Kolem páté ranní jsem se opět nechal vzbudit křikem muezzinů a odhodlal se ke krátkému přerušení spánku. Popadl jsem fotoaparát a s úmyslem fotografovat východ slunce nad Istanbulem jsem vylezl po schodišti vedoucím na střešní terasu našeho hostelu. Bohužel byla zamčená.
Skrze sklo zavřených dveří však stále ještě jasný kulatý měsíc stříbřil svými paprsky hladinu Marmarského moře. Na svítání jsem vstal příliš brzy. S lehkým zklamáním jsem se vrátil zpět do hajan.
Po pozdní snídani jsme se okolo jedenácté vydali do ulic. Zaplatili jsme každý 10 lir za vstupenku do chrámu Hagia Sophia a za odměnu prošli rentgenovou kontrolou svých osobních věcí.
Vnitřek chrámu působil impozantně i navzdory probíhající rekonstrukci jeho poničených ozdob. Pod největší kopulí bylo vztyčeno lešení, které by se svými rozměry mohlo směle soupeřit s kdejakou výškovou budovou.
Dojem jednoho z nejzdobnějších chrámů světa umocňuje rozmanitost stropních mozaik. Na jedné straně výzdoba ve jménu Alláha a na straně druhé například mozaika Madony s dítětem. Mozaikové biblické výjevy naštěstí přežily přeměnu křesťanského chrámu na mešitu pod silnou vrstvou omítky. Omítku odstranili a mozaiky zrestaurovali v letech 1847 až 1849 švýcarští architekti Gasper a Giuseppe Fossatiové.
Impozantní vnitřek chrámu Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)
Byl jsem ve Vatikánu jako dítě před dvaadvaceti lety, ale i tak mám pocit, že basilika Svatého Petra může středověkým Turkům děkovat za přeměnu chrámu na mešitu. Bez této transformace kostela v mešitu by ztratil svou gloriolu největší křesťanské stavby světa.
Zcela upřímně, na chrámy nikterak zvlášť netrpím, a proto kdybychom si návštěvu Hagie Sophie ušetřili, rozhodně by mě to nepřipravilo o klidné spaní. Určitě si však chrám svým interiérem notně spravil dojem, kterým působí z venku. Zanedbaný zevnějšek a dojem jakési zvláštní přikrčenosti dělá z Hagie Sophie, ve srovnání se sousední Modrou mešitou, chudého příbuzného. Vše dohání, a to je nutné ještě jednou zdůraznit, opravdu až velkolepý vnitřek.
Přikrčená Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)
Hned u západního rohu Hagie Sophie se nachází další z památek, které by si návštěvník Istanbulu neměl nechat ujít. Na spojnici ulic Yerebatan a Caferiye se nachází nevelká vstupní budova do bizarně i mysticky působící Yerebatanské cisterny. V cisterně, která byla součástí rozsáhlé vodovodní sítě již ve 4. Století za císaře Konstantina, se natáčel i jeden z filmů o slavném agentovi 007.
Nenápadný vstup do Yerebatanské cisterny v Istanbulu (Mart Eslem)
Les 336-ti sloupů je tvořen osmadvaceti sloupy v každé z dvanácti klenutých alejí. Půdorys podzemní cisterny je 143 na 65 metrů. Během restaurátorských prací v roce 1984 získala tato atrakce Istanbulu svou současnou podobu. Z podlahy byla odstraněna téměř dvoumetrová vrstva nahromaděného bahna, a proto je dnes možno obdivovat, pod čirou hladinou mělké vody plné ryb a mincí, původní kamennou podlahu.
Bahno ukrývalo i dvě kamenné hlavy bájné Medusy, které sloužily jako podstavce dvěma sloupům v zadní části cisterny. Procházka po lávkách v potemnělém podzemí mezi vkusně nasvíceným sloupořadím působí tak trochu až nábožně. Nebýt hluku turistů ozývajícího se ze všech koutů podzemí, připomínala mi tamní atmosféra procházku památníkem holocaustu v Jeruzalémě. Cisterna nepůsobí tak dojemně, ovšem odraz světel v hladině připomíná právě zrcadlení světla jedné jediné svíčky v památníku dětských obětí nacistického běsnění.
Romantické podzemí Yerebatanské cisterny v Istanbulu (Mart Eslem)
Yerebatanská cisterna s osmimetrovou klenutou střechou pod ulicemi Starého města dokáže pojmout až osmdesát tisíc metrů krychlových vody. Jednalo se bezpochyby o vysoce romantický zážitek zdobící druhou polovinu našeho pobytu v Istanbulu.
