Kapitola 9 – Malá změna plánu

By 14.9.2002 Srpen 6th, 2015 Deník 001

Popadají mně choutky spáchat vraždu, jen proto, abych se mohl konečně vyspat. Celý rok se skoro nevyspím, těším se kvůli tomu na dovolenou a “to”, co se mnou sdílí pokoj, chrápe jako by vedle mě celou noc běžela zapnutá vrtačka.

Zcela vážně přemýšlím o tom, jak zítra přes den budu spát v autě a když to nepůjde, klidně si zaplatím zvláštní pokoj, jen abych se konečně mohl v klidu prospat. Zkusil jsem i zlepšovák v podobě zapnuté televize po celou noc. Zvuk televize sice anuloval Honzovo noční představení, ovšem rušil mně ze spaní také. Samozřejmě je lepší nespát a poslouchat písničky z televize než nespát a poslouchat pilu. K ránu jsem již chtěl televizní přijímač i vypnout, v pokoji však panovala taková zima, že mi brala odvahu vylézt ze spacího pytle. Tetelil jsem se zimou ve spacím pytli, který je údajně k použití až do tří stupňů pod nulou. Ovšem mně nedokázal ochránit ani při teplotě přinejmenším o deset stupňů Celsia vyšší. Celý prokřehlí jsme kolem sedmé ranní vstali, rychle naházeli věci do batohů a tašek, a dopřáli si snídani za třicet randů.

Je právě za pět minut půl deváté a my si to již opět drnčíme směrem k přehradě Katse Dam. Cestou jsme stavěli v několika vesničkách a rozdávali co se dalo, bonbóny, tužky, sušenky, zkrátka vše co jsme mohli oželet. Lidé jsou tu velmi přátelští a vděčně reagují i na pouhé zamávání z okénka, kdy na oplátku předvedou své krásně bílé zuby v doširoka rozesmátých ústech. Jsou to prostě pohodáři. Nic je nehoní, nic je netlačí, mají to, co potřebují a jsou šťastní. Co víc si lze přát!

Malí pohodáři, JAR [Mart Eslem]

Malí pohodáři

V jedné z mnoha zatáček, podél cesty stopovala matka se svým malým synkem, a protože chtěla do vesnice Katse, ležící u přehrady, vzali jsme je s sebou. Matka si sedla k ženám dozadu a malého černouška jsem vzal dopředu a posadil si ho na klín. Byl úžasně roztomilý. Sice se na mně skoro po celou dobu ani jednou nepodíval, asi se styděl, ale na druhou stranu to nesl statečně a nerozbrečel se, i když byl daleko od své matky. Dali jsme mu bonbón, který držel v ruce a olizoval ho, díky čemuž byl za chvíli pořádně upatlaný.

Na mou snahu ukázat mu, že má pamlsek celý strčit do pusy vůbec nereagoval, jako bych byl snad neviditelný. Mluvil jsem na něj dokonce i místním nářečím, jelikož jsem si v Lonely Planet přečetl pár frází. Reakce opět nulová. Mával jsem mu rukou před očima. A přesto zůstával stále netečný. Kdyby neměl čokoládově tmavou kůži, vypadal by jako běžné dítě z Evropy. Na nohách měl pěkné tenisky, byl oblečen do světle béžových manžestrových kalhot, pestrobarevné fleezové mikiny a na hlavě pletenou čepičku.

Kousek od přehrady jsme naše černé pasažéry vyložili a z jednoho z okolních kopců obdivovali mohutnou hráz přehrady Katse Dam. Přehrada zadržuje vody řeky Malibamatso a její stavba byla dokončena v roce 1997. Údajně je to druhé největší vodní dílo na celém kontinentu, to největší by se mělo nalézat v Ghaně. Stěna 710 metrů široké obloukovité hráze, dosahuje výšky 185 metrů. Na její stavbu bylo spotřebováno přes 2 miliony metrů krychlových betonu, při tloušťce šedesát metrů u paty a devíti u koruny hráze.

Přehrada má v rámci projektu Lesotho Highlands Water Project, dodávat vodu díky podzemním až 4 metry širokým vodním tunelům, nejenom místním lidem, ale i části Jihoafrické republiky a tím přinést finanční prospěch z asi jediného přírodního bohatství Lesothského království – vody. Kromě zadržování vody slouží mamutí stavba i jako vodní elektrárna a elektrický proud taktéž dodává do sousední Jihoafrické republiky.

Přehrada Katse, JAR [Mart Eslem]

Přehrada Katse

Od přehrady jsme pokračovali již po asfaltové silnici směrem na Seshote a Lejone. Přestože je Lejone vzdáleno od hráze zhruba padesát kilometrů, stále ještě leží na březích gigantické vodní přehrady. Je dobře, že cesta vede po asfaltu, jelikož nás tlačí čas. Hraniční přechod v horském průsmyku Sani Pass, kam směřujeme, se totiž uzavírá ve čtyři hodiny odpoledne. Na odhadem tři sta kilometrů máme čtyři hodiny času, pokud chceme již dnes nocovat opět v Jihoafrické republice.

