V neděli ráno jsme se do vstávání nikterak nehnali. Naopak jsme využili komfort pronajatého bytu k načerpání sil na další cestu. Richard s Pavlem si zašli v klidu nakoupit a já jsme si uvařil zeleninový bujón v kuchyňce, kterou jsme sdíleli s německou studentkou práv, která byla v Tallinu na stáži.
Předtím, nežli přijela do Tallinu, prožila půlroční zkušenost v ruském Kaliningradu. Bylo zajímavé naslouchat jejímu povídání o poměrech panujících v této části Ruské federace, která je od zbytku Ruska oddělena právě územím pobaltských republik. Území si Rusko ponechalo ze strategických důvodů a kotví tam jeho Baltská flotila.
Doslova nás šokovala svým konstatováním, že jí po příjezdu do Kaliningradu byl zabaven cestovní pas. Přes veškeré protesty a domáhání se o jeho navrácení jí byl dán až na konci pobytu. Poměry ve velké zemi na východě se tedy ani téměř dvacet let po pádu komunismu příliš nezměnily.
Z dob rudých tyranů se pouze volně přešlo zpět do období Cara. Tak by se dalo volně charakterizovat období ruského prezidenta Vladimíra Putina, který vládne matičce Rusi opravdu pevnou rukou. Lidská práva, nelidská práva, ono to asi v největší zemi světa ani jinak nejde. Putin vrátil Rusko zpět do pozice jedné ze světových velmocí. Vrátil tak trochu Rusům zpět i hrdost, kterou pomalu ztráceli za chaosu během vlády Putinova předchůdce Borise Jelcina.
Je potřeba vzít jako nezvratnou skutečnost, že Rusko nebude nikdy svobodnou zemí v tom pravé slova smyslu. Platí zde snad více nežli kde jinde Cimrmanovské heslo : “Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je tak to jediné co proti tomu můžete opravdu udělat!”
V příjemném bytě, kde jsme strávili dva noclehy, jsem po sobě zanechal i malou stopu. Z domova jsem vezl knihu o Tallinu z roku 1975 a zanechal ji tzv. u pramene. Do krásné dřevěné almary dominující jídelnímu koutu jsem ji zastrčil mezi ostatní knihy, které se tam nacházely. Možná, až někdy zavítáte do Tallinu a využijete k ubytování služeb agentury Rasastra, budete mít to štěstí a naleznete ji hned vedle knihy Sigmunda Freuda, kam jsem ji schoval. Budete tak mít i možnost porovnat, jak moc se Tallin od dob hlubokého komunismu proměnil…
Písečné zátiší (Mart Eslem)
Před polednem jsme vrátili klíče od bytu a museli jsme i načerpat pohonné hmoty. Litr nafty stál v Tallinu 13,05 estoských korun. Nedělní odpoledne poslouží k přesunu zpět na jih. Další nocleh plánujeme již v lotyšské Rize.
Z Tallinu jsme proto nabrali směr na Parnu. Asi padesátitisícové město leží 130 kilometrů od Tallinu a vede do něj velice slušná silnice označená jako číslo 4 nebo E67. Městem, které je oblíbeným přímořským letoviskem Estonců i spousty Skandinávců však pouze projedeme. Budeme pokračovat dále podél břehu Rižského zálivu až na estonsko-lotyšské hranice.
Pláže Rižského zálivu (Mart Eslem)
Překročení hranic proběhlo opět hladce. Kromě pasů jsme nepotřebovali nic jiného. Celníci nechtěli ani papíry od vozidla. Pokračovali jsme dále na jih směrem na Rigu.
Cestou jsme se krátce zastavili, abychom se šli projít po pláži Rižského zálivu. Tmavě hnědé vlny Baltského moře spolu s liduprázdnými širokými plážemi lemovanými vzrostlými borovicemi, dodávají pláži neopakovatelné kouzlo. Opět jsem se mohl kochat pobaltskými plážemi, které nabízely mě dosud nepoznaný typ mořského pobřeží.
Nádherná lotyšská příroda (Mart Eslem)
Druhou zastávkou nebo spíše zajížďkou na cestě do Rigy byla jedna z údajně nejkrásnějších regionálních vesniček Lotyšska. Dvacet kilometrů na východ od mořského pobřeží leží prozatím v pozadí zájmu turistů jedno z nejstarších měst Lotyšska, ospalé Limbaži.
