Kapitola 4 – Malé noční dobrodružství

By 18.4.2007 Únor 15th, 2016 Deník 008

Slovan to dokázal! Poprvé v historii postoupil do extraligy ledního hokeje. V rozhodujícím pátém utkání finále play-off 1. ligy porazil Chomutov na domácím ledě 5:1. Na počest historického počinu jsme ve Vilniusu vypili skoro dvacet piv. Cesta potmě domů byla proto silným zážitkem…

Vilnius - hlavní město Litvy (Mart Eslem)

Vilnius – hlavní město Litvy (Mart Eslem)

Chvílemi jsme si již mysleli, že nás čeká noční brodění přes řeku Vilnilé. Voda nebyla hluboká, takže by to nebyl neřešitelný problém, ovšem nemuselo k tomu naštěstí dojít. Místy v naprosté tmě prodělal můj orientační smysl veliký křest ohněm. Nicméně dovedl jsem naší tříčlennou, pivem opojenou, skupinku zpět do hostelu.
Pochodovali jsme místy, kde ještě nikdo z nás nikdy nebyl. Tma byla tak černá, že i na můstek, po kterém jsme přecházeli řeku, jsme si museli svítit alespoň mobilním telefonem, abychom se ujistili, že se po něm dá bezpečně přejít. Ale dokázali jsem to bez větších útrap. Každopádně jsme se všichni těšili, až zalehneme. Bohužel se vyskytla ještě jedna komplikace.

A týkala se, jako na potvoru, zrovna mě. Jako nejlehčí z nás tří jsem si vylezl nahoru na palandu a snažil se usnout. Když se mi to začalo dařit, prasklo pode mnou prkno, které se rozletělo na dva kusy a spadlo na Pavla ležícího na spodní posteli. Má prostřední část těla byla rázem o něco níž a zaklesnutý do prohnuté matrace jsem si chvíli připadal jako člověk, který si právě uvědomil, že se stává obětí tekutých písků.
Bylo již po půlnoci, a proto jsem si vzal prostěradlo s polštářem a přešel do pokoje naproti přes chodbu. Ani tam mi nebylo dopřáno klidu. Prázdné pokoje totiž měly své klíče zastrčené v zámku. Když jsem se tedy v pokoji zamkl, všimla si recepční, při procházení chodbou, že na pokoji číslo 8 klíč chybí. Začala proto lomcovat zamčenými dveřmi. Abych předešel zbytečné panice z její strany, rychle jsem odemkl a vysvětlil jí své potíže s propadlou postelí.
Ani nevím, jestli vůbec pochopila, co se stalo, každopádně mi bylo sděleno, že na pokoji nemohu zůstat, protože do něj zítra přijedou hosté z Ruska. Vyfasoval jsem nakonec postel v desetilůžkovém pokoji. Do pokoje jsem byl vpuštěn potmě a neviděl ani kolik dalších lidí v něm spí.
Řešil jsem problém, kam schovat své doklady a peníze. Byl bych nerad, aby si nějaký kapsář přilepšil poté, co usnu. Nakonec jsem tedy spal oblečený, do prostěradla jsem zamotal taštičku se všemi svými poklady a spokojeně usnul. Obrovskou zmačkanou kouli z prostěradla celou noc strážily mé slabiny.

Vilnius byl kdysi Jeruzalémem Východu (Mart Eslem)

Vilnius byl kdysi Jeruzalémem Východu (Mart Eslem)

Včera se mi podařilo zjistit, jak přišel Vilnius k přízvisku Jeruzalém Východu. Rozhodně si nelze představovat, že by se jednalo o balylón, kde stojí mešity vedle synagog a soupeří spolu kulturní zvyklosti židu, muslimů a křesťanů. Takový je ten pravý Jeruzalém ve Svaté zemi. Tak jsem jej měl možnost před lety sám poznat.
Ve Vilniusu je okolo padesáti kostelů. A jenom jedna jediná synagoga. Ještě v první polovině 20. století jich přitom bývalo ve městě přes sto. Před vstupem nacistů do Litvy býval Vilnius jedním z největších židovských center v Evropě. Stín holocaustu tedy dolehl na Vilnius velice těžce.

Dolní hrad ve Vilniusu (Mart Eslem)

Dolní hrad ve Vilniusu (Mart Eslem)

Před odjezdem z Vilniusu jsme si zašli ještě na prohlídku hradu. Hradní komplex na břehu řeky Nevis je rozdělen na dvě části. Tzv. Dolní hrad byl postaven mezi katedrálou a Horním hradem, který stojí na 48 metrů vysoké Zámecké hoře.Z Dolního hradu jsme se svezli zubatou lanovkou nahoru do Horního hradu. Lístek vyšel na 2 litasi za osobu.

Gediminasova věž ve Vilniusu (Mart Eslem)

Gediminasova věž ve Vilniusu (Mart Eslem)

Gediminasův hrad je srdcem starého jádra Vilniusu. V minulosti sloužíval chvíli i jako vězení. Do dnešní doby se z něj však dochovala pouze Gediminasova věž. Její útroby skrývají 78 točitých dřevěných schodů a několik musejních expozic.
Historické artefakty, ani plastický model hradu jsme si však překvapivě nemohli fotografovat ani točit na kameru. Velice nás to překvapilo a Richard si směrem k místní postarší ženě, střežící artefakty litevských dějin, neodpustil poznámku, jak se od komunismu u ní v hlavě asi mnoho nezměnilo.
Za 4 litase jsme se tedy alespoň kochali výhledem na Vilnius. Přálo nám počasí, takže byl nádherný.