V Lejone jsme se dozvěděli od řidiče velikého off-road vozidla, že námi zamýšlená cesta do Mapholanengu je i s džípem skoro nesjízdná. Na průsmyk Sani Pass tedy můžeme zapomenout a musíme pokračovat směrem na Hlotse(Leribe). Vede tam sice přes další větší města Pitseng a Mahobong asfaltová silnice, nicméně je to přímo opačným směrem, než jsme chtěli jet původně. Budeme tedy muset opustit Lesotho na jednom ze severních hraničních přechodů a poté již na území JAR po dálnici dojet až do Durbanu. V Durbanu si musíme zajistit vstupní víza do Mosambiku a také kvůli nutnosti přeprání ztenčující se zásoby čistého oblečení, hodláme strávit v tomto přístavním městě na břehu Indického oceánu minimálně dvě noci.

Otázkou je, jak naplánovat cestu. Nabízejí se totiž opět dvě možnosti. Buď přespat někde po cestě a nebo jet přes noc, vystřídal bych se s Honzou za volantem, a dorazit do Durbanu v pondělí za svítání. Uvidíme.

Pár kilometrů od Lejone v místě s nadmořskou výškou kolem tří kilometrů, jsme na skále měli možnost obdivovat obrovské ledové rampouchy. Zastavili jsme na malou fotografickou pauzu a Honza zjistil, že má na svém telefonu signál. Jeho českým operátorem je T-Mobile, můj Eurotel bohužel stále zarytě mlčí. Ovšem je to divné, jelikož Hanka je také u Eurotelu a má tu signál bez problémů. Tak to již opravdu nevím.

Ledové rampouchy, JAR [Mart Eslem]

Ledové rampouchy

Čím víc na sever, tím více se mění tvář a charakter okolní krajiny. Silnice se pomalu, místo neustálých zatáček v horách, narovnává a prudké sjezdy a stoupání vystřídali dlouhé rovinaté úseky. Také okolní vegetace je mnohem bohatší a zelenější.

Kolem půl třetí jsme dorazili do Hlotse a okolo Leribe pokračujeme do Butha-Buthe, kde musíme natankovat benzín a kde se také doufejme naobědváme. Z Butha-Buthe to je již jen pár kilometrů na hraniční přechod Caledonspoort, který je v provozu od šesté ranní do desáté hodiny večerní. Zřejmě kvůli bezpečnosti.

Kromě přírody se zde v příhraniční oblasti oproti té horské změnila i architektura obytných domů. V hornatém středu země převažovali rotundovité kamenné chýše se špičatými doškovými střechami, kdežto zde již používanému materiálu dominuje klasická tvárnice nebo cihly a ploché či lehce sedlové plechové střechy.

Konečně se probudil i můj telefon a napojuje se do sítě VodaCom. Jen jsem se však o tom stačil zmínit, již byl zase hluchý. Pěkně mně rozčiluje, stejně tak jako skutečnost, že už mám hlad jako vlk. Honza má však na rozdíl ode mě, překvapivě dobrou náladu a honí se s jedním nákladním autem, kterého právě předjíždí a hecuje řidiče za jeho volantem hlasitým troubením.

Klakson je však zde na silnici naprosto normální a nikoho ani nenapadne, rozlobit se či dokonce dostat chuť inzultovat řidiče, který na něj zatroubí. To samé se bohužel nedá říci o stejné věci u nás doma. Já sám jsem již několikrát vyběhl z auta a troubícího řidiče zachránilo jen zamčení dveří vozidla. A někdy pouze má nedostatečná zuřivost zabránila vykopnutí okénka a ručnímu pohovoru s dotyčným účastníkem silničního provozu.

Kdežto zde to člověku ani nepřijde a klidně jede pomalu i za vedle sebe jedoucími cyklisty. To víte, stres, který se na každého v Evropě valí ze všech stran, dokáže s člověkem divy, kdežto zde jsme na dovolené a takové maličkosti jsou přijímány v pohodě a s klidem.

Na hraničním přechodu v Caledonspoortu jsme měli opět veselou příhodu, tentokrát s lesothským celníkem. Řešil obrovský problém s chybějícím vstupním razítkem do Lesotha v našich cestovních pasech. Nemůže nám tedy ani za nic otisknout do pasů ani razítko výstupní. Chvílemi to vypadalo, že nás snad pošle zpět do Maseru, abychom si zmíněné razítko opatřili. Nepřijímal ani návrhy na oběhnutí celní budovy z druhé strany a tamního opatření požadovaného razítka. Ze zpočátku obrovského průšvihu se vyklubaly pouze úředníkovi obavy, potvrdit náš odjezd z jeho země, když nikde není zaevidován náš vstup. Opravdu hrozný problém. Ať si to razítko strčí někam, je to snad ještě větší boží hovádko, než někteří úředníci v České republice a to už je co říct!

