Category

Deník 007

Kapitola 5 – Turecké lázně

By | Deník 007

Zítra končí náš istanbulský pobyt, a proto jsme se rozhodli pojmout sobotu velice odpočinkově. Je také na místě přiznat, že nám již nezbyly téměř žádné peníze. Z tohoto důvodu jsme nepospíchali se vstáváním a po snídani si opět šli lehnout na pokoj. Napsat pohlednice z Istanbulu.

Jediným, ovšem vpravdě zlatým hřebem dnešního dne bude návštěva tureckých lázní. Říká se, že ty by si neměl žádný návštěvník města u Bosporu nechat ujít.
Očistnou parní lázeň převzali Turci od Byzantinců, kteří tuto instituci odkoukali od Římanů. Tento koncept lázní byl v Turecku pojmenován haman a všude ve světě je znám jako turecké lázně.
Možná ne všichni mají ten pocit, ovšem islám klade veliký důraz na osobní čistotu. Ještě v nedávných dobách, kdy neměla většina istanbulských domácností vlastní koupelny, byly ve městě doslova stovky lázeňských zařízení. V dnešní době jsou lázně již především společenskou událostí a čím dál víc i turistickou atrakcí.
Ještě nežli do některých z nich vstoupíte, je příhodné připomenout, že Turci nazývají štěnice “lázeňským hmyzem”.

Istanbul - pohled na Modrou mešitu cestou do lázní (Mart Eslem)

Istanbul – pohled na Modrou mešitu cestou do lázní (Mart Eslem)

Vydáte-li se od západního rohu chrámu Hagia Sophia po ulici Divan Yolu, na kterou navazuje Yeniceriller Caddisi, dojdete až na úroveň Velkého Bazaru. Zde stačí zahnout vlevo do ulice Gedikpasa. Po asi sto metrech chůze z kopce, k pobřeží Marmarského moře prosvítajícího mezi budovami, vás šipky a ukazatele upozorní na Gedikpasa Hamami.
Lázně jsou zastrčeny v malé uličce Hamam Cadessi. Nenechte se odradit zchátralou a poněkud špinavou budovou. Je těžké udržet lázně z roku 1475 v nějakém top stavu.

Průčelí lázní Gedikpasa v Istanbulu (Mart Eslem)

Průčelí lázní Gedikpasa v Istanbulu (Mart Eslem)

Staletími ošlapaný mramor a klenby, které pár desetiletí nepocítily novou malbu. To vše připomíná romantický výlet zpět do středověku nebo minimálně do předminulého století.

Schodištěm vstoupíte do podzemí a namísto očekávaného přepadení kapsářem v tmavém zákoutí se před návštěvníky objeví rozlehlá hala obdélníkového půdorysu. Zaplatíte za požadovanou proceduru, v našem případě se jednalo o koupel s masáží za 30 lir, a budete vyzváni ke svlečení v jedné z prosklených kabinek, které, jedna vedle druhé, lemují tři stěny vstupní haly.
Používaný visací zámeček k uzavření kabinky je spíše symbolický, jelikož chatrná prosklená dvířka by nebylo problém překonat ani pro malé dítě. Obavy o bezpečnost našich věcí se však ukázaly jako liché. Vše leželo netknuté na svých místech. A to jsme měli v šatničce fotoaparáty, cestovní pasy i peníze.

V kabince si odložíte úplně všechno a dále pokračujete pouze v úzkém hadru zakrývajícím vaše bedra a ve vyfasovaných žlutých pantoflích. Lázeňský plášť či chcete-li tunika se nazývá pestmal. Takto vymóděni vstoupíte do rozlehlé místnosti vybavené sprchami a bazénkem se studenou vodou. V této místnosti zvané sogukluk jsme se mnoho nezdrželi a pokračovali do horké místnosti (tzv. hararet).
Nastalo rozehřívání našich těl střídavě v dřevěné potírně a na vyvýšené horké kamenné tabuly, tzv. gobektasi. Sledovali jsme potící se muže i jejich kolegy, kteří prováděli očistu u kamenných umyvadel umístěných všude po obvodu hararetu. Rozměklí jako vosk jsme očekávali co bude následovat.

Po zhruba patnácti minutách vstoupili do místnosti dva podsadití chlupatí a plešatí maséři. Vyzvali nás, abychom se posadili k umyvadlům. Černou hrubou žínkou začali s jakýmsi peelingem našich těl. Zpívali veselé písně a s úsměvem ukazovali zažranou špínu, kterou vydrhli z našich těl. Oba maséři mluvili pouze turecky a dirigovali nás opičími posunky doprovázenými neartikulovanými citoslovci. Po vydrhnutí jsme se přemístili na kamennou tabuli a následovala masáž s koupelí.

Rázem jsme se ocitli v hromadě mýdlových bublinek, ve kterých jsem místy nemohl ani dýchat. Mýdlo z nás smývali plechovou karafou, kterou nabírali vodu z přistaveného džberu. Sotva jsem se vymanil z bublinek, už mě masér držel za ruku a započal s masáží.
Něco nesrozumitelného zamumlal, popadl mou levou paži, přitáhl ji k pravému rameni a prudce mě zalehl svými jistě více než sto kilogramy živé váhy. Zakřupaly mi snad všechny obratle v těle a než jsem se stačil vzpamatovat, ležel jsem na břiše a pro změnu dostávaly zabrat moje ramena a záda.
Lázeňský pán si nepočínal nikterak jemně a každý jeho dotek jsem cítil ve všech kostech. Kvůli váznoucí možnosti komunikace vypadalo rovnání krční páteře spíše jako zápas řecko-římský. Než jsem pochopil, že se nerozhodl zlomit mi vaz, stačil mi odblokovat již jen pravou stranu. Nebudu proto zastírat, jak jsem byl šťastný, když masáž dospěla ke konci.
Po masáži jsme se opět osprchovali a poté nás maséři utřeli a zabalili do několika ručníků. Z jednoho nám uvázali na hlavě i turban. Takto vystrojení jsme se odebrali do kabinek k odpočinku a vychladnutí.

