Z plánovaného fotografování úsvitu nad Starým městem sešlo. Ranní hlahol muezzinů z amplionů na minaretech Modré mešity mě sice vzbudil, ovšem než jsem si stačil okolo páté ranní srovnat své myšlenky, byl jsem opět v limbu.
Další vzbuzení nastalo až před polednem. Tentokrát samovolně. Bohužel jsme tak přišli o snídani, kterou máme v ceně ubytování. Vydává se pouze do jedenácté hodiny. Vyrazili jsme tedy rovnou do ulic.
Okolo chrámu Hagie Sophie jsme prošli ulicí Yerebatan a okolní změtí uliček až na širokou Ankarskou ulici. Poté pořád z kopce až k přístavu u Galatského mostu. Vyhnuli jsme se tak tlačenici, kterou jsme se včera prodírali cestou přes Velký Bazar a okolí.
V přístavu jsme si dali lehké občerstvení a pěšky přešli přes Galatský most. Železný most spojuje istanbulské čtvrti Eminönü a Beyoglu na protějších březích Zlatého rohu, slepého ramena Bosporské úžiny.
Šrumec v okolí Galatského mostu v Istanbulu (Mart Eslem)
Současný a poměrně ošklivý most byl postaven teprve nedávno, v roce 1992. Nahradil původní pontonový most postavený v letech 1909 až 1912. Pontony bránily přirozenému toku vody a z vod Zlatého rohu se stalo plovoucí smetiště. Proto v osmdesátých letech minulého století začala istanbulská radnice přemýšlet o řešení tohoto nevábného problému.
Přestože není nový most žádným architektonickým skvostem, má svou specifickou atmosféru. A to nejenom nádherným výhledem na oba břehy Zlatého rohu na severní straně s dominantní Galatskou věží a na jižní s mnoha mešitami ohraničujícími při západu slunce úchvatný horizont. Atmosféru Galatského mostu tvoří hlavně bezpočet rybářů, od rána do večera stojících na obou stranách u jeho zábradlí.
Až se člověk diví, jak moře dokáže neustále uspokojovat doslova celý les rybářských prutů. Pokud se rybářům nepodaří prodat své úlovky kolemjdoucím, nemusejí zoufat. Prostor pod oběma mostními pilíři je vyplněn mnoha restauracemi a rychlými občerstveními. Pouze prostřední úzký pruh pod mostem slouží k proplouvání lodí. Tato zařízení jsou na okolních rybářích doslova závislá a bez problémů skupují většinu jejich úlovku. Dnes jsme si čerstvé ryby nedopřáli, rozhodli jsme se poobědvat v restauraci na Galatské věži.
Restaurace v Istanbulu zásobují někdy i děti (Mart Eslem)
Ačkoli je věž z mostu krásně vidět, jakmile se zapletete do křivolakých uliček a krkolomných schodišť, které k ní vedou, brzo jí ztrácíte ze zorného pole. Lehce se poté ztrácí i orientace. Pokud se budete držet pravidla stále do kopce, dříve nebo později se před vámi věž opět vynoří.
Galatská věž v Istanbulu (Mart Eslem)
Po zaplacení deseti lir za vstupné, lze vyjet ukrutně pomalým, ovšem moderním, výtahem do restaurace s okrouhlým vyhlídkovým balkónem. Za silného větru je pochůzka po balkónu bojem se stabilitou a u lidí trpících závratěmi obzvlášť. Hlavně díky kluzké kamenné dlažbě, svažující se ode zdi směrem k nízkému zábradlí.
Určitě si s sebou nezapomeňte vzít fotoaparát či kameru. Z věže je překrásný výhled a Istanbul zde máte doslova jako na dlani.
Třpytící se hladina Bosporu na východě. Modré vlny Zlatého rohu na západě. Na severu čtvrti Beyoglu a Besiktas. A na jihu? Opět úchvatné panorama Starého města, vyšperkované navíc siluetami mešit odrážejícími se od pozadí sluncem do zlatova vybarvené hladiny Marmarského moře. Pokud vám bude přát počasí, tak jako nám, naskýtá se z Galatské věže pohled opravdu pro bohy.
Istanbul – pohled na Zlatý roh a siluetu Starého města (Mart Eslem)
Historie nejstarší věže Istanbulu sahá až do roku 528, kdy ji dal postavit císař Justinián. Původní věž vydržela až do 13. století, kdy byla poškozena. Až v polovině 14. století byla postavena věž nová, jako součást opevnění postaveného Janovany. Od té doby byla věž mnohokrát přestavěna a odolala i několika zemětřesením.
Věž je 61 metr vysoká. Její půdorys má v průměru necelých devět metrů a zdi dosahují šíře 3,75 metru. Stavba je však dnes dokonalým paskvilem spojujícím středověkou fasádu s ultramoderním interiérem. Nebýt úchvatného výhledu z jejího vrcholu, nestála by její návštěva za sebemenší námahu.
Výhled přes Bospor na asijskou část Istanbulu (Mart Eslem)
Po obědě jsme sjeli výtahem dolů a pokračovali ulicí Galipdede dále na sever. Tato malebná ulička patří k těm širším, které jsme doposud v Istanbulu registrovali a její dláždění je lemováno desítkami obchodů s hudebními nástroji.
Po ulici plné zbraní, kterou jsme procházeli včera u Velkého Bazaru, je to další místo s vysokou koncentrací jednoho prodejního artiklu. Zřejmě je zde zvykem, soustředit jedno zboží do jednoho místa. Je pak lepší výběr a zřejmě i lepší ceny díky tvrdé konkurenci? Kdo ví, spíše se jedná o jakýsi turecký obyčej.
