Kapitola 13 – Svazijsko a nocleh v Mosambiku

Jedenáctý den na jihu Afriky. Náš pobyt se přehoupl do své druhé poloviny, ale přesto máme ještě, jak všichni doufáme, to nejlepší teprve před sebou. Mám na mysli Krugerův park a hlavně vrchol celého snažení a pro mnohé hlavní důvod podniknutí této cesty – Viktroriiny vodopády.

V půl sedmé jsme posnídali ze švédských stolů umístěných poblíž hotelového bazénu. Následně jsme se přesunuli k autu a spolu s ostatními se vydali na další cestu. V Mkuze jsme raději dotankovali palivo do nádrže a zastávky u čerpací stanice využili k posnídání i ostatní. Kolem půl osmé jsme již opět seděli v mikrobusu. Do Svazijska nám zbývá kolem šedesáti kilometrů.

Na hranice jsme dorazili před půl devátou a protrpěli si obvyklé procedury. Nejdříve vystát frontu na výstupní razítka z Jihoafrické republiky, poté vyplnit vstupní formuláře do Svazijského království a ještě k tomu zaplatit 5 Randů za naše vozidlo. Vše naštěstí proběhlo celkem rychle a v pohodě, strážci hranic jsou zde, na hraničním přechodu Lavumisa, velmi příjemní a vstřícní, kam se na ně hrabou celníci v Čechách a vůbec v celé Evropě.

Jak to tak vypadá, v zemi krále Mswatiho III. budu bez signálu na mobilním telefonu. Nakonec však proti všem předpokladům, tomu tak není, signál se objevil, i když velice slabý. To značí, že se budu moci spojit s domovem a oznámit, jak jsem v pořádku překročil hranice své 38. země světa. Doufám jen, že síť mobilního operátora VodaCom pokrývá celé území Svazijska.

Kromě dvou velkých měst, Mbabane a Manzini, je území státu většinou pokryto, z hlíny a trávy uplácanými chatrčemi či velice prostými zděnými domky. Lidé zde používají, alespoň dle oficiálních údajů, k dorozumívání buď angličtinu nebo svazijštinu. Přestože království patří do tzv. randové měnové unie, používá se zde i místní měna zvaná lilangeni.

Mbabane je sice hlavním městem země, ale Manzini je mnohem větší a v jeho blízkosti je i jediné letiště v celém království. Manzini bylo hlavním městem dříve, za britské nadvlády. Ovšem již v roce 1902, Angličané své administrativní centrum přesunuli do Mbabane, kde je chladnější a pro Evropany příjemnější podnebí.

Místní král je zde velice oblíben a říká se, že během studií v Anglii platil za velikého playboye. Z toho důvodu ho jistě ani nenapadlo, měnit dávný zvyk, kdy si král každoročně vybírá svou novou manželku z několika set čerstvě osmnáctiletých dívek, které se v tradičních krojích, tedy zřejmě nahoře bez, přijdou předvést do královského paláce. Ovšem ať by dělal, co by dělal, jen těžko bude dohánět svého již zesnulého otce a předchůdce na svazijském trůnu. Jeho královský otec, Sobguza II., vládnoucí více jak 60 let, stihl za svého života zplodit údajně více jak osm set potomků.

Na programu naší návštěvy Svazijska je prohlídka královského národního parku Hlane, ležícího na severu země, blízko hranic s Mosambikem. Do Maputa je to z parku již jen něco málo přes sto kilometrů, což značí, že ve Svazijsku nepřespíme ani dnes a přejedeme rovnou do Mosambické republiky.

Park je největším chráněným územím v celém Svazijsku a je domovem bílého nosorožce a mnoha druhů antilop. Byla zde také úspěšně obnovena populace slonů, lvů, gepardů a leopardů. Je možno zvolit mezi pěší túrou nebo vyjížďkou džípem. Sice toužím po fotografii slona či lva, ovšem rozhodně chci mít i tu možnost, schovat se před nimi do auta. A to pomíjím skutečnost, kdy autem máme možnost vidět podstatně větší část parku než v případě procházky.

Po parku jsme nakonec jezdili naším mikrobusem, do kterého jsme přibrali místního zálesáka, aby nás po něm provedl. Chvílemi jsem si připadal jako v Jurském parku, díky vyhrazeným sektorům s elektrickými ohradníky. Asi dvě hodiny trvající projížďka parkem nám připravila zážitky v podobě sledování antilop, nosorožců a slonů. Viděli jsme i pár divokých prasat a dokonce jednu lvici. Nepodařilo se nám zahlédnout však ani jednu žirafu, přestože zde měli také být. Lvici jsme si vyfotografovali hlavně díky zkušenému oku našeho domorodého průvodce. Splývala totiž úžasně s okolní buší a i když nám ukázal, kde leží, chvíli trvalo než jsme ji zpozorovali. Nejvíce jsme si užili nosorožců. Opět jsme měli možnost, stejně jako včera u hrochů, přiblížit se k nim na pár kroků. A to dokonce i k samici s mládětem, což byl husarský kousek, při kterém jsme všichni trnuli, zda své mladé nezačne bránit a nezaboří svůj mohutný roh do dveří našeho Wolfswagenu.