Mart Eslem jako švihák lázeňský v Istanbulu (Mart Eslem)

Mart Eslem jako švihák lázeňský v Istanbulu (Mart Eslem)

Návštěva lázní byla bezpochyby zajímavým zážitkem, ale přesto nemyslím, že bych jej chtěl nějak často opakovat. Ovšem za zkoušku to rozhodně stojí.
A abych nezapomněl, je zvykem dát svému lázeňskému určitý bakšiš. Však při odchodu na něj čekali oba dva v pozoru a nevypadali, že by nás nechali odejít bez něj.

Po lázních byly před námi už jen přípravy na návrat domů. Zajistili jsme si odvoz na letiště sběrným mikrobusem za 10 lir na osobu. Je to podstatně levnější než-li cesta z letiště do Sultanahmetu při našem příjezdu. Bohužel se tato služba dá využít pouze při zpáteční cestě. Za přesun z letiště do města si návštěvníci Istanbulu musí jednoduše připlatit.

Večer nás však přeci jenom čekala ještě jedna příjemná tečka. Do baru našeho hostelu zavítala totiž břišní tanečnice. Ovšem ne obtloustlá vlnící se dáma, nýbrž téměř víla z pohádky. Úzký pas, útkou nožku a ňadra dmoucí. To vše zabaleno do několika jako pavučina jemných hadříků.
Přítomným pánům v tu ránu chutnalo pivo více než-li kdy jindy a lesk v očích mohli svádět i na něco zcela jiného než-li podnapilost. Asi ne náhodou se bar po odchodu tančící krásky vyprázdnil jako mávnutím kouzelného závoje …

Taneček na rozloučenou s Istanbulem (Mart Eslem)

Taneček na rozloučenou s Istanbulem (Mart Eslem)

Tedy sbohem Istanbule. Město dvou světadílů a místo mnoha tváří. Bude nám chybět pohled na siluetu Starého města. Nikdy nezapomeneme na panorama osvícené Modré mešity zářící do tmy. Na čističe bot, kteří vyleští obuv, i když to vlastně ani nechcete. Na přecpané uličky Velkého Bazaru. Na třpyt slunce i měsíce odrážející se ve vlnách Marmarského moře.
A již vůbec nezapomeneme na neopakovatelná hejna racků kroužících po setmění nad střechami Sultanahmetu. Hejna střídavě mizící a zase se objevující na noční obloze, tak jak zrovna světla velkoměsta u Bosporu osvěcují a zatemňují jejich bílé perutě…

Kapitola 4 – Yerebatanská cisterna a plavba po Bosporu

By | Deník 007

Kolem páté ranní jsem se opět nechal vzbudit křikem muezzinů a odhodlal se ke krátkému přerušení spánku. Popadl jsem fotoaparát a s úmyslem fotografovat východ slunce nad Istanbulem jsem vylezl po schodišti vedoucím na střešní terasu našeho hostelu. Bohužel byla zamčená.
Skrze sklo zavřených dveří však stále ještě jasný kulatý měsíc stříbřil svými paprsky hladinu Marmarského moře. Na svítání jsem vstal příliš brzy. S lehkým zklamáním jsem se vrátil zpět do hajan.

Po pozdní snídani jsme se okolo jedenácté vydali do ulic. Zaplatili jsme každý 10 lir za vstupenku do chrámu Hagia Sophia a za odměnu prošli rentgenovou kontrolou svých osobních věcí.
Vnitřek chrámu působil impozantně i navzdory probíhající rekonstrukci jeho poničených ozdob. Pod největší kopulí bylo vztyčeno lešení, které by se svými rozměry mohlo směle soupeřit s kdejakou výškovou budovou.
Dojem jednoho z nejzdobnějších chrámů světa umocňuje rozmanitost stropních mozaik. Na jedné straně výzdoba ve jménu Alláha a na straně druhé například mozaika Madony s dítětem. Mozaikové biblické výjevy naštěstí přežily přeměnu křesťanského chrámu na mešitu pod silnou vrstvou omítky. Omítku odstranili a mozaiky zrestaurovali v letech 1847 až 1849 švýcarští architekti Gasper a Giuseppe Fossatiové.

Impozantní vnitřek chrámu Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)

Impozantní vnitřek chrámu Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)

Byl jsem ve Vatikánu jako dítě před dvaadvaceti lety, ale i tak mám pocit, že basilika Svatého Petra může středověkým Turkům děkovat za přeměnu chrámu na mešitu. Bez této transformace kostela v mešitu by ztratil svou gloriolu největší křesťanské stavby světa.
Zcela upřímně, na chrámy nikterak zvlášť netrpím, a proto kdybychom si návštěvu Hagie Sophie ušetřili, rozhodně by mě to nepřipravilo o klidné spaní. Určitě si však chrám svým interiérem notně spravil dojem, kterým působí z venku. Zanedbaný zevnějšek a dojem jakési zvláštní přikrčenosti dělá z Hagie Sophie, ve srovnání se sousední Modrou mešitou, chudého příbuzného. Vše dohání, a to je nutné ještě jednou zdůraznit, opravdu až velkolepý vnitřek.

