Upravené centrum Rigy (Mart Eslem)
Jestli jsme si celou neděli mohli pochvalovat jaké nám přeje krásné počasí, v pondělí tomu bylo právě naopak. Velice jsme si proto vyčítali, že jsme si na včerejší podvečerní pochůzku Rigou nevzali fotoaparáty ani kameru. V pondělí jsme totiž museli strpět šedou oblohu v pozadí každého pořízeného snímku nebo záběru. Modré nedělní nebe bez mráčku bylo to tam. A počasí nebylo jedinou nepřízní osudu. Bar Skyline na střeše hotelu Latvija byl uzavřen. Cesta k omračujícím fotografiím Rigy z ptačí perspektivy byla uzavřena.
Kostel Sv. Petra v Rize (Mart Eslem)
Druhou příležitostí, jak se rozhlédnout po Rize jako Jeníček z pohádky o Perníkové chaloupce, je kostel Sv. Petra. Luteránský svatostánek téměř v úplném středu Starého města patří k dominantám lotyšské metropole. Jeho 123 metrů vysoká dřevěná věž naskýtá, taktéž možnost panoramatického výhledu na celé město. Na vrchol věže lze vyjet výtahem. Bohužel jsme měli smůlu a bylo také zavřeno.
Přes ulici Skarnu iela, kterou lemuje právě kostel Sv. Petra a několik opravených středověkých domů, stojí i další mnohem menší kostel Sv. Jana. Oba dva svatostánky prošly během 16. století reformací a patří dnes luteránům. Ulice mezi oběma kostely je plná stánků se suvenýry, mezi kterými hrají prim různé jantarové cetky.
Jihozápadně od obou kostelů na prvém břehu řeky Daugavy leží náměstí lotyšských střelců s nevzhlednou moderní budovou, v níž dříve sídlilo Muzeum lotyšských střelců. Jednalo se o lotyšské národní vojsko, které za 1. světové války bojovalo za nezávislost proti císařskému Německu. Dnes je budova paradoxně sídlem Muzea okupace Lotyšska sovětskými bolševiky.
Dům Černohlavců v Rize (Mart Eslem)
Za tmavou budovou leží další náměstí, zvané Radniční. Na tomto náměstí se nalézá budova radnice, která je však zcela ve stínu protilehlého nádherného domu Černohlavců. Nádherná ukázka gotického slohu sloužívala členům obchodního spolku a za své jméno vděčí pokrývkám hlavy, kterou jeho členové nosili. Jeden z architektonických skvostů Rigy byl nákladně zrestaurován roku 2001 u příležitosti osmistého výročí založení lotyšského hlavního města.
Jelikož jsme se rozhodli nepřenocovat i nadále v Rize, opustili jsme hotel Helena již dopoledne. Zařízení našeho pokoje odpovídalo spíše hodinovému hotelu nežli turistické ubytovně. Tomu, že náš úsudek nebude asi daleko od pravdy, nasvědčovaly nejenom luxusní obklady v prostorné koupelně a rozlehlý sprchovací kout, ale třeba i potahy na manželské posteli a stínítko lampičky na nočním stolku. Vše mělo agresivní leopardí vzor. A pokud jsme ještě v pokoji váhali, dva noční striptýzové bary vpravo i nalevo od vchodu do našeho hotelu nás již nenechali na pochybách.
Auto i s naloženými zavazadly jsme zaparkovali u bodovy Národní opery a opravdu pečlivě jsme si dali záležet s placením parkovného v automatu. Již včera jsme si totiž všimli, jak se Riga hemží policisty, neustále kontrolujícími zaparkovaná vozidla. Centrum města je plné patrolujících mužů zákona. Nedovolili bychom si proto ani přejít ulici mimo přechod pro chodce nebo nedej bože na červenou.
Visací zámky v parku Bastejkalns v Rize (Mart Eslem)
V těsné blízkosti Operní budovy protéká úzký městský kanál se spoustou kamenných mostíků. Klikatý proužek vody je obklopen krásně upraveným parkem Bastejkalns. V parku jsme opět narazili na můstek se zábradlím obsypaným visacími zámky stejně jako v estonském Tartu.
Kromě této zajímavosti stojí za zmínku i veliký vodotrysk v severovýchodním koutě parku a nádherná kašna stojící pár desítek metrů před vchodem do Opery.
