Kapitola 18 – Do Zimbabwe

Začíná poslední etapa naší cesty, návštěva Zimbabwe. U příležitosti své čtyřicáté navštívené země jsem se včera večer i hladce oholil, abych nevstoupil na její půdu jako poustevník. Oholená tvář mi jistě usnadní i odbavení na mezinárodním letišti v Johannesburgu, odkud do Zimbabwe odlétáme. Loučíme se s moderním hlavním městem, kde jsme strávili dva příjemné dny a před odletem si ještě odbudeme rozlučku s naším pětitisícovým mikrobusem. Musíme jej totiž na letišti vrátit do pobočky autopůjčovny Tempest.

Asi v devět hodin, jsme se cestou na letiště ještě zastavili u památníku Voortrekkerů, který z dálky připomíná spíše vrchol kopce ve tvaru homole, než lidskou rukou postavený monument. Jakmile člověk přijede blíž, stále se zdráhá tipovat, zda se jedná o památník, jelikož stavba budí spíše dojem jakéhosi obrovského sila či dokonce reaktoru elektrárny. Monument je totiž vysokým jednobarevným kamenným monstrem, postaveným na počest průkopníků, kteří ve třicátých letech předminulého století podnikli tzv. velký trek za osídlením nových oblastí. Důvodem podniknutí této památné cesty byla také touha zachování svých životních hodnot před tíhou vlivu britské nadvlády. Zajímavostí památníku je otvor vysoko ve střešní kopuli, způsobující každý rok, přesně 16. prosince v poledne, proniknutí paprsků slunce hluboko do jeho nitra. Sluneční svit způsobí magické osvícení nápisu vytesaného do kamenného sarkofágu. Nápis hlásá : “Ous vir jou, Suid-Afrika (Jsme tady pro tebe, Jižní Afriko)”.

Po návštěvě památníku máme zhruba čtyři hodiny na to, abychom nezmeškali let do Victoria Falls v Zimbabwe. Ve zbývajícím čase musíme dojet na letiště, vrátit půjčené auto, zažádat o navrácení místní daně z přidané hodnoty (V.A.T.) ze suvenýrů zakoupených v Jihoafrické republice a nakonec i stihnout řádné odbavení našich zavazadel. Máme tedy co dělat.

Vše uvedené jsme zvládli s naprostým přehledem a dokonce jsme skoro dvě hodiny ještě čekali v bezcelní zóně. U kontroly věcí, které si každý z cestujících bere s sebou na palubu letadla, mně opět důkladně prohledali. Letištní úředník mne prohmatal opravdu důkladně. Hlavně mezi rozkročenýma nohama hledal tak dlouho, až mne to začalo lechtat a vyprskl jsem smíchy. Div, že mi neohmatal i přirození!

Bez problémů nám byly vyplaceny i peníze za vrácenou daň z přidané hodnoty a pro zkrácení čekání jsme si se zájmem proběhli i obchůdky s dárkovými předměty. Spousta z nás samozřejmě opět nákupům neodolala. Přiznám se, i včetně mně.

V obchodě Ntinga Jewellery jsem si udělal radost novými hodinkami. Později, v obchodu s knihami, jsme se snažili s Honzou koupit autoatlas celého afrického kontinentu, bohužel jej zde však neměli. Zahlédli jsme podobný atlas včera v Sun City, ale byl celý poničený, a proto jsme si jej tam nekoupili. Bohužel ani zde na letišti se nám nepodařilo jej sehnat, a proto ho budeme muset oželet. Je to ale veliká škoda, velice by se hodil pro mé další cesty. Atlas Afriky jsem zde nenašel, zato zde zcela překvapivě prodávali mapu Prahy. Jaký to paradox!

Z odletové brány 23 nás odvezla kyvadlová doprava letecké společnosti South African Airways až k Boeingu 737. Ovšem pravým utrpením bylo v autobusu stát a čekat na odbavení všech cestujících. Snad čtvrt hodiny či dvacet minut jsem stál, ověšen všemi možnými příručními zavazadly a nervózně se rosil potem.

Ve dvě hodiny a pět minut jsme již obdivovali okolí Johannesburgu z ptačí perspektivy. Seděl jsem v jednadvacáté řadě nalevo a byl na svém trojsedadle sám. Původně vedle mě seděli dva starší lidé, neznámo proč si však ještě před odletem kamsi přesedli.