Přikrčená Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)

Přikrčená Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)

Hned u západního rohu Hagie Sophie se nachází další z památek, které by si návštěvník Istanbulu neměl nechat ujít. Na spojnici ulic Yerebatan a Caferiye se nachází nevelká vstupní budova do bizarně i mysticky působící Yerebatanské cisterny. V cisterně, která byla součástí rozsáhlé vodovodní sítě již ve 4. Století za císaře Konstantina, se natáčel i jeden z filmů o slavném agentovi 007.

Nenápadný vstup do Yerebatanské cisterny v Istanbulu (Mart Eslem)

Nenápadný vstup do Yerebatanské cisterny v Istanbulu (Mart Eslem)

Les 336-ti sloupů je tvořen osmadvaceti sloupy v každé z dvanácti klenutých alejí. Půdorys podzemní cisterny je 143 na 65 metrů. Během restaurátorských prací v roce 1984 získala tato atrakce Istanbulu svou současnou podobu. Z podlahy byla odstraněna téměř dvoumetrová vrstva nahromaděného bahna, a proto je dnes možno obdivovat, pod čirou hladinou mělké vody plné ryb a mincí, původní kamennou podlahu.
Bahno ukrývalo i dvě kamenné hlavy bájné Medusy, které sloužily jako podstavce dvěma sloupům v zadní části cisterny. Procházka po lávkách v potemnělém podzemí mezi vkusně nasvíceným sloupořadím působí tak trochu až nábožně. Nebýt hluku turistů ozývajícího se ze všech koutů podzemí, připomínala mi tamní atmosféra procházku památníkem holocaustu v Jeruzalémě. Cisterna nepůsobí tak dojemně, ovšem odraz světel v hladině připomíná právě zrcadlení světla jedné jediné svíčky v památníku dětských obětí nacistického běsnění.

Romantické podzemí Yerebatanské cisterny v Istanbulu (Mart Eslem)

Romantické podzemí Yerebatanské cisterny v Istanbulu (Mart Eslem)

Yerebatanská cisterna s osmimetrovou klenutou střechou pod ulicemi Starého města dokáže pojmout až osmdesát tisíc metrů krychlových vody. Jednalo se bezpochyby o vysoce romantický zážitek zdobící druhou polovinu našeho pobytu v Istanbulu.

Od cisterny jsme chtěli přejít co nejkratší cestou ke Galatskému mostu. Zkoušeli jsme novou trasu, ovšem přes park Gülhane jsme si pořádně zašli. Namísto na potřebný severozápad se cesta, podél spodních hradeb bývalého sultánského paláce Topkapi, stáčí téměř na východ.
Strávili jsme tak poledne v parku jehož východní část mi mnohde navozovala vzpomínky na pohádku o princezně Sulejmánské a stínících stromech do její komnaty, se kterými si poradil slavný Dr. Voštěp.

Po druhé hodině odpoledne jsme nicméně již seděli na palubě lodi při vyhlídkové plavbě po Bosporu. Dvouhodinová okružní jízda za 5 lir od Galatského mostu až daleko na sever, kde se loď otáčela na dohled Fatihova mostu.
Cesta tam kopírovala břeh evropský, zatímco nazpět jsme pluli v těsné blízkosti asijského břehu Bosporské úžiny. Obzvláště výhled zpoza Bosporského mostu (4. nejdelšího vysutého mostu na světě postaveného v roce 1973) zpět na Staré město byl úchvatný.

Bosporský most (Mart Eslem)

Bosporský most (Mart Eslem)

Temná silueta Sultánského paláce a okolních mešit jakoby na zlatém podnosu tvořeném větrem rozčeřenými vlnami odrážejícími ostré paprsky slunečního svitu. Fotoaparáty cvakaly, kamery vrčely a kdo neměl ani jedno ani druhé, alespoň zasněně mžoural na skýtající se úžasnou scenérii.

Istanbul - pohled z vln Bosporu na Staré město (Mart Eslem)

Istanbul – pohled z vln Bosporu na Staré město (Mart Eslem)

Bosporská úžina. Hlavní dopravní tepna desetimilionového Istanbulu. Hranice mezi dvěma kontinenty se táhne od Marmarského moře dalších dvaatřicet kilometrů na sever až do Černého moře. Po staletí byla překračována, respektive přeplouvána vojsky, obchodníky i dobrodruhy. Dnes její vody brázdí především rybáři a turisté.
Samozřejmě kromě statisíců místních obyvatel, u kterých jsou cesty trajektem obzvláště oblíbené. Možná je to v nich zakořeněno jako dědictví jejich předků, jelikož přes celou úžinu vedou pouhé dva mosty, oba postavené v posledních třech desetiletích. Kromě toho Bosporského se dále na sever nachází i Fatihův most.
Vtipný je původ názvu úžiny vycházející z antické mytologie. Mocný Zeus měl v dávných dobách poměr s krásnou Ió. Když to jeho žena Hera zjistila, proměnil svou milenku v krávu, aby ji ušetřil hněvu rozzlobené bohyně. Héru to však neuspokojilo a poslala na Ió alespoň ováda, aby jí štípl do zadku a zahnal na druhou stranu úžiny.
A na základě této humorné příhody získala úžina své jméno. Bospor totiž v antické řečtině údajně znamená “místo, kde přešla kráva”.

Brzkou večeři či chcete-li pozdní oběd, jsme si odbyli opět v jedné z restaurací pod Galatským mostem. Bylo před pátou hodinou a bratr Michal pospíchal do oblasti bazarů, aby stihl poslední nákupy před zavřením obchůdků. Včera byl totiž velice udiven, již po sedmé hodině uzavřeným Velkým Bazarem, i téměř všech obchodů obklopujících toto zastřešené tržiště.
Pokaždé do čtvrti Bazarů vstoupíme jinudy a pokaždé ji i jinudy opouštíme. Tentokrát jsme zabloudili do části zvané bazar koření. Bratr se brzy ztratil v davu a já se kochal různobarevnými homolemi všeho možného i nemožného koření, hromadami cukrovinek, ovoce a jiných lákadel.

