilnius byl kdysi Jeruzalémem Východu (Mart Eslem)

Včera se mi podařilo zjistit, jak přišel Vilnius k přízvisku Jeruzalém Východu. Rozhodně si nelze představovat, že by se jednalo o balylón, kde stojí mešity vedle synagog a soupeří spolu kulturní zvyklosti židu, muslimů a křesťanů. Takový je ten pravý Jeruzalém ve Svaté zemi. Tak jsem jej měl možnost před lety sám poznat.
Ve Vilniusu je okolo padesáti kostelů. A jenom jedna jediná synagoga. Ještě v první polovině 20. století jich přitom bývalo ve městě přes sto. Před vstupem nacistů do Litvy býval Vilnius jedním z největších židovských center v Evropě. Stín holocaustu tedy dolehl na Vilnius velice těžce.

Dolní hrad ve Vilniusu (Mart Eslem)

Dolní hrad ve Vilniusu (Mart Eslem)

Před odjezdem z Vilniusu jsme si zašli ještě na prohlídku hradu. Hradní komplex na břehu řeky Nevis je rozdělen na dvě části. Tzv. Dolní hrad byl postaven mezi katedrálou a Horním hradem, který stojí na 48 metrů vysoké Zámecké hoře.Z Dolního hradu jsme se svezli zubatou lanovkou nahoru do Horního hradu. Lístek vyšel na 2 litasi za osobu.

Gediminasova věž ve Vilniusu (Mart Eslem)

Gediminasova věž ve Vilniusu (Mart Eslem)

Gediminasův hrad je srdcem starého jádra Vilniusu. V minulosti sloužíval chvíli i jako vězení. Do dnešní doby se z něj však dochovala pouze Gediminasova věž. Její útroby skrývají 78 točitých dřevěných schodů a několik musejních expozic.
Historické artefakty, ani plastický model hradu jsme si však překvapivě nemohli fotografovat ani točit na kameru. Velice nás to překvapilo a Richard si směrem k místní postarší ženě, střežící artefakty litevských dějin, neodpustil poznámku, jak se od komunismu u ní v hlavě asi mnoho nezměnilo.
Za 4 litase jsme se tedy alespoň kochali výhledem na Vilnius. Přálo nám počasí, takže byl nádherný.

V 11 hodin jsme již seděli v naloženém vozidle a opouštěli Vilnius. Naše cesta pokračuje na sever. Směrem na město Utena po silnici U14. Hodláme se dnes přesunout do Lotyšska a noc strávit v druhém největším lotyšském městě Daugavpils.

Geografický střed Evropy (Mart Eslem)

Geografický střed Evropy (Mart Eslem)

Necelých 30 kilometrů severně od Vilniusu jsme se krátce zastavili na místě, kde se nalézá přesný geografický střed Evropského kontinentu. V roce 1989 byl tento bod přesně zaměřen vědci z Francouzského národního zeměpisného institutu. Bod byl nalezen právě blízko vesničky Purnuskes v Litevsku.

Bod, nacházející se na 54 stupních 54 minutách severní délky a 25 stupních a 19 minutách jižní šířky, je označen obrovským oblým kamenem. Celé okolí středu Evropy je nádherně upravené. Asi hlavně díky tomu, že se nachází uprostřed golfového hřiště. Precizně střižený trávník dodává místu jakousi sváteční atmosféru.
V blízkosti kamene stojí dvě až kýčovité dřevostavby, sloužící jako informační středisko a prodejna suvenýrů. Místo je vyzdobeno i stožáry s vlajkami evropských států. Na konci vlajkořadí stojí na vyvýšeném místě sloup se zlatou korunou na jeho vrcholu. Koruna je tvořena z pěticípých hvězd a zřejmě má symbolizovat Evropskou Unii.