Od cisterny jsme chtěli přejít co nejkratší cestou ke Galatskému mostu. Zkoušeli jsme novou trasu, ovšem přes park Gülhane jsme si pořádně zašli. Namísto na potřebný severozápad se cesta, podél spodních hradeb bývalého sultánského paláce Topkapi, stáčí téměř na východ.
Strávili jsme tak poledne v parku jehož východní část mi mnohde navozovala vzpomínky na pohádku o princezně Sulejmánské a stínících stromech do její komnaty, se kterými si poradil slavný Dr. Voštěp.
Po druhé hodině odpoledne jsme nicméně již seděli na palubě lodi při vyhlídkové plavbě po Bosporu. Dvouhodinová okružní jízda za 5 lir od Galatského mostu až daleko na sever, kde se loď otáčela na dohled Fatihova mostu.
Cesta tam kopírovala břeh evropský, zatímco nazpět jsme pluli v těsné blízkosti asijského břehu Bosporské úžiny. Obzvláště výhled zpoza Bosporského mostu (4. nejdelšího vysutého mostu na světě postaveného v roce 1973) zpět na Staré město byl úchvatný.
Bosporský most (Mart Eslem)
Temná silueta Sultánského paláce a okolních mešit jakoby na zlatém podnosu tvořeném větrem rozčeřenými vlnami odrážejícími ostré paprsky slunečního svitu. Fotoaparáty cvakaly, kamery vrčely a kdo neměl ani jedno ani druhé, alespoň zasněně mžoural na skýtající se úžasnou scenérii.
Istanbul – pohled z vln Bosporu na Staré město (Mart Eslem)
Bosporská úžina. Hlavní dopravní tepna desetimilionového Istanbulu. Hranice mezi dvěma kontinenty se táhne od Marmarského moře dalších dvaatřicet kilometrů na sever až do Černého moře. Po staletí byla překračována, respektive přeplouvána vojsky, obchodníky i dobrodruhy. Dnes její vody brázdí především rybáři a turisté.
Samozřejmě kromě statisíců místních obyvatel, u kterých jsou cesty trajektem obzvláště oblíbené. Možná je to v nich zakořeněno jako dědictví jejich předků, jelikož přes celou úžinu vedou pouhé dva mosty, oba postavené v posledních třech desetiletích. Kromě toho Bosporského se dále na sever nachází i Fatihův most.
Vtipný je původ názvu úžiny vycházející z antické mytologie. Mocný Zeus měl v dávných dobách poměr s krásnou Ió. Když to jeho žena Hera zjistila, proměnil svou milenku v krávu, aby ji ušetřil hněvu rozzlobené bohyně. Héru to však neuspokojilo a poslala na Ió alespoň ováda, aby jí štípl do zadku a zahnal na druhou stranu úžiny.
A na základě této humorné příhody získala úžina své jméno. Bospor totiž v antické řečtině údajně znamená “místo, kde přešla kráva”.
Brzkou večeři či chcete-li pozdní oběd, jsme si odbyli opět v jedné z restaurací pod Galatským mostem. Bylo před pátou hodinou a bratr Michal pospíchal do oblasti bazarů, aby stihl poslední nákupy před zavřením obchůdků. Včera byl totiž velice udiven, již po sedmé hodině uzavřeným Velkým Bazarem, i téměř všech obchodů obklopujících toto zastřešené tržiště.
Pokaždé do čtvrti Bazarů vstoupíme jinudy a pokaždé ji i jinudy opouštíme. Tentokrát jsme zabloudili do části zvané bazar koření. Bratr se brzy ztratil v davu a já se kochal různobarevnými homolemi všeho možného i nemožného koření, hromadami cukrovinek, ovoce a jiných lákadel.
Bazar koření v Istanbulu (Mart Eslem)
Istanbulský bazar na mne nicméně dělá dojem spíše západoevropské či středoevropské tržnice. Takový ten pravý arabský šmrnc, jaký byl cítit třeba při mé návštěvě na káhirském Khan al-Khalili bazaru mi zde jednoduše chybí.
Obrovská hromada nic neříkajících bezcenných krámů, hadrů a cetek. To je samozřejmě můj osobní názor. Těžko bych jej vnucoval svému bratrovi, který celý natěšený lítá po bazaru a libuje si v levných “značkových” hadřících…
