Kapitola 4 – Stolová hora, Mys dobré naděje a premiéra vlevo

By 9.9.2002 Srpen 14th, 2015 Deník 001

Ráno jsme vstali v sedm hodin a první kroky ze spacího pytle vedli do “houbařského ráje”. Tak jsem včera překřtil naší koupelnu, se stropem nad sprchovým koutem pokrytým plísní na ploše několika metrů čtverečních. Asi se někdo podiví, proč jsme spali ve spacím pytli.

Na to je jednoduchá odpověď, je zde teprve jaro a tudíž jsou noci pěkně chladné. Před zimou by nás lehká přikrývka na postelích jen těžko ochránila. Lidé v Jihoafrické republice jsou stejně otužilý jako Australané, tam mi byla v září roku 2000 také po většinu dne zima.

Se zimou jsme bojovali již od včerejšího večera, kdy jsme si zašli i se dvěma expedičními kolegyněmi Hankou a Lenkou do přístavu na večeři do jedné portugalské restaurace. S jídlem jsem jako tradičně neexperimentoval a objednal si pizzu se šunkou a houbami. Koupili jsme si dohromady jednu lahvinku Kupferbergerského bílého a po desáté večer se potemnělými uličkami Kapského města vrátili bez úhony na pokoje.

Dnes ráno začne jedno veliké dobrodružství, já i Honza jsme se totiž uvolili, vypomoci během zdejšího pobytu s řízením automobilu. Nebylo by to nic hrozného, kdyby se v Jižní Africe nejezdilo vlevo, s čímž ani jeden z nás nemá ani tu nejmenší zkušenost. Stačí, že nám běží o život při přecházení ulic, kdy se díváme na opačnou stranu než by bylo zapotřebí. Na Main Street jsme si tedy stopli tzv. sběrného taxíka a vydali se vyzvednout v půjčovně včera objednaný pronajatý vůz. Krátké svezení nás vyšlo na směšných devět korun na hlavu. V kanceláři Tempest Car Hire jsme absolvovali, snad kromě dechové zkoušky, všechny možné i nemožné formality nezbytné k vypůjčení bílé dodávky Wolksvagen. Průvodce naší skupiny Martin byl zaevidován jako hlavní řidič a Honza jako řidiči náhradní. Kéž by to znamenalo, že já nebudu muset řídit vůbec! Ale asi se tomu také nevyhnu. Sotva jsem dopsal tuto mou myšlenku, již jsem vyzván, abych se také zaevidoval jako další potenciální “driver”.

Denní základní sazba půjčovného deseti sedadlového VW Microbus 2.3, vyjde na 495 randů za den, plus 4.95 za jeden kilometr. S narůstajícím počtem dnů a kilometrů se samozřejmě obě sazby snižují, takže nás týden vyjde na necelých pět a půl tisíce randů a s bonusem prvních tisíc najetých kilometrů zdarma. Automobil si můžeme, a Martin to doufám i udělal, pojistit proti odcizení, havárii a jiným nástrahám, které nás mohou na cestě potkat. Myslím, že hlavně havarijní pojištění nebo nějaká jeho místní obdoba bude díky jízdě vlevo opravdu aktuální.

Po administrativní polovině nastala část fyzického přebírání vozidla. Mikrobus je ještě cítit novotou, takže jsem si připadal jako při přebírání právě vybaleného vozu. Již pouhý metr za prahem garáží začíná dobrodružství. Tak, jak jsem zvyklý z domova, bych suverénně zabočil doprava a způsobil hned v prvních vteřinách hromadnou havárii. Odbočit se však musí vlevo.

Zpět k ubytovně bude sice řídit Martin, ale poté co usedl za volant, ptal se, jak se zařazuje jednička, rozjížděl vozidlo se zataženou ruční brzdou a motor mu zhasl přesně uprostřed čtyřproudé hlavní ulice, málem jsem z auta utekl i jako spolujezdec.