Ulice Galipdede plynule přechází v třídu Istiklal, pulsující tepnu moderní části Istanbulu. Široká třída plná rozmanitých obchůdků, butiků a restaurací, ale také sídel ambasád a residenčních budov.
Prostředkem ulice se line tramvajová dráha. Nedokázali jsme však identifikovat, zda je stále funkční či plní roli plně nostalgickou. Každopádně za dvě hodiny, které jsme proseděli na terase restaurace naproti holandskému konzulátu, neprojela tramvaj ani jedenkrát.
Rušná třída Istiklal v Istanbulu (Mart Eslem)
Michal si zatím proběhl obchody, ovšem tentokrát se vrátil s prázdnou. Oblečení bude možná originálnější nežli na Bazaru, každopádně je také patřičně dražší. Nákupy se zde proto nevyplatí, tak jako v oblasti Bazarů.
Západ slunce jsme se rozhodli obdivovat z vln Bosporu. Okolo půl sedmé jsme se proto nalodili na trajekt přepravující na asijskou stranu úžiny. Stačí si koupit lístek či žeton za 1,30 turecké liry a nastoupit na loď.
Vlezli jsme ovšem na první loď, kterou jsme viděli, a ta nás odvezla až k jižní části vlakového nádraží Haydarpasa. Tato oblast již byla mimo mapy i plánky, kterými jsme disponovali. Došlo proto lehce k omylu v orientaci a místo na sever, k Haremskému autobusovému nádraží, odkud měl jet zpáteční trajekt, jsme jeli vlakem neznámo kam na jih.
Vystoupili jsme proto hned na první stanici a stopli si taxíka. Za deset lir nás odvezl k dalšímu přístavišti, tentokrát na náměstí Demokrasi v městské části Üsküdar. Více jak pětikilometrový úsek ulicemi asijského Istanbulu nám potvrdil zvěsti, porovnávající dvě části jednoho města na dvou světadílech. Zatímco evropská část, kterou jsme měli možnost poznat v uplynulých dnech, působí orientálně a asijsky, část na asijském břehu Bosporu je zase mnohem evropštější. Veliký to paradox tureckého velkoměsta.
Se zaujetím jsme si užívali dopravní chaos, kterým se taxikář prodíral. Opravdu asi není o co stát, okusit Istanbul za volantem. Každý řidič by však jistě ocenil světelné značení na větších křižovatkách. Kromě tradičních semaforů je značení vybaveno i jakýmsi digitálním odpočítáváním. Červená či zelená digitální číslice ukazuje, kolik vteřin zbývá do změny barvy respektive přednosti v jízdě. Zařízení, které jsem dosud ještě nikde neviděl.
Po vystoupení z taxíku jsme svůj krátký pobyt v Asii uzavřeli dalším úprkem na trajekt odjíždějící do Evropy. Poloprázdná loď se pohupovala na setměním tmavnoucích vlnách Bosporu a pohled na zapadající slunce nad Starým městem dával za pravdu častým prohlášením o jedinečnosti soumraku nad evropskou částí Istanbulu. Večerní panorama je zde skutečně jedno z nejkrásnějších na světě.
Po setmění jsme vystoupili z trajektu u mola mezi Galatským a Atatürkovým mostem. V blízkosti přístaviště tryskala uprostřed Zlatého rohu jakási bizarní fontána. Vzdálenější most je pojmenován po národním hrdinovi Mustafa Kemalovi, zvaném Atatürk (otec Turků).
Počátkem dvacátého století začala moc Osmanské říše upadat. Vše vyvrcholilo porážkou v první světové válce. Tehdy skupina mladých důstojníků svrhla sultána z jeho trůnu a dala tak zcela zaniknout Osmanské říši. Jeden z důstojníků byl právě mladý Mustafa Kemal. V prvé řadě vyhnal okupační řecké jednotky a přistoupil k opatřením, dnes souhrnně nazývaných “Kemalismus”. Opatření, která jsou mi jako nepříteli všech fanatických uskupení a hlavně náboženství, velice sympatická. Nahradil arabské písmo latinkou, což není ještě nic zajímavého, v porovnáním s jeho dalšími počiny, vpravdě revolučnímu, obzvláště na počátku minulého století. Však je za ně Turecko od té doby trnem v oku všem islámských zemí.
Atatürk zakázal islámské vzdělávací instituce, zrušil mnohoženství a všichni obyvatelé museli přijmout příjmení. Všechny tyto změny přispěly k výrazné proměně Turecka na stát popravdě západního charakteru, kde žena již dávno není na úrovni domácího zvířete, chovaného k potěše svého pána, jako je tomu v ortodoxních islámských zemích.
Však to také hoši v turbanech s dynamitem za opaskem těžko vydýchávají a nejen Istanbul je častým terčem různých teroristických útoků. Polodementní fanatici se ve jménu boha dopouštějí zbabělých útoků na bezbranné nic netušící lidi a oběťmi jsou často i ženy a děti.
Bohužel nízká inteligence těchto zparchantěných individuí nedovoluje uvědomit si, že se svými barbarskými činy naopak dopouštějí v podstatě té nejhorší urážky Boha, ať již ho nazýváme Mohamed, Ježíš nebo Budha.
Však se za své činy budou smažit v pekle a ne si užívat s desítkami čarokrásných panen, jak je jim při přípravě na sebevražedné atentáty slibováno. Nedozírná může být lidská hloupost…
