Kapitola 12 – Jezero St. Lucia a nocleh v Mkuze

Vstávali jsme v sedm hodin a ještě než opustíme Durban, si musíme zajistit letenky z Jo´burgu do Victoria Falls. Včerejší večerní valná hromada členů naší výpravy totiž rozhodla, že všichni do Zimbabwe poletíme. Veřejnou dopravu tedy nikdo z nás neokusí. Vzhledem k počtu a váze našich zavazadel jsme jistě o nic zajímavého nepřišli.

Nyní sedíme s Honzou v autě a čekáme na ostatní, kteří si šli vyměnit do banky další randy, aby mohli zaplatit letenku. Samozřejmě nebudeme platit celou sumu ze svého, část, která by bývala byla použita na autobus či vlak, nám Martin refunduje z finančních zdrojů cestovní kanceláře. Připlatíme si tedy maximálně patnáct set korun. Letenka z Jihoafrické republiky do Zimbabwe přijde v přepočtu dohromady na necelé čtyři tisíce korun.

Pro dnešek máme v plánu přesun do dalšího malého království, tentokrát do Svazijska. Malý státeček, čítající okolo jednoho milionu obyvatel, hraničí s Jihoafrickou republikou a Mosambikem, který je také na trase naší cesty. Počtu obyvatel Svazijska odpovídá i velikost hlavního města Mbabane, kterých zde žije pouze něco málo přes padesát tisíc. Stejně jako tomu bylo v Lesothu, i Svazijsko je konstituční monarchií a stejně tak i členem Britského společenství národů. Král je nejvyšším představitelem exekutivy a legislativy, přičemž využívá jako poradní sbory tradiční kmenové instituce.

Pro letenky jsme si museli dojet do budovy BP Center, kde v sedmém patře tzv. Jižní věže sídlí cestovní kancelář Connex Travel. Je zde možno zamluvit taktéž ubytování ve Victoria Falls či jiné aktivity, jako např. let vrtulníkem nad Viktoriinými vodopády, což bych si rozhodně nechtěl nechat ujít. V pohodě jsme sehnali letenky pro celou skupinu na čtyřiadvacátého září.

Pobavila nás zaměstnankyně cestovní kanceláře, paní či slečna Lazarus, která si zvláštně povzdychla, když se dozvěděla o místě našeho Durbanského nocležiště, hotelu nalézajícím se na ulice West Street. Nebylo divu, přestože byl hotel vcelku slušný, ulice ve které se nachází je lemována samými nevěstinci a sexshopy. Nelze se tedy divit, pokusu neznámých mladíků, přepadnout a okrást Martina s Pavlem. Určitě se ulice po setmění hemžila pasáky, drogovými dealery a jinými podivnými individui.

Během vyřizování letenek nás i ujistila, že u vodopádů není s pronájmem auta žádný problém. Pokud bychom měli zájem, lze nám vozidlo zajistit i odsud z Durbanu. A zajistit dopředu ubytování je již ten nejmenší problém. Měla však na mysli ubytování a ne žádné batožárny, které jistě zase Martin, pokud jej včas nezastavíme, bude přednostně vyhledávat. Ale abych mu nekřivdil, již mu snad došlo, že nejsme ochotni nocovat v čemkoli.

Do určitých místních ubytoven bych se bál na delší dobu umístit i své dva psy. Pokud bych je tam zanechal, bylo by to v rovině, kdo z koho. Buď by nepřežili oni dva nebo ubytovna. Vzhledem k převládajícímu materiálu, dřevu, by stačilo mému většímu psu Cairovi, pár dní, aby celou dřevěnou budovu zdemoloval, protože jestli něco miluje, tak kousat a ničit vše dřevěné. No a menší Alex se k němu vždy rád přidá, zvláště když se jedná o lumpárny. Natolik je však mám rád, že bych jim to chudákům neudělal. Jak předpokládám, asi by se mnou dost dlouho nemluvili. A když by se naštvali němé tváře, tak je asi každému jasné, jak se cítíme, když v podobném prostředí hodlá někdo ubytovat i nás.

Pokud budu mluvit za sebe, nevyžaduji žádný přehnaný luxus, ale abych se bál, že se ráno probudím a budou na mě růst houby, tak to je trochu silná káva.

