Kapitola 12 – Kuržská kosa

By 26.4.2007 Únor 15th, 2016 Deník 008
Labuť na moři ve vesničce Nida (Mart Eslem)

Labuť na moři ve vesničce Nida (Mart Eslem)

Úterní večer ve vesničce Nida jsme strávili v restauraci na břehu Kuržského zálivu. Původně jsem si mysleli, že si dáme v poloprázdném lokále pouze večeři a nějaký ten žejdlík výborného litevského piva Švyturys. Večer se však ubíral úplně jiným směrem a zůstali jsme v podniku až do půlnoci, tedy celé dvě hodiny po zavírací době…

U sousedního stolu totiž seděla skupinka místních usedlíků. Nejednalo se však o žádnou znuděnou mládež, nýbrž o muže a ženy věkem již dávno přes padesát let. Notnou dobu poslouchali náš hovor a poté se jeden z nich, hubený muž s prořídlými světlými vlasy přišel zeptat, zda pocházíme z Československa.
Přitakali jsme, ovšem ihned vzápětí jej poučili, že Češi a Slováci žijí již čtrnáct let ve dvou samostatných zemích. Muž se omluvil za obtěžování a vysvětlil nám, že se u stolu vsadili, zda jsme Slované nebo nikoli. Sázku tedy vyhrál a s ní i “stakana” vodky.
Po pár minutách se hlouček začal chystat k odchodu domů. Korpulentní tmavovlasá dáma se však od skupinky oddělila a přisedla si k našemu stolu. Prohlásila, že jsme jí sympatičtí, protože má ráda slovanské národy a nemusí ty germánské a skandinávské. Jako pravá “mamuška litovka” nás musí pohostit něčím k pití. Pokračovala tedy v pití vodky a nám objednala každému jeden Švyturys. Poděkovali jsme a při přiťukávání “na zdaróvie” jsme ji následně málem smrtelně urazili. Řekli jsme totiž místo Litevsko, Latvia. Litevsko nebo Lotyšsko se nám totiž často pletlo v češtině i v angličtině. Po další rundě však bylo i toto naše malé faux pass zapomenuto.
S množstvím alkoholu v krvi rostla i zábava. Již ve Vilniusu jsme se naučili z jednoho prospektu litevský překlad filmu Spider man. V litevštině je to Žmogus Vorras. Žmogus znamená muž a vorras pavouk. Pavel se tedy pro nadcházející večer stal Žmogusem vorrasem. A možná, že se této přezdívky jen tak nezbaví ani po návratu domů do Česka. Mimo legrace, které jsme si užili při zkomolené ruské konverzaci proložené angličtinou, jsme se dozvěděli i spoustu jiných informací.
Angličtinou vládla servírka Sylvie. Jak se později ukázalo, jednalo se o snachu naší “mamušky litovky”. Dozvěděli jsme se, že i Litevci potřebují do sousední Kaliningradské části Ruské federace vstupní víza. Nedají se však získat na hranicích, ale musí se o ně žádat na ruském konzulátu. Tím bylo zažehnáno naše nutkání, odskočit si třeba jen na pár hodin do Kaliningradu. Pavel ani Richard se tedy ani tentokrát do Ruska nepodívají. A přitom byli tak blízko. Stáli jsme asi dvě stě metrů od celnice a pozorovali ruské pohraničníky při kontrole vozidel vjíždějících do jižní části Kuržské kosy.

Nekonečná pláž Kuržské kosy (Mart Eslem)

Nekonečná pláž Kuržské kosy (Mart Eslem)

Jižní část poloostrova je prý téměř neobydlená. Na rozdíl od litevského protějšku. Je tam tedy o mnoho snadnější kochat se, nikým a ničím nerušeni, krásou mnohdy až bizarních písečných dun.

Vstup do dun Kuržské kosy (Mart Eslem)

Vstup do dun Kuržské kosy (Mart Eslem)

Když procházíte písečnými dunami na pobřeží Kuržského poloostrova, máte chvílemi pocit, že jste se ztratili kdesi uprostřed Sahary. Tak mohutné písečné zvlnění příroda na břehu Baltského moře vytvořila. Je sice přísně zakázáno po dunách chodit, ovšem já se pln studu musím přiznat, že jsem toto nařízení porušil. Nemohli jsme si však s Pavlem pomoci, stojí to snad i za tu pokutu. Je to prostě nádhera.

Kuržská kosa místy připomíná Saharu (Mart Eslem)

Kuržská kosa místy připomíná Saharu (Mart Eslem)

Měli jsme štěstí, že v dubnu je poloostrov ještě liduprázdný. V letní sezóně bychom se asi k něčemu podobnému neodhodlali.
Brzy jsme i pochopili, proč není dovolen vstup do oblasti dun. Vzhledem k tomu, že zabírají v některých částech Kuržské kosy celkem rozsáhlé území a svou velikostí vytvářejí mezi svými vrcholky i vcelku hluboká údolí, není problém ztratit orientaci.