Pobyt na palubě letadla si po startu opravdu užívám, silný vítr totiž s námi pěkně zmítá a to skutečně nemám rád. Pokud letadlo neletí v klidu, mám vždycky na palubě podivný pocit, hraničící až se strachem. Již po cestě na letiště vítr slušně mával s naším mikrobusem, takže se větrné poryvy daly očekávat i v oblacích. Vítr se naštěstí brzy uklidnil a dovolil mi užít si opravdově nabízenou šanci volných sedadel. Z odpočinku vleže mne však brzy vyrušilo podávání kuřecích a sýrových sendvičů, následované povinným vyplňováním formulářů vstupního prohlášení.

Ve čtvrt na čtyři jsme začali pomalu klesat k přistání v Zimbabwe a průlet hustými mračny nám opět dopřál vychutnat si sérii turbulencí. Už abychom zase měli pevnou půdu pod nohama! Vyšlo to bez úhony i po jednapadesáté a za pět minut půl čtvrté jsme přistáli na letišti ve Victoria Falls.

Vystáli jsme si dlouhou řadu na vstupní razítka, následně odchytili dva taxikáře a přesunuli se do ubytovny Pat´s Place. Cestu dlouhou asi dvacet kilometrů jsem strávil vpředu vedle řidiče. Kromě batohu jsem měl na klíně své příruční kabely, tašky s dárky a dvě dřevěné hole. Nebyl jsem schopen se ani hnout a tudíž si ani zapnout bezpečnostní pásy. Ovšem i kdyby automobil měl bezpečnostní airbagy, neměli by kudy vyletět, jelikož jsem opravdu dokonale obložen všemi svými věcmi. Aby toho nebylo málo, překážel jsem svým pravým kolenem řidiči i v ovládání řadící páky.

Ubytovna se ukázala býti dosti úděsnou. Hlavně koupelna plísní jen kvete. Prozatím jsme na pokoje pouze uložili svá zavazadla a pospícháme do města, ještě za světla stihnout vyměnit peníze a zajistit zítřejší program.

Ve směnárně byl, na úřední rukou psané vývěsní ceduli, uveden oficiální směnný kurz padesáti pěti zimbabských dolarů za jeden dolar americký. K našemu překvapení, nám úředník za dohledu policisty nabídl neoficiální směnný kurz černého trhu tj. více jak šest set místních dolarů za americký dolar. Většina z nás si tady vyměnila okolo dvaceti dolarů a já se zbavil posledních jihoafrických randů. Se zájmem jsme si prohlíželi tisícové až desetitisícové dolarové bankovky.

Ihned po výměně peněz došlo na zajišťování zítřejších aktivit. Honza, já a holky, jsme se rozhodli pro vyhlídkový let vrtulníkem nad Viktoriinými vodopády spojený s návštěvou sousední Zambie, jejíž území začíná na druhé straně řeky Zambezi. Pavel se rozhodl pro šestihodinový rafting a Martin se vydá shánět auto na další putování po Zimbabwe. Vašek s Marií se rozhodli pouze pro procházku po Victoria Falls a počkají až se vrátíme se zážitky z helikoptéry.

Následně se společně vydáme na prohlídku národního parku, rozkládajícího se podél Viktoriiných vodopádů. Samozřejmě pouze na zimbabské straně řeky Zambezi. Ke zvážení ještě zbývá vyjížďka lodí po řece.

Po zajištění zítřejších činností jsme se přesunuli do restaurace Mama Africa Eating House na večeři. Během ní, došlo k překvapující konverzaci o financování další naší dopravy. Údajně si musíme cestu po Zimbabwe, čímž je míněn pronájem mikrobusu, uhradit z vlastních zdrojů. Jelikož většině členů skupiny zbývají fondy sotva na stravování, jsem moc zvědavý, jak Martin jako vedoucí skupiny celou záležitost vyřeší.

Jako varianta řešení je nám nabízeno využití místní veřejné dopravy. Tohoto zážitku se však všichni chceme, pokud možno vyvarovat. Pokud mám mluvit za sebe, tak pouze z důvodu množství mých zavazadel. Jinak bych rád podobnou zkušenost absolvoval a myslím, že ostatní mají stejný či podobný názor.

Prozatím však nehodlám nic řešit a chci si co nejvíce užít pobyt u světoznámých vodopádů. Konec konců, kvůli fotografiím tohoto nádherného přírodního zákoutí, jsem celou cestu po Jižní Africe absolvoval a ničím nepříjemným si zážitky nehodlám nechat zkazit.

