Kapitola 19 – Viktoriiny vodopády

Celou noc jsme pro jistotu nechali rozsvícené světlo. Báli jsme se pavouků či jiných potvor, které po zhasnutí okamžitě vyráží ze svých úkrytů. Na zkoušku jsme zhasnuli. Po chvíli čekání rozsvícené světlo odhalilo ne zrovna malé potvůrky, běžící se opět schovat kamsi do stínu, ve kterém jsme je hodlali udržet až do rána.

Již asi po desáté jsme si dopřáli stále stejnou snídani, skládající se ze slaniny, toustového chleba, másla a vejce. Po snídani jsme u stolu před pokojem čekali na odjezd k vyhlídkovému letu nad vodopády.

Vodopády na řece Zambezi objevil v roce 1855 skotský misionář, lékař a cestovatel David Livingstone. Do Afriky odešel již kolem roku 1840 z pověření londýnské misie a jako první cestovatel prošel napříč jižní Afrikou. Kromě toku řeky Zambezi prozkoumal i prameny řeky Kongo. Největší vodopády na africkém kontinentu domorodci nazývali Mosi-oa-Tunya, tedy kouř, který burácí a stoupá vzhůru. A Livingstone něco podobného opravdu popisoval. Jakmile prvně zahlédl v dálce vodopády, spatřil i několik kouřících sloupců, připomínajících kouř při rozsáhlém požáru savany.

Vodopády Livingstone pojmenoval na počest anglické královny Viktorie, která žila v letech 1837 až 1901. Tato, od roku 1876 i císařovna indická, byla poslední panovnicí z hannoverského rodu a jediné dítě vévody z Kentu a princezny Vikrorie Sasko-Koburské. Období jejího panování je známé imperialismem a rozvojem průmyslu Velké Británie, díky němuž se nejvlivnější silou v zemi stal nový střední stav vlastníků továren a obchodníků.

Livingston líčil, jak první spatření vodopádu bylo tím nejkrásnějším pohledem, který se mu v Africe kdy naskytl. Ani mi se tedy již nemůžeme dočkat a trochu závidíme Pavlovi, který již od sedmi ráno na řece dovádí. Sice si neužívá vodopádů, ale řeky se jistě nabaží dosytosti. Již téměř tři hodiny zápasí s vodním živlem po Nilu, Kongu a Nigeru čtvrté nejdelší řeky celé Afriky. Tok dlouhý přes 2.200 kilometrů pramení na plošině Luanda na hranicích Konga a Angoly, protéká východní Zambií a tvoří přes 800 kilometrů dlouhou hranici právě mezi Zambií a Zimbabwe. Řeka dále pokračuje na své cestě územím Mosambiku, kde u Chinde ústí deltou o rozloze kolem osmi set kilometrů čtverečních do Indického oceánu.

Již čtvrt hodiny stojíme před branou do dvora naší ubytovny a čekáme na auto, které nás má vyzvednout. U brány sedí starší černoch, jehož jedinou pracovní náplní je otevírat a zavírat vrata každému přijíždějícímu či odjíždějícímu automobilu. Díky této monotónní činnosti si u nás vysloužil přezdívku Brano. Celý den jen tak sedí, mlčí a čeká až bude potřeba otevřít vrata.

Přesnost tedy rozhodně není místní silnou stránkou. Hlavně ať na nás nezapomenou úplně, to bych byl velice naštvaný. Již několik dní se na vodopády ukrutně těším. Před půl jedenáctou konečně dorazil řidič jménem Moses a odvezl nás k heliportu. Pro nás všechny to bude premiérový let helikoptérou, proto si jej hodláme pořádně užít.

Start vrtulníku se uskuteční na zambijské straně řeky, kam nás Moses převezl po hraničním mostě, který je na míle jedinou možností, jak se suchou nohou dostat přes Zambezi. Původně neplánovaně tak vstoupíme na půdu již šestého jihoafrického státu během našeho třítýdenního putování.

Naše životy byli na heliportu svěřeny mladé blonďaté pilotce.Její jméno jsme v hluku točící se vrtule bohužel všichni přeslechli. Každý z nás obdržel sluchátka s mikrofónem. Kromě ochrany našich slechů se jedná o vybavení nezbytné k jakémukoli dorozumívání během letu. Vyfasoval jsem místo vpředu po levici naší pilotky, zatímco Honza se usadil s holkama vzadu.

I přes určité silné obavy z bezpečnosti letu, byl pohled na vodopády z ptačí perspektivy opravdovým zážitkem. A to i přes neustálý nával vzpomínek snad na všechny akční filmy, ve kterých jsem viděl za svůj život helikoptéru havarovat.

Nádherný pohled na ohromnou vodní masu, řítící se z asi 1.700 metrů širokého čedičového srázu do zhruba 110 metrů hluboké úzké propasti, vynahradil i méně příjemnou skutečnost, kdy jsem skrze tmavé sklo nemohl téměř nic vyfotografovat. Navíc mi po dvou minutách natáčení, došla i kazeta ve videokameře. Ovšem fotografie by i tak nebyly nikterak valné, jelikož se dalo fotografovat pouze přes sklo kabiny vrtulníku a navíc se nad vodopády i jeho okolím vznášel lehký opar.

