Kapitola 1 – Do Cařihradu!

By 5.9.2006 Únor 14th, 2016 Deník 007

Je tu další premiéra mého deníku. Tentokrát pojednává o pobytu v Istanbulu, který mě před dvěma lety mile překvapil.

Byzantium, Konstantinopol, Cařihrad. To jsou všechno názvy města, které je dnes všeobecně známé jako Istanbul. Centrum dávné Východořímské říše a později hlavní stan Osmanské říše. Město na hranici dvou kontinentů. Město rozdělené Bosporskou úžinou, spojující Černé a Marmarské moře na evropskou a asijskou část. Žádná jiná metropole na světě neleží na dvou kontinentech zároveň, pouze Istanbul.

Začátkem září 2006, po téměř dvou a půl letech opět usednu do letadla. S bratrem se chystám do své 57. země a magickou sedmičku na konci bude mít i zpáteční let. Let s pořadovým číslem 77.

V šestapůlmilionovém mraveništi prožijeme příštích pár dní. Sedmičky nám doufám přinesou štěstí. Zvláště po nedávných teroristických útocích na turecké riviéře i v samotném Istanbulu. To mě ovšem ti šílenci s hadrem na hlavě moc dobře neznají, když si myslí, že mě jejich hra na boží bojovníky nažene strach. Strach, to je přesně to, o co jim jde. Udělat, hlavně z Evropanů, zbabělé poslušné stádo, které přestane strkat nos do jejich “vznešených” záležitostí. Záležitostí, které umění bránit pouze krvavými zbabělými a podlými činy konanými pod rouškou náboženství.

V půl šesté jsem si po sedmadvaceti měsících opět prožil ono kouzelné šimrání v podbřišku, které zakusím při každém odlepení letadla od země. Letadlo pádí po ranveji, nabírá rychlost potřebnou k odlepení jeho ocelových křídel a pak plachtí nekonečnou modrou oblohou. V těch několika málo vteřinách se mi vždy jakoby promítá můj život. Na krátký okamžik si uvědomuji, že třeba naposledy vidím svou rodnou zemi. Tlak v zalehlých uších mne však po chvíli vyhání chmurné myšlenky z hlavy a já se kochám neopakovatelným pohledem na matičku Zemi z ptačí perspektivy. Po více jak dvou letech. Doufám, že na další leteckou výpravu do cizí nepoznané země nebudu čekat dalších několik let…

Během procházení odletovou branou na ruzyňském letišti jsem se byl povinen i vyzout ze svých bot. Velice mě proto překvapilo, když jsme k podávané večeři dostali na palubě letadla železné příbory. Člověk nemusí být ani specialista na bezpečnost, aby si uvědomil potenciální nebezpečí kovového nože a vidličky. Na tácku před nádobou s jídlem byl certifikát ujišťující konzumenty, že večeře neobsahuje vepřové. S podobným letáčkem jsem se setkal poprvé. Zřejmě to bude tím, že letím do Orientu poprvé na vlastní pěst.

Každopádně je tabuizované vepřové první známkou, že se blížíme do područí zakřivených šavlí a červeného půlměsíce. Vzhledem k mé dietě mi to rozhodně nevadí, ani já totiž vepřové nejím. Již rok se stravuji podle své krevní skupiny B. Od té doby mi potrava skutečně dodává energii. Žádné odkrvování mozku po jídle a návaly ospalosti. Navíc se mi bez potíží daří i udržet svou váhu a štíhlou postavu. Mohu jíst, kdy chci a kolik chci a nepřiberu. Stačí se pouze vyvarovat potravinám, které nesvědčí mé krevní skupině. Toť vše, jak jednoduché. Mohu všem vřele doporučit.

Rozcestník v Istanbulu (Mart Eslem)

Rozcestník v Istanbulu (Mart Eslem)

Let trval téměř na minutu dvě a půl hodiny. Po rychlém odbavení jsme čapli svá zavazadla a domluvili si odvoz do části Istanbulu zvané Sultanahmed. Tam jsme se ubytovali v Orient International hostelu v ulici Akbiyik Caddesi číslo 33. Za 36 tureckých lir jsme okolo desáté večer sehnali nocleh již pouze v osmilůžkovém pokoji.

Směnný kurz v září 2006 činil 1,83 liry za jedno euro. Na pokoji jsme se pochopitelně mnoho nezdrželi a vylezli na střešní terasu ubytovny.

Výhled z terasy Orient International Hostelu v Istanbulu (Mart Eslem)

Výhled z terasy Orient International Hostelu v Istanbulu (Mart Eslem)

Kromě vychlazeného plzeňského piva značky Efes nám byl odměnou i nádherný výhled na osvětlenou Modrou mešitu a chrám Hagia Sophia. Na opačné straně se pak leskly potemnělé vlny Marmarského moře. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil tu vůni dálek ve svých nozdrách a vroucí toulavou krev v žilách. Mart Eslem dorazil do Cařihradu!

Jsme ubytováni v samém srdci starého Istanbulu. Ve čtvrti vděčící za své jméno přilehlé Modré mešitě, respektive chrámu Sultána Ahmeta. Nejzajímavější část města s množstvím památek a překrásným výhledem.

Výhodné poloze pro návštěvníky a turisty odpovídá i množství hotelů a ubytovacích prostor v okolí našeho hostelu. Téměř každý hotel, či hostel v Sultanahmetu má svou střešní terasu, dodávající této čtvrti hlavně po setmění úchvatnou až mystickou atmosféru. A jestli je ze střech nádherný výhled v noci, nemohu se dočkat, jaké to bude za svítání…

Po pivečku na terase jsme si vyšli do ulic Starého města. Nasvícené chrámy Hagia Sophia a hlavně Modrá mešita jsou za tmy snad mnohem úchvatnější a hlavně romantičtější, nežli ve dne. Ráno se o tom přesvědčíme.

Bratrova fotografie starého města po setmění (Mart Eslem)

Bratrova fotografie starého města po setmění (Mart Eslem)

Z chrámového návrší ležícího přímo na místech bývalého Byzantského osídlení jsme sešli dolů k břehu Marmarského moře. I před půlnocí bylo na úzkém kamenném pruhu, tvořícím hranici mezi silnicí a mořskou hladinou, překvapivě živo. Zamilované páry, lelkující jednotlivci či skupinky společensky unavených. V klidu sedící rybáři čekající na svůj úlovek. To vše by nebylo tak divné, kdyby se pobřeží nehemžilo desítkami potkanů, pištících při potyčkách o zbytky potravin, v hromadách odpadků zapadaných v mezerách mezi kameny.
Fascinovaně jsme pozorovali lidi i zvířata jak si každý z těchto živočišných druhů hleděl svého a nenechal se ničím rušit. Musím přiznat, že jsem poprvé v životě viděl tolik potkanů na jednom místě. Úžasná symbióza člověka a zvířete, i když naše hygienické stanice by na to měly asi trochu jiný názor…

Pláž nočních krys na břehu Bosporu (Mart Eslem)

Pláž nočních krys na břehu Bosporu (Mart Eslem)

Teplé a vlhké klima večerního Istanbulu nás poměrně unavilo a zahnalo povečeřet do vcelku luxusního a drahého Café Restaurantu Turquose nedaleko našeho hostelu. Na naší únavě se jistě podepsaly i dva půllitry místního efeského. Alespoň se nám bude dobře usínat. Konec konců máme již vlastně středu. V Istanbulu je totiž o hodinu více než v Čechách.