Slony jsme sice zpozorovali pouze tři a to ještě skoro celé ukryté za větvemi a křovím, zato všude bylo možno sledovat doslova spoušť, kterou za sebou zanechávají. Samé polámané, vyvrácené a ohlodané stromy, jejichž větvemi, listy a kůrou se sloni živí. Čeho jsem si však během cesty všímal nejvíce, a bylo jich plno doslova na každém kroku, to byla obrovská sloní a nosorožčí lejna. Byli to opravdu kupy trusu, mnohdy větší, než třeba mraveniště, která je možno vídat v lesích u nás doma. Nebyly však tak jednolité, jednalo se o hromady obrovských koblih. Obrovské spousty recyklovaného bio-odpadu nebo zásob potenciálního domácího paliva.

Kromě zmíněných savců se v parku vyskytují i plazi. Žije zde například krajta. Je však obtížné nějakého hada najít, což je moc dobře. Nedokážu si představit, jak by vypadala taková pěší procházka parkem.

Za prvé bychom asi jen ztěží něco viděli a když už bychom měli to štěstí, rozhodně nevím, co bychom si počali, kdyby se na nás rozeběhl nosorožec nebo lev. Mnoho stromů, na které by se dalo vylézt tu totiž není a pro nosorožce není problém strom vyvrátit i s kořeny.

A za druhé, kdybychom přežili všechna blízká setkání, dodělalo by nás zcela určitě slunce, zostra žhnoucí na prašné cesty národního parku. Džípy nabízené k projížďce překvapivě neměli střechy, takže nakonec jsme udělali nejlépe, když jsme použili vozidlo vlastní.

Z parku jsme po skončení prohlídky, putovali směrem na hraniční přechod Lomahasha. Během dnešního dne vstoupíme na hranice již třetího jihoafrického státu a já si zvýším skóre na devětatřicet zemí. V Zimbabwe tedy oslavím kulaté jubileum.

Na půdu bývalé portugalské kolonie jsme vstoupili kolem půl třetí odpoledne. Čekali na nás zatím nejdelší úřední obstrukce na celé cestě. Místní černí hoši po nás chtěli vyplňovat nesmírně důležitý formulář nutný k překročení hranice ve vozidle označeném státní poznávací značkou Jihoafrické republiky. Jelikož nám tento formulář na Svazijské straně hranic nikdo nedal, museli jsme se pro něj vracet a vyplnit ho. Čeká nás zřejmě i připojištění vozidla na dobu mosambického pobytu. Zajímavé je, že jeden a ten samý hraniční přechod se jmenuje na mosambické straně jinak – Namaacha. A označení městečka na mapě bylo také jako Namaacha, což mne při navigaci zmátlo a byl jsem tedy překvapen, když se před námi najednou závora hraničního přechodu objevila.

Operaci přejezdu hranic jsme dokončili asi patnáct minut po třetí hodině. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se razantně změnila okolní krajina. Najednou téměř převládali jehličnaté stromy. Budovy jsou stejné jako v již navštívených oblastech, ovšem na některých jsou stále patrné pozůstatky občanské války, skončené teprve před deseti lety.

Ve stejné době také skončila i marxistická politická orientace Mosambické republiky, která získala nezávislost na Portugalsku teprve v polovině sedmdesátých let dvacátého století. Zažívali tady zřejmě podobné vymývání mozků jako i my v Čechách. Naštěstí téměř o třicet let kratší. I patnáct stačilo, aby po rozpadu Sovětského svazu hnali bolševiky pryč se zbraní v ruce. Do Maputa, od hranic asi osmdesát kilometrů vzdáleného hlavního a suverénně i nejvyspělejšího města v celém dvacetimilionovém Mosambiku, vede pěkná asfaltová silnice. Sice nejí úplně nejnovější, ale zato v ní nejsou téměř žádné díry. Dle toho, co bylo možno během cesty pozorovat, působí na mne Mosambik jako velice chudá země. Ovšem funguje zde můj mobilní telefon! V síti operátora mCel mám dokonce chvílemi i plný signál!

Před pátou hodinou jsme dorazili do Maputa a na Avenida Mao Tse Tung jsme hledali ubytování pro dnešní noc. Ulice hlavního města nám připomínají doby nedávno minulé, jsou zde k vidění jmenovky ulic jako Avenida Vladimir Lenine, Karl Marx či Ho Chi Min. Vyslali jsme Hanku jako rychlou spojku, aby zhodnotila úroveň ubytování a čekáme v autě, jaké přinese zprávy o nabízeném Fatima´s Backpackers. Vzhledem k podivnému špinavému a šikmookému individuu, které jsme viděli vycházet ze dveří ubytovny, předem tipujeme, že budeme hledat něco lepšího. Ale nechme se překvapit.

