Kapitola 11 – Durban

Přežil jsem chrápání, dokonce jsem oplácel Honzovi stejnou mincí a nebyla mi ani zima. Na jednu noc až přespříliš pozitiv. Ani spací pytel jsme neměli zapnutý, takové je tady v Durbanu teplo. A to i přes noc.

V klidu jsme se nasnídali, odnesli do recepce špinavé prádlo k vyprání a před devátou vyrazíme na Mosambickou ambasádu zajistit si vstupní víza nutná k návštěvě hlavního města Maputa, které je také na programu naší cesty.

Doufám, že nás dnes opět nebudou obtěžovat žebrající děti. Včera večer se jich kolem nás motala celé skupinka, pořád na nás sahali, člověk měl strach o své věci a vůbec celkově to nebylo nic příjemného, zvláště, když většinou ukrutně zapáchali. Jsou horší než štěnice!

Při srazu v recepci jsme se dozvěděli šokující zprávu. Martina s Pavlem včera večer asi sto metrů od hotelu přepadlo pět mladíků. Pavel bohužel vyvázl s lehce pobodanými zády. Ovšem noční přepadení jsou běžná i v mnoha vyspělejších zemích, takže by každý měl raději večer trávit v hotelu a procházet se po ulicích raději za denního světla. To je pravidlo, které platí ve velkých městech všude na světě! Tuto skutečnost já osobně nikdy nepodceňuji, i v New Yorku jsem po osmé hodině nevytáhl paty z hotelu na Manhattanu. Tím spíše netoužím po nočních procházkách Durbanem.

Po krátkém bloudění jsme konečně našli Mosambický konzulát, vyplnili žádosti o vstupní dokumenty, zaplatili 85 randů a dostali papírky, se kterými si své cestovní pasy odpoledne či zítra ráno vyzvedneme zpět. Kromě peněz jsme museli připojit k požadovaným formalitám i fotografii. S tím jsme však již počítali předem a každý si v Čechách jednu přibalil na cestu.

Z konzulátu, nacházejícího se v jedné z mnoha Durbanských výškových budov, jsme se přesunuli do First National Bank, abychom si směnili další americké dolary. Randy nám již většinou docházejí. K bankovním přepážkách jsme se dostávali po jezdících eskalátorech a všichni jsme se samozřejmě vrhli na ten vpravo. Jaké bylo překvapení, když ten pravý jezdil směrem dolů. I jezdící schody jsou tu umístněny v opačném gardu, stejně jako jízdní pruhy na ulicích.

Na přepážce mně k mému překvapení sdělili, jak litují, ale nemohou mé dolary směnit, pokud nepředložím svůj cestovní pas či jiný doklad s fotografií a jménem. Zachránil mne nakonec Honza, který vyměnil potřebné peníze pro nás oba na svůj mezinárodní řidičský průkaz. Ach ti úředníci, vždy musí najít v něčem problém. Ostatní si směňovali dolary na všelijaké jiné průkazy či dokonce na své zpáteční letenky, jen aby úřední šiml byl spokojený!

Martin s Pavlem se nám ztratili. Při vyřizování mosambických víz prohlásili, jak na nás raději počkají přede dveřmi, aby si mohli dopřát cigaretku. Od té doby jsme je nespatřili. Zkoušeli jsme i volat na Martinův mobilní telefon, ale nebere to. Zašli jsme tedy do informačního střediska, abychom se dozvěděli, kde leží botanická zahrada, kterou hodláme navštívit. Získali jsme tam malý plánek města a vydali se zpět k hotelu. Cestou jsme narazili na cestovní kancelář, sídlící v obrovské moderní budově, pár kroků od našeho hotelu. Optali jsme se na ceny letenek do Victoria Falls, kam hodláme z Jo´burgu letět. Nikomu se totiž nechce trmácet autem či autobusem po Zimbabwe.

V recepci jsme zanechali vzkaz pro oba kluky a vydali se směrem k mořskému akváriu. Někde na pobřeží se hodláme i naobědvat. Stále je mi nějak divně, a proto jsem si raději cvaknul trocha whisky, aby mne, jak se říká postavila na nohy. Nevím proč, ale najednou si připadám, jako doma v Čechách. Celý den se honíme, chvíli si neodpočinu a již začínám být pěkně podrážděný a naštvaný. Nejraději bych šel na pokoj, vykašlal se na celý Durban a pořádně se vyspal. Vždyť jsem si sem jel odpočinout a uklidnit se. Místo toho teď již několik hodin nemůžeme najít našeho průvodce a jelikož si musíme opět vyzvednout své cestovní pasy na Mosambickém konzulátu, zbývá nám málo času na návštěvu a prohlídku botanické zahrady, kam jsme se všichni těšili.

Zašli jsme se najíst do KFC a prohlédli si mořské akvárium na pláži. Nijak úchvatně na nás však nezapůsobilo. Kdybychom jej vynechali, asi bychom ani o moc nepřišli. Je ovšem pravda, nutno říci na obranu akvária, přišli jsme zrovna v době, kdy neprobíhala žádná z nabízených atrakcí, jako krmení žraloků či vystoupení delfínů. V okolí akvária jsme si koupili pár suvenýrů a já dlouhou dřevěnou hůl. Je z hezkého masivního dřeva a poslouží mi k odrážení eventuálních násilníků či zlodějů. Možná, kdybych tou holí někoho sflákal, tak bych ze sebe vybil zlost a zklidnil své nervy. Raději zůstanu u varianty možná.

