Category

Deník 008

Kapitola 3 – Z Kaunasu do Vilniusu

By | Deník 008

Vyspali jsme se do růžova a probudili se do krásného slunečného rána. Co více si můžeme na cestách přát. Po vydatné snídani vyrazíme na krátkou procházku po historickém centru Kaunasu.
Název druhého největšího litevského města vychází ze starého litevského přídavného jména. Kaunas znamená nízký. Město je díky soutoku řek Nevis a Nemunas spojeno vodní cestou až s Baltským mořem.

Hrad v Kaunasu (Mart Eslem)

Hrad v Kaunasu (Mart Eslem)

Po vydatné snídani jsme se vydali do historického centra města. Začali jsme prohlídku města u jedné z jeho nejstarších památek, hradu vybudovaného ve středověku na obranu proti křižákům. Cihlový hrad byl první obrannou stavbou v Litvě. Na prostranství před ním se roku 1362 odehrála veliká bitva s křižáckými vojsky. Začít prohlídku města právě od hradu doporučuji, jelikož se přímo u něj nachází velké parkoviště.

V okolí hradu, ale i pak dále při procházce pěší zónou, která kousek od hradu začíná, je dokonale uklizeno. Nikde se naválejí odpadky tak, jak jsem to pozoroval v jiných východních zemích nebo na Balkánu. Litevci, hrdí a pyšní na svou domovinu, si svou zemi udržují v dokonalé čistotě. Uvidíme, jestli tomu tak bude i v přírodě.
Od hradu jsem prošli na jih na rozlehlé náměstí Rotušís aikšte. Náměstí dominuje kostel Sv. Františka a Jezuitský klášter. Toto centrum starého Kaunasu je obklopeno krásnými hansovními domy z 15.- 16. století. V severovýchodním rohu náměstí stojí dvě až kýčovité telefonní budky, připomínající své známější londýnské kolegyně. A za budkami začíná třída Vilniaus gatvé.

Náměstí Rotušís aikšte v Kaunasu (Mart Eslem)

Náměstí Rotušís aikšte v Kaunasu (Mart Eslem)

Tato 1,7 kilometru dlouhá pěší zóna se táhne ze západu na východ a je hlavním bulvárem Kaunasu. Spojuje starou a novou část městského centra a zajímavé je, že se jedná i o nekuřáckou zónu města. Prošli jsme pěší zónu po celé její délce až na náměstí Nepriklansomybés aikšte, s nepřehlédnutelným kostelem Sv. Archanděla Michaela.

Kostel Sv. Františka a Jezuitský klášter v Kaunasu (Mart Eslem)

Kostel Sv. Františka a Jezuitský klášter v Kaunasu (Mart Eslem)

Prostředkem bulváru se táhne jako pravítko rovné stromořadí, mezi kterým je vidět kostel již z velké dálky. Hlavně díky ještě nerozkvetlým stromům se jednalo o velice melancholický pohled, který si přímo říkal o fotografii. Tato živá tepna Kaunasu je opravdu jedno z nejhezčích městských center, která jsem kdy navštívil.
Vřele doporučuji posadit se na jednu z mnoha předzahrádek lemujících obě strany bulváru. Je příjemné sledovat korzující Litevce, kteří procházejí okolo vás. Spousta moderních obchodů, kaváren a kulturních zařízení láká do centra Kaunasu převážně skvěle upravené ženy. Mladé či starší mají jedno společné. Jsou skvěle upravené a oblečené a žene je touha po nákupech.
Kromě obchůdků je totiž bulvár plný malých stánků nabízejících suvenýry, lidovou tvorbu nebo spoustu ozdob a pestrých šátků, což je voda na mlýn pro parádivé Litevky. Centrum Kaunasu je hlavně pro něžné pohlaví takový malý nákupní ráj.
I všední den postrádá jakoukoli známku hektičnosti, která se již dnes stává jakýmsi pravidlem každého evropského velkoměsta. V Kaunasu panuje obdivuhodný klid a pohoda. Pohoda, lemovaná půvabem místních žen a úsměvy na tvářích uniformovaných školáků. Alespoň tak na nás působilo okolí pozorované při posezení před restaurací Blyninés.