Změňme tedy téma, obdivuji Pavla a jeho odvahu zkusit jízdu na raftu. Sice jsem se na zážitky z raftu původně také chystal a těšil, ale délka trvání celého projíždění peřejí mne lehce zaskočila. Má představa byla, sjet si jednu dvě peřeje a po maximálně půl hodince být zase v suchu na břehu. Místo toho by na mne čekalo několik hodin děsu na desítkách divokých úseků řeky Zambezi.

Na něco podobného si opravdu netroufám, navíc si myslím, že bych momentálně nestačil ani fyzicky a velice rychle by mne, jak se říká přešel humor. Místo očekávaného chvilkového zážitku by se vše pro mne mohlo změnit v jednu velikou černou můru, kde bych celý promočený a unavený, chvílemi snad i bojoval o holý život.

Názvy jednotlivých peřejí, jako ďáblovo splachovadlo, dopolední sprcha nebo ranní holení na mne působí jako dostatečně varovný signál pro všechny začátečníky, jakým jsem i já. Pavel naproti tomu je zkušený vodák a má již s raftingem zkušenosti. Já zatím maximálně jezdil v kajaku na rybníce.

Špenátové lasagne, jsem po večeři, za zvuků živé černé muziky, spláchl dvěma pivy Zambezi. Hodlám si ještě na pokoji nebo pokud to bude Honzu obtěžovat před ním, zapálit slavnostní doutníček na oslavu svého cestovatelského jubilea. Malou oslavu si užiji o to víc, když zítra v Zambii zcela neplánovaně načnu již pátou desítku procestovaných zemí.

Zpáteční cesta do Pat´s Place byla opravdu lahůdková. Veřejné osvětlení totiž mají pouze hlavní ulice. Náš návrat se odehrával za úplné tmy, ve které jsme se jen stěží orientovali. Potkávali jsme sem tam místní obyvatele, jejichž temné postavy co chvíli vystupovali z okolní tmy.

Naše dotazy vznášené k těmto kolemjdoucím, nás utvrzovali ve vysoké kvalitě našeho ubytování, jelikož nikdo z nich neznal název Pat´s Place a tím spíše, kde se může nacházet. Ještěže alespoň svítí auta projíždějící čas od času ulicemi a trochu nám pomáhají v rozhledu a orientaci. Horší by bylo, kdyby i vozidla jezdila bez zapnutých světel, jak je to často v Africe zvykem, v tom případě bychom se již obávali i o své životy. Naštěstí nás po tmě nikdo ani nepřepadl a já si opět ověřil, že můj orientační smysl mne nezklame v cizím městě ani po tmě.

Na pokoji jsem si s ještě větší chutí zapálil svůj vytoužený doutníček a zapíjel ho doušky whisky. Ovšem místo vychutnání své malé oslavy jsem byl nucen asistovat vyhrocené hádce téměř všech členů skupiny s průvodcem Martinem.

Hlavně Hanka a Václav mají nervy již docela na pochodu. Své malé jubileum a vůbec požitek z poznávání nových cizích zemí si nenechám ničím zkazit. Také nejsem s organizací cesty kdovíjak spokojený, ovšem nehodlám se během své dovolené v žádném případě rozčilovat. Toho si dosyta užiji za celý rok doma.

Uhasil jsem svůj sváteční doutníček a povzbuzen dvěma pivy i trochou whisky se odhodlal ke sprchování v naší lákavé koupelně. Díky průtokovému ohřívači dokonce tekla i teplá voda. Stačila na vysprchování nejen pro mne, ale i Honzovi, který se mým odvážným činem nechal také inspirovat.

Zaujali nás výplně okenních otvorů v pokoji i v koupelně. Místo skleněných tabulek je použito pletiva, hojně v Čechách používaného do dvířek králičích kotců. Posunuli jsme se však o více jak tisíc kilometrů blíže k rovníku, a proto nám zcela jistě zima nebude ani v noci. Spíše naopak.

Vedle pletiva jsou okna ještě opatřena hustou síťkou, sloužící k ochraně před hmyzem. Zítra opět musíme spolknout tabletku Lariamu, abychom se cítili chráněni před malárií. Kromě komárů se domnívám, nám zde může hrozit i hmyz z čeledi bodalek z řádu dvoukřídlých – mouchy Tse-tse.

Tyto mouchy se mají vyskytovat v Africe na jih od Sahary a přenášet parazitické prvoky, původce tzv. spavé nemoci či dalších tropických zdravotních potíží. Počátkem posledního týdne naší cesty se teprve dostáváme k vrcholům toho pravého Afrického dobrodružství!