Bazar koření v Istanbulu (Mart Eslem)

Bazar koření v Istanbulu (Mart Eslem)

Istanbulský bazar na mne nicméně dělá dojem spíše západoevropské či středoevropské tržnice. Takový ten pravý arabský šmrnc, jaký byl cítit třeba při mé návštěvě na káhirském Khan al-Khalili bazaru mi zde jednoduše chybí.
Obrovská hromada nic neříkajících bezcenných krámů, hadrů a cetek. To je samozřejmě můj osobní názor. Těžko bych jej vnucoval svému bratrovi, který celý natěšený lítá po bazaru a libuje si v levných “značkových” hadřících…

Kapitola 3 – Galatská věž

By | Deník 007

Z plánovaného fotografování úsvitu nad Starým městem sešlo. Ranní hlahol muezzinů z amplionů na minaretech Modré mešity mě sice vzbudil, ovšem než jsem si stačil okolo páté ranní srovnat své myšlenky, byl jsem opět v limbu.
Další vzbuzení nastalo až před polednem. Tentokrát samovolně. Bohužel jsme tak přišli o snídani, kterou máme v ceně ubytování. Vydává se pouze do jedenácté hodiny. Vyrazili jsme tedy rovnou do ulic.

Okolo chrámu Hagie Sophie jsme prošli ulicí Yerebatan a okolní změtí uliček až na širokou Ankarskou ulici. Poté pořád z kopce až k přístavu u Galatského mostu. Vyhnuli jsme se tak tlačenici, kterou jsme se včera prodírali cestou přes Velký Bazar a okolí.
V přístavu jsme si dali lehké občerstvení a pěšky přešli přes Galatský most. Železný most spojuje istanbulské čtvrti Eminönü a Beyoglu na protějších březích Zlatého rohu, slepého ramena Bosporské úžiny.

Šrumec v okolí Galatského mostu v Istanbulu (Mart Eslem)

Šrumec v okolí Galatského mostu v Istanbulu (Mart Eslem)

Současný a poměrně ošklivý most byl postaven teprve nedávno, v roce 1992. Nahradil původní pontonový most postavený v letech 1909 až 1912. Pontony bránily přirozenému toku vody a z vod Zlatého rohu se stalo plovoucí smetiště. Proto v osmdesátých letech minulého století začala istanbulská radnice přemýšlet o řešení tohoto nevábného problému.
Přestože není nový most žádným architektonickým skvostem, má svou specifickou atmosféru. A to nejenom nádherným výhledem na oba břehy Zlatého rohu na severní straně s dominantní Galatskou věží a na jižní s mnoha mešitami ohraničujícími při západu slunce úchvatný horizont. Atmosféru Galatského mostu tvoří hlavně bezpočet rybářů, od rána do večera stojících na obou stranách u jeho zábradlí.
Až se člověk diví, jak moře dokáže neustále uspokojovat doslova celý les rybářských prutů. Pokud se rybářům nepodaří prodat své úlovky kolemjdoucím, nemusejí zoufat. Prostor pod oběma mostními pilíři je vyplněn mnoha restauracemi a rychlými občerstveními. Pouze prostřední úzký pruh pod mostem slouží k proplouvání lodí. Tato zařízení jsou na okolních rybářích doslova závislá a bez problémů skupují většinu jejich úlovku. Dnes jsme si čerstvé ryby nedopřáli, rozhodli jsme se poobědvat v restauraci na Galatské věži.

Restaurace v Istanbulu zásobují někdy i děti (Mart Eslem)

Restaurace v Istanbulu zásobují někdy i děti (Mart Eslem)

Ačkoli je věž z mostu krásně vidět, jakmile se zapletete do křivolakých uliček a krkolomných schodišť, které k ní vedou, brzo jí ztrácíte ze zorného pole. Lehce se poté ztrácí i orientace. Pokud se budete držet pravidla stále do kopce, dříve nebo později se před vámi věž opět vynoří.

Galatská věž v Istanbulu (Mart Eslem)

Galatská věž v Istanbulu (Mart Eslem)

Po zaplacení deseti lir za vstupné, lze vyjet ukrutně pomalým, ovšem moderním, výtahem do restaurace s okrouhlým vyhlídkovým balkónem. Za silného větru je pochůzka po balkónu bojem se stabilitou a u lidí trpících závratěmi obzvlášť. Hlavně díky kluzké kamenné dlažbě, svažující se ode zdi směrem k nízkému zábradlí.
Určitě si s sebou nezapomeňte vzít fotoaparát či kameru. Z věže je překrásný výhled a Istanbul zde máte doslova jako na dlani.
Třpytící se hladina Bosporu na východě. Modré vlny Zlatého rohu na západě. Na severu čtvrti Beyoglu a Besiktas. A na jihu? Opět úchvatné panorama Starého města, vyšperkované navíc siluetami mešit odrážejícími se od pozadí sluncem do zlatova vybarvené hladiny Marmarského moře. Pokud vám bude přát počasí, tak jako nám, naskýtá se z Galatské věže pohled opravdu pro bohy.