V patnáct hodin jsme minuli Zarasai a přejeli hranici do Lotyšské republiky. Přejezd hranic trval sotva pár minut. Ani na druhé hranici, kterou jsme v Pobaltí překračovali, po mně nechtěli zmiňovanou plnou moc, na kterou kladlo naše Ministerstvo zahraničí na svých informačních webových stránkách takový důraz. Ovšem po loňské zkušenosti z cesty na Ukrajinu jsem již nechtěl nic ponechávat náhodě. Plnou moc od majitele našeho vozu, ve které souhlasí s použitím firemního vozidla k účelu soukromé cesty. Stejná plná moc je nutná i od soukromé osoby, pokud není přítomna jako majitel na palubě vozu.
Pořídil jsem si proto před odjezdem úřední překlady těchto plných mocí do polštiny, litevštiny, lotyšštiny, i estonštiny. Právě Lotyši s tím mají údajně dělat největší problém a úřední překlad jsem musel opatřit i jakousi apostilou od lotyšského konzulátu v Praze. Spousta běhání a nemalé náklady na získání těchto dokumentů se zatím ukazuje jako zcela zbytečné. Ale znáte to, sichr je sichr.

Místem našeho úterního noclehu bude téměř stodvacetitisícové, druhé největší město Lotyšska, Daugavpils. Do typického sovětského města s pravoúhlými ulicemi a spoustou zeleně jsme dorazili okolo čtvrté odpoledne. Dopředu jsme si vyhledali ubytování v hotelu Leo v severozápadním koutě města. Přesněji na ulici Kráslavas iela číslo 58.
Moderní penziónek nabízel levné ubytování a parkování v zamčeném dvoře. Zkrátka ideál. Bohužel nám bylo lehce naznačeno, že bez předchozí rezervace je naše žádost o ubytování dosti naivní. Dáma středního věku se nám rusky omluvila a byla ještě tak laskavá, že nám doporučila jiné ubytování. Dokonce tam i zavolala, aby zjistila, zda mají volnou kapacitu alespoň tam.
Přesunuli jsme se proto do jihovýchodního okraje města. Na ulici 18. novembra iele jsem se ubytovali v hotelu Biplan. I zde bylo možno umístit vozidlo do hotelového dvora. Biplan nabízel překvapivě ještě větší komfort než obsazený Leo. Za dvacet lotyšských lati jsme se ubytovali. Každý měl svůj vlastní jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou a televizí ve třetím podlaží.

Šedivý litevský Daugavpils (Mart Eslem)

Šedivý litevský Daugavpils (Mart Eslem)

Dlouho jsem však na pokojích neotáleli a vyrazili do ulic Daugavpilsu, jehož historie začíná již v roce 1278. Tehdy němečtí rytíři postavili asi 15 kilometrů východně od města kamenný hrad, který dnes již dávno neexistuje. V západní části města, na břehu řeky Daugavy, stojí však dnes pevnost z 1. poloviny 19. století. Objekt obehnaný zachovalými hradbami s osmi obrannými věžemi sloužil za sovětské éry Rudé armádě. A vojenským účelům slouží i dnes.
Město na březích Daugavy je dnes významnou dopravní křižovatkou. Po silnici i železnici nabízí spojení do Běloruska i Litvy. Nejpočetnější národností tohoto průmyslového města jsou Rusové. Litevci tvoří pouze necelých dvacet procent obyvatelstva. Ruština je také převažujícím jazykem, který zní od lidí na ulicích a v parcích.

Daugavpils se nepochybně rozvíjí ke svým lepším zítřkům, a to i přes poměrně vysokou ekonomickou depresi této části Lotyšska, kde se nezaměstnanost blíží dvaceti procentům. Ovšem jakýsi vyprchávající duch sovětského impéria je v jeho ulicích stále čitelný. Ovšem stejný pocit mívám ve spoustě měst bývalého Sovětského svazu. Bolševici z Ruska své satelitní země pouze drancovali, aniž by do nich cokoli investovali zpět. Proto post-sovětským republikám bude trvat spousty let, nežli se opravdu dostanou alespoň na dohled úrovně západní Evropy. Tak hlubokou ránu jejich vývoji komunismus zasadil. Konec konců i v Česku bychom o tom mohli vyprávět do nekonečna…