Zastavili jsme v centru na Baumanisově náměstíčku. V okolí náměstí pojmenovaném podle autora hudby i textu lotyšské státní hymny, se nachází i vše podstatné k vidění. Luteránský kostel Sv. Jana ze 17. století i pravoslavný kostel z 20. století. Pár set metrů dále na severozápadním okraji města stojí ještě ruiny křižáckého hradu postaveného již roku 1223 německým biskupem Albertem, zakladatelem Rigy.
Pravoslavný kostel v lotyšské Limbaži (Mart Eslem)
Křižácký hrad v Limbaži (Mart Eslem)
Do Rigy jsme dorazili před pátou hodinou. Asi patnáct kilometrů severozápadně od estonské metropole nás mile překvapila oblast jezera Lielais Baltezers. Obě strany silnice, ale hlavně břeh jezera, lemovaly prominentní vily. Jedna stavba hezčí nežli druhá. A další sídla rostla v jejich okolí jako houby po dešti. Bude se asi jednat o vyhlášenou oblast rižského předměstí.
Již v blízkosti jezera začíná široká třída Brivibas gatvé, která se táhne v délce dobrých čtrnácti kilometrů od severovýchodu až do centra Rigy na pravém břehu řeky Daugava.
Stejně jako předměstí nás uchvátilo i centrum třičtvrtěmiliónové lotyšské metropole. Jedná se o největší a díky srovnání, které si již můžeme ke konci naší cesty dovolit, i o nejpříjemnější město celého Pobaltí.
Ubytování jsme si vyhlédli na adrese Elizabetes iela číslo 22. Agentura Patricia sice v neděli neúřadovala, i přesto jsme však nalezli ubytování ve stejné budově v hotelu Helga. Do centra města to bylo sotva pět minut chůze.
Cenu, opravdu luxusního ubytování, jsme usmlouvali z původních téměř 90 euro na šedesát za dvoulůžkový pokoj. Richard si ustlal na gauči v jakémsi obývacím pokoji a já s Pavlem jsme strávili noc na manželské posteli v ložnici.
Uvařili jsme si něco málo na posilněnou z našich zásob a vyrazili před sedmou hodinou na malou procházku po Rize. První naše kroky vedly k hotelu Reval Latvija na rohu Elizabetes iela a Brivibas bulvaris. Každému mohu vřele doporučit, aby prohlídku Rigy započal právě tady. Vyjeli jsme výtahem do baru Skyline v 26. poschodí hotelu a odsud měli celé město jako na dlani.
Vrátili jsme se tam ten stejný večer ještě i po setmění a vždy byl lokál téměř plně obsazen. Pokaždé nás také očaroval lehce omračující výhled na město. Riga je již prakticky hotové evropské velkoměsto. A pohled na ně z vyhlídkového baru na střeše hotelu Latvija se jen tak neomrzí.
Riga ze střechy hotelu Latvija (Mart Eslem)
Dvě návštěvy na střeše hotelu jsme proložili krátkou návštěvou městského centra. Detailní prohlídku jeho ulic a pamětihodností jsme sice naplánovali až na pondělí, ovšem i rychlá prohlídka stačila k tomu, aby nás Riga vzala, jak se říká, za srdce. Na městě není ani trochu znát žádné dědictví komunismu. Bolševikům se zřejmě nepodařilo městu, které bylo ve středověku členem obchodního spolku Hanza, udělit žádnou fatální ránu, jako spoustě jiných měst bývalého východního bloku.
Zcela upřímně jsme byli městem velice mile překvapeni. Tallin byl rázem zapomenut a do vedení poskočila Riga. Na prvním místě v našem žebříčku pobaltských měst již zřejmě zůstane navždy.
Doslova unešeni jsme byli z obchodního domu Galereja Centrs, jestli se nepletu na Audéju iela. Několikapatrový komplex butiků, parfumérií, kaváren a podobných lákadel by byl ozdobou jakéhokoli města v Evropě. Takový malý ráj nákupů v srdci Rigy. Moderní shopping mall jsme museli ocenit i jako muži, kteří se v nákupní horečce nikterak nevyžívají. Mít s sebou tak naše partnerky, určitě bychom v Galereja Centrs strávili nesrovnatelně delší čas nežli samotní tři chlapy.
Moderní centrum Rigy (Mart Eslem)
S velkolepým prostředím však také korespondovaly ceny. Pokud jsme vzali v potaz, že lotyšská měna lati je na základě směnných kurzů v bankách tvrdší měnou nežli britská libra (za jeden lats dostaneme 0,96 libry), jevily se některé cenové relace v porovnání s Českem značně nadhodnocené.
Večerní procházka nás skvěle navnadila na zítřejší zevrubnější prohlídku města. Tentokrát již určitě nenecháme své fotoaparáty zahálet na pokoji!
