Kapitola 13 – Playa del Carmen

By 20.1.2009Deník 013

Z plastového nábytku před non-stopem Oxxo ve vesničce Pisté jsme si udělali po dva večery svou soukromou hospůdku. Proseděli jsme tam dva večery u piva zakoupeného právě v prodejně Oxxo a budili tím veliký rozruch. Možná je něco podobného v Mexiku i zakázáno, tím mám na mysli konzumování alkoholu na veřejnosti. Za naše počínání nám však nevyčinili ani místní policisté.

Druhý den jsme naší večerní siestu vylepšili i kubánskými doutníky. Důstojně jsem tak oslavil svou jubilejní 70. zemi světa. Myslím, že na dva bílé gringos, popíjející piva na ulici jak dva bezdomovci, lidé v Pisté jen tak nezapomenou.

U doutníků se chvíli zastavím. V Mexiku je lze koupit téměř na každém rohu. Jednak spousty místních, ale hlavně i ty pravé kubánské. Vždyť Fidelův “ostrov svobody” leží východně od Yucatánu a mezi oběma břehy zřejmě funguje čilý obchod. Ovšem do jaké míry je to obchod legální nebo spíše pašování, to si netroufám určit.

V Mexiku seženete Cohiby, Trinidady, Partagase, Romeo y Julietty, Montecrista, zkrátka co si umanete. Ovšem cenově se můžou jít klouzat. V mém rodném městě ve Střední Evropě seženu od emigrantů z Kuby nebo od sportovců při Velké Ceně Ústí nad Labem v boxu ty samé doutníky za desetinu ceny, kterou nabízí prodejci v Mexiku. Nákup viržínek se proto absolutně nevyplatí.

Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Tolik obchodů s doutníky, co jsme jich objevili v letovisku Playa del Carmen, kam jsme se po návštěvě ruin v Chichén Itzá přesunuli, jich snad není ani v celém Česku. Mexické doutníky tam uvidíte vyrábět přímo na pěší zóně 5. Avenidy. Populace tohoto zhruba padesátitisícového městečka se ve vrcholné sezóně šplhá až ke čtvrt milionu lidí. I v době naší návštěvy Playa del Carmen byly ulice přecpané nekonečnými davy převážně turistů ze Spojených států amerických. Po ulicích korzují rodiny amerických workoholiků, kteří celý rok pracují až k padnutí, aby potom na all-inclusive dovolené mohly bezhlavě utrácet své dolary. V Playa del Carmen k tomu mají výbornou příležitost. Desítky špičkových restaurací a hotelů. Stovky obchodů narvaných doslova tunami cetek, kýčů a naprostých hovadin. To je ráj pro konzumenty, jakými obzvláště příslušníci americké střední třídy rozhodně jsou.

Přecpané letovisko Playa del Carmen, Mexiko (Mart Eslem)

Přecpané letovisko Playa del Carmen, Mexiko (Mart Eslem)

Přiznávám se, bylo příjemné koupit pár dárečků pro mé blízké. A ještě nesrovnatelně příjemnější bylo posezení v baru na pláži u lahve studeného piva. Ovšem dva až tři dny a lezlo by mě podobné flákání a bezduché válení u moře krkem. Však jsme také v Playe del Carmen strávili pouze jednu noc.

Za 100 pesos na osobu jsme sdíleli pokoj s dalšími asi dvaceti chrápajícími a bzdícími tuláky jako jsme my. Špunty do uší proto byly povinnou výbavou a kdo je neměl, musel chvílemi trpět jako zvíře.

Když jsme ráno před šestou vstávali, byl vzduch v místnosti tak hutný, že by případní slabší jedinci při dlouhodobějším pobytu riskovali možná i nález na plicích. Kromě špuntů do uší by se v tom smradu, který se už dal krájet, zcela jistě uživil i respirátor. Tím spíše, když Richard v rohu místnosti utrousil takový pšouk, že jsem pro slzy v očích a zesilující dávivý reflex musel upustit od ranní hygieny a překotně vyběhnout na chodbu pro doušek chladného a svěžího ranního vzduchu.

Hodinu jsem se potom vzpamatovával “z plynového útoku” na čerstvém vzduchu autobusového nádraží Terminal del Centro, které leží přímo přes ulici 5. Avenida pár kroků od hostelu El Palomar, který jsme za čtvrtečního svítání narychlo opustili.