Třída Vilniaus gatvé v Kaunasu (Mart Eslem)

Třída Vilniaus gatvé v Kaunasu (Mart Eslem)

Zavítali jsme samozřejmě i do, o poznání klidnějších, ovšem stále perfektně uklizených, postranních uliček. Jednou z nich, konkrétně Daukanto gatvé, jsme došli až na široký prospekt Karaliaus Mindaugo. Tento široký, jakýsi městský obchvat, lemuje severní břeh řeky Nemunas, která se pár kilometrů západněji slévá s druhou kaunaskou řekou Nevis.
Na konci Daukanto gatvé vede přes řeku, i přes prospekt Karaliaus Mindaugo, úzký pěší most. Opřeni o zábradlí mostu jsme pozorovali dopravní ruch pod námi i daleké okolí. Na druhém břehu je veliké travnaté prostranství ideální pro procházku se psem nebo pro ranní či odpolední jogging. A pár set metrů jihovýchodně dominuje obzoru obří nákupní centrum Akropolis se sběrným parkovištěm snad pro celé centrum Kaunasu.
Po včerejším mírném nočním šoku jsme si dojem z Kaunasu více nežli napravili. Při cestě Pobaltím lze návštěvu Kaunasu rozhodně doporučit. Navíc se údajně jedná o jedno z nejlitevštějších měst. Litevská národnost tvoří až 90% obyvatel města. To hlavní město Vilnius je již mnohem více osídleno Rusy.
Okolo třetí hodiny odpoledne budeme již moci začít obě města srovnávat. Po třinácté hodině jsme totiž dali Kaunasu pro tentokrát sbohem a přesuneme se do zhruba sto kilometrů východně ležícího Vilniusu.

Hlavní a největší město Litvy leží, stejně jako Kaunas, na soutoku dvou řek. Necelých šest set tisíc obyvatel bydlí podél břehů řek Nevis a Vilnelé. Město svou atmosférou údajně připomíná Prahu a někdy se o něm hovoří i jako o Jeruzalému Severu. S Prahou má určitou spojitost i ve skutečnosti. Jelikož o Praze bývá hovořeno jako o srdci Evropy, 26 kilometrů od Vilniusu se nachází geografický střed Evropy. 54 stupnů a 54 minut severní šířky a 25 stupňů a 19 minut východní délky.

V půl čtvrté jsme si již připravovali oběd v kuchyňce hostelu Filaretu. Po počáteční fázi bloudění ulicemi Vilniusu jsme se dokázali na levém břehu řeky Nevis zorientovat a velice rychle jsme se prokousali po Goštanto, Kosciuškos a Olandu gatvé až do zapadlé uličky Filaretu. Klidné zákoutí asi kilometr na východ od centra Vilniusu nabízí příjemné a levné ubytování zároveň. Ubytování za 10 euro na osobu. Kuchyň, parkoviště, internet hned po ruce. Co více si může cestovatel přát?

Navíc dívka na recepci báječně vládne angličtinou. Mladí lidé v Pobaltí překvapivě ovládají spíše angličtinu nežli ruštinu. V příkrém kontrastu se starší generací, jejíž jazykové znalosti bývají přesně opačné.

Město Vilnius založil dle pověsti litevský kníže Gediminas. Psal se rok 1323, když nocoval u soutoku řek Vilnelé a Nevis. Ve snu se knížeti zjevil hlasitě vyjící vlk. Sen byl Gediminasovi vyložen jako znamení noci a štěstí. Na místě svého odpočinku proto nechal založit město a jeho název odvodil od litevského Vilkas, což v překladu znamená vlk. Proto vzhůru do vlčího města!

Hora Tří křížů ve Vilniusu (Mart Eslem)

Hora Tří křížů ve Vilniusu (Mart Eslem)

Náš hostel se nacházel v těsném sousedství hory Tří křížů. Na pamětní místo připomínající zavraždění sedmi mnichů jsme se drápali doslova cestou necestou do příkrého kopce mezi stromy a křovisky. Ze sedmi mnichů byli čtyři utopeni v řece Vilnii a zbylí tři přibiti na kříž na vrcholku hory.

Výhled na Vilnius (Mart Eslem)

Výhled na Vilnius (Mart Eslem)

Ke třem velkým bílým krucifixům jsme se dostali oklikou přes přilehlý kopcovitý park Kalnu. Podobných zelených oáz klidu nabízí Vilnius mnoho. Ve snaze po nalezení správné cesty i dobrého výhledu na město rozprostírající se pod námi i na okolních kopcích, jsme často rušili mladé tokající páry.
Pro případné zájemce o krásný výhled bych ovšem přeci jenom doporučoval nějakou vhodnější přístupovou cestu. Třeba od jihu z parku Sereikišiu nebo od sousedního hradního návrší, pocházejícího ze 14. století, s osmihrannou věží nesoucí jméno zakladatele Vilniusu knížete Gedimina.

