Kapitola 17 – Sun City

23. září, den rovnodennosti. V Čechách začíná podzim a tady v Pretorii jaro. Desetitisíce stromů jacaranda, původem z Jižní Ameriky začnou kvést a proměnní hlavní město v jeden veliký krásný park. My však krásy hlavního města obdivovat nebudeme, jelikož jsme dali přednost návštěvě jihoafrického Las Vegas, slunečního města zábavy a hazardu Sun City.

Zábavní centrum Sun City založil muž jménem Sol Kerzner a v době přísných omezení v celé Jihoafrické republice sloužil místním lidem k odreagování. Dnes se jedná o veliké turistické lákadlo. Lákadlo s možností zahrát si golf, zalyžovat na vodách umělého jezera nebo navštívit safari, ve kterém lze zvěř pozorovat lépe než v Krugerově parku. Samozřejmě u Sun City nežije více zvěře než v Krugeru, ale díky jejímu soustředění na podstatně menším prostoru je jednodušší ji sledovat. A koho nic z uvedeného nezaujme, ten má možnost zkusit štěstí u hracích automatů nebo si zahrát ruletu či blackjack v kasinu.

Cesta do Sun City však překvapivě vůbec není značená. Alespoň z Pretorie. Vydali jsme se tedy směrem na Rustenburg. V Rustenburgu doufáme bude Sun City již značeno, jestli ne, dle mapy bychom měli pokračovat na Boshoek a potom dále do křovinaté stepy. V prašné pustině by se před námi zábavní město mělo z ničeho nic vynořit jako fata morgana.

Málem bych pozapomněl, již včera večer jsme se rozdělili na dvě čtyřčlenné skupiny. Martin, Pavel a Václav s Marií, se rozhodli prohlédnout si Pretorii, a tak jsme ráno po osmé hodině vyrazili do Sun City pouze Honza, já a holky.

Nemuseli jsme dojet ani do Rustenburgu, ještě před tímto městem značení na Sun City začalo a signalizovalo vzdálenost sedmdesát čtyři kilometry. Pokračovali jsme ve směru na Národní park Pilanesberg.

Bez problémů jsme dojeli až ke vstupní bráně velikého sběrného parkoviště. Tam jsme museli zaplatit poplatek 25 randů na osobu. Může to být považováno za vstupné, za parkovací poplatek či poplatek za vláček odvážející návštěvníky do Sun City. Parkoviště je totiž vzdálené do vlastního města několik kilometrů. Vypadá to, že jsme dorazili celkem brzy, obrovské parkoviště je totiž téměř prázdné a na přepravu čeká tak málo lidí, že vláček nebude ještě ani vypraven a přepravu zatím zastanou autobusy.

Zůstali jsme těsně před branami prvního autobusu, ovšem nic se neděje, za chvíli jistě dorazí další. Jak jsem předpokládal, během dvou minut dorazil další autobus s nápisem Sun International a podél trati nadzemního vláčku nás dopravil až ke vchodu do Entertainment Centre, jež se před námi náhle vynořilo skutečně jako palác z pohádky.

Ihned po vstupu do zábavního centra na každého zaútočí směsice obchůdků se suvenýry, ale i s velice drahými a luxusními dary. Mimo to zde návštěvníky pokouší stovky, možná i tisíce výherních automatů. Přirozeně jsme dárkům a suvenýrům neodolali ani my, pouze automaty si necháme až na pozdější dobu. Ani jednou si nevhodit minci do hracího automatu a poškádlit tak štěstí, by byl na tomto místě asi hřích.

Pomalou chůzí jsme postupovali dál do útrob komplexu. Míjeli jsme restaurace, kinosály či kouty s dětskými automaty, houfně využívané převážně dospělými. Spletí uliček v několika poschodích zábavního centra, jsme došli až do tzv. Valley of Waves, vodního světa s mnoha skluzavkami a bazénem s umělými vlnami. Jednoduše takové veliké kýčovité koupaliště s honosným názvem Údolí vln.

Velice brzy se návštěvník přesvědčí, jak vlastně celé Sun City je jeden velký kýč. Lehké zklamání panuje i při zjištění, že komplex je mnohem menší než původní představy nově příchozích návštěvníků.