Za 150 pesos jsme v 7 hodin a 20 minut nastoupili do autobusu společnosti Mayab a nastal přesun do Chetumalu, kde přesedneme do dalšího spoje a opustíme mexické území. Ještě předtím, než se ocitneme opět v Belize, si dovolím dát jeden tip na levné a chutné papání. Na 10. Avenidě, v bloku mezi ulicemi Calle 1. Sur a Calle 3a. Sur je výborná restaurace Coatelería Veracruz. Ryby, plody moře a obzvláště grilované garnáty. Zašli jsme si tam na oběd i na večeři a pokaždé jsem se oblizoval až za ušima. Mnoho hostů ani cizinců v lehce zastrčené restauraci sice asi nepotkáte, zato se levně a báječně najíte.

Pelikáni v Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Pelikáni v Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Téměř celý čtvrtek jsme opět strávili v kabinách namražených autobusů. Nejdříve nás mučil na doraz puštěnou klimatizací řidič autobusu z Playa del Carmen do Chetumalu. Během jízdy si dokonce asi na patnáct minut zastavil a kupoval dřevěný růženec od indiánů stojících u silnice. Přijali jsme to jako úsměvnou součást koloritu mexického života. Na druhou stranu jsme se snažili představit si reakce a obličeje lidí u nás v Česku, kdyby si něco podobného dovolil třeba řidič na trase Praha-Brno.

V autobuse jsme se také seznámili s malou blonďatou Američankou Susannah. Na Američanku se jednalo o neskutečně milé a přívětivé děvče, cestující za svým přítelem do Belize. Její rady nás přiměly pozměnit trochu denní plán a hlavně itinerář trasy.

V Chetumalu jsme za 50 pesos nastoupili do autobusu jedoucího do belizského Corozalu, namísto do Belize City, jak bylo původně zamýšleno. Corozal leží na severu Belize, pouhých deset kilometrů od hranic s Mexikem. Díky změně itineráře trasy se nám podařilo stihnout lodní spojení do městečka San Pedro na ostrově Ambergris Caye. Ostrov má přezdívku „La Isla Bonita“ a údajně se jedná o místo ze starého hitu od zpěvačky Madony.

Na hranicích došlo k nemilému časovému zdržení. Zdržela nás hlavně procedura na mexické straně. Navíc některé z pasažérů našeho autobusu, včetně mě a Richarda, osolili dvojnásobnou taxou jakýchsi vstupních poplatků. Obtloustlý Mexikánec nás připravil o 20 amerických dolarů. Některé další cestující přitom stáhl pouze o poloviční částku a tři dívky z Norska pustil zdarma. Minimálně velmi podivné jednání…

Do Corozalu jsme dorazili pět minut před patnáctou hodinou. Díky tomu jsme se s lodí již v duchu loučili a připravovali se na ubytování v tomto devítitisícovém městečku na pobřeží Karibského moře.

Štěstí se na nás však přeci jenom usmálo a trajekt měl malé zpoždění. Poslední spoj do San Pedra totiž odplouvá právě v patnáct hodin. Pětiminutové zpoždění rychločlunu Thunderbolt jsme proto velice uvítali.

Odhadem stokilometrovou vzdálenost jsme člunem zvládli za necelé dvě hodiny. Ladné a rychlé pohupování na blankytné mořské hladině vyšlo na 20 amerických dolarů za osobu. Nejdříve jsme asi čtyřicet minut pluli přímo na východ až k výběžku pevniny zvané Rocky Point. Tam se loď stočila prudce na jih a pokračovala v plavbě poměrně úzkým Chetumalským zálivem. Po celou dobu plavby jsme zřetelně viděli pobřeží po obou stranách, tedy pláže plné palem na západě i na východě.

Před pátou hodinou loď opět změnila prudce směr na východ. To jsme již vplouvali do laguny San Pedro, na jejímž břehu leží i stejnojmenné městečko. Ostrov Ambergris Caye je v místě, kde leží San Pedro, pouze asi třista metrů široký. Bez veliké námahy jsme proto sehnali levné ubytování v hotelu St. Tomas, přímo na hlavní ulici Barrier Reef Drive.

San Pedro, Ambergris Caye, Belize (Mart Eslem)

San Pedro, Ambergris Caye, Belize (Mart Eslem)

Jelikož Richardovi nebylo dvakrát dobře (lehká horečka s podezřením na otravu jídlem), zůstal sám na pokoji číslo 4 a já vyrazil do ulic.

Na půl hodiny jsem si skočil na internet a také zařídil páteční výlet na jedinečný přírodní úkaz zvaný Blue Hole. Cena celodenního výletu vyšplhala na 125 amerických dolarů.

V Belize není problém platit americkými dolary úplně všude. Belize sice má svou vlastní měnu, belizský dolar, ale banky zavírají v San Pedru nezvykle brzy, a sice již ve tři hodiny odpoledne. Nemohli jsme si proto zajít do směnárny. Počty při placení jsou však velmi jednoduché, směnný kurz je jeden americký dolar ku dvěma belizským dolarům.

Leave a Reply