V 11 hodin jsme již seděli v naloženém vozidle a opouštěli Vilnius. Naše cesta pokračuje na sever. Směrem na město Utena po silnici U14. Hodláme se dnes přesunout do Lotyšska a noc strávit v druhém největším lotyšském městě Daugavpils.

Geografický střed Evropy (Mart Eslem)

Geografický střed Evropy (Mart Eslem)

Necelých 30 kilometrů severně od Vilniusu jsme se krátce zastavili na místě, kde se nalézá přesný geografický střed Evropského kontinentu. V roce 1989 byl tento bod přesně zaměřen vědci z Francouzského národního zeměpisného institutu. Bod byl nalezen právě blízko vesničky Purnuskes v Litevsku.

Bod, nacházející se na 54 stupních 54 minutách severní délky a 25 stupních a 19 minutách jižní šířky, je označen obrovským oblým kamenem. Celé okolí středu Evropy je nádherně upravené. Asi hlavně díky tomu, že se nachází uprostřed golfového hřiště. Precizně střižený trávník dodává místu jakousi sváteční atmosféru.
V blízkosti kamene stojí dvě až kýčovité dřevostavby, sloužící jako informační středisko a prodejna suvenýrů. Místo je vyzdobeno i stožáry s vlajkami evropských států. Na konci vlajkořadí stojí na vyvýšeném místě sloup se zlatou korunou na jeho vrcholu. Koruna je tvořena z pěticípých hvězd a zřejmě má symbolizovat Evropskou Unii.

V patnáct hodin jsme minuli Zarasai a přejeli hranici do Lotyšské republiky. Přejezd hranic trval sotva pár minut. Ani na druhé hranici, kterou jsme v Pobaltí překračovali, po mně nechtěli zmiňovanou plnou moc, na kterou kladlo naše Ministerstvo zahraničí na svých informačních webových stránkách takový důraz. Ovšem po loňské zkušenosti z cesty na Ukrajinu jsem již nechtěl nic ponechávat náhodě. Plnou moc od majitele našeho vozu, ve které souhlasí s použitím firemního vozidla k účelu soukromé cesty. Stejná plná moc je nutná i od soukromé osoby, pokud není přítomna jako majitel na palubě vozu.
Pořídil jsem si proto před odjezdem úřední překlady těchto plných mocí do polštiny, litevštiny, lotyšštiny, i estonštiny. Právě Lotyši s tím mají údajně dělat největší problém a úřední překlad jsem musel opatřit i jakousi apostilou od lotyšského konzulátu v Praze. Spousta běhání a nemalé náklady na získání těchto dokumentů se zatím ukazuje jako zcela zbytečné. Ale znáte to, sichr je sichr.

Místem našeho úterního noclehu bude téměř stodvacetitisícové, druhé největší město Lotyšska, Daugavpils. Do typického sovětského města s pravoúhlými ulicemi a spoustou zeleně jsme dorazili okolo čtvrté odpoledne. Dopředu jsme si vyhledali ubytování v hotelu Leo v severozápadním koutě města. Přesněji na ulici Kráslavas iela číslo 58.
Moderní penziónek nabízel levné ubytování a parkování v zamčeném dvoře. Zkrátka ideál. Bohužel nám bylo lehce naznačeno, že bez předchozí rezervace je naše žádost o ubytování dosti naivní. Dáma středního věku se nám rusky omluvila a byla ještě tak laskavá, že nám doporučila jiné ubytování. Dokonce tam i zavolala, aby zjistila, zda mají volnou kapacitu alespoň tam.
Přesunuli jsme se proto do jihovýchodního okraje města. Na ulici 18. novembra iele jsem se ubytovali v hotelu Biplan. I zde bylo možno umístit vozidlo do hotelového dvora. Biplan nabízel překvapivě ještě větší komfort než obsazený Leo. Za dvacet lotyšských lati jsme se ubytovali. Každý měl svůj vlastní jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou a televizí ve třetím podlaží.

Šedivý litevský Daugavpils (Mart Eslem)

Šedivý litevský Daugavpils (Mart Eslem)

Dlouho jsem však na pokojích neotáleli a vyrazili do ulic Daugavpilsu, jehož historie začíná již v roce 1278. Tehdy němečtí rytíři postavili asi 15 kilometrů východně od města kamenný hrad, který dnes již dávno neexistuje. V západní části města, na břehu řeky Daugavy, stojí však dnes pevnost z 1. poloviny 19. století. Objekt obehnaný zachovalými hradbami s osmi obrannými věžemi sloužil za sovětské éry Rudé armádě. A vojenským účelům slouží i dnes.
Město na březích Daugavy je dnes významnou dopravní křižovatkou. Po silnici i železnici nabízí spojení do Běloruska i Litvy. Nejpočetnější národností tohoto průmyslového města jsou Rusové. Litevci tvoří pouze necelých dvacet procent obyvatelstva. Ruština je také převažujícím jazykem, který zní od lidí na ulicích a v parcích.

Daugavpils se nepochybně rozvíjí ke svým lepším zítřkům, a to i přes poměrně vysokou ekonomickou depresi této části Lotyšska, kde se nezaměstnanost blíží dvaceti procentům. Ovšem jakýsi vyprchávající duch sovětského impéria je v jeho ulicích stále čitelný. Ovšem stejný pocit mívám ve spoustě měst bývalého Sovětského svazu. Bolševici z Ruska své satelitní země pouze drancovali, aniž by do nich cokoli investovali zpět. Proto post-sovětským republikám bude trvat spousty let, nežli se opravdu dostanou alespoň na dohled úrovně západní Evropy. Tak hlubokou ránu jejich vývoji komunismus zasadil. Konec konců i v Česku bychom o tom mohli vyprávět do nekonečna…