Na chvíli jsme se uvelebili do Vista baru, dopřáli si lahodný ovocný džus a při tom se kochali pohledem na umělý vodopád u bazénu pro hosty hotelu Cascades. Obsluhoval nás číšník jménem Donald. Byl velice přátelský a obsluhoval nás velikou chutí. Z každého jeho slova i pohybu čišelo, jak si práci nádherně užívá. Aby ne, v takovém rajském prostředí, třebaže uměle vytvořeném. Jakmile spatřil v mých rukou tužku s poznámkovým blokem, požádal mne, abych si poznamenal, jak báječně se o nás stará. Přiznám se, jeho přístup k práci mne zaujal natolik, že bych se o něm zmínil i bez jeho výslovného požádání. Až budete v Sun City, určitě se zastavte v baru hotelu Cascades a ptejte se na Donalda, udělá vám úžasný ovocný koktejl!

Z baru jsme se přesunuli do kasina. Samozřejmě jsme nebyli rozhodnuti strávit náš zbývající pobyt u rulety, ovšem kasino je jediným místem v Sun City, kde se dají směnit dolary za randy. Pokladna kasina funguje totiž také jako směnárna.

Jakmile si Honza vyměnil peníze, zašli jsme si domluvit prohlídku hotelu The Palace, který leží uprostřed pohádkového komplexu Lost City, kam patří i již zmiňovaný vodní svět. Na placené prohlídky tohoto luxusního hotelu, z kterého byla před několika lety přenášena do celého světa, v přímém televizním přenosu, soutěž krásy Miss World, se dá přihlásit každou půlhodinu. Zbývá nám dvacet minut do odjezdu dalšího mikrobusu pro zvědavce, jakými jsme i my.

Času využijeme k zaskočení ke hracím automatům. Rozměnili jsme si s Honzou každý po padesáti randech a šli poškádlit štěstěnu. Samozřejmě nic, a ani to nebyl žádný prožitek. Házel jsem drobné mince do nesmyslných strojů jako do nějaké spořící kasičky. Obrovská nuda, hrát automaty, nechápu jak se někdo může stát na této činnosti závislý. Já jsem byl spíš naštvaný. Udělali bychom lépe, kdybychom peníze raději na ulici někomu darovali.

V jednu hodinu odpoledne nastala prohlídka hotelu The Palace. Kromě nás čtyř s námi jel ještě mladý pár a elegantně oblečený černý průvodce. Hotel a vlastně i celý komplex zvaný Lost City, má vyvolávat dojem starověkého města ztraceného kdesi uprostřed džungle. Jedná se opravdu jen o snahu, vytvořit tuto iluzi. Sice kýčovité, na druhou stranu však nádherné místo.

Zcela živě si zde umím představit několik příjemně strávených odpočinkových dní. Chodníčky uprostřed tropické vegetace a různé bazénky či zákoutí s umělými vodopády působí pohádkově. Člověk však i při vynaložení svého největšího úsilí nemůže soupeřit s přírodou, která podobná místa vždy bude umět vytvořit mnohem kouzelněji než ten nejlepší architekt. Tím spíš, když jsem podobná zákoutí již na vlastní oči viděl řešené i s mnohem větším vkusem.

Co se interiéru hotelu The Palace týče, zde již je nutno bezpodmínečně složit architektům poklonu. Jedná se o přepych nad přepych, v podobném hotelu jsem ještě nikdy v životě nebyl. Do luxusního ubytovacího areálu, na kterém se při stavbě rozhodně nešetřilo, se mohou dostat buď osoby, hodlající se zde ubytovat a nebo ti, kteří zaplatí 30 randů za jeho organizovanou prohlídku. Rozhodně stojí za to, hotelový interiér vidět na vlastní oči, je to opravdový zážitek.

Získat nocleh v tomto paláci, jehož stavba přišla na více jak čtyři sta milionů randů, není až tak finančně nedostupné. Nejlevnější pokoje pořídíte od dvou do tří tisíc randů. Tolik se bez problémů dá zaplatit za mnoho hotelů i u nás v Praze. Ovšem ani ten nejdražší hotel v Čechách nemůže nabídnout takový luxus a komfort jakým se chlubí areál The Palace Hotel.

