Kapitola 10 – KwaZulu-Natal

Konečně jsem se vyspal!
A tentokrát doslova jako nemluvně.

Paní Mentzová nám připravila skvělou snídani za 15 randů na hlavu, takže lépe ani druhý týden v Africe nemohl začít. Po snídani šel Honza pro auto, aby najel před vchod a mohli jsme si naložit věci. Jaké však bylo jeho překvapení, když mikrobus nešel pomocí dálkového ovládání otevřít. Otevřel alespoň klíčem, ale jelikož autoalarm šíleně kvílel, opět vozidlo zamkl a šel nám sdělit tuto příjemnou novinu. Během pár minut se nám podařilo závadu odstranit, ovladač měl totiž vybité baterie. Zašli jsme do nedalekého obchodu s hodinami a tam nám za 50 randů dali baterii novou. Vše se tedy vyřešilo a naší procházky po městě jsem využil i k zakoupení balzámu po holení a tyčinky na suché popraskané rty.

V půl deváté jsme již byli na cestě do tří set kilometrů vzdáleného Durbanu, kam většina cesty vede po dálnici. Cestování je opět díky vedru úmorné, tím spíš, když náš mikrobus není vybaven klimatizací, a proto se všichni doslova koupeme ve vlastní šťávě. Honza načal za volantem již svou třetí tisícovku kilometrů a já se blížím polovině druhé stovky popsaných listů svého bloku. Dnes však stránky přibývají nějak pomaleji než jindy, jako by mi ostré slunce sebralo inspiraci. Tak či onak se budu muset v Durbanu porozhlédnout po novém bloku, jelikož ten přivezený z domova mi zajisté nebude stačit a zhruba tak do týdne bude celý popsaný.

Monotónní cestu nám zpestřil Martin, výkladem o dějinách Jižní Afriky, jelikož se však v místní historii přespříliš neorientuji, nebudu se raději do něčeho konkrétního pouštět. Správní oblast Jihoafrické republiky, ve které leží Durban se nazývá KwaZulu-Natal. Je to bývalé území, dodnes asi nejpočetnějšího místního černošského kmene Zuluů. V počátcích bílého osidlování v této oblasti docházelo ke krvavým srážkám právě mezi Zuluy a Búry, kteří sem postupovali z oblasti Kapského města, odkud utíkali z područí britského impéria.

Přestože je Durban třetím největším městem Jihoafrické republiky a vůbec největším přístavem celého afrického kontinentu, hlavním městem provincie KwaZulu-Natal je Pietermaritzburg, ve kterém se také hodláme cestou zastavit na oběd. Zhruba dvousettisícové město je pojmenované po dvou búrských průkopnících, tzv. Voortrekkerech, Pieta Retiefa a Gerita Maritze.

Zaparkovali jsme blízko krásné viktoriánské městské radnice, honosící se titulem největší cihlové stavby na jižní polokouli. Podobnými tituly se během naší cesty vychloubalo nějak mnoho míst, proto nevím, do jaké míry lze tyto údaje brát vážně. Prošli jsme se po jedné z hlavních tříd, kde jsme měli možnost si vyfotografovat sochu Móhándáse K. Gándhího, ale překvapivě jsme se zde nenaobědvali. Ne snad, že by nebylo kde, ale vedoucí Martin rozhodl, najíst se až později po cestě. Ani netuším, proč jsme ho vlastně poslechli. Ve městě byl takový šrumec, až jsem si připadal jako by zde žili dva miliony obyvatel místo uváděných dvou set tisíc. Zdejší lidé mají jakési zvláštní nadání, rojit se podél hlavních ulic doslova jako včely. Jakmile však člověk zabočil do postranních ulic, ty byly skoro liduprázdné a tento nepoměr způsoboval můj dojem miliónové metropole.

Před námi je tedy posledních sto kilometrů cesty do Durbanu, kde se již najíme zcela určitě. Podél silnice je možno každou chvíli uvidět bezpečnostní cedule určené pro řidiče. Různá hesla, jako “Dojeď živý”, “Neblázni a nespěchej” či “rychlost zabíjí” mají zřejmě předejít dopravním nehodám. Pár kilometrů před Durbanem, těsně u dálnice, leží obrovské nákupní středisko Pavilion Nestville. Jedná se o několika patrový komplex s parkovištěm na střeše. Celá stavba je laděna do stylu indických paláců, jedná se o takový malý nákupní Tádž Mahal. Jak je mým zvykem, rozhodně neexperimentuji a objednávám si k obědu pizzu, cappucino a ledový čaj.

