Kapitola 3 – Kapské město

By 8.9.2002 Srpen 12th, 2015 Deník 001

Už abychom přistáli, jsem celý rozladěný a úplně vyřízení z turbulencí, které se ke konci letu neustále pokoušeli zřejmě vytřást nám duši z těla. Kvůli snížení rizik a pro zvýšení pohodlí nás cestujících, letí kapitán s letadlem nezvykle vysoko.

Nikdy jsem neletěl ve výšce nad dvanáct kilometrů a i venkovní teplota, mínus padesát sedm stupňů Celsia, je nejvyšší jakou na svých cestách pamatuji. Jelikož se letadlo neustále otřásalo, vůbec jsem nemohl po většinu letu spát, což se velice projevuje na mé únavě a rozladěnosti.

Ke všemu jsem ještě na čele objevil rašící furunkl, který mne pobolívá a vylepšuje již tak “přitažlivý” obličej, který mi brázdí, hojící se, dva měsíce stará jizva okolo levého oka. Navíc, vzhledem k mé skoro dohola ostříhané hlavě, mám dojem, že většina lidí se na mne neustále zaměřuje při jakémkoli pohybu, modlíce se, abych náhodnou nebyl nějaký terorista.

K jizvě jsem samozřejmě přišel zcela nevinně, začátkem července jsem přelétl řidítka mého kola při jízdě z kopce. Možná je to trochu nadnesené, říkat z kopce, ale vzhledem k tomu, jak jsem vypadal si každý myslí, že mne muselo přinejmenším zrazil auto. Popravdě jsem jel velice pozvolna z mírného kopečka, dostal jsem žízeň a ta se mi stala osudnou.

Držíce láhev s pitím v pravé ruce jsem si chtěl levačkou trochu přibrzdit. Můj záměr však výborně seřízená přední brzda jaksi nepochopila, zablokovala přední kolo a já letěl na ústa. Jel jsem doslova krokem a bývalo by se mi asi nic moc nestalo, ovšem já se velice vylekal, díky čemuž jsem ztratil vědomí a dopadl nekrytým obličejem přímo na asfalt. Co nezvládl asfalt, o to se postaraly mé sluneční brýle, které praskly a obřízly téměř kolem dokola mé levé oko včetně horního retu. Kromě těchto ran, které si vyžádali kolem třiceti stehů, jsem si přerazil dva přední zuby, sedřel téměř na kost klouby na rukou, odřel většinu obličeje a narazil si levé rameno, které mne pobolívá ještě dnes, téměř dva měsíce po nehodě. A aby toho nebylo málo, ještě jsem se, ležíce asi hodinu v tratolišti krve bezvládně na silnici, také podělal. Zkrátka a dobře, největší zážitek letošního léta, okořenění navíc týdenním pobytem v nemocnici.

Po návratu z Afriky mne čeká návštěva nebo lépe několik návštěv zubařské ordinace, abych si nechal “spravit” dva zmíněné přední zuby. Zde v Africe jenom doufám má vizáž nezpůsobí žádné problémy ať již osobě mé nebo nedej bože celé skupině. Z důvodu těchto obav jsem si raději s sebou zabalil i holení, jelikož s vousy, jak nedávno poznamenal známý jednoho mého kamaráda, spatřivše mě zarostlého na fotografii, vypadám jako Bin Ládin. To v době okolo 11. září nemůže být rozhodně nic potěšujícího.

6 hodin a 56 minut – Kapské město, Jihoafrická republika. Let konečně po jedenácti hodinách a dvaceti šesti minutách skončil a mně se chce jak na potvoru zrovna teď nejvíc spát. Nejdůležitější ale je, že jsem přežil i po padesáté. Jubilejní let byl opravdu “lahůdkový”.

Hodinky si opět musím posunout o hodinu dopředu, je tu překvapivě stejný čas jako v České republice.