Istanbul - pohled na Zlatý roh a siluetu Starého města (Mart Eslem)

Istanbul – pohled na Zlatý roh a siluetu Starého města (Mart Eslem)

Historie nejstarší věže Istanbulu sahá až do roku 528, kdy ji dal postavit císař Justinián. Původní věž vydržela až do 13. století, kdy byla poškozena. Až v polovině 14. století byla postavena věž nová, jako součást opevnění postaveného Janovany. Od té doby byla věž mnohokrát přestavěna a odolala i několika zemětřesením.
Věž je 61 metr vysoká. Její půdorys má v průměru necelých devět metrů a zdi dosahují šíře 3,75 metru. Stavba je však dnes dokonalým paskvilem spojujícím středověkou fasádu s ultramoderním interiérem. Nebýt úchvatného výhledu z jejího vrcholu, nestála by její návštěva za sebemenší námahu.

Výhled přes Bospor na asijskou část Istanbulu (Mart Eslem)

Výhled přes Bospor na asijskou část Istanbulu (Mart Eslem)

Po obědě jsme sjeli výtahem dolů a pokračovali ulicí Galipdede dále na sever. Tato malebná ulička patří k těm širším, které jsme doposud v Istanbulu registrovali a její dláždění je lemováno desítkami obchodů s hudebními nástroji.
Po ulici plné zbraní, kterou jsme procházeli včera u Velkého Bazaru, je to další místo s vysokou koncentrací jednoho prodejního artiklu. Zřejmě je zde zvykem, soustředit jedno zboží do jednoho místa. Je pak lepší výběr a zřejmě i lepší ceny díky tvrdé konkurenci? Kdo ví, spíše se jedná o jakýsi turecký obyčej.
Ulice Galipdede plynule přechází v třídu Istiklal, pulsující tepnu moderní části Istanbulu. Široká třída plná rozmanitých obchůdků, butiků a restaurací, ale také sídel ambasád a residenčních budov.
Prostředkem ulice se line tramvajová dráha. Nedokázali jsme však identifikovat, zda je stále funkční či plní roli plně nostalgickou. Každopádně za dvě hodiny, které jsme proseděli na terase restaurace naproti holandskému konzulátu, neprojela tramvaj ani jedenkrát.

Rušná třída Istiklal v Istanbulu (Mart Eslem)

Rušná třída Istiklal v Istanbulu (Mart Eslem)

Michal si zatím proběhl obchody, ovšem tentokrát se vrátil s prázdnou. Oblečení bude možná originálnější nežli na Bazaru, každopádně je také patřičně dražší. Nákupy se zde proto nevyplatí, tak jako v oblasti Bazarů.

Západ slunce jsme se rozhodli obdivovat z vln Bosporu. Okolo půl sedmé jsme se proto nalodili na trajekt přepravující na asijskou stranu úžiny. Stačí si koupit lístek či žeton za 1,30 turecké liry a nastoupit na loď.
Vlezli jsme ovšem na první loď, kterou jsme viděli, a ta nás odvezla až k jižní části vlakového nádraží Haydarpasa. Tato oblast již byla mimo mapy i plánky, kterými jsme disponovali. Došlo proto lehce k omylu v orientaci a místo na sever, k Haremskému autobusovému nádraží, odkud měl jet zpáteční trajekt, jsme jeli vlakem neznámo kam na jih.
Vystoupili jsme proto hned na první stanici a stopli si taxíka. Za deset lir nás odvezl k dalšímu přístavišti, tentokrát na náměstí Demokrasi v městské části Üsküdar. Více jak pětikilometrový úsek ulicemi asijského Istanbulu nám potvrdil zvěsti, porovnávající dvě části jednoho města na dvou světadílech. Zatímco evropská část, kterou jsme měli možnost poznat v uplynulých dnech, působí orientálně a asijsky, část na asijském břehu Bosporu je zase mnohem evropštější. Veliký to paradox tureckého velkoměsta.
Se zaujetím jsme si užívali dopravní chaos, kterým se taxikář prodíral. Opravdu asi není o co stát, okusit Istanbul za volantem. Každý řidič by však jistě ocenil světelné značení na větších křižovatkách. Kromě tradičních semaforů je značení vybaveno i jakýmsi digitálním odpočítáváním. Červená či zelená digitální číslice ukazuje, kolik vteřin zbývá do změny barvy respektive přednosti v jízdě. Zařízení, které jsem dosud ještě nikde neviděl.
Po vystoupení z taxíku jsme svůj krátký pobyt v Asii uzavřeli dalším úprkem na trajekt odjíždějící do Evropy. Poloprázdná loď se pohupovala na setměním tmavnoucích vlnách Bosporu a pohled na zapadající slunce nad Starým městem dával za pravdu častým prohlášením o jedinečnosti soumraku nad evropskou částí Istanbulu. Večerní panorama je zde skutečně jedno z nejkrásnějších na světě.
Po setmění jsme vystoupili z trajektu u mola mezi Galatským a Atatürkovým mostem. V blízkosti přístaviště tryskala uprostřed Zlatého rohu jakási bizarní fontána. Vzdálenější most je pojmenován po národním hrdinovi Mustafa Kemalovi, zvaném Atatürk (otec Turků).