V půl čtvrté jsme se po dvoudenním trmácení opět vrátili do Jihoafrické republiky a nabrali směr na město Bethlehem. Najíme se tedy v Betlémě, konečně se spojím po několikadenní pauze i s domovem a rozmyslíme si, co podniknout dále. V Betlémě jsme zastavili u Chicken Licken, prvního spatřeného rychlého občerstvení. Ještě dříve jsme projížděli kolem restaurace, ovšem nikdo z nás nehodlá ztrácet ještě další minuty čekáním na objednané jídlo. Za necelých čtyřicet randů jsme se s Honzou najedli oba.

Jihoafrický Betlém, JAR [Mart Eslem]

Jihoafrický Betlém

Lehce před pátou hodinou jsme, již s plnými žaludky, pokračovali ve směru na Kestell a Harrismith. Dnešní nocleh se velice reálně rýsuje na jedno z těchto dvou měst. Každopádně to bude o stovky kilometrů někde jinde než jsme ještě dnes dopoledne plánovali. Přišli jsme tak o možnost občerstvení v nejvýše položené hospodě Afriky, která se prý v průsmyku Sani Pass nachází. Možná to však nakonec bude lepší než hledat další místo k přespání někde v horách Lesotha.

Po cestě jsem si listoval v Lonely Planet a narazil na humornou historku, která se přihodila jednomu turistovi z Rakouska, kdesi v oblasti, kterou právě projíždíme. Byl ubytován na samotě uprostřed buše a poté, co se po večeři odebral na pokoj, na posteli ležel ještěr a zle na něj dorážel. Šel tedy do recepce, nahlásil na svém pokoji přítomnost ještěra a požadoval, aby jej někdo vyhnal. Recepční Rakušana v poklidu ujistil, že výskyt takovýchto živočichů je zde naprosto běžný a doporučil mu vrátit se na pokoj, lehnout si na postel a zvířete si prostě nevšímat. Za chvíli prý odejde samo. Domorodý recepční svou nedokonalou angličtinou totiž správně nepochopil, že se jedná o ještěra, nýbrž se podivoval nad tím, jak se host štítí ještěrky, dorůstající sotva pár centimetrů a živící se drobným hmyzem. Statečný Rakušan se tedy vrátil na pokoj a řídil se jeho radou. Za půl hodiny však byl již opět v recepci a stěžoval si, jak je “ještěrka” stále uvelebená na jeho posteli a syčí čím dál tím hrozivěji. Tentokrát již donutil personál ubytovny, aby se šel podívat na pokoj společně s ním. Několik dospělých mužů nakonec “ještěrku” z pokoje vyhnalo ven. Ukázalo se, že hrdinný turista vydržel třicet minut netečně ležet na posteli vedle více jak metrového zuřícího leguána! Klobouk dolů, já bych to nevydržel ani chvíli i kdyby se jednalo opravdu o ještěrku.

Před setměním jsme dorazili do Harrismithu a rozhodli se strávit dnešní noc zde. Ubytovali jsme se v Harrismith Backpackers, kde nás přivítala majitelka paní Mentzová z rodiny pocházející z Polska. Do Jižní Afriky přišla po druhé světové válce. Na ubytovnu typu B&B, což je zkratka značící levné možnosti přespání, je to tu, řekl bych až přepychové. Dvě “bé” znamenají bed and breakfast, tedy postel a snídaně. Příjemnou pohostinnou atmosféru místa dotvářela i velice přátelská a o pohlazení věčně žadonící devítiletá fena Ciska.

Po odnesení věcí na pokoje jsme se šli všichni společně projít po městečku. Při procházce jsme prošli asi kolem tří kostelů a ulice byli doslova posety krámky a obchůdky se vším možným. Po včerejším nocování v Lesothu jsme si připadali jak v jiné době a na jiné planetě. Co nás však překvapilo, na ulicích jsme byli úplně sami, během hodinové procházky jsme potkali sotva deset lidí.

Příjemně unavení jsme se vrátili na ubytovnu a odměnou nám byla po několika dnech konečně bezproblémová koupel ve sprše. Nejdříve jsem se pořádně prohřál a poté vše spláchl osvěžující studenou vodou. Na mne a Honzu opět vyšel čtyřlůžkový pokoj, sdílený s Pavlem a Martinem. Nakonec však na pokoji zůstali Honza s Martinem sami, jelikož Pavel si chtěl vychutnat Afriku také pod širým nebem plným hvězd a já, velice toužící po ničím nerušeném spánku, jsem využil nabídky strávit dnešní noc na pokoji s Hankou a Lenkou.

Po vykoupání jsem se tedy oblékl do teplého oblečení, abych předešel mrznutí, jako během včerejší noci a se spacím pytlem a nafukovací skládací matrací jsem odešel za vytouženým bezproblémovým odpočinkem. Doufám jenom, aby holky za svou dobrotu nepykaly a pro změnu se zase nevyspaly ony, když tentokrát budu chrápat já….:-)