Již v půjčovně jsem se nemohl udržet smíchy, vidouce zděšený výraz obličeje technika svěřujícího nám náš vůz. A v krocení žvýkacích svalů jsem taktně pokračoval, přestože na nás každou chvíli někdo troubil. Potlačovaný úsměv na rtech mi ovšem vydržel je do okamžiku, kdy jsem si uvědomil, na jakém sedadle sedím, na tzv. “sedadle smrti”. Díky bohu jsme dojeli živi a zdrávi až k ubytovně, kde jsem se při parkování již opět musel smát. A smál jsem se již nahlas, možná se to Martina dotklo, ale já si prostě nemohl pomoci, připadal mi totiž za volantem jak vystřižený z italských filmových komedií s Paolem Villaggem v roli účetního Fantozziho. Jsem ovšem zvědavý sám na sebe, aby se mi posmívání nevrátilo i s úroky!

Po snídani jsme vyklidili pokoje a naším fungl novým mikrobusem vyrazili na výlet ke Stolové hoře. Počasí je naštěstí příznivé, jelikož za nízké oblačnosti by ani nemělo smysl tuto cestu absolvovat. Mikrobus nás samozřejmě může dopravit pouze k úpatí hory, zbytek cesty nám zkrátí kabinová lanovka, která pro zájemce z řad odvážlivců může sloužit i ke skokům na gumovém laně. Do kabiny se vejde několik desítek lidí a proto také nejezdí nahoru dolů pravidelně, ale čeká se až dojde alespoň k částečnému zaplnění. Projížďka oválnou kabinou, jejíž podlaha se po celou dobu otáčí kolem své osy, aby každý měl alespoň chvíli možnost obdivovat překrásný výhled, trvá pouze pár minut a rozhodně to není příjemných pět minut pro někoho, kdo trpí závratí a už vůbec ne ve velkém větru. Co vám budu povídat, byl jsem rád, když jsem mohl vystoupit.

Výstupní stanice lanovky na Stolové hoře [Mart Eslem]

Výstupní stanice lanovky na Stolové hoře

Ovšem odměnou za překonání strachu z lanovky bude každému úžasný pohled na Kapské město a přilehlé okolí. Skoro hodinu jsem “létal” po vrcholu Stolové hory, po obrovské, kameny a klečí poseté rovině, stále nacházejíc nové a nové příležitosti k fotografování. Ze vzdálenosti několika centimetrů jsem si dokonce i vyfotil damana kapského, což je jakási přerostlá, dohněda zbarvená myš, ochotná za pamlsek “přetrpět” i pohlazení od kteréhokoli turisty. Já je dokonce ani nekrmil, pouze jsem si z batohu vyndával jiný objektiv. Damani si mysleli, že je chci obdarovat něčím na zub a vylezli mi až na ramena. Nic, co bych jim mohl dát jsem však u sebe neměl, zůstalo z mé strany tedy pouze u pohlazení a u zachycení milého setkání na několika snímcích v mém fotoaparátu.

Hodina a půl na Stolové hoře utekla jako voda a celý prokřehlí stojíme opět v kabině rotující lanovky a vracíme se zpět k našemu mikrobusu. Zájemcům o Stolovou horu, doporučuji vzít si s sebou teplé oblečení. Já jsem ho měl, ale i přesto se vracel dolů celý promrzlý s tzv. hejlí u nosu.

U východu ze stanice lanové dráhy mně zaujala možnost nabízených fotomontáží. Bylo možno, nechat se vyfotografovat v obětí Nelsona Mandely, jako člen fotbalového týmu Manchester United nebo jako oběť bílého žraloka pár vteřin před sežráním. Možností bylo samozřejmě mnohem více, ale zbytek skupiny spěchal k autu, díky čemuž jsem přišel o příležitost získat vtipný suvenýr. Ovšem nazlobím se na ně, již tak na mně skoro všude čekají, jelikož notoricky všude docházím se zpožděním. Na druhou stranu, jsem na dovolené, tak kam byl pospíchal a proč bych se měl honit, no ne?

