Po poslední snídani v Pat´s Place jsme si čekání na mikrobus s vlastním řidičem, krátili vyprávěním historek. Mnohdy, připouštím dosti morbidních. Z mnoha bych vybral asi dvě nejotřesnější.
V pivovarském kotli se jednou rozhodl přespat opilý cikán. Jelikož večer přebral, nedokázal brzy ráno vstát a pivo se uvařilo i s ním. Ironií bylo, že se zrovna jednalo o první zkušební várku piva černého!
A teď druhá historka. Ta je opravdu jen pro otrlé. Nákladní auto převáželo nové zinkové plechy. Na jedné křižovatce se špatně zajištěný náklad uvolnil, plechy začaly padat dolů a jeden z nich zcela odřízl hlavu právě projíždějícímu motocyklistovi. Motocykl se však nepřevrátil, ale setrvačností pokračoval dále v jízdě. Jakmile se zpoza nákladního automobilu vynořil jednostopý stroj s bezhlavým jezdcem, projíždělo kolem v protisměru osobní auto. Jeho řidič, v šoku z toho co spatřil omdlel, vyjel ze silnice a tam naboural do nedaleké zdi. Byl bohužel na místě mrtev. Inu jak se říká, cesty páně jsou nevyzpytatelné.
My jen doufáme, aby se něco podobného nepřihodilo i nám. Našemu novému řidiči, který se jmenuje Oskar, rozhodně nedůvěřujeme, tak jako Honzovi. Máme dnes v plánu dorazit až do více jak čtyři sta kilometrů vzdáleného města Bulawayo. Cestování ve dvanáctimístné Toyotě s otřesnými koženkovými sedačkami bude opravdovým požitkem.
Mám tak málo místa na nohy, až mne málem popadá klaustrofobická úzkost a pod prdelku jsem si raději položil složený ručník. Jinak bych ji na konci cesty měl opruzenou více než můj nastávající potomek po prvním bobku.
Dlouhou chvíli jsem si hodlal zkrátit posíláním SMS zpráv. Bohužel síť mobilního operátora Net*One je momentálně nedostupná. Během jízdy nás překvapilo, kolik v okolí roste baobabů. Zatímco v Krugerově parku jsme viděli za tři dny sotva tři tyto stromy, zde jsme jich obdivovali jen za první dvě hodiny cesty celé desítky, ne-li stovky.
Největší africké baobaby mívají obvod kmene až třicet metrů. Je vědecky doloženo, že nejstarší živé baobaby jsou staré již více než tři tisíce let. O tvaru těchto bachratých obrů kolují v Africe legendy. Ďábel prý byl po stvoření světa z božího výtvoru tak rozzloben, že vytrhl ten nejkrásnější strom a zasadil ho znovu do země, ovšem kořeny nahoru. A proto mají baobaby tak bizarní tvary.
Kolem silnice lze občas zahlédnout pasoucí se krávy nebo kozy. Díky neukázněným stádům jsme byli nuceni několikrát přibrzdit či dokonce zastavit, abychom některé zvíře neporazili.
Zaznamenali jsem také, že téměř nikde mimo okolí měst nejsou po cestě k pozorování opice. Victoria Falls totiž bylo plné paviánů a lidé proto měli u svých domů psy, kteří tyto drzé bytosti odháněli. Psy však nebyli v centru města, a proto se tam vesele proháněli po střechách a po stromech. Takové poskakování několik desítek kilogramů vážícího samce paviána, dokáže na plechové střeše natropit pěkný randál.
Naštěstí však tito opičáci nebyli tak drzí, aby kradli věci lidem z rukou, jako se to dělo v okolí mysu Dobré naděje. Důvod opičí přítomnosti v blízkosti lidských obydlí je však nasnadě. Lehké získávání potravy z odpadků či odložených věcí láká paviány do ulic měst a vesnic.
Kolem jedenácté hodiny se Oskar překvapivě zeptal, zda ho někdo vystřídá za volantem. Placený řidič byl po dvou stech kilometrech unavený! Ať se jde bodnout lenoch, co měl říkat Honza, když nedávno během jediného dne najel kilometrů přes sedm set? A to ještě zadarmo o své dovolené?
Také Oskarův dotaz ihned horlivě komentoval : “Koukej jet nebo ti dám facáka, někde tě vysadíme a pojedeme dál bez tebe!” Ještěže mu Oskar nerozuměl, asi by byl překvapen, chudinka zedřená. Dopřáli jsme mu alespoň krátkou občerstvovací pauzu, která se samozřejmě hodila i nám k protažení bolavých údů.
Hladoví a vyčerpaní jsme před druhou odpolední dorazili do Bulawaya a ubytovali se ve velice slušně vypadajícím hotelu The Selborne. Hodili jsme s Honzou své věci na pokoj číslo 209 a upalovali do restaurace Brasserie, kde jsme si objednali kuřecí řízek s hranolkami a česnekové topinky.
Posezení v restauraci je velice příjemné, relaxujeme za tónů trubky Luise Armstronga, popíjíme tonik s ledem a čekáme na zbytek skupiny, abychom se dohodli na dalším programu.
Bylo rozhodnuto vyrazit na procházku do centra skoro miliónového Bulawaya s cílem navštívit místní tržiště. Jelikož mne nenadále postihla jakási nevolnost, procházku oželím a půjdu si odpočinout na pokoj. Zpočátku mi probleskovalo hlavou, zda je nejedná o počínající malárii, ale zřejmě se jedná jen o přehřátí organismu s mírnou bolestí hlavy.
Když se Honza asi za dvě hodiny vrátil, ujistil mne, že o nic zajímavého jsem rozhodně nepřišel. Dle vlastních slov by udělal lépe, kdyby si místo procházky centrem města šel raději také lehnout.
Po nějaké době jsme se začali na pokoji nudit. Pořádně nefungovala ani televize a vysloužila si Honzův trefný komentář : “To snad není pravda! Tak jak někdo neudrží moč, tak tahle televize neudrží obraz.” Měl pravdu, zapnuli jsme si televizní přijímač a během několika minut obraz zmizel. Po přepnutí na jiný kanál a jiný program opět po pár minutách naskočilo na obrazovce zrnění. Vše navzdory skutečnosti, že se nejednalo o kanály placené!
Kromě televize nás rozčilovalo i cinkání krátkého řetízku na stropním světle. Na stropě totiž byla přišroubována kombinace lampy a větráku. A jak se točila vrtule větráku, chvělo se i světlo ozdobené řetízky. A právě ozdobné řetízky pravidelně cinkali o kryty žárovek. Společně s neposlušnou televizí a hrozným dusnem to bylo na naše nervy příliš. Rozhodli jsme se proto jít co nejdříve na večeři.
Z večeře se nakonec stala krátká procházka po Bulawayu. Potřeboval jsem si nutně koupit něco k pití a hlavně zubní pastu, která mi již došla. Největším zážitkem celé procházky, pominuli nahlédnutí do místní masny, bylo krátké zastavení v obchůdky s videokazetami a DVD nosiči. Ve výloze leželo DVD českého filmu Tmavomodrý svět od režisérské dvojice otce a syna Svěrákových.
Bylo příjemné, tak daleko od domova narazit na něco českého. Samozřejmě jsme se s naším objevem pochlubili po návratu do restaurace Václavovi a Marii, kteří spolu u jednoho ze stolů popíjeli.
Večer jsem zakončili lehkou večeří a posléze uháněli na pokoj, hodně rychle usnout a zaspat dnešní skoro zbytečný a nudný den. Všichni už se těšíme domů.