Na mezinárodním letišti v Kapském městě nás čekala dlouhá fronta na vstupní razítka do Jihoafrické republiky, ale poté již překvapivě nikdo nechtěl vyplňovat žádné formuláře. Vlastně, abych byl úplně upřímný, jedna černoška ve středních letech to na nás zkoušela, ale v momentě, kdy jsem nás pojmenoval jako skupinu na prázdninách, nás nechala žít. Vyměnili jsme si ještě každý místní měnu randy, obrázkovou měnu, jejíž bankovky zobrazují například nosorožce, leoparda nebo buvola. Kurz vychází asi na tři české koruny za jeden rand.

Z letiště jsme se mikrobusem přesunuli do místa našeho dnešního ubytování. Je to turistická ubytovna s názvem Big Blue Backpackers, což se dá volně přeložit jako “velcí modří batožníci”. Na opravdu spartánsky zařízených pokojích máme jedno letiště, jednu dřevěnou palandu, ledničku a malou televizi. Díky bohu máme na pokoji i koupelnu, čehož jsem okamžitě využil. Dal jsem si sprchu s tradičním studeným vyvrcholením, vyčistil si zuby a cítil se jako nový člověk, opravdu to bodlo.

Sotva jsme se stačili převléknout a již vyrážíme na první procházku po Kapském městě. Na uvítanou v Jižní Africe začalo pršet a vůbec celkově je zde docela chladno. Musel jsem si vypnout i mobilní telefon, jelikož díky místnímu operátoru MTN a naprosto stejnému časovému pásmu jako u nás v Čechách, bych si dovolenou asi moc neužil.

Ulice v centru Kapského města [Mart Eslem]

Ulice v centru Kapského města

Z hotelu jsme se pěšky vydali do přístavu a lodí z Nelson Mandela Gateway si pojedeme prohlédnout Robben Island, ostrov na kterém byl vězněn bývalý a doposud jediný jihoafrický prezident černé pleti jménem Madiba. Tak zní jméno muže v Evropě známého spíše jako Nelson Mandela. Výlet na jedenáct a půl kilometru vzdálený ostrov zabere kolem tří a půl hodiny času, přičemž jeden lístek vyjde na sto randů. Kromě věznice je ostrov zajímavý i svou flórou a výskytem ledňáka obrovského. Martin musel jít zajistit přibližovadlo na naše další cestování a proto svěřil celou skupinu na povel mé osobě. Návštěvníci se na ostrov mohou dostat trajektem, jakýmsi dvoupalubovým obrovským katamaránem, vybaveným na každé palubě i barem s občerstvením. Docela to s námi na vlnách houpe, jako by nestačily ty hodiny natřásání v letadle. Nevím proč, ale na lodi jsem vždy klidnější, plavání mi přijde mnohem přirozenější sport než jump z dvanácti kilometrů. Doufám v nějaké zajímavé fotografie a to přestože počasí fotografování moc nepřeje a je hodně oblačno, což určitě zhorší viditelnost. Je to škoda, jelikož je údajně z ostrova hezký pohled na Kapské město. Přeji si aby to nebylo pouze za jasného počasí.

Nelson Mandela Gateway [Mart Eslem]

Nelson Mandela Gateway

Počasí nám bohužel, jak jsem se obával, téměř zcela zmařilo možnost na ostrově fotografovat, proto jsme a nejen z tohoto důvodu jeli zpět již o hodinu dříve. Nechtěl bych se nikoho dotknout, ale myslím si, že kdybychom šli po vyčerpávajícím letu z Londýna raději odpočívat a spát, možná bychom udělali lépe. Okamžitě po vylodění jsme totiž byli vehnáni do autobusu a objeli jsme dokola většinu ostrova, za zcela vyčerpávajícího výkladu jednoho z bývalých vězňů černé pleti. Dal do výkladu opravdu celé srdce, ale i přesto jsem asi v polovině exkurze odpadl a přestal sledovat jeho slova.