 

V útrobách budovy lze najít restaurace, banky, kinosály a dlouhé chodby lemované obchůdky se vším možným. Nejvíce mně zaujala chodba, ve které se architekti pokusili ztvárnit atmosféru večerní promenádní ulice, a to včetně hvězdné oblohy, pouličních luceren a palem. Uvnitř komplexu byly i tropické zahrady a fontány s vodotryskem. Většina z nás se shodla na prožití jednoho ze zatím největších zážitků naší cesty. Člověk by se v areálu Pavilionu vydržel procházet možná i celý den. Nicméně asi hodinu po spořádání oběda jsme se po lehkém bloudění všichni opět sešli na parkovišti u našeho mikrobusu a po čtyřproudé dálnici pokračovali do centra Durbanu.

I přes hustý provoz jsme celkem v pohodě našli plánovanou ubytovnu Banana Backpackers, položenou jak blízko městského centra, tak i blízko pobřeží oceánu. Honza, poté co spatřil, do jakého mumraje se blížíme, se zeptal, zda jej někdo nechce raději vystřídat v řízení. Ve větším městě prý ještě nejel.

Polovina naší skupiny si šla prohlédnout Martinem nabízenou ubytovnu a všichni přišli zpět téměř nepříčetní. Byla to učiněná hrůza. Pokoje po šesti či osmi postelích a všude zatuchlo. Naštěstí hned za rohem byla další noclehárna i hotel. Hodnotící komise tedy opět vyrazila na obhlídku, zatímco Lenka, Pavel a já jsme čekali v autě a hlídali ostatním věci. Nakonec zvítězil Bayside Hotel, kde jsme měli každý sprchu i televizi na pokoji a budeme si tak moci konečně i vyprat. Poprvé na naší cestě strávíme dvě noci na jednom místě. Hodíme si věci na pokoj a v půl šesté se půjdeme trochu projít městem.

Durban, pokud pomineme, že se jedná o přístavní město, je také populárním přímořským letoviskem. Zdejší tzv. severní pláž je vyhledávaným útočištěm surfařů. Ve městě žije silná několika set tisícová komunita Indů. Spolu se směsicí bělochů a Zuluů tato skutečnost dodává Durbanu jakýsi kosmopolitní nádech. Jelikož zde člověk Indy potkává na každém rohu, jistě nemůže být překvapen, když se dozví, jak zde strávil s přestávkami více jak dvacet let slavný bojovník za nezávislost Indie – Móhándás Karamčand Gándhí. Do Durbanu přišel po studiích v Anglii jako mladý právník na konci devatenáctého století. Zažil zde však díky svému původu spoustu pokořování, proto není divu, když právě zde stvořil svou filosofii nenásilného odporu a vedl masové protestní akce proti diskriminačním zákonům.

Ve městě je také úplně jiné klima, než jaké jsme registrovali doposud, člověk si zde připadá doslova jako v prádelně, oblečení se na nás lepí a tato skutečnost mi připomíná, jak se opět blíží den, kdy si musíme vzít léky proti malárii.

Šli jsme se projít raději všichni pohromadě, abychom co nejvíce snížili riziko nějakých nepříjemností typu přepadení a okradení. V hotelu nás na toto hrozící nebezpečí několikrát upozorňovali. Máme prý být velmi ostražití, jelikož je zde běžné, že mladí rychlí běžci turistům něco vytrhnou z rukou a zmizí v davu.

Po pár stech metrech jsme dorazili na již zmiňovanou severní pláž a pokračovali dále podél mořského pobřeží. Již po setmění jsme si sedli na terasu restaurace The Deck a dopřáli si každý malé občerstvení. Ještě předtím, u mořského Akvária, kam se zítra chystáme jít na krmení žraloků, k nám přistoupil jakýsi bílý muž a žádal o finanční pomoc. Tvrdil, jak pochází ze Severního Irska a byl násilně okraden, přičemž strávil několik dní v nemocnici. Ambasáda jeho země je údajně zavřená a tudíž tam nestihl požádal o pomoc, přičemž se neodvažuje strávit noc sám na ulici. Několik z nás mu dalo pár randů. I kdyby to bylo celé smyšlené, čert ať to vezme, jednalo se o pár korun, které, když nic víc, mohli alespoň naplnit prázdný žaludek.

Cestou z pláže na hotel jsem z ničeho nic pociťoval jakési závratě, zřejmě důsledek rychlého přesunu z hor do nulové nadmořské výšky. Byl jsem tedy rád, když jsme se konečně vrátili na hotel. Dali jsme si večeři v hotelové restauraci, kde sice nic neměli, ale byli úžasně milý a vstřícní. Servírka skoro nerozuměla anglicky, ale neustále se kouzelně usmívala a kuchař nám donesl jídelní lístek, kde bylo na výběr ze dvou možností a sice steak nebo sendvič. Neustále však opakoval, jak nám uvaří cokoli, to prý není problém, stačí říct na co máme chuť. Poté však dodal, až zítra, jelikož by si musel někam nechat poslat pro jednotlivé ingredience a na to je dnes již pozdě.

Večer jsem tedy zakončil báječnou sprchou následovanou hladkým oholením, vousy mne již začínaly pěkně svědit. A nyní je na řadě zasloužený odpočinek, dobrou noc!