Hezčí snímky tedy zcela určitě ulovíme při procházce národním parkem na zimbabském břehu řeky. Bohužel ze břehu těžko uvidíme naráz všechny okolní navazující propasti, během staletí vytvořené působením řeky k zachytávání padající vody.

Viktoriiny vodopády tvoří v podstatě pět samostatných vodopádů a sice Východní a Ďáblův katarakt, Duhové, Podkovovité a Hlavní vodopády. Každopádně mohu vyhlídkový let každému doporučit, naskytne se mu pohled na úžasnou přírodní scenérii, který opravdu stojí za to. Podobně jako Livingstone, mohu i já prohlásit, že návštěva vodopádů patří k mým největším cestovatelským prožitkům.

Krátký výlet do Zambie přinesl i jednu nepříjemnost. Honza někde ztratil své sluneční brýle, což je vzhledem k ostrému slunci dosti nepříjemné. Moses se proto rádiově spojil s heliportem a zjišťoval zda tam brýle někde nenajdou. Honza měl štěstí, jelikož brýle se brzy našli a odpoledne mu budou dopraveny do Pat´s Place.

Jestli jsem byl unesen vodopády ze vzduchu, nevím jak vyjádřit své pocity, stojíce před nimi na zemi. Nic úžasnějšího jsem ještě neviděl, až ve své čtyřicáté zemi jsem měl možnost prožít nefalšovaný cestovatelský zážitek.

Ani pyramidy, skalní město v jordánské Petře nebo Macchu Pichu v peruánský Andách mne nenadchli tak jako hřmící vody Viktoriiných vodopádů. Pěšky jsme prošli více jak jeden kilometr podél břehu Zambezi a nemohli se nabažit stále se měnící scenérie padající vody na tisíce způsobů.

Nejbližší okolí vodopádů bych charakterizoval jako takovou malou prádelnu s obrovskou vlhkostí vzduchu. Díky této vlhkosti je okolí propasti hustě porostlé, skoro jako džungle, což dotváří nádhernou atmosféru tohoto ojedinělého místa. Dnes již sice lze jen zřídka pozorovat kouřící sloupy, o kterých vyprávěl Livingstone, ale i přesto stoupají z vodopádů obrovské mraky páry.

Člověk si na některých místem musí dát pozor na stříkající vodu, to hlavně pokud má s sebou drahé fotoaparáty a videokamery. Pokud jsou uvedené přístroje dokonale schovány a chráněny, mohou být stříkající miliony mikroskopických kapiček vody docela příjemným osvěžením.

Vydržel bych do nekonečna u vodopádů jen tak sedět a dívat se na padající vodu. Na zambijské straně je dokonce možnost se vykoupat téměř až na úplné hraně vodopádu. Nádherné na celém místě je skutečnost, kdy na rozdíl od architektonických památek se stav vodopádů od dob jejich objevení Livingstonem zřejmě mnoho nezměnil. Samozřejmě pokud pomineme v celém okolí stojící spousty hotelů, které zde v jeho dobách zajisté nebyly.

Od vodopádů jsme se přesunuli na spěšný oběd a poté upalovali zpět do ubytovny. Ve tři hodiny máme domluvenu akci pro celou skupiny a odjíždíme na projížďku lodí po Zambezi. Dnes již podruhé se tedy přesuneme do Zambie. Přijel pro nás nákladní vůz a na korbě měl přidělaných šest železných vypolstrovaných lavic. Nad nimi byl ještě navařený rám držící plachtu na ochranu před případným deštěm.

Tímto drnčidlem nás dovezli do Zambie, kde na břehu řeky čekala výletní dvoupontonová loď s nápisem Bwaato Adventures. Prostor pro turisty je stejně jako u plavidla v rezervaci St. Lucia navštívené v Jihoafrické republice, řešen ve dvou palubách. Na té horní je bar nabízející výletníkům zdarma chlazené nápoje.

Plavba byla příjemným odpočinkovým zakončením dnešního dne. Opět jsme se kochali pozorováním hrochů, nosorožců a slonů ve vodě či podél břehů Zambezi. Při západu slunce byla servírována večeře, t-bone steaky a po jídle, již za úplné tmy nám posádka lodi i zatančila a zazpívala.

Někteří z nás se do křepčení i aktivně zapojili. Nejvíce Václav, který se chvílemi dokázal odvázal ještě víc než samotní černí tanečníci. Měl výbornou náladu, jelikož mu kapitán během plavby ještě za světla přenechal na pár minut kormidlo lodi.

Po přistání na nás u mola již čekal náš řidič jménem Biliard. Mladík získal své zajímaví jméno na přání svého dědečka, který v okamžiku jeho narození hrál v hospodě tuto hru se svými přáteli. Bezpečně nás odvezl zpět do Zimbabwe a nás čeká opětovná příprava zavazadel a všech našich věcí na zítřejší ranní odjezd z Victoria Falls. Ve zbývajících třech dnech ještě navštívíme zříceniny Velkého Zimbabwe a hlavní město Harare, odkud již v sobotu odletíme přes Johannesburg zpět do Evropy.