Výhled ze Stolové hory [Mart Eslem]

Výhled ze Stolové hory

Cestou zpět na ubytovnu, kde na nás v recepci čekala k vyzvednutí naše zavazadla, začalo mé veliké Africké dobrodružství za volantem. Na parkovišti pod Stolovou horou jsem se chopil řízení a přes mírné obtíže s řazením rychlostním stupňů, kdy jsem na několika křižovatkách místo rozjezdu vpřed málem naboural auta stojící za mnou, se mi podařilo v pořádku dovézt celou naší skupinku zpět do Big Blue Backpackers. Jízda vlevo překvapivě není tak strašná, jak jsem se obával a až se sžiju s převodovkou našeho mikrobusu, bude to myslím naprosto v pohodě. Zatím se mi daří řadit opravdu jen ztěžka, musím tam jednotlivé rychlostní stupně doslova natlačit, přičemž problém mi stále dělá jednička, kterou nerozeznám od zpátečky dokud nepustím spojku.

Při couvání, totiž musím dát řádící páku do polohy jedničky a poté zatlačit páku dolů po podlahy. Vzhledem k nutnosti vyvinutí značné síly i při řazení prvního rychlostního stupně, neustále místo rozjezdu volím zpětný chod.

Naložili jsme všechna zavazadla do mikrobusu a vyrazili směrem k Mysu Dobré Naděje. Po cestě, kopírující nádherně členité pobřeží, jsme si dopřávali časté zastávky na fotografování a snažili se nepřehlédnout vyznačení objížďky, jelikož cesta, obvykle používaná pro dopravení návštěvníků k Mysu, je dlouhodobě uzavřená. Z tohoto důvodu jsme museli v městečku Hout Bay odbočit směrem na Constantii. V Hout Bay mně pouze před námi jedoucí Mitsubishi zachránilo od způsobené pohromy. Kdyby totiž místní řidič nejel přede mnou skrz kruhový objezd, v poklidu bych jím projel zprava a způsobil dopravní nehodu. Přestože člověk jede dlouhou dobu vlevo, zafixované reflexy z řízení v Evropě se jen tak nezmění. Sám pro sebe jsem nadával na toho, kdo vymyslel jízdu v obráceném gardu. Poté, co jsem svou myšlenku i vyslovil, se mi dostalo upozornění, jak i u nás doma v Čechách se ještě před druhou světovou válkou jezdilo na stejné straně jako zde v Jihoafrické republice. Teprve Hitler ze dne na den při okupaci tehdejšího Československa změnil pravidla a nakázal jezdit vpravo. Proč tomu tak zůstalo i po válce a ve většině Evropy, to již mi nezodpověděl nikdo.

Ve čtvrt na čtyři jsme dorazili na tzv. Cape Point, místo v těsné blízkosti Mysu dobré naděje. Cape Point je název, který se na dopravních ukazatelích musí sledovat, pokud se někdo hodlá k Mysu dobré naděje dostat. Zaparkovali jsem u lanovky na Cape Point a chvíli poté, co většina naší skupiny vystoupila, vtrhl do našeho mikrobusu jeden obrovský pavián a začal se hrabat v našich zavazadlech. Do auta vnikl díky mně, jelikož jsem seděl za volantem a nechal otevřené dveře.

Celkem velký samec se rozeběhl, skočil mi na klín a kolem volantu prolezl na zadní sedadla, kde si vybral jako svou kořist prázdnou plastovou láhev od Coca-Coly. Dostal jsem z něho veliký strach a raději z mikrobusu okamžitě utekl ven. Ostatní, ducha přítomnější členové skupiny auto okamžitě zavřeli, aby opičák neutekl i s něčím cennějším.

Po ujištění se o spokojenosti paviána s ukořistěnou lahví, jsme ho pustili ven. Okamžitě odběhl k opodál stojící Mazdě, kde si jiní návštěvníci Mysu právě vyndávali věci ze zavazadlového prostoru a ukradl jim igelitový sáček s ovocem.

Místní paviáni, před nimiž varuje i cedule se zákazem jejich krmení, jsou tak drzí, že se klidně povalují uprostřed silnice a nepohne s nimi ani autobus, který hodlá projet kolem nich. I na zatroubení nereagují prudkým úprkem nýbrž líně popojdou na stranu. Jediné, co na ně platí, je rychle se přibližující auto, které na ně nebere ohledy. To pak s sebou dokážou mrsknout a silnice je v mžiku prázdná.