Počátkem dvacátého století začala moc Osmanské říše upadat. Vše vyvrcholilo porážkou v první světové válce. Tehdy skupina mladých důstojníků svrhla sultána z jeho trůnu a dala tak zcela zaniknout Osmanské říši. Jeden z důstojníků byl právě mladý Mustafa Kemal. V prvé řadě vyhnal okupační řecké jednotky a přistoupil k opatřením, dnes souhrnně nazývaných “Kemalismus”. Opatření, která jsou mi jako nepříteli všech fanatických uskupení a hlavně náboženství, velice sympatická. Nahradil arabské písmo latinkou, což není ještě nic zajímavého, v porovnáním s jeho dalšími počiny, vpravdě revolučnímu, obzvláště na počátku minulého století. Však je za ně Turecko od té doby trnem v oku všem islámských zemí.
Atatürk zakázal islámské vzdělávací instituce, zrušil mnohoženství a všichni obyvatelé museli přijmout příjmení. Všechny tyto změny přispěly k výrazné proměně Turecka na stát popravdě západního charakteru, kde žena již dávno není na úrovni domácího zvířete, chovaného k potěše svého pána, jako je tomu v ortodoxních islámských zemích.
Však to také hoši v turbanech s dynamitem za opaskem těžko vydýchávají a nejen Istanbul je častým terčem různých teroristických útoků. Polodementní fanatici se ve jménu boha dopouštějí zbabělých útoků na bezbranné nic netušící lidi a oběťmi jsou často i ženy a děti.
Bohužel nízká inteligence těchto zparchantěných individuí nedovoluje uvědomit si, že se svými barbarskými činy naopak dopouštějí v podstatě té nejhorší urážky Boha, ať již ho nazýváme Mohamed, Ježíš nebo Budha.
Však se za své činy budou smažit v pekle a ne si užívat s desítkami čarokrásných panen, jak je jim při přípravě na sebevražedné atentáty slibováno. Nedozírná může být lidská hloupost…

Kapitola 2 – Modrá mešita

By | Deník 007

Navzdory předpovědi nás čekalo nádherné slunečné ráno. Azurová obloha s několika mráčky. Slunce, které nejenom pálilo do zátylku, ale především nádherně nasvítilo celé panorama starého města Istanbulu. Pro suchozemce je málo takových rán, kdy se může z terasy kochat pohledem na moře a zároveň mít jako na zlatém podnosu tolik orientálních památek. Něco podobného je však na terasách hotelů v Sultanahmetu naprostou samozřejmostí.
Bezchybný dojem z prvního istanbulského rána nám kazí pouze předčasný budíček v půl šesté. V tuto časnou hodinu totiž začalo hlasité vyzývání muslimů k ranní modlitbě. A minaretů, odkud se line zpěv muezzinů, je v těsné blízkosti naší noclehárny hned několik.

Po snídani jsme zaplatili další dva noclehy dopředu a vyrazili po dlážděné ulici Mimar Mehmet Aga na severozápad. Po pár minutách dojdete ke krásně upravenému parku Sultána Ahmeta, který leží na rovném prostranství mezi dvěma největšími skvosty Starého města. Po levé ruce na jihovýchodě se tyčí šest minaretů mešity Sultána Ahmeta, nazývané pro svou dlaždicovou výzdobu Modrá mešita. Pod tímto názvem je již mnohem známější. A po pravici, tedy na severovýchodě, stojí skvost druhý, chrám Hagia Sophia.

Modrá mešita na rozdíl od Hagie Sophie slouží stále svému náboženskému účelu. I přesto jsou její útroby přeplněné turisty. Pouze v čase mší je pro turisty uzavřená.
I my jsme neodolali a vstoupili bosky do chrámu. Před mešitou se každý musí zout a na své boty obdrží igelitovou tašku, aby je mohl nést dovnitř. Podrážka bot se totiž nesmí dotknout posvátné půdy, respektive koberce. V některých mešitách stačí pouze položit boty na zem podrážkami vzhůru. To ovšem v Modré mešitě nejde praktikovat, vzhledem k počtu turistů.
Vnitřek chrámu lze obdivovat bez hlasitých projevů a jakéhokoli rušení věřících, oddávajících se svým modlitbám.

Modrá mešita v Istanbulu (Mart Eslem)

Modrá mešita v Istanbulu (Mart Eslem)

Architektura uchvacuje nejen tradiční islámskou mozaikou zakazující jakékoli zobrazení živých bytostí, ale především monumentálností oblouků a hlavně dvou sloupů podpírajících hlavní kopuli.
Místo ticha, oddychu a sebezpytování. I pro nevěřícího výborné místo k odpočinku před mumrajem panujícím v ulicích kosmopolitního Istanbulu. Klid a mír.
Vůbec se nám tedy nechtělo opustit příjemný chládek a v poledním horku si jít stoupnout do fronty na vstupenky do sousedního chrámu Hagia Sophia.

Hagia Sophia v současnosti slouží jako muzeum. Z toho důvodu se do ní platí vstupné. Do Modré mešity se vstupné v pravém slova smyslu nevybíralo. Šlo o dobrovolné příspěvky na opravy a údržbu chrámu.
Chrám Hagia Sophia dal v 6. století postavit císař Justinián. Stavba trvala pouhých šest let. Po celá staletí to byl největší, slyšíte dobře, křesťanský chrám světa. Když ovšem tehdejší Konstantinopol dobyli Osmánci, přistavěli k chrámu čtyři minarety, každý se třemi balkóny, a proměnili jej v mešitu.
V současnosti v chrámu probíhají rozsáhlé restaurátorské práce a popravdě si o to zašlý stav exteriérů již říkal. Interiéry jsme bohužel neviděli. Odmítli jsme ve vedru stát dlouhou frontu.

Chrám Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)

Chrám Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)

V parku Sultána Ahmeta jsme se stali obětí všudypřítomných čističů bot. Mé kožené pohorky je doslova fascinovaly. Již cestou z ubytovny mi je jeden muž na ulici pochválil a při obouvání na schodech před Modrou mešitou mi další muž v legraci nabízel své tenisky k výměně.
A co teprve, když mé škorně dostaly v rukou odborníka lesk jako blesk?! To jsem se pomalu bál, abych neskončil v nějaké úzké temnější uličce bos.
Ovšem i tak před leštiči bot varuji. Nevědí, co mají za svou službičku chtít. Dohadování o ceně bývá tvrdé a jejich počáteční vstřícnost klesá s výší konečné částky. Boty však byly jako nové.