Je to až k nevíře, jak špatnou mám náladu. Je to i důsledek nepříjemné zprávy ze včerejšího večera, která mne tak rozčílila, že mi adrenalin trhal žíly ještě dnes ráno. Jeden “týpek” doma v Čechách ublížil slovně mé těhotné přítelkyni Lence a když jsem se to dozvěděl, bylo mi vedro i pod ledovou sprchou. Tak moc se mnou lomcoval vztek!

S Pavlem a Martinem jsme se ještě stále nepotkali, do hotelu se totiž ještě nevrátili a nemohli tak dostat námi zanechaný vzkaz. Museli jsme si jít vyzvednout naše pasy bez nich, pokud chceme ještě za denního světla v poklidu projít botanickou zahradu.

Víza bohužel ještě nebyla připravena, a tak jsme museli půl hodiny počkat v baru, čehož jsme využili k malému občerstvení. Ve vedru, jaké zde panuje, je velice důležité dodržovat pitný režim. Nedostatek tekutin je možným důvodem mých problémů s motající se hlavou. V baru jsem si povídal s Václavem a zjistil, jak je ten svět malý. Vašek pochází ze stejného města, v jakém vyrůstal i můj otec, se kterým se zná, stejně jako s mou babičkou.

Kolem třetí hodiny jsme již byli opět v prostorách konzulátu a zde se konečně potkali i s Martinem. Pavel prý leží na pokoji a po nepříjemném zážitku včerejší noci odpočívá. Přestože nám bylo řečeno před půl hodinou, abychom ve tři hodiny přišli pro cestovní pasy, byli jsme opět vyzváni, abychom posečkali ještě dalších minimálně patnáct minut. Ani Mosambický úředník se zřejmě v práci nepřetrhne. Jako by se vše dnes spiklo proti nám a nějaká vyšší moc měla zájem, abychom nestihli návštěvu botanické zahrady. Zahrada by měla být řešena podobně jako ta v Sydney, tedy pod otevřeným nebem. Zahrada v Sydney byla opravdu nádherná, a tak bych si tu durbanskou nerad nechal ujít.

Do zahrady jsme dorazili ve čtyři hodiny, ale i přesto již bylo na fotografování málo světla. Park založený již někdy v polovině 19. století, sice není nikterak úchvatný, ale pro krásnou procházku spojenou s odpočinkem je to v rušném Durbanu ideální místo. Nachází se zde spousta malebných zákoutí, ale celková koncepce mne i tak trochu zklamala. Rozhodně jsem viděl již hezčí. Chyběla mi větší volná prostranství a vyvýšená místa pro lepší fotografování místní flóry i pro celkovou možnost snadnějšího rozhledu a orientace.

A co teď? Jelikož náš průvodce, kterého jsme díky jeho nasazení při výkonu své funkce překřtili na výletníka, s námi není, dohodujeme se na dalším dnešním programu sami. Nejvíce nás žere, že jeho výlet je sponzorován námi všemi.

Pokročilá odpolední doba nám již brání něco kloudného vymyslet, a proto se půjdeme maximálně někam najíst a následně lehnout do hotelu. Pomýšleli jsme i na opětovnou návštěvu nákupního centra Pavilion Nestville, ale bohužel než bychom tam dojeli, akorát by zavírali. Tato možnost tedy odpadá.

Na večeři jsem si nakonec zajeli mikrobusem rovnou z botanické zahrady. Opět na pláži, jsme tentokrát zavítali do restaurace Joe Kool´s, která nás zaujala sloganem “Undeniably the world´s worst restaurant” (nepopiratelně ta nejhorší restaurace na světě). Závěr dnešního pekelného dne tedy snad již dopadne dobře, a to bez nějakých dalších překvapení či nepříjemností. Doufám, že to nezakřiknu!

Z terasy restaurace je krásný výhled na Indický oceán. Na plážích zde jsou veliké modrožluté cedule varující a upozorňující na zákaz nočního koupání. Každoročně jsou totiž v okolí Durbanu odchyceny desítky žraloků. Stovky sítí chrání pláže před těmito mořskými predátory. I přesto jsou pláže několik dní v roce zcela uzavřeny, jelikož veliké množství žraloků sítě ucpává a ty se začnou následně trhat. Podobné nápisy, informující o zákazu plavání tedy nelze podceňovat. A já rozhodně k lidem, kteří něco takového berou na lehkou váhu nepatřím.

Po večeři jsme se ještě přídavkem stavili v cukrárně na zmrzlině. Dopřál jsem si veliký pohár, a přestože byl vynikající, nedojedl jsem ho. Byl prostě moc veliký. Koupili jsme s Hankou zmrzlinu i třem žebrajícím malým klukům a poté jsem nás všechny odvezl do hotelu. Honza si totiž dal pivo a nechtěl riskovat nějakou nepříjemnost s místními autoritami. Navíc si aspoň po týdnu zase vyzkouším jízdu vlevo….. Nezapomněl jsem to!

Na recepci jsme si vyzvedli za pár randů vyprané a vyžehlené či vymandlované prádlo a před spaním můžeme přemýšlet, jaké další zážitky nám naše Africké dobrodružství ještě přichystá.