Navzdory předpovědi nás čekalo nádherné slunečné ráno. Azurová obloha s několika mráčky. Slunce, které nejenom pálilo do zátylku, ale především nádherně nasvítilo celé panorama starého města Istanbulu. Pro suchozemce je málo takových rán, kdy se může z terasy kochat pohledem na moře a zároveň mít jako na zlatém podnosu tolik orientálních památek. Něco podobného je však na terasách hotelů v Sultanahmetu naprostou samozřejmostí.
Bezchybný dojem z prvního istanbulského rána nám kazí pouze předčasný budíček v půl šesté. V tuto časnou hodinu totiž začalo hlasité vyzývání muslimů k ranní modlitbě. A minaretů, odkud se line zpěv muezzinů, je v těsné blízkosti naší noclehárny hned několik.
Po snídani jsme zaplatili další dva noclehy dopředu a vyrazili po dlážděné ulici Mimar Mehmet Aga na severozápad. Po pár minutách dojdete ke krásně upravenému parku Sultána Ahmeta, který leží na rovném prostranství mezi dvěma největšími skvosty Starého města. Po levé ruce na jihovýchodě se tyčí šest minaretů mešity Sultána Ahmeta, nazývané pro svou dlaždicovou výzdobu Modrá mešita. Pod tímto názvem je již mnohem známější. A po pravici, tedy na severovýchodě, stojí skvost druhý, chrám Hagia Sophia.
Modrá mešita na rozdíl od Hagie Sophie slouží stále svému náboženskému účelu. I přesto jsou její útroby přeplněné turisty. Pouze v čase mší je pro turisty uzavřená.
I my jsme neodolali a vstoupili bosky do chrámu. Před mešitou se každý musí zout a na své boty obdrží igelitovou tašku, aby je mohl nést dovnitř. Podrážka bot se totiž nesmí dotknout posvátné půdy, respektive koberce. V některých mešitách stačí pouze položit boty na zem podrážkami vzhůru. To ovšem v Modré mešitě nejde praktikovat, vzhledem k počtu turistů.
Vnitřek chrámu lze obdivovat bez hlasitých projevů a jakéhokoli rušení věřících, oddávajících se svým modlitbám.
Modrá mešita v Istanbulu (Mart Eslem)
Architektura uchvacuje nejen tradiční islámskou mozaikou zakazující jakékoli zobrazení živých bytostí, ale především monumentálností oblouků a hlavně dvou sloupů podpírajících hlavní kopuli.
Místo ticha, oddychu a sebezpytování. I pro nevěřícího výborné místo k odpočinku před mumrajem panujícím v ulicích kosmopolitního Istanbulu. Klid a mír.
Vůbec se nám tedy nechtělo opustit příjemný chládek a v poledním horku si jít stoupnout do fronty na vstupenky do sousedního chrámu Hagia Sophia.
Hagia Sophia v současnosti slouží jako muzeum. Z toho důvodu se do ní platí vstupné. Do Modré mešity se vstupné v pravém slova smyslu nevybíralo. Šlo o dobrovolné příspěvky na opravy a údržbu chrámu.
Chrám Hagia Sophia dal v 6. století postavit císař Justinián. Stavba trvala pouhých šest let. Po celá staletí to byl největší, slyšíte dobře, křesťanský chrám světa. Když ovšem tehdejší Konstantinopol dobyli Osmánci, přistavěli k chrámu čtyři minarety, každý se třemi balkóny, a proměnili jej v mešitu.
V současnosti v chrámu probíhají rozsáhlé restaurátorské práce a popravdě si o to zašlý stav exteriérů již říkal. Interiéry jsme bohužel neviděli. Odmítli jsme ve vedru stát dlouhou frontu.
Chrám Hagia Sophia v Istanbulu (Mart Eslem)
V parku Sultána Ahmeta jsme se stali obětí všudypřítomných čističů bot. Mé kožené pohorky je doslova fascinovaly. Již cestou z ubytovny mi je jeden muž na ulici pochválil a při obouvání na schodech před Modrou mešitou mi další muž v legraci nabízel své tenisky k výměně.