Nic dalšího jsme v Rize již neviděli a hodinu po poledni jsme zamířili výpadovkou z města na severozápad. Zanedlouho jsme se ocitli v přímořském letovisku Jurmala. Páté největší lotyšské město, kde žije necelých šedesát tisíc obyvatel, se táhne v délce třiceti kilometrů podél pobřeží Rižského zálivu. Název města v překladu znamená právě “pobřeží”.
Jurmala se stala oficiálně městem roku 1920. Ještě počátkem 19. století čítalo pouze několik malých sídel. Obrovský rozmach nastal v souvislosti s nově budovanými rekreačními objekty. Minerální prameny začali vyhledávat hosté z celého carského Ruska. Na léčení a rekreaci jezdili do Jurmaly i vysocí státní úředníci a důstojníci carské armády. V letech následujících se zalíbila komunistickým funkcionářům.
Malý úpadek slávy zaznamenalo letovisko po rozpadu Sovětského svazu. Dnes však již opět zažívá období rozkvětu. Snad ještě více, nežli v okolí jezer na sever od Rigy, rostou v Jurmale, v jehličnatém podrostu, přepychové rekreační resorty a soukromé vily, příznačně jako houby po dešti. A staví se další a další. S trochou nadsázky by se dalo hovořit o malém Rižském Beverly Hills.
V Jurmale jsme se však nezastavovali a pokračovali přes Tukums a Engure dále na severozápad. Po silnici kopírující mořské pobřeží jsme mířili k severnímu cípu Kuronského poloostrova. U obce Kolka se střetávají vody Baltského moře a Rižského zálivu. Nejzašší špička poloostrova se nazývá mys Kolka.
Dílo zkázy na plážích u mysu Kolka (Mart Eslem)
U mysu se nacházejí rozvaliny majáku z 16. století, jehož dnešní nástupce z roku 1884 stojí na umělém ostrově daleko v moři. Z pobřeží je však dobře viditelný. Velice malebné místo nabízí krásu borových lesů, jejichž okraje jsou na plážích těžce zkoušeny a ničeny mořským příbojem. Mořské vlny podemílají nechráněné písečné duny a spousta jehličnanů leží na pláži vyrvána zcela z kořenů.
Na mysu stojí i přízemní zděná budova, která se již smířila stejně jako desítky ležících stromů v jejím okolí, se svým osudem. Časem také ustoupí mořským vlnám, které ji vytrvale podemílají, dokud se jednoho dne nerozpadne na prach.
Pláž u lotyšského mysu Kolka (Mart Eslem)
Atmosféra pobřeží Kuronského poloostrova získává díky devastující síle mořských vln velice dramatický nádech. Jedná se o jedno z nejfotogeničtějších míst našeho putování.
Jelikož nás však odpoledne zastihl déšť, nezůstali jsme u mysu Kolka, ale na nocleh se přesunuli asi o padesát kilometrů jižněji do dvacetitisícového Talsi. Městečko rozprostírající se na devíti pahorcích mezi dvěma jezery, nabízelo několik možností k ubytování.
První na řadě byl hotel Talsi na adrese Kareivju iela 16. Až třetí člověk, kterého jsme se zeptali vůbec tušil, že se takový hotel ve městě nachází. Když jsme jej konečně nalezli, zjistili jsme, že k dispozici jsou již jen jedno a dvoulůžkové pokoje. S díky jsme tuto možnost odmítli, jelikož nám požadovaná cena přišla jako přemrštěná. V místě, kde lišky dávají dobrou noc, byla totožná s cenou za ubytování v Rize.
Jako druhá možnost se nabízelo ubytování v Gastehaus Saule na Saules iela číslo 19. V roubence na břehu jezera Talsu ezers se ubytoval alespoň Richard.
A jelikož hotel Zvirgzdi na severovýchodním konci městečka byl plně obsazen, rozhodli jsme se s Pavlem přenocovat opět pod širým nebem. Místo ke stanování jsme nalezli pár kilometrů od Talsi, jižně od silnice A10/E22 ve směru na Ventspils.
Stojí tam o samotě starý zdevastovaný kolchoz a v jeho závětří jsme si postavili stan. Původně jsme chtěli rozpadlé budovy využít jako přístřešku, ovšem její stav byl tak nevábný, že jsme raději vybalili stan.
Nocleh u opuštěného lotyšského kolchozu (Mart Eslem)
Alespoň jsme ušetřili. Lotyšsko je totiž překvapivě až nekřesťansky drahá země. Nechápu, jak zde mohou místní obyvatelé se svými penězi vystačit, když ubytování za jednu noc vychází mnohdy na třetinu jejich průměrného měsíčního příjmu.