Po návratu z prohlídky hotelu nastal čas oběda a po jídle přesun do druhého hotelu v Sun City, The Cascades. Dle plánku areálu zde měla být jakási botanická zahrada. Jednalo se o uměle vytvořený tropický parčík v těsné blízkosti hotelového bazénu. Opět místo vhodné k příjemnému posezení, ale jinak nic úchvatného.

Jelikož nás již nic nelákalo k návštěvě nějaké další atrakce, ve tři hodiny odpoledne jsme nasedli na vláček a následně opustili zábavní komplex Sun City nadobro. A co říci závěrem? Jistě stojí za to Sun City navštívit, ovšem doporučoval bych vzít si s sebou plavky, jedině v kombinaci s vodními atrakcemi se dá v zábavním centru prožít plnohodnotný den bez jediného okamžiku nudy. My jsme plavky bohužel s sebou neměli, a proto nás již po pár hodinách přepadla nuda. Škoda, smočit se v bazénech zdejšího vodního světa by určitě stálo za hřích.

Během sto čtyřiceti kilometrové zpáteční cesty do Pretorie, jsme překročili hranici pěti tisíc kilometrů, strávených na palubě našeho mikrobusu. Zbytek výpravy o tento zážitek přišel. My jej však oslavili i bez nich, a sice hlasitým hromadným : “Hurrá”!! Byl to Honzův nápad a teprve poté, co jsme všichni hlasitě zařvali, nám sdělil, proč to vlastně po nás požadoval. Bylo to pouze na oslavu naší pěti tisícovky, přičemž jsme jej podezírali z nějakého záludného pokusu o šprým.

Honza ještě před hlavním městem zastavil u dvou stánků a nakoupil veliké množství dárků a suvenýrů. Veliké množství co do objemu i co do hmotnosti. Jsem zvědavý, jak potáhne domů více jak deseti kilogramového dřevěného hrocha. O velkých dřevěných mísách a dvou vyřezávaných vycházkových holích ani raději nemluvím.

Hole ovšem budou i mým problémem, jelikož jsem si dnes zakoupil v Africe již druhou. Svůj nákup jsem si opět zpestřil oblíbeným smlouváním. Na původní cenu osmdesáti randů jsem rovnou reagoval nabízením maximálně padesáti.

Prodávající strana rychle kontrovala snížením na šedesát, což jsem jako strana kupující neakceptoval a odešel si prohlížet další výrobky u sousedního stánku. Po chvíli jsem se odhodlal k dalšímu pokusu s použitím malé lsti. Zneužil jsem toho, jak Honza svým hromadným nákupem zaměstnával soustředěnost prodavačky, vytáhl požadovanou hůl ze stojanu a s padesáti randy v ruce přistoupil opět k majitelce stánku.

Tvrdošíjně stále požadovala svých šedesát, a proto jsem kontroval skoro nepostřehnutelnou rýhu na držadle hole a požadoval za zjištěnou vadu slevu na padesát. A světe div se, vyšlo to, odnesl jsem si hůl za padesát randů!

Když pomyslím, jak jsem ji původně ani nijak moc nechtěl, pouze jsem si z legrace stanovil úmyslně nízkou cenu a pro pobavení začal s handrkováním, bylo mi černé prodavačky skoro až líto.

Ve čtvrt na sedm jsme dorazili zpět na ubytovnu a sháněli se po zbytku naší skupiny. Celý den je zde nikdo nespatřil, takže jsme se rozhodli počkat do sedmi a poté se eventuelně vypravit na večeři bez jejich účasti.

Dorazili ve tři čtvrtě na sedm, ovšem bez Pavla, který se někde zdržel. Byli však již po večeři, a tak jsme se opět jen ve čtyřech vypravili do stejné restaurace jako včera. V Trattoria Nardi nás přivítali již jako staré známé a opět nám věnovali při obsluhování svou maximální pozornost, tak jak to má být.

Po návratu na pokoje, jsme si před spaním museli odbít nepříjemnou stránku cestování, a sice každodenní balení zavazadel na přesun do jiného města. Zítra na nás čeká letecký přesun do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům. Hlavně Honzovi to díky spoustě nakoupených věcí zabralo hromadu času. S místem v batohu vymýšlel doslova kouzla. Nechám ho tedy čarovat, dám si sprchu a půjdu se vyspat na zítřejší náročný přesun.