Další naše kroky vedly, stejně jako včera po setmění, ke břehu Marmarského moře. Podél čtyřproudé Kennedyho ulice, lemující pobřeží, jsme pochodovali na severozápad. Pozorovali jsme čilý lodní provoz u ústí Bosporské úžiny.
Slavný Bospor je asi 38 kilometrů dlouhá úžina, spojující Černé moře s Marmarským. Velice strategické místo tak trochu předurčilo vznik města již v dávných dobách, od kterých je obrovským obchodním a dopravním uzlem nepřetržitě až dodnes. Však se také osmanským sultánům v době jejich vlády v Cařihradu přezdívalo “strážci brány”.
Snad ještě více nežli lodí na moři, postávalo rybářů na jeho břehu. Po potkanech, kterými se v noci vlnolamy hemžily, ani památky. Dokonce rybařily i ženy. Sledování jejich častých a hlavně čerstvých úlovků nás navnadilo do té míry, až jsme si dali každý jeden rybí sendvič. Bohužel ne přímo na ohýnku u pobřeží, nýbrž v restauraci pod Galatským mostem.
U jihozápadní strany mostu se to restauracemi a stánky s občerstvením jen hemží. Z těsné blízkosti mostu také odjíždí spousty trajektů i vyhlídkových plaveb na Bosporskou úžinu. A právě přes její slepé rameno, zvané Zlatý roh, spojuje Galatský most městské části Sultanahmet a Beyoglu.

Galatský most v Istanbulu (Mart Eslem)

Galatský most v Istanbulu (Mart Eslem)

Přes most jsme se pro dnešek již nevydali, nýbrž jsme zapluli do úzkých uliček v oblasti náměstíčka Eminönu a ocitli se v bazarové části města.
Úzké uličky, záplava lidí a hromady zboží vyskládaného do výše. Štěbetání prodavačů a zákazníků. Projíždějící automobily, které se na první dojem jeví širší než samotné uličky. To vše k bazaru neodmyslitelně patří. Vytváří to jeho neopakovatelnou atmosféru.

Bazarová část Istanbulu (Mart Eslem)

Bazarová část Istanbulu (Mart Eslem)

Část nabídky stále tvoří oblečení a koberce. Zcela jsem postrádal orientální koření, ovoce a potraviny rozličných vůní a barev. Namísto toho jsem si místy připadal jak v Baumaxu. Sekyrky, rýče a zahradní grily, to jsem na bazaru opravdu nečekal. A bylo hůře.
V další části byl snad každý druhý obchůdek plný chladných a střelných zbraní. Jednoduše jeden army shop vedle druhého. Brokovnice, revolvery, díky a občas i samopal. K tomu všemu munice na rozdávání. Bylo to přinejmenším zarážející. Proto, když jsem po pár dalších krocích uviděl slavný teleshoppingový sauna belt, přešla mě i chuť cokoliv si koupit. Možná by člověku znechutili i to poslední kouzlo bazaru, smlouvání.

Holubi na náměstí Beyazit v Istanbulu (Mart Eslem)

Holubi na náměstí Beyazit v Istanbulu (Mart Eslem)

Odradit se však nenechal můj bratr, který mě zanechal samotného se svými myšlenkami u stolku na náměstí Beyazit a vyrazil do zastřešeného Velkého Bazaru za nákupy. Vychlazenou vodou a obdivováním vstupní brány do kampusu Istanbulské University jsem si krátil dlouhou chvíli. Při studování plánku města mě navíc posral pták. Přímo za krk na pravé rameno. Večer budu muset přemáchnout košili v umyvadle. Doufám, že lidové rčení nelže a přinese mi to štěstí.

Kapitola 1 – Do Cařihradu!

By | Deník 007

Je tu další premiéra mého deníku. Tentokrát pojednává o pobytu v Istanbulu, který mě před dvěma lety mile překvapil.

Byzantium, Konstantinopol, Cařihrad. To jsou všechno názvy města, které je dnes všeobecně známé jako Istanbul. Centrum dávné Východořímské říše a později hlavní stan Osmanské říše. Město na hranici dvou kontinentů. Město rozdělené Bosporskou úžinou, spojující Černé a Marmarské moře na evropskou a asijskou část. Žádná jiná metropole na světě neleží na dvou kontinentech zároveň, pouze Istanbul.

Začátkem září 2006, po téměř dvou a půl letech opět usednu do letadla. S bratrem se chystám do své 57. země a magickou sedmičku na konci bude mít i zpáteční let. Let s pořadovým číslem 77.

V šestapůlmilionovém mraveništi prožijeme příštích pár dní. Sedmičky nám doufám přinesou štěstí. Zvláště po nedávných teroristických útocích na turecké riviéře i v samotném Istanbulu. To mě ovšem ti šílenci s hadrem na hlavě moc dobře neznají, když si myslí, že mě jejich hra na boží bojovníky nažene strach. Strach, to je přesně to, o co jim jde. Udělat, hlavně z Evropanů, zbabělé poslušné stádo, které přestane strkat nos do jejich “vznešených” záležitostí. Záležitostí, které umění bránit pouze krvavými zbabělými a podlými činy konanými pod rouškou náboženství.