Nicméně vraťme se zpět do reality, spolu se zajištěním letenek jsme zamluvili také mikrobus na celou dobu pobytu v Zimbabwe, tj. od příletu do Victoria Falls až po odlet z hlavního města Harare.

Musím se opravit, auto jsme nakonec nezamluvili, jelikož nabízená cena se zdála, jako ostatně vše co nám kdy kde bylo na Jihu Afriky nabízeno, našemu průvodci Martinovi příliš vysoká. Je to takový divný patron, velice nekomunikativní člověk a ke všemu ještě obrovský šetřílek, ochotný spát i na hnoji, jen aby ušetřil pár korun. A to i přesto, že zdejší ceny jsou na úrovni a mnohdy i pod úrovní cen v České republice. Většině naší skupiny svým chováním a podivnými postoji velice leze na nervy. Dopravu po území Zimbabwe tedy budeme řešit až na místě.

Durban se nám podařilo opustit s více než dvouhodinovým zpožděním oproti plánu a vydáváme se podél pobřeží na severovýchod. Kousek za Durbanem jsme v městečku Tongaat museli doplnit palivo do našeho přibližovadla. Potřebujeme si zakoupit také něco k pití, je totiž čím dál tím větší horko a čím víc budeme postupovat na sever, tím větší nás čeká. Společně s růstem teploty se zvyšuje i bohatost okolní zeleně. Krajina je zde místy jakousi tropickou zahradou, oproti rozsáhlým téměř pustým pláním na jihu či v horách Lesotha. Na čerpací stanici jsme si kromě pití nakoupili i nějaké sladkosti a já si dopřál nanuk. Nepříjemným zážitkem byla návštěva sociálního zařízení, kde jsem se štítil čehokoli dotknout, a proto jsem vše otevíral a zvedal převážně nohama.

Z Tongaatu jsme pokračovali dál již po dálnici N2, za kterou se, jako za většinu dálnic použitých po cestě, platí mýtné. Kromě horka jsme zápasili i s velice silným nárazovým větrem, který s naším mikrobusem pěkně mával.

Abychom neztratili celý den v autě na dálnici, rozhodli jsme se zastavit v přírodní rezervaci St. Lucia. V rezervaci je možné třikrát denně sednout na loď a sledovat zblízka, podél břehu místního jezera žijící, hrochy a krokodýli. Mohla by to být zajímavá příležitost k unikátním záběrům volně žijící divoké zvěře.

Plavbu za pětašedesát randů, lze rozhodně bez rozmyslu zařadit hodně vysoko na seznamu nejen mých vlastních cestovních zážitků. Musela, myslím, nadchnout každého na palubě lodi Advantage Cruiser. Během asi hodinu a půl trvající plavby jsme měli možnost sledovat velké množství všelijakého ptactva, ale hlavně několik hroších skupinek a zdánlivě líně se povalujících krokodýlů. Ještě nikdy v životě jsem hrocha nebo krokodýla neviděl ve volné přírodě. A ani v zoologické zahradě jsem nestál tak blízko u nich. Dva až tři metry jsem stál od krokodýla a ze čtyř nebo pěti metrů si fotografoval hrocha.

Doufám, že z ještě větší blízkosti ani jedno ze zmíněných zvířat nikdy neuvidím, mohlo by to totiž být to poslední, co bych v životě viděl. Obě zvířata jsou pro člověka smrtelně nebezpečná, zvláště pro středoevropany, jakými jsme i my. Byl jsem pár metrů od skupinky asi deseti hrochů vyhřívajících se u břehu a kdyby mi to ostatní neřekli, dodnes bych si myslel, jak jsem místo hroší rodinky, fotografoval shluk velice zvláštních a zajímavých kamenů.

Ještě zkušenějším bushmanem se ukázala Hanka. Kdyby se zde procházela podél břehu jezera pěšky, byla by schopná vpochodovat krokodýlovi až do tlamy. Přehlédla totiž tři metry před námi v křoví ležícího několika metrového drobečka. Na její obranu však musím poznamenat, že byl opravdu, díky svému zbarvení splývajícím s okolím, téměř neviditelný a nebyla sama, kdo si jej vůbec nevšiml. Všichni totiž obdivovali opodál stojícího, velikého a do modra zbarveného ptáka. Teprve když někdo zvolal obdivné : “Ten ale je!” snad jen já sám jsem tím myslel krokodýla, nehybně ležícího hned vedle.