Po malé horské túře, kdy jsme si chvílemi připadali téměř jako kamzíci, jsem sestoupili dolů do centra města. Nádherné záběry jsme ulovili na Katedros aikšte, tedy na Katedrálním náměstí. Obrovské, kamennými dlaždicemi dlážděné, náměstí nabízí hned několik dominant. Kromě sochy knížete Gediminase, ve východní části, se jedná hlavně o katedrálu s přilehlou zvonicí. Katedrála stojí na místě původního dřevěného kostela z roku 1419. Prodělala spoustu přestaveb v gotickém, renesančním i barokním stylu. Teprve na konci 18. století získala svůj dnešní klasicistní vzhled. Útroby katedrály ukrývají mauzoleum Alexandra Jagellonského a jejich tympanon zdobí tři sochy, vzniklé při rekonstrukci v roce 1997. Představují sv. Stanislava, sv. Helenu a sv. Kazimíra.

Katedrální náměstí ve Vilniusu (Mart Eslem)

Katedrální náměstí ve Vilniusu (Mart Eslem)

Samostatně stojící zvonice pochází z 2. poloviny 14. století. Její padesátisedmimetrová bílá silueta sloužila původně jako obranná věž nedalekého Dolního hradu. V 17. století na ní byly umístěny hodiny a její současná podoba pochází ze začátku 19. století.
Přilehlé náměstí slouží jako místo setkání především místní mládeži. Ta na rozlehlém prostranství často dovádí na skateboardech či na trialových kolech.

Slunce bylo na obloze níž a níž, a proto jsme se po krátké procházce upravenými moderními ulicemi začali shánět po nějaké hospůdce. Milá blonďatá slečna, hovořící plynně anglicky, nám doporučila podnik zvaný Broadway. Po šesté hodině jsme zasedli k žejdlíku litevského piva Švyturys a čekali na žhavé zprávy z Čech.
V pondělí 16. dubna 2007 se totiž schylovalo k historické události týkající se mého rodného města Ústí nad Labem. HC Slovan Ústečtí lvi bojuje s Chomutovem o premiérový postup do české extraligy ledního hokeje. U piva jsme čekali na aktuální zprávy o průběhu utkání. V moderní stylové hospůdce nám před setměním dělalo společnost pouze několik horlivých hráčů šipek.

Kapitola 2 – Přes Polsko do Kaunasu

By | Deník 008

V devět hodin ráno jsme opustili Brušperk a chvíli před půl desátou překročili v Českém Těšíně hranice do Polska. Před sebou máme necelých osm set kilometrů cesty po polském území. Zvolili jsem trasu, Bielsko Biala-Katowice-Ledlziny-Czenstochowa-Lodz-Raszyn-Mszczonowska-Vlochy-Varšava-Targonek-Lonza-Suwalki-Budzisko-Vilnius. Hodláme ještě dnes překročit hranice Litevské republiky a pokud se to podaří, najít si nocleh v jejím hlavním městě Vilniusu.

Začátek cesty Polskem se vyvíjel velice příznivě. Přálo nám slunečné počasí a silnice předčily naše očekávání. Žádné zbytečné zpomalování ani zácpy. Velice často i čtyřproudá silnice. Pokud to tak půjde i dál, přejedeme Polsko velice rychle. Hodně lidí nás upozorňovalo na velice problematický a pomalý průjezd. Nic z toho jsem zatím nepociťovali. Možná to bude i tím, že jsem cíleně volil na průjezd Polskem víkend. A o víkendu se budeme i vracet.

Jednomu se však v Polsku nevyhneme a sice tankování. Litr nafty stojí 3,74 zlotých. Směnný kurz v dubnu 2007 činil 7,30 českých korun za 1 zloty. Pohonné hmoty jsou tedy o něco dražší nežli v Česku. To by se však v Pobaltí mělo rapidně změnit. Mile rádi se necháme překvapit tamními cenami. Litr nafty by měl být až o deset korun levnější. (to jsme si naivně mysleli po zkušenosti z Ukrajiny :-D)

