Kapitola 5 – Západním Lotyšskem

By 19.4.2007 Únor 15th, 2016 Deník 008

Velikým překvapením je pro nás lotyšská měna. Jediné legální platidlo v zemi se nazývá lats. Jeden lats se dělí na sto santimů. Lats je ovšem překvapivě tvrdší měna nežli euro. Za jedno euro obdržíte ve směnárně pouze okolo 70 santimů. Dokonce i britská libra se před lati musí sklonit. Za jednu libru bychom obdrželi okolo 95 santimů.
Tvrdost měny je v ostrém kontrastu s úrovní příjmů místních obyvatel. Průměrný měsíční plat se pohybuje okolo 180 lati. Spousta lidí si tedy musí vystačit třeba i s polovinou. Například třicetiletá recepční našeho hotelu Bioplan má dvě zaměstnání. Odpracovala si noční na recepci hotelu a od jedenácti dopoledne půjde učit děti. Přes den pracuje jako učitelka na základní škole. Její dvě zaměstnání, která musí mít, aby si zajistila jakž takž důstojnou existenci, jsou na opačném pólu starostí, které má třeba majitel hotelu. Na to, jaká je Daugavpils, s prominutím díra, byl hotel neuvěřitelně luxusně vybaven. Na každém kroku bylo vidět, že na jeho rekonstrukci se rozhodně nešetřilo. Vybavení, svítidla, vypínače, ale třeba i omítky, vše bylo designovou a tedy obecně velice drahou záležitostí.
I některé podniky v centru města, například restaurace Teller na ulici Viestura iela, velké bowlingové centrum na pěší zóně Rigas iela nebo noční klub v blízkosti našeho hotelu, dávají tušit, že s penězi investorů to zřejmě nebude až zase tak úplně košer. Náš dojem nám nepřímo potvrdila zmíněná recepční prohlášením, že neví, kdo je majitelem hotelu, kde pracuje, a prý to raději ani vědět nechce…

Moderní hokejová hala v litevském Daugavpils (Mart Eslem)

Moderní hokejová hala v litevském Daugavpils (Mart Eslem)

Lotyšsko je vůbec zvláštní země. Například řidiče zde rozlišují na začátečníky a zkušené. Zkušeným se stává až ten, kdo má řidičský průkaz déle nežli dva roky. Začátečník musí jezdit na hlavní silnici pouze osmdesátikilometrovou rychlostí, na rozdíl od těch zkušených, kteří mohou jezdit o deset kilometrů v hodině rychleji. Dle lotyšských předpisů zkušený řidič zvládne svůj vůz i s větším promile alkoholu v krvi. Povolená hranice je u něj 0,5 promile. To začátečník nesmí překročit limit 0,3 promile. V tomto je třeba lotyšsko velice progresivní zemí.

Jezerní kraj Latgalsko v Lotyšsku (Mart Eslem)

Jezerní kraj Latgalsko v Lotyšsku (Mart Eslem)

Dnes nás čeká průjezd chudým krajem Latgale. Latgalsko hraničí kromě Litvy i s Ruskem a Běloruskem. Oblast dokonce kdysi patřila Polsku, a proto zde žije dodnes početná polská menšina. Latgalsko je oblastí stovek jezer a jezírek vhodných jak k rybaření, tak ke koupání. Okolní příroda doslova láká k různým výletům.

Čapí hnízda jsou symbolem Pobaltí (Mart Eslem)

Čapí hnízda jsou symbolem Pobaltí (Mart Eslem)

Téměř v každé vesnici lze spatřit čapí hnízdo. Dle odhadů žije na světě okolo 160 tisíc čapích párů. Z toho celá jedna osmina jich v letní sezóně sídlí v Litvě a Lotyšsku. Přesně 13 tisíc v Litvě a 7 tisíc v Lotyšsku. Symbol čápa je proto v Pobaltí velice často používán v heraldice a některá města jej mají ve znaku.

Vyrazili jsme z Daugavpils směrem na severovýchod a po asi osmdesáti kilometrech dojeli do čtyřicetitisícového Rezekne. Místo bylo velmi poškozeno v průběhu 2. světové války a dodnes zůstává ve stínu mnohem většího Daugavpilsu.
V Rezekne jsme odbočili na západ a pokračovali ve směru na Jëkabpils. Po dalších asi padesáti kilometrech jsme však odbočili vpravo ve směru na městečko Madona.
I toto desetitisícové sídlo, překvapivě rozvinuté a pulsující, jsme brzy nechali za zády. K první zastávce jsme se odhodlali asi patnáct kilometrů za Madonou ve vesničce Cesvaine.