A co teprve, když mé škorně dostaly v rukou odborníka lesk jako blesk?! To jsem se pomalu bál, abych neskončil v nějaké úzké temnější uličce bos.
Ovšem i tak před leštiči bot varuji. Nevědí, co mají za svou službičku chtít. Dohadování o ceně bývá tvrdé a jejich počáteční vstřícnost klesá s výší konečné částky. Boty však byly jako nové.
Další naše kroky vedly, stejně jako včera po setmění, ke břehu Marmarského moře. Podél čtyřproudé Kennedyho ulice, lemující pobřeží, jsme pochodovali na severozápad. Pozorovali jsme čilý lodní provoz u ústí Bosporské úžiny.
Slavný Bospor je asi 38 kilometrů dlouhá úžina, spojující Černé moře s Marmarským. Velice strategické místo tak trochu předurčilo vznik města již v dávných dobách, od kterých je obrovským obchodním a dopravním uzlem nepřetržitě až dodnes. Však se také osmanským sultánům v době jejich vlády v Cařihradu přezdívalo “strážci brány”.
Snad ještě více nežli lodí na moři, postávalo rybářů na jeho břehu. Po potkanech, kterými se v noci vlnolamy hemžily, ani památky. Dokonce rybařily i ženy. Sledování jejich častých a hlavně čerstvých úlovků nás navnadilo do té míry, až jsme si dali každý jeden rybí sendvič. Bohužel ne přímo na ohýnku u pobřeží, nýbrž v restauraci pod Galatským mostem.
U jihozápadní strany mostu se to restauracemi a stánky s občerstvením jen hemží. Z těsné blízkosti mostu také odjíždí spousty trajektů i vyhlídkových plaveb na Bosporskou úžinu. A právě přes její slepé rameno, zvané Zlatý roh, spojuje Galatský most městské části Sultanahmet a Beyoglu.
Galatský most v Istanbulu (Mart Eslem)
Přes most jsme se pro dnešek již nevydali, nýbrž jsme zapluli do úzkých uliček v oblasti náměstíčka Eminönu a ocitli se v bazarové části města.
Úzké uličky, záplava lidí a hromady zboží vyskládaného do výše. Štěbetání prodavačů a zákazníků. Projíždějící automobily, které se na první dojem jeví širší než samotné uličky. To vše k bazaru neodmyslitelně patří. Vytváří to jeho neopakovatelnou atmosféru.
Bazarová část Istanbulu (Mart Eslem)
Část nabídky stále tvoří oblečení a koberce. Zcela jsem postrádal orientální koření, ovoce a potraviny rozličných vůní a barev. Namísto toho jsem si místy připadal jak v Baumaxu. Sekyrky, rýče a zahradní grily, to jsem na bazaru opravdu nečekal. A bylo hůře.
V další části byl snad každý druhý obchůdek plný chladných a střelných zbraní. Jednoduše jeden army shop vedle druhého. Brokovnice, revolvery, díky a občas i samopal. K tomu všemu munice na rozdávání. Bylo to přinejmenším zarážející. Proto, když jsem po pár dalších krocích uviděl slavný teleshoppingový sauna belt, přešla mě i chuť cokoliv si koupit. Možná by člověku znechutili i to poslední kouzlo bazaru, smlouvání.
Holubi na náměstí Beyazit v Istanbulu (Mart Eslem)
Odradit se však nenechal můj bratr, který mě zanechal samotného se svými myšlenkami u stolku na náměstí Beyazit a vyrazil do zastřešeného Velkého Bazaru za nákupy. Vychlazenou vodou a obdivováním vstupní brány do kampusu Istanbulské University jsem si krátil dlouhou chvíli. Při studování plánku města mě navíc posral pták. Přímo za krk na pravé rameno. Večer budu muset přemáchnout košili v umyvadle. Doufám, že lidové rčení nelže a přinese mi to štěstí.