Nějakých sto padesát kilometrů před Varšavou se začaly naplňovat hrozby o pomalém provozu. Dostávali jsme se do kolon osobních automobilů i kamionů. Cestovní rychlost se rázem snížila na nějakých šedesát kilometrů v hodině. Díky tomu se začal natahovat i náš časový plán. Předběžně jsme odhadovali průjezd Polskem na osm hodin. To znamená být na litevských hranicích okolo šesté večer.
Ve třičtvrtě na tři, asi šedesát kilometrů před Varšavou, nám však začínalo být jasné, že na hranice dorazíme za denního světla opravdu jen ztěží. Tím je ohrožen i plánovaný nocleh ve Vilniusu. Z hranic je to do něj ještě okolo stopadesáti kilometrů. A hledat ubytování pozdě v noci se nám moc nechce. Reálněji se proto rýsuje nocleh hned někde za hranicemi a možná i pod širákem. Uvidíme…

Před půl čtvrtou, po 412-ti kilometrech cesty z hranic jsme dorazili do Varšavy. Hlavní město Polska lehce napravilo dojem z monotónní krajiny i poměrně nehezké architektury projížděných měst a vesnic. Teprve Varšava dala člověku pocit, že se nachází v rozvinuté Evropě.
Polsko je díky ploché krajině, alespoň z našeho hlediska, velice nezajímavé. Je to velice překvapivé zjištění vzhledem k rozloze a počtu obyvatel této země. Upřímně se nedivím, že snad deset milionů Poláků žije v zahraničí. Mě by také v Polsku nic nedrželo. Stručněji řečeno je Polsko neslaná nemastná země a velice rádi opustíme jeho území. Zjištění, že mě nějaká země na mých cestách ani trochu nezaujala, mě až lehce děsí.
Něco bych však na Polsku přeci jenom nalezl. Velice hlubokou vzpomínkovou stopu ve mne zanechala návštěva koncentračního tábora v Osvětimi. Na prohlídku bývalého nacistického vyhlazovacího tábora nikdy nezapomenu. A blízko Osvětimi je velice známý Krakov. I kdyby kvůli ničemu jinému, tak na prohlídku Krakova, stojí za to Polsko navštívit. Jinak je to taková nudná a smutná země.

Přejezd přes Polsko měřil 760 kilometrů a na hranici Litvy jsme dorazili krátce před půl devátou večer. Vzhledem k pokročilé době jsme lehce upravili náš plán a místo do Vilniusu zamířili do necelých sto kilometrů vzdáleného Kaunasu.

Do druhého největšího litevského města jsme dorazili okolo jedenácté večer. Dopředu jsme si vytipovali ubytování v centru města v hotelu Monela. Na pěší zóně okolo Laisvés aléja nás však čekalo nejedno překvapení. Pěší zóna, lemovaná butiky, restauracemi a jinými obchody se značkovým zbožím, byla již téměř liduprázdná. Ulice v centru však zely prázdnotou i z jiného důvodu.
Nikde v centru se nedá parkovat. Jediná možnost parkování byla v obrovském parkovacím domě na břehu řeky Nemunas. Z parkoviště však bylo nemyslitelné tahat se s našimi zavazadly do hotelu. Před půlnocí jsme najednou řešili situaci, při které jsme váhali, zda vůbec v Kaunasu zůstávat. Uvažovali jsme, jestli přeci jenom nebude lepší pokračovat dle původního plánu dále do Vilniusu.

Rozhodování nám trochu ulehčila skutečnost, že náš milý hotel Monela byl zrušen. Nemohli jsme ho proto najít a lítali po pěší zóně sem a tam. Chvílemi jsem již ztrácel víru ve svůj orientační smysl. Až na recepci jednoho čtyřhvězdičkového hotelu jsme byli upozorněni, že námi hledaný hotel již neexistuje. Teprve podruhé v životě se mi tedy stalo, že průvodce Lonely Planet podal již milnou a nepravdivou informaci. Poprvé to bylo ve Francouzské Guyaně, když jsem hledali surinamskou ambasádu.
Náhradní varianty ubytování byly následně buď příliš drahé nebo nevhodně daleko od parkoviště. Rozhodli jsme se proto Kaunas opustit a hledat jiné řešení k přespání cestou na Vilnius.

Motel Sandija v Kaunasu (Mart Eslem)

Motel Sandija v Kaunasu (Mart Eslem)

Nakonec jsme však přeci jenom nalezli ubytování ještě v Kaunasu. Objeli jsme jej nejdříve po dálničním obchvatu celý dokola a potom jsme u břehů druhého toku protékajícího Kaunasem, řeky Neris, nalezli ukazatele informující o motelu Sandija. Okolo půlnoci jsme nalezli nocleh na Jonavos gatvé v severozápadní části Kaunasu.