V půl šesté jsem si po sedmadvaceti měsících opět prožil ono kouzelné šimrání v podbřišku, které zakusím při každém odlepení letadla od země. Letadlo pádí po ranveji, nabírá rychlost potřebnou k odlepení jeho ocelových křídel a pak plachtí nekonečnou modrou oblohou. V těch několika málo vteřinách se mi vždy jakoby promítá můj život. Na krátký okamžik si uvědomuji, že třeba naposledy vidím svou rodnou zemi. Tlak v zalehlých uších mne však po chvíli vyhání chmurné myšlenky z hlavy a já se kochám neopakovatelným pohledem na matičku Zemi z ptačí perspektivy. Po více jak dvou letech. Doufám, že na další leteckou výpravu do cizí nepoznané země nebudu čekat dalších několik let…

Během procházení odletovou branou na ruzyňském letišti jsem se byl povinen i vyzout ze svých bot. Velice mě proto překvapilo, když jsme k podávané večeři dostali na palubě letadla železné příbory. Člověk nemusí být ani specialista na bezpečnost, aby si uvědomil potenciální nebezpečí kovového nože a vidličky. Na tácku před nádobou s jídlem byl certifikát ujišťující konzumenty, že večeře neobsahuje vepřové. S podobným letáčkem jsem se setkal poprvé. Zřejmě to bude tím, že letím do Orientu poprvé na vlastní pěst.

Každopádně je tabuizované vepřové první známkou, že se blížíme do područí zakřivených šavlí a červeného půlměsíce. Vzhledem k mé dietě mi to rozhodně nevadí, ani já totiž vepřové nejím. Již rok se stravuji podle své krevní skupiny B. Od té doby mi potrava skutečně dodává energii. Žádné odkrvování mozku po jídle a návaly ospalosti. Navíc se mi bez potíží daří i udržet svou váhu a štíhlou postavu. Mohu jíst, kdy chci a kolik chci a nepřiberu. Stačí se pouze vyvarovat potravinám, které nesvědčí mé krevní skupině. Toť vše, jak jednoduché. Mohu všem vřele doporučit.

Rozcestník v Istanbulu (Mart Eslem)

Rozcestník v Istanbulu (Mart Eslem)

Let trval téměř na minutu dvě a půl hodiny. Po rychlém odbavení jsme čapli svá zavazadla a domluvili si odvoz do části Istanbulu zvané Sultanahmed. Tam jsme se ubytovali v Orient International hostelu v ulici Akbiyik Caddesi číslo 33. Za 36 tureckých lir jsme okolo desáté večer sehnali nocleh již pouze v osmilůžkovém pokoji.

Směnný kurz v září 2006 činil 1,83 liry za jedno euro. Na pokoji jsme se pochopitelně mnoho nezdrželi a vylezli na střešní terasu ubytovny.

Výhled z terasy Orient International Hostelu v Istanbulu (Mart Eslem)

Výhled z terasy Orient International Hostelu v Istanbulu (Mart Eslem)

Kromě vychlazeného plzeňského piva značky Efes nám byl odměnou i nádherný výhled na osvětlenou Modrou mešitu a chrám Hagia Sophia. Na opačné straně se pak leskly potemnělé vlny Marmarského moře. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil tu vůni dálek ve svých nozdrách a vroucí toulavou krev v žilách. Mart Eslem dorazil do Cařihradu!

Jsme ubytováni v samém srdci starého Istanbulu. Ve čtvrti vděčící za své jméno přilehlé Modré mešitě, respektive chrámu Sultána Ahmeta. Nejzajímavější část města s množstvím památek a překrásným výhledem.

Výhodné poloze pro návštěvníky a turisty odpovídá i množství hotelů a ubytovacích prostor v okolí našeho hostelu. Téměř každý hotel, či hostel v Sultanahmetu má svou střešní terasu, dodávající této čtvrti hlavně po setmění úchvatnou až mystickou atmosféru. A jestli je ze střech nádherný výhled v noci, nemohu se dočkat, jaké to bude za svítání…

Po pivečku na terase jsme si vyšli do ulic Starého města. Nasvícené chrámy Hagia Sophia a hlavně Modrá mešita jsou za tmy snad mnohem úchvatnější a hlavně romantičtější, nežli ve dne. Ráno se o tom přesvědčíme.

Bratrova fotografie starého města po setmění (Mart Eslem)

Bratrova fotografie starého města po setmění (Mart Eslem)

Z chrámového návrší ležícího přímo na místech bývalého Byzantského osídlení jsme sešli dolů k břehu Marmarského moře. I před půlnocí bylo na úzkém kamenném pruhu, tvořícím hranici mezi silnicí a mořskou hladinou, překvapivě živo. Zamilované páry, lelkující jednotlivci či skupinky společensky unavených. V klidu sedící rybáři čekající na svůj úlovek. To vše by nebylo tak divné, kdyby se pobřeží nehemžilo desítkami potkanů, pištících při potyčkách o zbytky potravin, v hromadách odpadků zapadaných v mezerách mezi kameny.
Fascinovaně jsme pozorovali lidi i zvířata jak si každý z těchto živočišných druhů hleděl svého a nenechal se ničím rušit. Musím přiznat, že jsem poprvé v životě viděl tolik potkanů na jednom místě. Úžasná symbióza člověka a zvířete, i když naše hygienické stanice by na to měly asi trochu jiný názor…

Pláž nočních krys na břehu Bosporu (Mart Eslem)

Pláž nočních krys na břehu Bosporu (Mart Eslem)

Teplé a vlhké klima večerního Istanbulu nás poměrně unavilo a zahnalo povečeřet do vcelku luxusního a drahého Café Restaurantu Turquose nedaleko našeho hostelu. Na naší únavě se jistě podepsaly i dva půllitry místního efeského. Alespoň se nám bude dobře usínat. Konec konců máme již vlastně středu. V Istanbulu je totiž o hodinu více než v Čechách.