Já stále ještě sedím v mikrobusu a sleduji, kterak náš pavián hryže zcizenou láhev na střeše bílého Nissanu a stále ve mně panují obavy z vystoupení. Paviáni jsou sice vděčným cílem fotoaparátů a videokamer většiny turistů, ovšem vzhledem k jejich početnosti a nenechavosti se mohou stát i značně nebezpečnými. Rozhodně bych byl nerad, kdyby mně na dovolené pokousala opice. Kéž bych tu s sebou měl své dva psy, hlavně Cairo by je určitě zahnal pryč a ještě by to pro něj byla zábava.

Pavián s lahví od Coca Coly [Mart Eslem]

Pavián s lahví od Coca Coly

Ani jsem nedopsal a již se strhla mela, dávajíce za pravdu mým slovům o vhodnosti psího doprovodu na zdejším parkovišti. Další velký samec skoro pokousal staršího pána, nesoucího igelitovou tašku plnou ovoce. Vyděšený stařík se s paviánem raději ani moc nepřetahoval a z obav o možné napadení nechal igelitku opici napospas. Během čekání na ostatní a fotografování Mysu jsem byl svědkem i mnoha rvaček mezi opicemi samotnými a vyděšení dalších turistů, kterým opice vtrhli do automobilů ihned jakmile poprvé otevřeli na parkovišti dveře.

Ale dosti bylo smradlavých a zablešených potvor, nastal čas, zmínit se o Mysu dobré naděje. Mys jako první obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz. Psal se rok 1488 a Diaz jej nazval Mysem bouří, jelikož v jeho blízkosti při jedné z plaveb do Indie ztroskotal. Na Mys dobré naděje jej později přejmenoval král Jan. Do Indie však nakonec jako první o jedenáct let později doplul jiný známý mořeplavec Vasco da Gama. Dovršil tak obecnou snahu konce 15. století, tj. najít námořní cestu do Indie.

Mys Dobré Naděje [Mart Eslem]

Mys Dobré Naděje

Z Národního parku dobré naděje, jak se oblast Mysu nazývá, jsme se vydali na cestu do městečka Hermanus, kde bychom měli dnes večer přenocovat. Většina z nás od snídaně neměla nic v ústech, a proto jsem cestou zastavil v restauraci Dixies´s, ležící podél Main street, hlavní silnice lemující pobřeží zátoky False Bay. Při parkování před restaurací jsem spáchal první malou dopravní nehodu během necelého jednoho sta kilometrů nasbíraných v “protisměru”. Během snahy, nacouvat do mezery mezi dva osobní automobily jsem si spletl opět jedničku se zpátečkou a lehce odřel bílého Opela parkujícího přede mnou. Nikdo však odnikud nevyběhl, proto jsem v poklidu dokončil parkovací proces a šel se navečeřet do již zmiňované restaurace. Nesmím zapomenout, alespoň písemně ocenit nezištnou Honzovu asistenci během couvání. Bez jeho signalizace bych ani nikdy nedokázal zaparkovat. Vůbec jsem netušil, na jakou stranu mám točit při couvání volantem a vůbec to bylo na mne moc, načež jsem nechal mikrobus vyčuhovat z řady a vykašlal se na to.

Večeře procvičila mé žvýkací svalstvo na kalamárovém steaku, čím bylo maso studenější, tím bylo i gumovější. Ještěže Honza nedojedl svůj krásně propečený kus vepřového steaku a kousek mi nechal. Dnes večer mi pomohl již podruhé, jinak by má večeře skončila zklamáním. Mým největším zážitkem z celé restaurace tak byla návštěva pánských záchodků, kde byla dna pisoárů využita k reklamním účelům. Nejvíce mně vedle telefonních čísel a webových stánek zaujal slogan – “Je lepší být bohatý a močit dovnitř než chudý a močit vedle”.

Restauraci jsme opouštěli již za tmy a před námi, přesněji přede mnou, více jak sto kilometrů za volantem mikrobusu. Cesta uběhla bez problémů a lehce před desátou hodinou jsme dorazili do Hermanusu, kde naše tělesné schránky necháme odpočinout v ubytovně Zoete Inval. První co jsem udělal po vstupu na pokoj? Popadl jsem ručník a prchal do společné koupelny na chodbě. Po návratu do pokoje mne Honza již vítal spokojeným řezáním dřeva. Usnul a ani se nevykoupal, čuňák jeden!