Jsem přesvědčen, že za příznivého počasí a pěšky by si návštěvníci ostrov mnohem lépe vychutnali, díky bohaté zeleni a množství malebných zákoutí volajících po fotografickém zvětšení. Opuštěné budovy z celami, sloužícími v minulosti pro internaci převážně politických vězňů tmavé pleti jsou možná dojemné pro místní návštěvníky, ale nezúčastněného turistu z Evropy mohou sotva dojmout. Sice jsme nezhlédli žádnou z muzejních expozic, která by nám přiblížila, co krutého se v minulosti na ostrově dělo, ale i tak je zcela jistě na světě spousta mnohonásobně smutnějších a tragičtějších věznic či koncentračních táborů. Zdejší tábor mi připadá spíše než pietním místem, býti jakýmsi symbolem skoncování s apartheidem v Jihoafrické republice.

Cesta z ostrova na pevninu trvala slabou půlhodinku a po přistání jsme ihned zamířili do restaurace Docks, dát si něco k jídlu a pití. Musíme také počkat na našeho průvodce Martina, se kterým máme smluvený sraz v půl třetí odpoledne zde v přístavišti.

Po obědě jsme ihned vyrazili na prohlídku města. Za poměrně hustého deště vyrážíme na prohlídku hradu Dobré naděje, stavby pyšnící se primátem nejstarší zděné stavby v Jižní Africe. Pevnost ve tvaru pětiúhelníku, obklopená vodním příkopem a upravenými zahradami, dodnes slouží vojenským účelům jako kasárna.

Od pevnosti jsem to vzali směrem k Židovskému muzeu u kterého začíná park, volně navazující na botanickou zahradu. V okamžiku vstupu do parku, se umoudřilo počasí a konečně se mi začalo v Kapském městě líbit, mohl jsem totiž začít fotografovat bez obav o navlhnutí fotoaparátu. Co se botanické zahrady týče, přirovnal bych ji k malé obdobě botanické zahrady v Sydney, na kterou jsem si ihned vzpomněl. Výškové budovy prosvítající mezi a nad okolními stromy ve mně zase evokovali atmosféru newyorského Central Parku. Díky bohu za příchod slunečního svitu, jinak bych snad odjel se vzpomínkou, že Kapské město je šedivé a nudné, o čemž mně nepříjemný déšť téměř přesvědčil.

 

Veverka v centru Kapského města [Mart Eslem]

Veverka v centru Kapského města

Poté, co jsme vyšli na druhé straně parku, na ulici Queen Victoria Street nás asi pětatřicetiletá černoška opravdu kyprých tvarů zahlédla fotografovat a nedala jinak, než že si musíme udělat společné foto. Nejdříve se vyfotila s Honzou, následně i se mnou, napsala nám svou adresu a začala vyprávět o sobě i o své zemi. Následně z nás vymámila i adresy naše. Velice sdílná slečna se jmenovala Moira a ráda se prý přátelí s lidmi z cizích zemí.

Dokonce nás i pobízela abychom ukázali její vyfotografovanou podobiznu u nás v Čechách a nebylo by prý špatné kdybychom jí tímto způsobem pomohli najít přítele, věkově v rozmezí mezi čtyřiceti až šedesáti lety. Dotyčný může být i o něco starší než šedesát, ovšem podmínkou je dobře vypadající zjev, pracovitost a dobrá kondice.

 

Moira a kamarád Honza [Mart Eslem]

Moira a kamarád Honza

Než jsme se s Moirou stačili rozloučit, byl zbytek naší expediční skupiny již dávno kdoví kde. Vydali jsme se tedy za nimi, bez potuchy kam šli. Instinktivně jsme však trefili směr, kterým se má jít k naší ubytovně. Plánovali jsem jít do ubytovny pěšky, ale když se mne jakýsi podivín tmavé pleti zeptal na ulici jestli nechci marihuanu, dostali jsem strach, do jaké oblasti jsme to zabloudili a raději si stopli taxíka. Vzpomněli jsem si totiž na varování jednoho ze strážců budovy parlamentu, kolem které jsme po obědě šli. Ve městě dochází k přepadením i za bílého dne. Naštěstí jsem si pamatoval název ulice, ve které se naše ubytovna nachází. Ulice se jmenuje Vesperdene. Název jsem sice zkomolil, nicméně taxikář místo znal a za třiadvacet randů nás během několika minut dopravil do batožárny.