Jaksi dlouho se nikdo nevrací, aby to tak s Hankou seklo? Kdybych se vsadil, vyhrál bych, zde spát nebudeme, a zdaleka to není jen díky plnému obsazení všech pokojů ubytovny. Pokračovali jsme tedy v hledání dále a dostali se až na pobřeží. Jeli jsem podél Indického oceánu, jehož pláže byly překvapivě lemovány jehličnany namísto očekávaných palem. Pravda palmy na pobřeží také rostou, ale jehličnaté stromy je svým počtem převyšují a připomínají mnohdy svou výškou spíše topoly.

Stále jedeme podél pobřeží, silnici vystřídala písčitá cesta, ale nic k ubytování stále nevidíme. Okolí se jeví docela hrozivě, doufáme v brzké otočení a návrat do civilizovanějších částí hlavního města. K otočení mikrobusu však nedošlo, náhle jsme narazili na hotel Vila dos Pescadores a opět vyslali své průzkumníky na obhlídku. Vypadá to tady slušně a jak předpokládám, zde již najisto pro dnešek zakotvíme. Tím spíše, když hotel má i vlastní bar a restauraci.

Ubytovali jsem se a ihned po vynesení věcí do pokojů v prvním patře, řešíme problém málo či vůbec netekoucí vody v koupelně. Funkční sprcha bude alfou a omegou našeho bytí či nebytí v tomto, kdysi dávno zajisté nádherném, ale dnes velice zašlém komplexu. Problém vody by se měl vyřešit co nejdříve, jelikož se velice rychle stmívá a chci vidět, jak budeme hledat náhradní řešení k přespání po tmě.

Jelikož se nacházíme v malarické oblasti, narovnal jsem si ohrnuté rukávy a namazal se repelentem, abych se chránil proti komárům, kteří se brzy začnou rojit.

Po dalším úmorném hledání náhradního ubytování, společně s Honzou a Hankou, jsme se vrátili zpět do Vila dos Pescadores, abychom vyzvedli ostatní. Během naší nepřítomnosti však byl problém se sprchováním vyřešen. Laskavá majitelka hotelu nás nechá umýt u sebe doma.

Nabídku rádi přijímáme, ale ještě předtím si někam zajedeme na večeři. Po zkušenosti s vodou jsme jaksi nedůvěřovali ani místní restauraci. Podél pobřeží jsme se vydali hledat nějaké jiné místo k ukojení našeho narůstajícího hladu. Nakonec jsme se navečeřeli ve slušně vypadající restauraci Bicafé. Byli jsme s Honzou tak hladoví, že jsme si objednali dvojitou porci čehosi kuřecího. Přinesli nám každému barevnou porcelánovou mísu s naběračkou. Honzovo kuře celé plavalo v omáčce připomínající velice silné polévkové koření Maggi. Vůbec se toho nedotkl a tak jsme si rozdělili mou porci. Jediné, co nemáme rádi je vařená kůže z kuřete. Samozřejmě mé kuře byla jakási hustá polévka z vařené slepice. Rozdělili jsme si proto rýži s omáčkou a fazolemi, tedy přílohu mé vařené slepice, a aby to nevypadalo špatně, Honzovu porci jsme nechali zabalit s sebou. Po cestě ji někde vyhodíme nebo si vystřelíme z ostatních, jakou jsme jim to přivezli chutnou večeři. Večeři za dvě stě tisíc meticalů. Meticali jsou mosambickým platidlem. Celková naše útrata ve čtyřech lidech byla osm set osmdesát tisíc, tak jsme se rozšoupli!

Po návratu do hotelu jsme akorát mohli sledovat, jak se naplňuje hotelová nádrž s vodou. Cisterna na nás však působila spíše dojmem vozu na fekálie. Přesto se vykoupat všichni nutně potřebujeme. Hadice, načerpávající vodu do hotelového vodního reservoáru, se každou chvíli rozpojila a více vody než do nádrží, teklo po střeše a po zdech. Asi se stejně nakonec půjdeme vykoupat do bytu k majitelce areálu. Jedná se o mladou černošku jmémem Susie, tak by to nemuselo být tak špatné!

Vzhledem k nešikovnosti vodních zásobovačů a naší pokročilé únavě jsme se nakonec u Susie vykoupali opravdu téměř všichni. Samozřejmě jsme ji za to řádně poděkovali, neumím si totiž dosti dobře představit, jak by u nás doma někdo ochotně nechal vykoupat tolik cizích lidí ve své koupelně. Sprcha byla opravdu lahodná a ihned po ní jsem si šel lehnout. Ustlal jsem si rovnou na zemi na chodbě, jelikož se chci vyspat a nehodlám riskovat další bezesnou noc vedle Honzy. Tím spíš ne, když dnes celý den kýchal a smrkal, takže v noci jistě zase bude koncertovat.