Opravdu luxusní ubytování s hlídaným parkovištěm ubytovaných hostů nás vyšlo na 150 litasů na osobu. V ceně byla i snídaně. Směnný kurz litevské měny činil 3,45 litasů za 1 euro. Nocleh jsme tedy nalezli jak se říká za pět minut dvanáct. Byli jsme totiž po celodenním kodrcání v autě ochotni přespat již třeba i venku. A zítra si přeci jenom prohlédneme Kaunas. Za světla. Po rozčarování z pěší zóny jsme v to již ani nedoufali.

Nečekaně luxusní ubytování v Kaunasu (Mart Eslem)

Nečekaně luxusní ubytování v Kaunasu (Mart Eslem)

Doufejme proto, že nebudeme prohlídky litovat. Jeden z mála lidí, které jsme večer v centru města potkali, dospívající blonďatý mladík nás totiž mírně šokoval prohlášením o své rodné zemi. Prohlásil doslova :”Celá Litva stojí za ho… . Nic tady není!” My ovšem stále věříme, že se nám tady nakonec přeci jen bude líbit. I přes nečekané obtíže, se kterými jsme se byli nuceni popasovat ihned po překročení hranic této největší i nejlidnatější z Pobaltských republik.

Kapitola 1 – Pobaltí

By | Deník 008

Po zkušenostech z cesty na Ukrajinu jsem se rozhodl využít osobní automobil i jako dopravní prostředek při cestě do Pobaltí. Litevsko, Lotyšsko a Estonsko. Tři bývalé sovětské satelity, násilím přidružené k bolševické Stalinově říši. Dnes již samostatné členské země Evropské Unie se staly v dubnu 2007 cílem mé další cesty za poznáním.

Tentokrát mi společnost budou dělat vyzkoušení parťáci Richard a Pavel. Původně měl s námi vyrazit i můj bratr Michal, ovšem studijní povinnosti mu v cestování zabránily. Nakonec se ukázalo, že k naší veliké výhodě. I ve třech jsme se společně s našimi zavazadly jen ztěží poskládali do Fabie combi. Další osoba a zavazadla navíc by dobu trávenou v kokpitu změnily na malé martýrium.

14. dubna, okolo desáté hodiny jsme opustili Ústí nad Labem a vydali se směrem na Ostravu. Necelých pět set kilometrů téměř výhradně po dálnici jsem si zpestřili několika zastávkami. Nejdelší jsme okolo jedné hodiny odpolední využili k obědu v motorestu “U Devíti křížů”.

Před pátou odpolední jsme již byli pár kilometrů od Ostravy, kde jsem měli naplánovaný nocleh v malebném asi čtyřtisícovém Brušperku. V první polovině února 2007 totiž došlo, ve spolupráci s geografickým magazínem Koktejl, k setkání členů nově založeného klubu 7K. Klub sedmi kontinentů, sdružující všechny cestovatele pocházející z Česka, kteří navštívili všechny světadíly naší planety, vznikl na popud mé maličkosti. Mart Eslem totiž toužil setkat se s lidmi, kteří zažili ten stejný pocit. Pocit zkompletování sbírky všech světadílů. 17. února došlo při besedě v rámci veletrhu Holiday World 2007, na holešovickém výstavišti v Praze, k prvnímu setkání členů klubu. Včetně mne, obdrželi prestižní certifikáty klubu 7K i Jiří Kolbaba, Rudolf Švaříček, Miroslav Hrdý a manželé Jiří a Věra Homolovi.
Když se sejde několik lidí, kteří mají hodně procestováno, čas plyne jako voda. I celý den je málo na porovnávání všech zážitků. Na závěr velice příjemného povídání u piva nás pan Homola všechny pozval kdykoli na návštěvu k němu domů do Brušperku. A proto jsem zhruba dva měsíce po našem setkání velice rád využil jeho pozvání.

Homolovi neměli vůbec žádný problém s naší tříčlennou ekipou. Ubytovali nás v pokojích po jejich odrostlých dětech a vůbec celý den se o nás báječně starali. Cítili jsme se u nich, bez přehánění, jako doma. Čerstvě povlečené postele pro všechny tři. Vynikající večeře i snídaně. Dokonce s námi zašli i na pivo do nedaleké hospůdky.
Tématem nepřetržitého hovoru bylo samozřejmě cestování. Co také jiného, když osazenstvo u stolu mělo dohromady na svém kontě určitě takových sto dvacet zemí světa. Milým hostitelům patří za vše obrovský dík. Lepší start naší cesty jsme si ani nemohli přát…