Šlechtické sídlo z 19. století v Cesvaine v Lotyšsku (Mart Eslem)

Šlechtické sídlo z 19. století v Cesvaine v Lotyšsku (Mart Eslem)

Cesvaine působí jako dobře udržovaný skanzen, kterému dominuje nově rekonstruované šlechtické sídlo z konce 19. století. Jedná se o příjemnou zastávku při cestě na sever, které jsme rozhodně nelitovali. Kamenná stavba, jejíž stěny jsou vyzděny z kamenů několika barev, působí jako stará anglická universitní kolej. Anglikánský dojem umocňují mohutné, mechem obrostlé stromy v okolí stavby. Přestože na pravém křídle budovy, včetně kulaté věže, probíhaly mohutné stavební práce, z levé části jsme slyšeli švitoření mladých lidí. Budova zřejmě slouží jako jakási internátní škola.

Pár kilometrů za Cesvaine jsme odbočili na prašnou cestu do březového háje a ve stínu stromů jsme si na obřích balvanech uspořádali takový malý piknik. Však jsem také od snídaně nic nejedli a proč nevyužít vařič a potraviny, které si vezeme s sebou v zavazadlovém prostoru. Není nad oběd na čerstvém vzduchu!

Pobřeží jezera Alüksne v Lotyšsku (Mart Eslem)

Pobřeží jezera Alüksne v Lotyšsku (Mart Eslem)

Po obědě jsme pokračovali dále na severovýchod. Minuli jsme Gubene a krátce se zastavili v hlavním centru severovýchodního cípu Lotyšska. Desetitisícové Alüksne stojí na březích stejnojmenného rozlehlého jezera. Na jezeře je v těsné blízkosti města ostrov Pilssala se zříceninou hradu z roku 1342. Hrad byl roku 1702 zničen. Oba břehy spojuje most, který ovšem v době naší návštěvy buď teprve dostavovali a nebo opravovali. Dřevěná konstrukce však působila moderním a čerstvým dojmem, takže se spíše přikláním k první variantě. Původně jsme chtěli v Alüksne přenocovat, ovšem po zjištění, že zde tak trochu lišky dávají dobrou noc, jsme pokračovali dále na severozápad.

Necelých třicet kilometrů tímto směrem leží vesnička Ape a za ní se již nachází lotyšsko-estonská hranice. Malá moderní budka uprostřed lesa a dvě rezavé závory. Přestože v době našeho přejezdu přes hraniční přechod jsme se v celním prostoru nacházeli sami, trvala tato kontrola nejdéle z celé naší dosavadní cesty.
Ani tentokrát však nechtěli vidět plnou moc k vozidlu. Kontrola nebyla nikterak přísná, spíše jsme celníkům posloužili jako zpestření jejich monotónní služby. Však si také dlouho listovali stránkami našich cestovních pasů. Prostřednictvím víz a razítek, kterých máme já a Richard plný pas si mohli také tak trochu zacestovat.

Z hranic jsme dále pokračovali severozápadním směrem až na křižovatku u vesničky Moniste, kde jsme se stočili na severovýchod a tento směr drželi až do městečka Voru. Tam jsme se napojili na hlavní silniční tah do estonské metropole Tallinu. Naším cílem však pro daný den nebylo ještě hlavní město, nýbrž jsme se rozhodli přenocovat ve stotisícovém Tartu.

Starobylé universitní Tartu je druhým největším městem v zemi. Bývalý Dorpat (původní název Tartu) leží na březích řeky Emajogi a nebyl v minulosti postižen sovětskou okupací do takové míry jako údajně Tallin. Centrum estonského nacionalismu si proto činí nárok býti jakousi duší celého Estonska.
V Tartu se také v roce 1968 konala jedna z mála protestních akcí proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.

Pěší zóna v estonském Tartu (Mart Eslem)

Pěší zóna v estonském Tartu (Mart Eslem)

Po ubytování v hotelu Tartu na ulici Soola tänav číslo 3 jsme se ještě před setměním stačili projít po malebné a udržované pěší zóně Küüni tänav. Poklidnému centru města dodávali trochu vitality pouze studenti posedávající u kašny na náměstí Raekoja plats nebo na moderních lavičkách v severozápadní polovině pěší zóny. Studentů, kteří se po malých skupinkách trousí ulicemi Tartu, má být údajně ve městě až přes sedm tisíc.

Universitní město najednou zcela změnilo náš dojem z východního Pobaltí. Mezi Vilniusem a Tartu jsme totiž registrovali pouze velice chudý kraj nabízející nudná šedá městečka a místy až žalostně vypadající vesničky. Co se však nedá kraji sousedícímu se severozápadní hranicí Ruské federace upřít, je krása, ryzost a čistota jeho přírody…