V dunách Kuržské kosy je snadné zabloudit (Mart Eslem)

V dunách Kuržské kosy je snadné zabloudit (Mart Eslem)

A pokud by se takhle ztrácela každá druhá skupinka, která by vyrazila na pláž, byly by duny velice brzy tak rozorané, že by v podstatě hrozil jejich zánik. To nám došlo teprve ve chvíli, kdy se s námi utrhl písečný převis na vrcholku jedné z dun. Moc se za to omlouváme!

Jedinečná krajina Kuržské kosy (Mart Eslem)

Jedinečná krajina Kuržské kosy (Mart Eslem)

Nidu jsme tedy měli za sebou a dokonce s předstihem oproti původnímu plánu. Před námi již tedy je pouze den, maximálně dva v Kaunasu. Je již naprosto jisté, že se vrátíme domů do Česka dříve, nežli jsme původně avizovali. Uděláme si takový poflakovací a polehávací závěr naší cesty.

Kaunas leží necelých 210 kilometrů východně od Klaipédy. Od pobřeží Baltu vede rovná až monotónní dálnice A1/E85. Museli jsme cestou udělat krátkou zastávku, jelikož na nás začalo jít spaní. A to včetně Richarda, který byl za volantem…

Do Kaunasu jsme se vrátili s určitou nadsázkou řečeno, téměř jako starousedlíci. Zamířili jsme rovnou na pěší zónu, kde se nachází na adrese Laisvés aleja 36, turistická informační kancelář. Lepá děva za pultíkem nám sehnala ubytování v samém centru Kaunasu, přímo na pěší zóně.
Apartmán na adrese Vasario číslo 16 za 160 litas na den. Navíc s parkováním ve dvoře opatřeném automatickou bránou, od které jsme dostali dálkové ovládání. Nic lepšího jsme si snad ani nemohli přát.

Jelikož jsme dorazili do Kaunasu již podruhé, namísto prohlídky města jsme se rozhodli strávit zde zbylý čas naší cesty ve jménu odpočinku spojeného maximálně s nákupem dárků či suvenýrů a posláním pohlednic. Díky tomu jsme se dostali až do gigantického obchodního centra AKROPOLIS. Několikapatrový obří komplex na prospektu Karaliaus Mindaugo nelze jednoduše přehlédnout. Při našem prvním pobytu v Kaunasu jsme si však areál na břehu řeky Neumunas spletli s parkovacím domem.
Viděli jsme již po celém světě spousty obchodních center, hlavně já a Richard, ovšem z komplexu AKROPOLIS v Kaunasu jsme si lidově řečeno, tak trochu sedli na prdel. V obřím hangáru ze skla a oceli se nacházejí někdy až těžko uvěřitelné věci. Vedle marketu s potravinami stojí několikapatrový cihlový dům se sedlovou střechou z pálených tašek. O úroveň výš stojí kýčovitý téměř pohádkový větrný mlýn z cihel a dřeva. Mlýn se nachází hned vedlo vstupu do moderního multikina. O desítkách obchodů s oblečením, kosmetikou, šperky a elektronikou snad netřeba ani mluvit…
Spousta kavárniček, občerstvení a restaurací je také samozřejmostí. Vše v takovém luxusu a na takové úrovni, že snad ani Praha nemůže nabídnout nic srovnatelného. Bowlingové centrum s více jak dvaceti dráhami, či sál plný kulečníkových a biliárových stolů té nejlepší kvality nás také nevyvedlo z míry. Co nás však poslalo do kolen, se nacházelo v úrovni mezi druhým a třetím podlažím. Prošli jsme cihlovým portálem do stylové restaurace, kde obsluhovaly servírky oděné ve starých slovanských krojích. To by ještě stále nebylo nic tak omračujícího, kdyby každý host restaurace neměl pro nás naprosto nečekaný výhled. Uprostřed komplexu AKROPOLIS stojí regulérní hokejová ledová plocha v křišťálovém akváriu. Hokeji zřejmě neslouží, jelikož by hráči neslyšeli diváky za sklem, ovšem plochu hojně využívá k bruslení kaunaská mládež.

Ledové kluziště v kaunaském nákupním středisku Akropolis (Mart Eslem)

Ledové kluziště v kaunaském nákupním středisku Akropolis (Mart Eslem)

Připadali jsem si rázem v Kaunasu jako chudí příbuzní. Lidé kolem nás, staří či mladí, byli oblečeni dle nejnovější módy a my uprostřed nich, tedy hlavně já, působili jako, kdybychom právě přišli z pralesa. V konzumním mraveništi, jakým AKROPOLIS beze sporu byla, jsem působil ve vojenských kalhotech, trekových botách se šátkem na hlavě a dvoutýdenním strništěm na tváři jako totální exot. A chvílemi tak trochu i jako Alenka v říši divů…