Co dál budu povídat, byl to skutečně úchvatný zážitek. Všichni si nyní představujeme, jestli budeme mít stejné štěstí v Krugerově parku, kde máme strávit dva dny v revíru Velké pětky, tj. leoparda, slona, nosorožce, bůvola a krále žvířat – lva. Zde v rezervaci St. Lucia jsme sledovali bez problémů oba druhy, všude v okolí na plakátech avizovaných zvířat. Proto do Krugerova parku přijedeme pěkně namlsaní. Raději tedy ani nechci pomyslet na známé pořekadlo -“po posvícení přichází půst”!

Jelikož se přiblížila pátá hodina a od snídaně už jsme pořádně nic nejedli, naše první motorizované kroky vedli do rychlého občerstvení Wimpy. Většina skupiny sice již nemůže Wimpy a podobné rychlé občerstvení ani vidět, nicméně všichni se museli podřídit. Chceme totiž jídlem ztratit co nejméně času a dojet dnes pokud možno co nejblíže k hranicím Svazijského království. Tu menšinu, které Wimpy nevadí, představujeme Honza a já. Honza má teď ke všemu i o důvod víc, tento “fast food” dále vyhledávat. Jako řidič, který přivezl skupinu zákazníků, měl totiž vše zdarma. No nekup to!

Blíží se šestá hodina, slunce pomalu zapadá a nám všem se kromě hrochů a krokodýlů, honí hlavou také myšlenka, kdepak nás zase pro dnešní noc bude chtít náš expediční šéf Martin ubytovat. Ale však mi už ho nějak zpracujeme!

Již za úplné tmy jsme dojeli do městečka Mkuze a hledali ubytování. Zprvu nabízenou možnost přespání v Tribe Africa Backpackers, jsme s Honzou odmítli a jelikož hned vedle byl hotel Ghost Mountain Inn, ani chvíli jsme neváhali a rozhodli se přespat v něm. A to i přes nutnost, zaplatit si nocleh sami ze svých peněz. Rychlím jednáním jsme si pro sebe zajistili poslední volný pokoj v celém hotelu. Tím jsme velice naštvali Hanku s Lenkou, které museli zůstat v ubytovně. Sice jsme se nezachovali ani trochu jako praví gentlemani, ale vzhledem k nepříjemným opruzeninám, kterými oba dva trpíme v oblasti třísel, jsme potřebovali pořádnou koupelnu jako sůl, ať to stojí, co to stojí!

Díky pozdní návštěvě u Wimpy, jsme neměli ani hlad, a tak jsme si s Václavem a Marií alespoň na chvíli sedli do hotelového baru. Úplně jsme zapomněli, že si dnes opět musíme dát tabletku Lariamu proti malárii a objednali si whisky s coca-colou, čímž jsme užití léku nechtíc odsunuli až na zítřejší ráno. Škoda brzkého zítřejšího vstávání, jelikož v areálu hotelu je spousta možností k příjemnému posezení. Kromě restaurace jsou tu dva bary, společenská a konferenční místnost s krby, venkovní bazén a dokonce jsem cestou na pánské záchodky narazil i na saunu a malou tělocvičnu. Určitě bychom tu pár dní vydrželi, bohužel program je našlapaný a ráno v šest hodin musíme vstávat a pokračovat v cestě.

Celé Mkuze je obklopeno divokou přírodou, ve které je možné dokonce i lovit divokou zvěř. Sice nepatřím k těm, kteří si potřebují složit svého lva či buvola, ale zcela určitě by bylo zajímavé podniknout po okolí nějaký výlet.

Většina hotelových pokojů je přístupna pouze ze zahrady, a proto se stříšky a cestičky před jednotlivými vchody, doslova hemží malinkatými ještěrkami. Modlím se, aby nějaká nezavítala na návštěvu i do našeho pokoje 18. Přestože mají pouze pár centimetrů, rozhodně bych nedokázal ležet a nevšímat si jich, jako to zkoušel nedávno zmiňovaný Rakouský turista vedle leguána. A to již nemluvím o tom, kdyby se nám do pokoje dostal nějaký had. Přes den v autě, Václav cosi povídal o černé mambě. Raději ani nepomyslet!

Teď již zbývá jen skočit pod sprchu a plácnout s sebou na postel. Dobrou noc!